Stephen King Pytel kostí 25 страница

Pisatelka tvrdila, že právě to chce každý muž v ložnici slyšet: Dělej, co chceš. Kousej mě, sodomizuj mě, olizuj mi prsty u nohou, pij mi víno z pupku, vyplať mě kartáčem a vystrč na mě zadek, abych tě po něm plácala, ale mně to nevadí. Dělej, co chceš. Dveře jsou zavřené a my jsme tady, ale vlastně jsi tu jenom ty, já jsem jen ochotné rozšíření tvých fantazií a jsi tu jenom ty. Nemám své vlastní touhy, žádné vlastní potřeby, žádná tabu. Dělej tomu stínu, té fantazii, tomu duchovi, co chceš.

Podle mě ta pisatelka nejméně z padesáti procent žvanila; předpoklad, že muž dokáže najít skutečné pohlavní potěšení jen tím, že promění ženu v jakési onanovací zařízení, vypovídá víc o komentátorovi než o účastnících. Tato dáma používala spoustu žargonu a slušnou dávku důvtipu, ale v podstatě říkala jen to, co Somerset Maugham, Johannin oblíbenec, nechal říct Saddie Thompsonovou v „Dešti“, povídce napsané před osmdesáti lety: muži jsou bestie, sobecké bestie, všichni. Ale my zpravidla nejsme bestie, aspoň pokud nejsme dohnáni po nejzazší mez. A když jsme k ní dohnáni, málokdy jde o sex – obvykle jde o území. Slyšel jsem feministky tvrdit, že pro muže jsou sex a území zaměnitelné, ale to je hodně daleko od pravdy.

Doťapal jsem zpátky do pracovny, otevřel dveře a telefon za mnou znovu zazvonil. A zaplavil mě další známý pocit, přišel na návštěvu po čtyřech letech: vztek na ten telefon, chuť prostě ho vyškubnout ze zdi a hodit ho přes celý pokoj. Proč mi musí celý svět volat, zrovna když píšu? Proč prostě… no… proč mě nenechají dělat, co chci?

Nejistě jsem se zasmál a vrátil se k telefonu, všiml jsem si mokrého otisku na sluchátku po posledním telefonátu.

„Haló?“

„Říkal jsem, abyste zůstali všem na očích, když s ní budeš.“

„Taky ti přeju dobré ráno, právníku Storrowe.“

„To musíš být v jiném časovém pásmu, kámo. My tady v New Yorku máme čtvrt na dvě.“

„Večeřel jsem u ní,“ řekl jsem. „Venku. Je pravda, že jsem té malé přečetl pohádku a pomáhal ji uložit, ale –“

„Podle mě si půlka města myslí, že už jste si to uhle dobou vyšukali mozek z hlavy, a druhá půlka si to myslet bude, jestli na to dojde u soudu řeč.“ Ale nemluvil moc rozzlobeně; připadalo mi spíš, že John si užívá příjemný den.

„Můžou tě donutit, abys jim řekl, kdo tě platí?“ zeptal jsem se. „Myslím u toho soudu?“

„Ne.“

„A až budu teď v pátek vypovídat?“

„Kristepane, ne. Durgin by ztratil veškerou důvěryhodnost jako opatrovník ad litem, kdyby se vydal tímhle směrem. Taky mají důvody se vyhýbat sexuálním tématům. Soustředí se na Mattie jako na nedbalou a možná krutou matku. Dokazování, že mamka není jeptiška, přestalo zabírat někdy v té době, kdy v kinech běžel film Kramerová versus Kramer. Ne že by to byl jediný problém, který je čeká.“ Teď mluvil opravdu vesele.

„Povídej.“

„Maxu Devorovi je pětaosmdesát a je rozvedený. Dvakrát rozvedený, přesněji řečeno. Než se svěří dítě do výchovy svobodnému muži jeho věku, musí být vzat v úvahu jeho nástupce. To je vlastně jediné a nejdůležitější téma, kromě údajného týrání a nedbalosti ze strany matky.“

„Kdo to tvrdí? Víš to?“

„Ne. Mattie taky ne, protože je to všechno výmysl. Mimochodem, Mattie je moc milá –“

„Ano, to je.“

,,– a myslím, že bude skvělá svědkyně. Nemůžu se dočkat, až se s ní setkám osobně. Teď mě nerozptyluj. Mluvíme o nástupci, ano?“

„Ano.“

„Devore má dceru, která byla prohlášena za duševně nezpůsobilou a žije v nějakém ústavu v Kalifornii – myslím v Modestu. Ta se na opatrovnici nehodí.“

„Nejspíš ne.“

„Ten syn, Roger, je…,“ slyšel jsem, jak potichu zašustily stránky zápisníku. „… tomu je padesát devět. Takže ten taky není zrovna jarní kuřátko. Ale v dnešní době se spousta chlapů stane v tomhle věku otcem; je to statečný nový svět. Ale Roger je homosexuál.“

Vzpomněl jsem si, jak Bill Dean říkal: Začal kroutit zadkem… „Mám dojem, že jsi říkal, že sex nehraje roli.“

„Možná jsem měl říct, že hetero sex nehraje roli. V určitých státech jedním z nich je Kalifornie – nehraje roli ani homo sex… aspoň ne nijak zvlášť. Ale tento případ se nebude soudit v Kalifornii. Bude se soudit v Maine, kde lidi zrovna moc nevěří, že dva sezdaní muži – tedy spolu sezdaní – budou dobře vychovávat malou holčičku.“

„Roger Devore je ženatý?“Tak jo. Přiznávám se. Taky jsem se zhrozil a zaradoval. Styděl jsem se za to – Roger Devore byl prostě člověk, který si žil vlastním životem a nemusel mít celkem nic společného se současnou eskapádou svého starého otce –, ale stejně jsem se zaradoval.

„V roce 1996 do toho praštil s nějakým softwarovým designérem, jmenuje se Morris Ridding,“ pokračoval John. „Zjistil jsem to při prvním zátahu v počítači. A jestli se to u soudu objeví, vyždímám z toho co nejvíc. Nevím, nakolik to bude co platné – v této chvíli se to nedá předpovědět –, ale jestli se mi naskytne možnost vykreslit obrázek, jak ta veselá dívenka s jasnýma očima vyrůstá se dvěma postaršími homosexuály, kteří nejspíš většinu života tráví v internetových kavárnách debatami o tom, co asi kapitán Kirk a pan Spock dělali, když v důstojnické kabině zhasla světla… no, jestli tu možnost dostanu, tak ji využiju.“

„Připadá mi to trochu zlé,“ slyšel jsem se pronést tónem člověka, který chce slyšet zápornou odpověď, nebo se bojí, že se mu dokonce vysmějí, ale to se nestalo.

„Jistěže je to zlé. Je to jako strhnout volant na chodník a tam porazit několik nevinných chodců. Roger Devore a Morris Ridding neobchodují s drogami, nezajímají je malí chlapci ani neokrádají staré dámy. Ale tady jde o svěření dítěte do výchovy a tyhlety soudy ještě líp než rozvod dělají z lidských bytostí pouhý hmyz. Tenhle případ není tak zlý, jak by mohl být, ale je špatný až dost, protože je tak přímočarý. Max Devore přijel do svého rodného městečka jenom z jediného důvodu: aby si koupil jedno dítě. To mě strašně rozčiluje.“

Usmál jsem se, protože jsem si představil právníka, který vypadá jako Elmer Fudd, jak s brokovnicí v ruce stojí před králičí norou s jmenovkou DEVORE.

„Dám tomu Devorovi najevo jednu velmi prostou věc: cena toho dítěte stoupla. Možná na takovou částku, jakou si nemůže dovolit.“

„Jestli to půjde k soudu – to jsi teď několikrát řekl. Ty vidíš možnost, že Devore toho třeba nechá a potáhne po svých?“

„Docela slušnou možnost, jo. Řekl bych, že skvělou možnost, kdyby nebyl tak starý a zvyklý, že je vždycky po jeho. Je taky otázka, jestli mu to ještě myslí natolik, aby poznal, co je v jeho nejlepším zájmu. Pokusím se s ním a s jeho právníkem sjednat schůzku, dokud jsem tu, ale zatím se mi nepodařilo překonat tu jeho sekretářku.“

„Rogette Whitmorovou?“

„Ne, ta je myslím o stupínek výš. S ní jsem taky ještě nemluvil. Ale budu.“

„Zkus to přes Richarda Osgooda nebo George Footmana,“ řekl jsem. „Možná že tě některý z nich dokáže spojit s Devorem nebo s Devorovou hlavní poradkyní.“

„S tou Whitmorovou budu chtít mluvit v každém případě. Muži jako Devore mají tendenci být časem stále závislejší na svých blízkých poradcích, jak stárnou, a ona by mohla být tou pákou, která by ho pohnula, aby toho nechal. Taky by nám mohla pořádně zatopit. Mohla by ho ponoukat, aby bojoval, třeba si opravdu myslí, že může vyhrát, a třeba se chce dívat, jak lítají chlupy. Taky by si ho mohla vzít.“

„Vzít?“

„Proč ne? Mohl by ji nechat podepsat předmanželskou smlouvu – nemohl bych to pak u soudu vytáhnout, stejně jako jeho právníci by nemohli jít po tom, kdo najal pro Mattie právníka – a posílilo by to jeho šance.“

„Johne, já tu ženskou viděl. Bude jí určitě sedmdesát.“

„Ale je to potenciální ženský prvek v uvažované výchově malé holčičky a stojí mezi starým Devorem a tím sezdaným gayským párem. Prostě to musíme mít na paměti.“

„Tak jo.“ Znovu jsem se podíval na dveře do pracovny, ale už ne tak toužebně. Člověk se dostane k určitému bodu, kdy má toho pro ten den dost, ať chce nebo nechce, a já měl dojem, že jsem toho bodu dosáhl. Možná večer…

„Ten právník, co jsem ti ho sehnal, se jmenuje Romeo Bissonette.“

Odmlčel se. „Může to být pravé jméno?“

„Je z Lewistonu?“

„Ano, jak to víš?“

„Protože v Maine, zvlášť kolem Lewistonu, to může být pravé jméno. Mám za ním zajet?“ Nechtělo se mi za ním chodit. Do Lewistonu to bylo padesát mil po okreskách, které budou přecpané přívěsy a mikrobusy. Chtěl jsem si jít zaplavat a pak se pořádně vyspat. Pořádně a beze snů.

„To nemusíš. Zavolej mu a trochu si s ním popovídej. Je to jenom záchranná síť, fakt – vznese námitku, když se otázky začnou točit kolem něčeho jiného než té dopolední příhody ze čtvrtého července. O té příhodě pověz pravdu, celou pravdu a nic než pravdu. Jasné?“

„Ano.“

„Popovídej si s ním předtím, pak se s ním sejdeš v pátek v… počkat… mám to hned tady…“ Znovu zašustění zápisníku. „Sejdeš se s ním ve čtvrt na deset v jídelně na Route 120. Dáte si kafe. Trochu si pokecáte, poznáte se, třeba to za něj zatáhneš. Já budu s Mattie, dostanu z ní, co půjde. Možná si budeme chtít najmout soukromýho čmuchala.“

„Moc se mi líbí, když používáš takové výrazy.“

„Mhm. Postarám se, aby ty účty chodily k tomu tvému Goldacrovi. Ten je pošle tvému agentovi a tvůj agent může –“

„Ne,“ přerušil jsem ho. „Pověz Goldacrovi, aby je posílal rovnou sem. Harold je trochu kvočna. Kolik mě to bude stát?“

„Minimálně sedmdesát pět tisíc dolarů,“ řekl okamžitě. Bez náznaku omluvy v hlase.

„Neříkej to Mattie.“

„Dobře. Už si užíváš trochu zábavy, Miku?“

„To víš, tak trochu,“ řekl jsem zamyšleně.

„Za pětasedmdesát táců bys měl.“ Rozloučili jsme se a John zavěsil. Když jsem odložil sluchátko, napadlo mě, že jsem za posledních pět dnů žil víc než za poslední čtyři roky.

Tentokrát telefon nezazvonil a já se dostal až do pracovny, ale věděl jsem, že jsem pro ten den definitivně skončil. Posadil jsem se ke stroji, několikrát ťukl do klávesnice RETURN a začal jsem si psát odkaz na konec stránky, na které jsem pracoval, když mě znovu přerušil telefon. Je to ale ďábelský vynález, takový telefon, a jak málo dobrých zpráv nám přináší! Dnešek byl ale výjimkou, a tak jsem si myslel, že můžu odpíchnout směnu s úsměvem. Nakonec jsem pracoval – pracoval. Něco ve mně se pořád ještě divilo, že tu vůbec sedím, klidně dýchám, srdce mi v hrudi pravidelně tluče a na mém osobním obzoru se nemihotá ani náznak záchvatu úzkosti. Napsal jsem:

PŘÍŠTĚ: Drake do Raifordu. Cestou se zastaví u stánku se zeleninou a pohovoří s chlapem, který tam prodává, jeho starý zdroj, potřebuje dobré a barvité jméno. Slamák. Tričko s Disneyworldem. Mluví o Shacklefordovi.

Otáčel jsem válcem, až stroj vyplivl stránku ven, položil jsem ji nahoru na rukopis a ručně dopsal poslední poznámku: „Zavolej Teda Rosencriefa kvůli Raifordu“ – Rosencrief byl mariňák na penzi, který žil v Derry. Zaměstnal jsem ho jako asistenta kvůli rešerším k několika knihám, u jednoho projektu jsem ho využil, aby zjistil, jak se vyrábí papír, jindy zjišťoval migrační zvyky určitých dost rozšířených ptáků, nebo něco o architektuře pohřebních komor v pyramidách. A vždycky chci,jen něco“, nikdy „úplně všechno“. Jako spisovatel jsem se vždy řídil heslem „nepleťte mě fakty“. Literatura typu Arthur Hailey jde mimo mě – nemůžu ji číst, natož psát. Chci vědět právě tolik, abych mohl barvitě lhát. Rosie to věděl a vždycky se nám dobře spolupracovalo.

Tentokrát jsem potřeboval něco vědět o vězení Raiford na Floridě a jak tam doopravdy vypadá popravčí komora. Pak jsem potřeboval něco vědět o psychologii sériových vrahů. Taky jsem si říkal, že Rosie bude třeba rád, když mě zase uslyší… skoro tak rád jako já, že mám konečně důvod mu volat.

Zvedl jsem osm stránek řádkovaní dvě, které jsem napsal, a probíral se jimi, pořád užaslý nad tím, že jsou na světě. Že by celou dobu to tajemství vězelo ve starém psacím stroji IBM s psací hlavou Courier? Tak to rozhodně vypadalo.

To, co jsem vyplodil, bylo také pozoruhodné. V tom čtyřletém volnu jsem měl spoustu nápadů; v tomto směru jsem žádným blokem netrpěl. Jeden byl skutečně skvělý, ten by určitě vydal na román, kdybych ještě dokázal romány psát. Tak pět až deset z nich bylo „docela dobrých“, jak jsem si je zatřídil, což znamenalo, že budou stačit, když nebude zbytí… nebo kdyby náhodou přes noc nečekaně a tajuplně vypučely jako Jackova fazole. Někdy se to stává. Většinou to byly jen takové záchvěvy, malá „co kdyby“, která se objevovala a zase mizela jako meteory, když jsem řídil auto nebo se procházel nebo jen večer ležel v posteli a čekal, až usnu.

Takové „co kdyby“ byl i Muž v červené košili. Jednoho dne jsem zahlédl jakéhosi muže v jasně červené košili, který umýval výlohy v obchodě JCPenney v Derry – krátce předtím, než se Penney z obchodního střediska odstěhoval. Pod žebříkem prošel mladý muž a žena… znamená to hroznou smůlu, aspoň podle staré pověry. Ti dva ale nevěděli, kudy jdou – drželi se za ruce, pohlíželi si hluboko do očí, po uši zamilovaní jako všichni dvacetiletí na světě. Muž byl vysoký, a jak jsem ho tak pozoroval, temenem hlavy jen o fous minul štafle myče oken. Kdyby se to stalo, všechno by se skácelo.

Celá příhoda se odehrála za pět vteřin. Napsání Muže v červené košili mi zabralo pět měsíců. Ale po pravdě řečeno byla celá kniha hotová za tu vteřinu „co kdyby“. Představil jsem si, že muž do štaflí vrazil, místo aby je těsně minul. Všechno se odvíjelo od tohoto okamžiku. Psaní už byla jen rutina.

Nápad, na kterém jsem pracoval teď, nepatřil k Mikovým Fakt Výborným Nápadům (Johannin hlas pečlivě zdůrazňoval velká písmena), ale nebylo to ani „co kdyby“. Nebyl to zrovna ani můj starý gotický dobrodružný román; V. C. Andrewsová s pinďourem nebyla tentokrát na obzoru. Ale text mi připadal solidní, bylo to něco opravdového, a dnes dopoledne to ze mě vyšlo přirozeně jako dech.

Andy Drake byl soukromý vyšetřovatel na Key Largo. Čtyřicet let, rozvedený, otec tříleté holčičky. Na začátku bydlí na Key West v domě jedné ženy, která se jmenuje Regina Whitingová. Paní Whitingová má také malou holčičku, pět let starou. Paní Whitingová byla vdaná za nesmírně bohatého podnikatele, který neví, co ví Andy Drake: že Regina Taylorová-Whitingová byla až do roku 1992 Tiffany Taylorovou, exkluzívní call-girl v Miami.

To jsem stačil napsat, než začal zvonit ten telefon. Další děj už mi byl také jasný, to už bude jen rutina, kterou zvládnu za dalších pár týdnů, ovšem za předpokladu, že moje zázračně obnovená schopnost pracovat vydrží:

Jednoho dne, to byly Karen Whitingové tři roky, zazvonil telefon, zrovna když spolu s matkou seděly ve velké vaně postavené v patiu. Regina chtěla požádat zahradníka, aby telefon vzal, ale pak se rozhodla udělat to sama – jejich zahradník byl doma s chřipkou a náhradníka z agentury nechtěla žádat o laskavost. Regina napomenula dcerku, aby seděla klidně, vyskočila z vody a šla k telefonu. Když Karen zvedla ruku, aby ji matka při vylézání z vany nepocákala, upustila panenku, kterou koupala. Když se shýbla, aby ji zvedla, vlasy se jí zachytily do jednoho silného nasávacího ventilu ve vaně. (Asi před dvěma nebo třemi lety jsem narazil v novinách na článek o takové smrtelné nehodě a z toho se tehdy zrodil můj nápad.)

Zahradník, nějaký neznámý člověk v khaki košili, kterého sem poslali z agentury, uviděl, co se děje. Přeběhl trávník, skočil po hlavě do vany a odtrhl dítě ode dna, i když v odtoku zůstal chuchvalec vlasů a pořádný kus kůže. Poskytl holčičce umělé dýchání, dokud nezačala dýchat sama. (To bude nádherná, napínavá scéna, nemohl jsem se dočkat, až ji budu psát.) Odmítne všechny odměny, které mu nabídne matka hysterická úlevou, i když jí nakonec dá jakousi adresu, aby si s ním mohl pohovořit její manžel. Jenomže se ukáže, že adresa i jméno, John Sanborn, jsou falešné.

O dva roky později uvidí bývalá šlapka s počestným novým životem muže, který zachránil její dítě, na přední stránce miamských novin. Píšou tam, že se jmenuje John Shackleford a byl zatčen pro znásilnění a vraždu devítileté holčičky. A v článku dál píšou, že je podezřelý z dalších čtyřiceti vražd, jejichž obětí byly většinou děti. „Chytili jste Baseballovou čapku?“ zaječí jeden reportér na tiskové konferenci. „Je John Shackleford Baseballová čapka?“

„No,“ řekl jsem cestou po schodech dolů, „oni si rozhodně myslí, že je.“

Podle sluchu bylo dnes odpoledne na jezeře příliš mnoho člunů, než abych se šel koupat nahý. Natáhl jsem si plavky, přehodil si přes ramena ručník a vydal se dolů po pražcových schůdcích – těch, které ve snu lemovaly rozsvícené lampióny –, abych smyl pot z nočních můr a nečekané dopolední námahy.

Mezi Sárou a jezerem jsou dvacet tři schůdky. Sešel jsem sotva po čtyřech nebo pěti, než mi došlo, jak ohromná věc se mi právě stala. Roztřásla se mi brada. Barvy stromů a nebe se promíchaly, protože se mi oči zalily slzami. Začal ze mě vycházet jakýsi zvuk, jakési tlumené sténání. Z nohou mi vyprchala síla a já se ztěžka posadil na schod. Chvilku jsem si myslel, že už je to pryč, jenom falešný poplach, ale pak jsem se rozbrečel. Nacpal jsem si cíp ručníku do pusy, než mě přešlo to nejhorší, protože jsem se bál, že by člunaři na jezeře zaslechli zvuky, které jsem vydával, a že by si mysleli, že tu někoho vraždí.

Brečel jsem žalem nad prázdnými roky, které jsem strávil bez Jo, bez přátel a bez své práce. Brečel jsem vděčností, protože se zdálo, že ty roky bez práce jsou pryč. Bylo moc brzo, než abych to věděl s jistotou – jedna vlaštovka jaro nedělá a osm stránek hrubé verze kariéru neoživí –, ale myslel jsem, že by to tak mohlo být. A brečel jsem taky strachem, jak už se stává, když nějaký ohavný zážitek konečně pomine nebo když jsme se těsně vyhnuli nějaké hrozné nehodě. Brečel jsem, protože jsem si najednou uvědomil, že od chvíle, kdy Jo umřela, jsem šel po bílé středové čáře, rovnou prostředkem silnice. Nějakým zázrakem jsem se ocitl na krajnici, kde se mi nic nestane. Netušil jsem, kdo mě tam odtáhl, ale to nevadilo – tato otázka mohla počkat na jindy.

Všechno jsem to ze sebe vybrečel. Potom jsem sešel k jezeru a pomalu vstoupil do vody. Voda chladila moje přehřáté tělo víc než příjemně; připadalo mi to jako zmrtvýchvstání.

15. kapitola

„Uveďte do protokolu své jméno.“

„Michael Noonan.“

„Vaše adresa?“

„Trvalé bydliště mám v Derry, Benton Street 14, ale mám také dům v TR-90, u jezera Dark Score. Poštu si nechávám posílat na schránku 832. Vlastní dům stojí na cestě 42, kousek od okresky 68.“

Elmer Durgin, opatrovník ad litem Kyry Devorové, si mával buclatou rukou před obličejem, jako by chtěl zahnat nějaký otravný hmyz nebo mi chtěl naznačit, že to stačí. Souhlasil jsem, že to stačí. Měl jsem pocit jako ta malá holčička v Našem městečku, která udává svou adresu jako Grovers Corner, New Hamsphire, Amerika, Severní polokoule, Země, Sluneční soustava, galaxie Mléčná dráha, Mysl Boží. Hlavně jsem byl nervózní. Dosáhl jsem věku čtyřiceti let, aniž mě políbila zkušenost se soudy, a tohle sezení patřilo k soudnímu projednávání, i když jsme seděli v konferenční místnosti kanceláře Durgin, Peters a Jarrette v Bridge Street v Castle Rock.

Дата добавления: 2015-11-04