„Tak dobře.“ Sovy z umělé hmoty, které zaženou vrány – přesně s takovým nápadem by Jo přišla (v tomhle byla sama jako vrána, sbírala lesklé střípky informací, které náhodou upoutaly její pozornost) a zařídila se podle něj, aniž by se obtěžovala mi něco říct. Zčista jasna se mi po ní znovu zastesklo – hrozně mi chyběla.
„Fajn. Až někdy budu mít víc času, celý to tu projdeme. Taky les, jestli chcete. Myslím, že budete spokojenej.“
„Určitě budu. Kde bydlí Devore?“
Husté obočí se vyklenulo. „U Warringtona. Jste prakticky sousedi. Myslel jsem, že to určitě víte.“
Vzpomněl jsem si na tu ženu, kterou jsem viděl – v černém koupacím úboru a černých šortkách, ve kterých vypadala jako v exotických koktej 1kách – a přikývl jsem. „Viděl jsem jeho ženu.“
Bill se zasmál tak srdečně, až to vypadalo, že bude potřebovat kapesník. Vylovil jeden z přihrádky v přístrojové desce (modrý a kašmírový, velikosti vlajky fotbalového klubu) a otřel si oči.
„Co je tak k smíchu?“ zeptal jsem se.
„Ta hubená ženská? Bílý vlasy? Co má ksicht jako masku na Halloween?“
Teď jsem se zasmál já. „Přesně tak.“
„To není jeho žena, je to, jak bych to řekl, osobní asistentka. Rogette Whitmorová, tak se jmenuje.“ Vyslovil Rogette s tvrdým G. „Devorovy manželky jsou všechny mrtvý. Ta poslední už dvacet roků.“
„Co je to za jméno, Rogette? Francouzské?“
„Kalifornské,“ řekl a pokrčil rameny, jako by říkal, že tím slovem vysvětluje všechno. „V městečku jsou lidi, co se jí bojej.“
„Fakticky?“
„Nojo.“ Bill zaváhal, pak přidal takový ten úsměv, jaký si nasazujeme, když chceme dát ostatním najevo, že my víme, jakou hloupost vlastně říkáme: „Bertha Meserveová říká, že je to čarodějnice.“
„A ti dva bydlí u Warringtona skoro rok?“
„Nojo. Ta Whitmorová jezdí sem a tam, ale většinou je tady. V městečku si lidi myslej, že tu zůstanou, dokud neskončí ten soud o dítě, a pak odletí do Kalifornie Devorovým soukromým tryskáčem. Nechají Osgooda, aby Warrington prodal, a –“
„Prodal? Jak to, prodal?“
„Myslel jsem, že to určitě víte,“ opakoval Bill a zařadil rychlost. „Když starej Hugh Emerson Devorovi řekl, že po Díkůvzdání srub zavírá, Devore mu odpověděl, že se nemíní stěhovat. Prý je mu dobře tam, kde je, a chce tam zůstat.“
„Takže to koupil.“ V posledních dvaceti minutách jsem byl střídavě překvapený, pobavený a vzteklý, ale rozhodně mě nic neohromilo. Teď se to stalo. „Koupil Warringtonův srub, aby se nemusel stěhovat do hotelu v Castle View nebo si najímat dům.“
„Nojo, přesně tak. Devět budov včetně hlavního srubu a Sunset Baru; dvanáct akrů lesa, šestijamkovou golfovou dráhu a pět set stop břehu u Ulice. K tomu dvoudráhový kuželky a softbalový hřiště. Čtyři a čtvrt miliónu dolarů. Jeho kamarád Osgood to zařídil a Devore zaplatil osobním šekem. Zajímalo by mě, jak se mu tam vešly všechny ty nuly. Nashle, Miku.“
S tím vycouval po cestičce nahoru a nechal mě stát na verandě s ústy dokořán.
Sovy z umělé hmoty.
Bill mi mezi pokukováním na hodinky řekl asi dvacet zajímavých věcí, ale ta nejzajímavější, která všechny ostatní předčila (a já ji přijal jako fakt; byl si tím příliš jist, než abych Billovi nevěřil), zněla, že Jo sem přijela, aby převzala zásilku několika pitomých sov z umělé hmoty.
Pověděla mi o tom?
Možná. Nevzpomínal jsem si na to a připadalo mi, že toto bych si zapamatoval, ale Jo prohlašovala, že když se dostanu do jiné zóny, nemá smysl mi cokoliv říkat; jde mi to jedním uchem tam a druhým ven. Někdy mi na košili připichovala lístečky se vzkazy – různé pochůzky, které jsem musel obstarat, telefonáty, které jsem musel vyřídit – jako bych byl prvňáček. Ale nevzpomínal jsem si, jestli řekla „Pojedu na Sáru, zlato, přijde mi tam poštou něco, co si chci osobně převzít, chtěl bys dělat dámě společnost?“ Sakra, copak bych nejel? Vždycky jsem se rád chopil každé záminky, abych jel do TR. Jenomže jsem zrovna pracoval na tom scénáři a možná jsem byl trochu v tísni… vzkazy připíchnuté na rukáv košile… Jestli pojedeš ven, až dopíšeš, potřebujeme mléko a pomerančovou šťávu...
Obhlížel jsem, co zbylo z Johanniny zeleninové zahrady, zatímco mi červencové slunce pražilo do zátylku, a přemýšlelo sovách, o těch pitomých sovách z umělé hmoty. Co když mi Jo řekla, že jede sem na Smějící se Sáru? Co když jsem odmítl jet, aniž bych její pozvání slyšel, protože jsem byl v psací zóně? I kdybych na tyto předpoklady přistoupil, zbývala další otázka: proč sem potřebovala jet osobně, když mohla prostě někomu zavolat a požádat ho, aby dodávku převzal? Kenny Auster by to moc rád udělal, totéž paní Meserveová. A Bill Dean, náš správce, ten tu přímo byl. To vedlo k jiným otázkám – například té, proč si ty hloupé krámy nenechala poslat rovnou do Derry – a nakonec jsem došel k závěru, že nemůžu dál žít, pokud neuvidím na vlastní oči nějakou bona fide umělohmotnou sovu. Třeba bych si mohl některou posadit na střechu chevroletu, když parkuje na příjezdové cestě, uvažoval jsem tak cestou do domu. Jako prevenci před bombovými útoky.
Mezi dveřmi jsem se zastavil, protože mě najednou něco napadlo, a zavolal jsem Wardu Hankinsovi, chlapíkovi z Watterville, který se mi stará o daně a pár obchodních záležitostí.
„Miku,“ zahlaholil srdečně. „Jaké je jezero?“
„Jezero je studené a počasí horké, ale tak to máme rádi,“ řekl jsem.
„Warde, ty schováváš všechny záznamy, které ti posíláme už pět let, že? Jenom pro případ, že by nás chtěl obšťastnit finanční úřad?“
„Pět je obvyklá praxe,“ řekl, „ale já všechno schovávám sedm let – pro daňaře jsi hodně tučný holoubek.“
Lepší tučný holub než umělohmotná sova, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem nic neřekl. Místo toho jsem se zeptal: „Jsou v tom i stolní kalendáře, že? Moje i Johanniny, až do její smrti?“
„Jistě. Jelikož jste si ani jeden nevedl diář, byl to nejlepší způsob, jak porovnávat účty a odpočitatelné náklady s –“
„Mohl bys najít Johannin stolní kalendář z roku 1993 a podívat se, co dělala druhý týden v listopadu?“
„S radostí. Co konkrétně hledáš?“
Na okamžik jsem viděl sám sebe, jak sedím u stolu v kuchyni v Derry, první večer jako vdovec, a zvedám krabičku, která má na boku natištěná slova Domácí těhotenský test Norco. Co přesně jsem tak pozdě hledal? Když jsem tu dámu miloval a ona byla skoro čtyři roky v hrobě, co jsem hledal? Tedy kromě potíží?
„Hledám dvě umělohmotné sovy,“ odpověděl jsem. Ward si asi myslel, že mluvím s ním, ale já si tím tak jist nebyl. „Já vím, že to zní divně, ale přesně to hledám. Můžeš se mi pak ozvat?“
„Během hodinky.“
„Hodnej kluk.“ Zavěsil jsem.
Teď k těm skutečným sovám. Kde by tak s největší pravděpodobností mohly být uloženy dva tak zajímavé „artefakty?
Oči mi zabloudily ke dveřím do sklepa. Jak prosté, milý Watsone.
* * *
Na schodišti do sklepa byla tma a vlhko. Jak jsem tak stál na podestě a hmatal po vypínači, dveře se najednou za mnou zabouchly s takovou ranou, až jsem vykřikl překvapením. Nefoukal tu přece vítr, nebyl tu průvan, ten den bylo naprosto klidno, ale dveře se přesto zabouchly. Nebo je něco zabouchlo.
Stál jsem ve tmě nahoře na schodech, hledal vypínač, čichal ten zvláštní puch, který se objeví i v dobrých betonových sklepech, když se nějakou dobu pořádně nevětrají. Byla tam zima, mnohem větší zima, než byla na druhé straně dveří. Nebyl jsem sám a věděl jsem to. Bál jsem se, lhal bych, kdybych tvrdil opak… ale zároveň mě to fascinovalo. Někdo tu byl se mnou. Někdo tu byl se mnou.
Odtáhl jsem ruku od zdi, na které byl vypínač, a zůstal jsem prostě stát s rukama u boků. Ubíhal čas. Nevím kolik. Srdce v hrudi mi zuřivě tlouklo; cítil jsem to ve spáncích. Byla zima. „Haló?“ pronesl jsem.
Žádná odpověď. Slyšel jsem slabé, nepravidelné kapání vody, která se srážela na trubkách dole, slyšel jsem svůj dech, a slabě – v dálce, v jiném světě, kde svítilo slunce – jsem slyšel vítězné krákání vrány. Možná právě spustila dávku na kapotu mého auta. Opravdu potřebuju sovu, pomyslel jsem si. Vlastně nevím, jak jsem se bez ní mohl obejít. „Haló?“ zeptal jsem se znovu. „Můžete mluvit?“
Nic.
Olízl jsem si rty. Měl bych se asi cítit hloupě, jak jsem tam tak stál ve tmě a volal duchy. Ale necítil jsem se tak. Ani trochu. Místo vlhka tu byla zima a měl jsem společnost. Ach ano. „A můžete ťukat? Když můžete zavřít dveře, určitě dokážete ťukat.“
Stál jsem tam a poslouchal tiché, pomalé odkapávání vody z trubek. Jinak nebylo slyšet nic. Znovu jsem sáhl po vypínači, když se zdola, kousek pode mnou, ozvala tlumená rána. Sklep Smějící se Sáry je vysoký, a vrchní metr betonu – ten kus, který leží v zemi – byl izolován velkými postříbřenými panely izolace. Zvuk, který jsem právě slyšel, a tím jsem si byl docela jist, vydávala pěst bouchající právě do jednoho toho panelu.
Byla to jenom pěst, která bouchala do kusu izolace, ale zdálo se mi, že všechny vnitřnosti a svaly v těle mi povolily. Vlasy se mi zježily. Oční důlky se mi rozšiřovaly a bulvy naopak scvrkávaly, jako by se mi hlava pokoušela proměnit v lebku. Každý centimetr na těle se mi zježil husí kůží. Cosi tu bylo se mnou. Cosi mrtvého. Už jsem nemohl rozsvítit, i kdybych chtěl. Už jsem neměl tolik síly, abych zvedl paži.
Pokusil jsem se promluvil a nakonec jsem pronesl dušeným šepotem, který jsem sotva poznával: „Jsi tu?“
Buch.
„Kdo jsi?“ Pořád jsem se nevzmohl na víc než na ten dušený šepot jako muž na smrtelné posteli, který dává poslední pokyny rodině. Tentokrát se zdola neozvalo nic.
Snažil jsem se přemýšlet a popletený mozek mi nabídl Tonyho Curtise v roli Harryho Houdiniho v nějakém starém filmu. Podle toho filmu byl Houdini Diogenem se spiritistickou tabulkou, který každou volnou chvilku hledal opravdové médium. Navštívil jednu seanci, kde mrtví komunikovali pomocí –
„Klepni jednou, když budeš souhlasit, dvakrát, když ne,“ řekl jsem.
„Můžeš to udělat?“
Buch.
Bylo to na schodech pode mnou… ale ne moc daleko. O pět schodů níž, nejvýš šest nebo sedm. Ne tak blízko, abych se toho dotkl, kdybych náhodou natáhl ruku a zamával jí v černém sklepním vzduchu… něco takového jsem si uměl představit, ale už jsem si nepředstavoval, že to skutečně dělám.
„Jsi…“ Odmlčel jsem se. Neměl jsem prostě v bránici dost síly. Studený vzduch se mi opíral do hrudníku jako žehlička. Sebral jsem veškerou vůli a zkusil to znovu. „Jsi Jo?“
Buch. Ta tichá pěst na izolaci. Pauza, a potom: Buch, buch.
Ano a ne.
Potom jsem se zeptal, aniž jsem tušil proč: „Jsou tady dole ty sovy?“
Buch, buch.
„Víš, kde jsou?“
Buch.
„Měl bych je hledat?“
Buch! Velmi prudce.
Proč je chtěla? Mohl jsem se zeptat, ale ta věc na schodech neměla možnost odpo-
Horké prsty se dotkly mých očí a já jsem skoro zaječel, než jsem si uvědomil, že je to pot. Zvedl jsem potmě ruce a přejel si dlaněmi obličej až k vlasům. Klouzaly jako po oleji. Bez ohledu na zimu jsem se koupal v potu.
„Jsi Lance Devore?“
Buch, buch, okamžitě.
„Je v Sáře pro mě bezpečno? Jsem v bezpečí?“
Buch. Pauza. A já věděl, že je to pauza, že ta věc na schodech ještě neskončila. Potom: Buch, buch… Ano, jsem v bezpečí. Ne, nejsem v bezpečí.
Znovu jsem začal částečně ovládat paži. Natáhl jsem ji, přejel jí po zdi a konečně našel vypínač. Položil jsem na něj prsty. Měl jsem pocit, že pot na tváři se mění v led.
„Jsi ta osoba, která v noci pláče?“ zeptal jsem se.
Buch, buch, ozvalo se pode mnou a mezi těmi dvěma ranami jsem zmáčkl vypínač. Kulové stropní lustry se rozzářily. Stejně jako oslňující zavěšená žárovka – nejméně stopětadvacítka – nad podestou. Nikdo by se nemohl schovat, natož utéct, ale nikdo tam ani nebyl. Navíc paní Meserveová – v mnoha ohledech obdivuhodná osoba – zapomněla zamést sklepní schody. Když jsem sešel tam, kde se podle mého odhadu ozývalo to bouchání, nechával jsem ve vrstvě prachu stopy. Ale ty moje byly jediné.
Vydechl jsem a spatřil svůj dech. Takže tu byla zima, a pořád tu byla zima… ale rychle se oteplovalo. Znovu jsem vydechl a viděl už jen náznak oparu. Při třetím výdechu jsem už neviděl nic.
Přejel jsem dlaní po jednom izolačním čtverci. Byl hladký. Přimáčkl jsem na něj prst, a i když jsem nijak silně nemačkal, můj prst zanechal ve stříbřitém povrchu důlek. Bylo to snadné jako nic. Kdyby tu někdo bouchal pěstí, byla by izolace samý důlek, tenká stříbrná vrstva by možná byla potrhaná a byl by vidět růžový vnitřek. Ale všechny čtverce byly hladké.
„Jsi tu ještě?“ zeptal jsem se.
Žádná odpověď, a přesto jsem cítil, že můj návštěvník tu pořád je. Někde.
„Doufám, že jsem tě neurazil, když jsem rozsvítil,“ řekl jsem, a teď jsem se tedy cítil trochu divně, jak jsem tak stál na těch schodech a nahlas mluvil, kázal pavoukům. „Chtěl jsem tě vidět, pokud to šlo.“ Nebyl jsem si jist, jestli je to pravda.
Najednou – tak prudce, až jsem skoro ztratil rovnováhu a spadl ze schodů – jsem se otočil, protože jsem byl přesvědčen, že za mnou stojí přízrak v rubáši, že to on ťukal, že to není žádný zdvořilý duch M. R. Jamese, ale příšera odněkud z okraje vesmíru.
Nebylo tam nic.
Znovu jsem se otočil, dvakrát nebo třikrát jsem se nadechl, abych se uklidnil, a pak sešel po schodech úplně dolů. Pod schody byla naprosto zachovalá kánoe, dokonce s pádlem. V rohu stál plynový sporák, který jsme vyměnili, když jsme to tu koupili; také vana s nožičkami, ze které Jo chtěla udělat (přes moje námitky) květináč. Našel jsem truhlu plnou stolního prostírání, na které jsem si matně vzpomínal, krabici plesnivých magnetofonových kazet (se skupinami jako Delfonics, Funkadelic a.38 Special), několik krabic starých talířů. Byl tu také život, ale rozhodně nijak zajímavý. Na rozdíl od života, který jsem cítil v Johannině pracovně, nebyl tento život nijak omezován, vyvíjel se a převlékal jako stará kůže, a to bylo v pořádku. Byl to vlastně přirozený řád věcí.
Na polici s různými tretkami leželo fotoalbum, sundal jsem je, zvědavě i ostražitě. Tentokrát to ale nebyly žádné bomby; skoro všechno to byly fotografie domu, jak vypadal, když jsme ho koupili. Našel jsem však fotografii Jo ve zvonových kalhotách (vlasy měla uprostřed na pěšinku a byla namalovaná bílou rtěnkou) a jednu fotku Michaela Noonana v květované košili a s velkolepými kotletami, nad kterými jsem dnes znechuceně nakrčil nos (mladý Mike na fotce byl chlap typu Barryho Whita, kterého jsem teď nechtěl znát, ale přesto jsem ho poznal).
Našel jsem Johannin starý polámaný šlapací kruh, hrábě, které se budou hodit, jestli tu budu ještě na podzim, rozmetač sněhu, který se mi bude hodit ještě víc, jestli tu budu, až přijde zima, a několik plechovek barvy. Nenašel jsem však umělohmotné sovy. Můj přítel bouchající do izolace měl pravdu.
Nahoře se rozdrnčel telefon.
Utíkal jsem ho zvednout, proběhl jsem sklepními dveřmi a potom jsem sáhl za sebe, abych zhasnul. To mě pobavilo a zároveň mi to připadalo naprosto normální… stejně normální mi jako klukovi připadalo, že nešlapu na praskliny v chodníku. A i kdyby to normální nebylo, co na tom? Byl jsem na Smějící se Sáře teprve tři dny, ale už jsem stanovil Noonanův první zákon výstřednosti: když jsi ponechaný sám sobě, podivné chování vůbec nevypadá podivně.
Chňapl jsem sluchátko. „Haló?“
„Ahoj, Miku. Tady Ward.“
„To sis pospíšil.“
„Kartotéku mám jen kousek po chodbě,“ řekl. „Žádná námaha. V druhém týdnu listopadu 1993 měla Jo v kalendáři jenom jednu věc. Stojí tam,P-K Maine, Freep, 11 dop.‘. To je v úterý šestnáctého. Je ti to k něčemu?“
„Ano,“ řekl jsem. „Děkuju ti, Warde. Hodně mi to pomůže.“
Přerušil jsem spojení a vrátil telefon na místo. Ano, pomohlo mi to.
P-K Maine znamenalo Polévkové kuchyně v Maine. Jo byla v jejich správní radě od roku 1992 až do své smrti. Freep znamenal Freeport. Tam se správní rada určitě konala. Nejspíš probírali plány, jak nakrmí bezdomovce o Díkůvzdání… a potom Jo jela nějakých sedmdesát mil do TR, aby převzala dvě umělohmotné sovy. Neodpovídalo to na všechny otázky, ale copak se po smrti milované osoby neobjevují? A když se vynoří, nemají hranic.
V té chvíli promluvil ten ufounský hlas. Když už jsi u telefonu, pronesl, nechceš zavolat Bonnie Amudsonové? Jenom ji pozdravit, zeptat se, jak se má?
Jo byla v devadesátých letech ve čtyřech různých radách, všechny se zabývaly charitou. Její kamarádka Bonnie ji přesvědčila, aby vstoupila do polévkových kuchyní, když se uvolnilo jedno místo. Často chodily spolu na schůze. Asi i na tu v listopadu 1993, ale Bonnie si po pěti letech těžko vzpomene zrovna na tuhle schůzi… ale jestli si schovávala staré schůzovní zápisy…
Co mě to sakra napadlo? Volat Bonnie, tvářit se mile a pak ji požádat, aby zkontrolovala zápisy z listopadu 1993? Chtěl jsem se jí zeptat, jestli na prezenční listině chybí moje manželka? Chtěl jsem se zeptat, jestli jí Jo nepřipadala v posledním roce svého života divná? A až se mě Bonnie zeptá, proč to chci vědět, co řeknu?
Dej mi to, zavrčela na mě Jo v tom snu. V tom snu vůbec nevypadala jako Jo, vypadala jako nějaká jiná žena, možná jako ta z Knihy přísloví, divná žena, jejíž rty jsou medové, ale srdce má plné žluči a pelyňku. Divná žena s prsty studenými jako přemrzlé větvičky. Dej mi to, to je můj lapač prachu.
Došel jsem ke dveřím do sklepa a sáhl na otočný knoflík. Otočil jsem jím… a pak ho pustil. Nechtěl jsem se dívat dolů do tmy, nechtěl jsem riskovat, že něco začne třeba znovu bouchat. Lepší bylo nechat dveře zavřené. Chtěl jsem se však něčeho studeného napít. Šel jsem do kuchyně, sáhl po dveřích lednice a pak se zarazil. Magnety byly opět v kruhu, ale tentokrát byla ve středu řádně vyrovnána čtyři písmena. Dávala dohromady jediné slovo, napsané malými písmeny:
ahoj
Někdo tu byl. Stál jsem tu v plném slunečním světle, ale vůbec jsem o tom nepochyboval. Ptal jsem se, jestli je pro mě bezpečné, když tu jsem, a dostal jsem dvojakou odpověď… ale na tom nezáleželo. Kdybych teď ze Sáry odjel, neměl bych kam jít. Měl jsem klíč k domu v Derry, ale tady se musely vyřídit některé záležitosti. To jsem také věděl.
„Ahoj,“ řekl jsem a otevřel ledničku, abych si vzal limonádu. „Ať jsi, kdo jsi, zdravím tě.“
11. kapitola
Druhý den jsem se probudil brzy nad ránem s přesvědčením, že v severní ložnici se mnou někdo je. Posadil jsem se na posteli, protřel si oči a uviděl před oknem jakousi tmavou, ramenatou postavu.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se, i když jsem si nemyslel, že odpoví slovy; určitě místo toho zabouchá na stěnu. Jednou jako ano, dvakrát jako ne – co jste se to ptal, pane Houdini? Ale postava stojící u okna neodpověděla vůbec nijak. Zašátral jsem vedle sebe, našel šňůrku visící z lampičky nad postelí a škubl za ni. Koutky úst jsem měl křečovitě protažené dolů, břicho tak pevně stažené, že by se od něj odrazila kulka.
„Ale doprdele,“ vydechl jsem. „Poserte mi prsa.“
Na ramínku, které jsem zavěsil na záclonovou tyč, viselo moje staré kožené sako. Odložil jsem ho tam, když jsem vybaloval, a pak ho zapomněl uklidit do skříně. Chtěl jsem se zasmát, ale nešlo to. Ve tři ráno mi to prostě nepřipadalo moc zábavné.
Zhasnul jsem a znovu si lehl, ale oči jsem měl otevřené, a čekal, až začne zvonit Bunterův zvonek nebo začne brečet to děcko. Pořád jsem naslouchal, když jsem usnul.
* * *
Za nějakých sedm hodin jsem se chystal zajít do Johanniny pracovny a podívat se, jestli jsou ve skladišti, kam jsem se předchozího dne nepodíval, nějaké umělohmotné sovy, a najednou po příjezdové cestě ke mně sjel poslední model fordky a zastavil těsně u mého chevroletu. Byl jsem už na chodníku mezi domem a pracovnou, ale teď jsem se vrátil. Bylo vedro, nefoukal vítr a já měl na sobě jenom ustřižené džíny a na nohou sandály.
Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 21 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая лекция | | | следующая лекция ==> |