Stephen King Pytel kostí 11 страница

Rozhodl jsem se, že nebudu stát a hrát si s ní na pana Rogerse uprostřed silnice, když je necelých padesát metrů od nás zatáčka a každou chvíli z ní může stovkou vyjet nějaké auto. Vlastně jsem už slyšel nějaký motor, pořádně se protáčel.

Zvedl jsem holčičku a nesl ji k autu, které běželo na volnoběh, a i když malá vypadala naprosto spokojená s tím, že ji někdo nese, a vůbec se nebála, stejně jsem si připadal jako Nemrava Chester, jakmile jsem si o loket opřel její zadeček. Velmi dobře jsem si uvědomoval, že všichni, kteří sedí v kanceláři a čekárně Brooksovy garáže, se můžou podívat ven a uvidět mě. Je to jedna z podivných skutečností středního věku mé generace: nemůžeme se dotknout dítěte, pokud není naše vlastní, aniž bychom se nebáli, že v tom někdo bude vidět něco chlípného… nebo aniž bychom si někde v hlubokých stokách vlastní psýchy nepomysleli, že na tom nejspíš něco chlípného je. Ale dostal jsem ji ze silnice. Aspoň to. Ať si na mě Pochodující matky Západního Maine klidně došlápnou a pustí se do mě.

„Vezmeš mě na pláž?“ zeptala se holčička. Měla jasné oči, usmívala se. Pomyslel jsem si, že nejpozději ve dvanácti otěhotní, zvlášť když nosí tu baseballovou čapku tak šik. „Máš plavečky?“

„Myslím, že jsem si plavečky nechal doma. No není to k zlosti? Zlatíčko, kde máš maminku?“

Jako bezprostřední odpověď na mou otázku se ze zatáčky po vnitřní straně silnice vyřítilo auto, které jsem předtím slyšel. Byl to Jeep Scout, po obou stranách vysoko zablácený. Motor vrčel jako zvíře, které sedí na stromě a je kvůli tomu pořádně nakrknuté. Z postranního okénka vykukovala ženská hlava. Maminka té malé šikulky musela být tak vystrašená, že si ani nesedla; řídila v bláznivém podřepu, a kdyby v té chvíli, kdy se objevila, nějaké auto skutečně vjelo do zatáčky okresky 68, moje přítelkyně v červených plavkách by nejspíš na místě osiřela.

Scout přibrzdil, hlava zmizela zpátky v kabině a ozvalo se zaskřípání, jak řidička zařadila vyšší rychlost ve snaze dostat tu starou kraksnu z nuly na devadesátku za devět vteřin. Kdyby auto zrychlovalo čirou hrůzou, nepochybně by se to řidičce podařilo.

„To je Mattie,“ řekla holčička v plavkách. „Zlobím se na ni. Utíkám, abych byla čvltého na pláži. Jestli se zlobí, půjdu k bílé babi.“

Neměl jsem tušení, o čem to mluví, ale napadlo mě, že Miss Bosox roku 1998 by mohla strávit čtvrtého července na pláži; já bych se spokojil s kouskem něčeho celozrnného, co mám doma. Mezitím jsem už ale mával rukou, na které mi neseděla holčička, a oháněl jsem se tak prudce, že v tom průvanu zavlály dívčí jemné blonďaté lokýnky.

„Hej!“ zakřičel jsem. „Hej, paní! Mám ji!“

Scout prosvištěl kolem, stále přidával a stále zlostně hučel. Z výfuku se valila mračna modrého dýmu. Ze staré převodovky scoutu se ozvalo další příšerné zaskřípání. Bylo to jako bláznivá verze soutěže Buď, anebo: „Mattie, podařilo se vám tam zařadit dvojku – chcete skončit a vzít si pračku Maytag, nebo se chcete pokusit o trojku?“

Udělal jsem jedinou věc, která mě napadla, takže jsem si stoupl doprostřed silnice, otočil se k džípu, který už uháněl pryč (za sebou nechával hustý a štiplavý pach nafty) a podržel holčičku vysoko nad hlavou v naději, že nás Mattie zahlédne ve zpětném zrcátku. Už jsem se necítil jako Chlípník Chester; teď jsem se cítil jako krutý vyvolávač na aukci z nějaké kreslené disneyovky, kde nabízím nejhezčí prasátko z vrhu tomu, kdo nabídne nejvíc. Ale zafungovalo to. Zablácená brzdová světla scoutu se rozsvítila a pak se ozvalo pekelné vytí, když se zablokovaly hodně opotřebované brzdy. To se stalo přímo před Brooksieho garáží, no jo. Pokud tam zašli nějací pamětníci na sváteční potlach, budou mít tedy co probírat. Určitě se jim bude zvlášť líbit, jak na mě máma ječela, abych její děcko pustil. Když se vrátíte na letní byt po tak dlouhé době, je vždycky pěkné vykročit správnou nohou.

Zadní světla svítila a džíp začal couvat po silnici dobrou třicítkou. Převodovka už nezněla nakrknutě, ale vyděšeně – prosím tě, říkala, prosím tě, přestaň, zabiješ mě. Zadek scoutu rejdil sem a tam jako ocas spokojeného psa. Sledoval jsem jako zhypnotizovaný, jak se auto ke mně přibližuje – teď bylo v jednom jízdním pruhu, vzápětí za bílou čárou v opačném jízdním pruhu, teď to strhla moc, takže krajní pneumatiky zvedly prach z krajnice.

„Mattie jede lychle,“ prohodila má nová přítelkyně konverzačním, společenským tónem. Držela mě jednou rukou kolem krku; byli jsme kámoši, fakt že jo…

Jenomže věta, kterou dítě proneslo, mě probrala. Mattie jede rychle, opravdu, příliš rychle. Mattie s největší pravděpodobností vrazí do zadku mého chevroletu. A jak jsem tam tak stál, malá potvůrka a já nejspíš skončíme na kaši mezi oběma vozy.

Couval jsem kolem auta a nespouštěl oči z džípu a ječel jsem: „Zpomal, Mattie! Zpomal!“

Malé kočičce se to líbilo. „Pomaj!“ zakřičela a rozesmála se. „Pomaj, Mattie, pomaj!“

Brzdy znovu bolestně zaskřípaly. Džíp sebou naposledy jankovitě, nešťastně škubl zpět, protože Mattie zastavila, aniž využila dobrodiní spojky. Ten poslední poskok dostal zadní nárazník scoutu tak blízko k zadnímu nárazníku mého chevroletu, že by se ta mezera dala přemostit cigaretou. Vzduch byl prosycený puchem nafty. Holčička si mávala rukou před obličejem a teatrálně kašlala.

Dveře u řidiče se rozlétly; Mattie Devorová vyskočila jako cirkusový akrobat z děla, pokud si umíte představit cirkusového akrobata oblečeného do starých kašmírových šortek a bavlněné haleny. Moje první myšlenka byla, že holčičku hlídá starší sestra, že Mattie a maminka jsou různé osoby. Věděl jsem, že malé děti často procházejí vývojovou fází, kdy svým rodičům říkají křestním jménem, ale tato bledá blondýnka vypadala podle zevnějšku tak na dvanáct čtrnáct. Takže její šílená jízda se scoutem nebyla následkem strachu o dítě (tedy nejen strachu), ale naprostá řidičská nezkušenost.

Bylo tu ještě něco, víte. Došel jsem k dalšímu závěru. Ten zablácený džíp, volné kašmírové šortky, halena, ze které přímo křičel Kmart, dlouhé žluté vlasy stažené červenou pružnou čelenkou a hlavně ta lhostejnost, která umožní, aby se tříleté dítě, o které máte pečovat, takhle zatoulalo… z toho všeho na mě čišel život v přívěsu. Vím, jak to zní, ale mám k tomu svůj důvod. Navíc jsem Ir, krucinál. Moji předci byli přívěsoví kočovníci, už když místo přívěsů jezdily povozy tažené koňmi.

„Fuj, smldí!“ mávala si holčička baculatou ručkou před obličejem. „Skautík smldí!“

Kde má skautík plavečky? pomyslel jsem si a pak mi ta dívka vytrhla novou přítelkyni z náruče. Když teď byla blíž, moje domněnka, že Mattie je sestrou koupání chtivé krasavice, utrpěla ránu. Mattie bude ve středním věku až hluboko v příštím století, ale nebylo jí ani dvanáct nebo čtrnáct. Teď jsem jí hádal tak dvacet, možná o rok míň. Když mi brala to děcko, uviděl jsem na levé ruce snubní prsten. Také jsem si všiml tmavých kruhů pod očima a zšedlé pleti s prosvítajícím fialovým odstínem. Byla mladá, ale pomyslel jsem si, že se dívám na mateřský strach a vyčerpání.

Čekal jsem, že děcku naplácá, protože šupácké mámy z přívěsů tak reagují, když jsou unavené a vystrašené. Až to udělá, nějak ji zarazím upoutám její pozornost, aby si zlost vybila na mně, pokud to bude nutné. Měl bych dodat, že v tom nebylo nic zvlášť ušlechtilého; chtěl jsem jenom odložit ten výprask, třepání malým děckem a řvaní zblízka do obličeje na dobu a místo, kde se na to nebudu muset dívat. Prožíval jsem svůj první den v městečku; nechtěl jsem ani kousek z něj strávit sledováním, jak nějaká nedbalá fuchtle řve na svoje dítě.

Jenomže místo aby s ní zatřásla a zakřičela: „Kam sis myslela, že deš, ty jedna malá mrcho?“, Mattie nejdřív holčičku objala (ta ji nadšeně objala také, nedávala najevo ani kapku strachu) a pak ji celou zhubičkovala.

„Proč jsi to udělala?“ volala. „Co ti to vlezlo do hlavy? Když jsem tě nenašla, umřela jsem.“

Mattie se rozplakala. Holčička v plavkách se na ni dívala tak nesmírně užasle, že by to za jiných okolností bylo směšné. Pak se jí zkrabatil obličej. Stál jsem kus od nich, díval se, jak brečí a objímají se, a styděl jsem se za svoje unáhlené odhady.

Kolem projelo auto a zpomalilo. Civěl na nás nějaký postarší pár mamka a taťka Kettleovi si jedou do obchodu pro sváteční krabici bonbónů. Oběma rukama jsem na ně netrpělivě mávl, jako bych říkal, no co koukáte, jeďte dál, pořádně na to šlápněte. Přidali, ale neuviděl jsem poznávací značku jiného státu, jak jsem doufal. Tato verze mamky a taťky byla místní a krajem se brzy rozletí historka: mladičká ženuška Mattie a ten její uzlíček radosti (řečený uzlíček byl nepochybně počat na zadním sedadle nějakého auta nebo na lůžku v dodávce několik měsíců před příslušnými obřady) stály u silnice a mohly si oči vyplakat. S nějakým cizincem. No, vlastně ne úplně cizincem. S Mikem Noonanem, tím spisovatelem shora.

„Chtěla jsem jít na pláž a pla-pla-plavat!“ naříkala holčička a teď zaznělo exoticky to „plavat“ – možná to bylo vietnamské slovo pro „extázi“.

„Řekla jsem, že tě tam vezmu dnes odpoledne.“ Mattie pořád potahovala, ale už se pomalu ovládla. „Už to nikdy nedělej, puclíčku můj, prosím tě už to nikdy nedělej, maminka se hrozně bála.“

„Neudělám,“ řekla malá. „Oplavdu ne.“ Pořád plakala a pevně objímala starší dívku a opírala si hlavu ze strany Mattie o krk. Baseballová čepice jí spadla. Zvedl jsem ji, ale začínal jsem se tu cítit poněkud nadbytečný. Strkal jsem modrobílou čapku Mattie do ruky tak dlouho, až sevřela prsty.

Nakonec jsem si řekl, že mám taky docela dobrý pocit z toho, jak to dopadlo, a možná jsem měl k tomu právo. Popsal jsem tu příhodu, jako by byla zábavná, a taky byla, ale podobnou zábavu pochopíte teprve s odstupem času. Když probíhala, bylo to hrozné. Co kdyby z opačného směru přijel náklaďák? Projížděl tou zatáčkou moc rychle?

Zatáčkou projelnějaký vůz, dodávka typu, jakým nikdy nejezdí turisté. Další dva místní si nás důkladně prohlédli, když projížděli kolem.

„Paní?“ řekl jsem. „Mattie? Asi bych měl jet. Jsem rád, že se vaší holčičce nic nestalo.“ Ve chvíli, kdy to bylo venku, jsem pocítil skoro neodolatelné nutkání se smát. Představil jsem si, jak pronáším tuto řeč k Mattie (takové jméno rozhodně patřilo do filmu jako Neodpustím nebo Opravdový charakter), palce mám při tom zaháknuté za opasek jezdeckých kalhot a stetson mám odstrčený dozadu, aby vyniklo mé ušlechtilé čelo. Měl jsem šílené nutkání dodat: „Jste pěkná kůstka, nejste ta nová učitelka v místní škole?“

Otočila se ke mně a já uviděl, že je pěkná. I s těmi kruhy pod očima a světlými vlasy, které jí rozcuchaně trčely po stranách hlavy. A pomyslel jsem si, že si vede dobře na děvče, které asi ještě není dost staré, aby si koupilo pití v baru. Aspoň tomu děcku nenapráskala.

„Mockrát vám děkuju,“ řekla. „Byla přímo na silnici?“ Řekněte, že nebyla, prosila očima. Řekněte aspoň, že šla po krajnici.

„No –“

„Šla jsem po té čáže,“ ukázala holčička. „Je to jako pšechod.“ Promluvila mírně učitelským tónem. „Pšechod je bezpečný.“

Mattie, beztak v obličeji bledá, zbělela ještě víc. Nelíbilo se mi to a nelíbilo se mi pomyšlení, že by v takovém stavu měla jet domů, zvlášť s dítětem.

„Kde bydlíte, paní –?“

„Devorová,“ řekla. „Jsem Mattie Devorová.“ Přehodila si dítě na druhou stranu a podala mi ruku. Přijal jsem ji. Dopoledne bylo teplé a odpoledne bude vedro – určitě počasí na koupání –, ale prsty, které jsem stiskl, byly ledové. „Bydlíme kousek odtud.“

Ukázala na křižovatku, ze které vyrazil scout, a já uviděl – jaké překvapení – dvojitý přívěs zaparkovaný v hájku borovic asi sedmdesát metrů výš po úzké vedlejší cestě. Wasp Hill Road, vzpomněl jsem si. Cesta odbočovala z okresky a táhla se asi půl míle k vodě – kde se říkalo Střední zátoka. Ach ano, doktore, už se mi to všechno vybavuje. Rajon Dark Score znám přece jako vlastní boty. A zachraňování malých dětí je moje specialita.

Přesto se mi ulevilo, když jsem zjistil, že bydlí tak blízko – ani ne čtvrt míle od místa, kde parkovaly naše vozy, téměř se dotýkající zadními nárazníky – a když jsem se nad tím zamyslel, jinak tomu být ani nemohlo. Tak malé dítě jako kráska v plavkách nemohlo dojít daleko… i když tato slečna projevila slušnou dávku odhodlání. Napadlo mě, že matčin strhaný vzhled je jen dalším důkazem dceřiny vůle. Byl jsem rád, že jsem moc starý na to, než abych byl jedním z jejích budoucích chlapců; celou střední i vysokou školu budou podle ní skákat. Nejspíš hořící obručí.

No, přinejmenším střední školu. Dívky z přívěsových čtvrtí obvykle na vysokou nechodí, pokud není po ruce nějaká oděvní nebo jiná praktická nástavba. A nechá ty kluky hopsat, dokud ten správný (tedy spíš nesprávný) neprosviští Velikou zatáčkou života a nepřejede ji na dálnici, a ona si celou dobu ani neuvědomí, že ta bílá čára a přechod jsou dvě různé věci. Pak se bude celý cyklus opakovat.

Bože Všemohoucí Noonane, přestaň, napomenul jsem se. Jsou jí tři roky a ty už ji vidíš se třemi vlastními fakany, z nichž dva chytí svrab a třetí bude retardovaný.

„Mockrát vám děkuju,“ opakovala Mattie.

„To nic,“ řekl jsem a lehce zmáčkl holčičce nos. I když měla tváře pořád mokré od slz, usmála se na mě skoro jako sluníčko. „Je to velmi výřečná mladá dáma.“

„Velmi výřečná a velmi tvrdohlavá.“ Teď Mattie dítětem trochu potřásla, ale to se vůbec nebálo, nedávalo najevo, že jím někdo třese nebo ho bije každý den. Naopak, usmála se ještě víc. Matka jí úsměv oplatila. A ano – když jste se přenesli přes ten její zanedbaný vzhled, byla neobyčejně hezká. Obléknout ji do tenisového úboru v Country klubu v Castle Rock (kam nejspíš nikdy v životě nevkročí, snad jenom jako služka nebo servírka), byla by možná víc než hezká. Možná by vypadala jako mladá Grace Kellyová.

Pak se podívala zase na mě, oči rozšířené a velmi vážné. „Pane Noonane, já nejsem špatná matka,“ pravila.

Trochu jsem sebou trhl, když jsem uslyšel své jméno z jejích úst, ale překvapení hned přešlo. Byla vlastně v tom správném věku a všechny mé knížky byly pro ni asi lepší, než kdyby trávila každé odpoledne před televizí u Všeobecné nemocnice nebo Žijeme jeden život. Aspoň o něco.

„Pohádaly jsme se, kdy půjdeme na pláž. Chtěla jsem pověsit prádlo, poobědvat a jít odpoledne. Kyra chtěla –“ zmlkla. „Copak? Co jsem řekla?“

„Ona se jmenuje Kia? Řekla jste –“ Než jsem stačil říct něco víc, přihodila se strašně divná věc: ústa se mi naplnila vodou. Měl jsem je tak plná, že jsem na okamžik propadl panice jako člověk, který plave v oceánu a napije se z vlny. Jenomže tentokrát to nebyla slaná chuť; voda byla studená a sladká, se slabou kovovou pachutí připomínající krev.

Otočil jsem hlavu stranou a odplivl si. Čekal jsem, že mi z úst vychrstne gejzír – jako zachráněnému utopenci, kterému provádějí umělé dýchání. Jenomže ze mě vyletěla jen kulička bílé sliny, jak dá čekat za horkého dne. A dusivý pocit zmizel ještě dřív, než slina dopadla na krajnici. A vzápětí jako by nikdy nebyl.

„Ten pán plive,“ řekla dívenka věcně.

„Promiňte,“ omluvil jsem se. Taky jsem užasl. Co mělo tohle proboha znamenat? „Asi jsem měl trochu opožděnou reakci.“

Mattie vypadala ustaraně, jako by mi bylo osmdesát a ne čtyřicet. Možná pro dívku v jejím věku je čtyřicet jako osmdesát. „Nechcete zajet se mnou domů? Dám vám sklenici vody.“

„Ne, už je mi dobře.“

„Jak chcete. Pane Noonane… chtěla jsem jenom říct, že nic takového se mi ještě nikdy nestalo. Věšela jsem prádlo… byla uvnitř a dívala se na videu na grotesku Mocná myš… potom, když jsem si zašla pro další kolíčky…“ Podívala se na holčičku, která se už neusmívala. Začínalo jí to docházet. Oči měla veliké a už už se jí zalévaly slzami. „Byla pryč. Chvíli jsem myslela, že umřu strachem.“

Holčičce se začala klepat brada a přesně podle plánu jí očka vyplavala. Rozplakala se. Mattie ji hladila po vlasech a konejšila tu malou hlavičku, až se jí opřela o halenu z K-martu.

„Už je to dobré,“ řekla. „Tentokrát to dopadlo dobře, ale nemůžeš chodit na silnici. Je to nebezpečné. Malá zvířátka často někdo na silnici přejede, a ty jsi taky takové malé zvířátko. Nejvzácnější na světě.“

Malá plakala čím dál víc. Byl to vyčerpaný pláč dítěte, které si potřebuje zdřímnout, než podnikne další dobrodružství, ať už na pláži nebo jinde.

„Kia nehodná, Kia nehodná,“ vzlykala matce do haleny.

„Ne, zlatíčko, jsou ti teprve tři,“ řekla Mattie, a pokud jsem choval ještě nějaké pochybnosti o tom, zda je dobrá matka, v tu chvíli se rozplynuly. Nebo už možná byly pryč – to dítě bylo přece jenom dobře živené, upravené, nezanedbané a bez modřin.

To všechno jsem registroval a zároveň se snažil vyrovnat s tou divnou příhodou, která se mi právě stala, a navíc s tím, co jsem právě uslyšel že ta malá holčička, kterou jsem odnesl z bílé středové čáry, má stejné jméno, jaké jsme chtěli dát našemu dítěti, kdyby se nám narodilo děvče.

„Kia,“ řekl jsem. Opravdu jsem byl ohromen. Opatrně, jako bych ji svým dotekem mohl rozbít, jsem ji pohladil po zátylku. Jemné vlasy měla rozehřáté sluncem.

„Ne,“ opravila mě Mattie. „Ona to teď líp vyslovit neumí. Kyra, ne Kia. To je z řečtiny. Znamená to,půvabná‘.“ Přešlápla, trochu pyšně. „Vybrala jsem to jméno z knížky.“

„Je to krásné jméno,“ chválil jsem. „A nemyslím, že jste špatná matka.“ V té chvíli mi prolétl hlavou příběh, který vyprávěl Frank Arlen u vánočního stolu – bylo Petiem, nejmladším bratrovi, a Flank tím všechny rozesmál. Dokonce i Petie, který tvrdil, že si z té příhody nepamatuje vůbec nic, se smál, až mu tekly slzy.

Jednou na Velikonoce, vyprávěl Frank, to bylo Petiemu asi pět, je rodiče vyslali na velikonoční lov za vajíčky. Máma a táta poschovávali asi stovku nabarvených natvrdo uvařených vajec po celém domě už předchozího večera, když odvedli děti k prarodičům. Všichni si tedy užívali Velikonočního pondělí, dokud se Johanna nepodívala nahoru z patia, kde počítala svůj úlovek, a nevykřikla. Uviděla, jak se Petie vesele plazí po střeše v prvním patře u zadní části domu, ani ne metr a půl od propasti betonového patia.

Pan Arlen Petieho zachránil, zatímco ostatní z rodiny stáli dole a drželi se za ruce, fascinovaní a ztuhlí hrůzou. Paní opakovala pořád dokola Zdrávas („Tak rychle, že to znělo jako od Chipa ze staré desky o Doktorské čarodějnici,“ řekl Frank a chechtal se ještě víc), dokud manžel nezmizel zase v otevřeném okně do ložnice i s Petiem v náručí. Potom sebou sekla na dlažbu a zlomila si nos. Když se Petieho ptali, proč tam lezl, pověděl jim, že se chtěl podívat do okapu, jestli tam není nějaké vajíčko.

Дата добавления: 2015-11-04