Stephen King Pytel kostí 12 страница

Asi každá rodina má nejméně jednu takovou historku; skutečnost, že všichni Petové a Kyry tohoto světa přežili, je přesvědčivý důkaz – aspoň pro rodiče – existence Boží.

„Hrozně jsem se bála,“ říkala Mattie a znovu vypadala na čtrnáct.

Nejvýš na patnáct.

„Ale už je to pryč,“ těšil jsem ji. „A Kyra už nebude chodit po silnici. Viď, Kyro?“

Zavrtěla hlavou, ale z matčina ramene ji nezvedla. Měl jsem pocit, že usne ještě dřív, než ji Mattie odveze zpátky do jejich starého dobrého přívěsu.

„Ani nevíte, jak je to pro mě divné,“ řekla Mattie. „Najednou se tu z ničeho nic objeví můj oblíbený spisovatel a zachrání mi dceru. Věděla jsem, že máte dům v TR, ten velký starý srub, kterému všichni říkají Smějící se Sára, ale lidi povídali, že už sem nejezdíte, co vám umřela manželka.“

„Dlouho jsem tu nebyl,“ souhlasil jsem. „Kdyby se můj vztah k Sáře dal přirovnat k manželství, byl by to jakýsi pokus o usmíření.“

Letmo se usmála a pak se znovu zatvářila vážně. „Chci vás o něco požádat. O laskavost.“

„Do toho.“

„Nemluvte tady o tom. Já a Ki nemáme dobré období.“

„Proč ne?“

Kousla se do rtu a zdálo se, že uvažuje o tom, jestli na otázku odpovědět – na otázku, kterou jsem nemusel pokládat, když se tak nad tím zamyslím –, a potom zavrtěla hlavou. „Prostě tak. A byla bych vám vděčná, kdybyste o tom, co se právě stalo, ve městečku nemluvil. Vděčnější, než si umíte představit.“

„Jak chcete.“

„Určitě?“

„Jistě. V podstatě jsem jenom takový výletník, který tu dlouho nebyl… což znamená, že tu stejně nemám moc známých.“ Znal jsem Billa Deana, to jistě, ale před ním budu držet jazyk za zuby. Ne že by se to nedozvěděl. Jestli si tady ta mladá dáma myslela, že místní nepřijdou na to, že se její dcera pokusila dostat na pláž po svých, tak to se pletla. „Myslím ale, že už si nás všimli. Podívejte se na Brooksieho garáž. Ale nenápadně.“

Poslechla a pak vzdychla. Na asfaltu, kde kdysi stávala benzínová čerpadla, okouněli dva dědkové. Jeden byl velmi pravděpodobně sám Brooksie; měl jsem dojem, že vidím zbytečky rozevlátých zrzavých vlasů, podle kterých mi vždycky připomínal mainskou verzi klauna Boza. Ten druhý, tak starý, že Brooksie vedle něj vypadal jako jura, se opíral o hůlku se zlatou rukojetí a z jeho postoje vyzařovalo cosi potměšilého.

,,S nimi nic nenadělám,“ řekla sklesle.,,S nimi nikdo nic nenadělá. Asi bych si měla říct, že mám štěstí, že jsou svátky a jsou tam jenom dva.“

„Kromě toho asi zase tolik neviděli,“ dodal jsem. Nebral jsem však v úvahu dvě věci: za prvé asi půltuctu aut a dodávek, která nás minuly, zatímco jsme tam postávali, a za druhé skutečnost, že to, co Brooksie a jeho postarší kamarád neviděli, to si s radostí vymyslí.

Kyra na rameni Mattie půvabně zachrápala. Mattie se na ni podívala a usmála se, smutně a láskyplně. „Je mi líto, že jsme se museli setkat za takových okolností, kdy vypadám jako husa, protože vám opravdu fandím. V knihkupectví v Castle Rock říkali, že letos v létě vám vyjde nová knížka.“

Přikývl jsem. „Jmenuje se Helenin slib.“

Usmála se. „To zní dobře.“

„Díky. Měla byste malou odvézt domů, než vám zlomí ruku.“

„Jo.“

Na světě jsou lidé, kteří mají talent na pokládání trapných, nešikovných otázek, aniž to mají v úmyslu – je to jako sklon vrážet do dveří. Patřím k tomuto kmeni, a jak jsem tak s ní šel ke scoutu, připadl jsem na jednou dobrou otázku. Ale stejně se mi to nedá zase tolik vyčítat. Přece jsem jí viděl na ruce snubní prsten.

„Povíte to manželovi?“

Nepřestala se usmívat, ale úsměv nějak pohasl. A strnul. Kdyby bylo možné vymazat vyslovenou otázku, jako můžete vymazat řádek, když píšete příběh, udělal bych to.

„Loni v srpnu umřel.“

„Mattie, promiňte. Jsem jako slon v porcelánu.“

„Nemohl jste to vědět. Holka mého věku ještě ani nemá být vdaná, ne? A když je, má mít manžela v armádě nebo tak.“

Na sedadle spolujezdce byla růžová dětská sedačka – asi zase z Kmartu. Mattie se pokusila dovnitř napasovat Kyru, ale viděl jsem, že jí to dává zabrat. Přistoupil jsem blíž, abych jí pomohl, a když jsem kolem ní natahoval ruku, abych chytil baculatou nožku, otřel jsem se hřbetem ruky letmo o její ňadro. Nemohla couvnout, protože nechtěla riskovat, že Kyra vyklouzne ze sedačky na podlahu, ale vycítil jsem, že ten dotek zaznamenala. Můj manžel je mrtvý, takže nic nehrozí, tudíž si ten velkopanský spisovatel myslí, že si může urvat nějaké to šáhnutí. A co můžu říct? Pan Velkopanský jel kolem a odvedl moji dceru ze silnice, možná jí zachránil život.

Ne, Mattie, možná je mi čtyřicet a táhne mi na stovku, ale žádné šáhnutí jsem si nechtěl urvat. Jenomže to jsem říct nemohl; tím by se to ještě zhoršilo. Cítil jsem, jak rudnu.

„Kolik je vám let?“ zeptal jsem se, když jsme holčičku přikurtovali a znovu se ocitli v bezpečné vzdálenosti.

Podívala se na mě. I když byla unavená, zase se zcela ovládala. „Dost na to, abych věděla, v jaké jsem situaci.“ Natáhla ruku. „Ještě jednou díky, pane Noonane. Bůh vás poslal v pravou chvíli.“

„Ale ne, bůh mi jenom řekl, že bych si měl dát hamburger ve Village Cafe,“ řekl jsem. „Nebo tím myslel totéž. Prosím vás, řekněte, že Buddy má pořád kavárnu na tom samém místě.“

Usmála se. Znovu se jí rozzářil obličej a já to viděl moc rád. „Ten tam bude pořád, až i Kyřiny děti budou dost staré, aby se tam pokoušely na falešný průkaz koupit pivo. Pokud někdo nesjede z cesty a neobjedná si něco jako garnátové tetrazzini. Kdyby se to stalo, nejspíš by ho skolil infarkt.“

„Jo. No, až dostanu výtisky té nové knížky, jednu vám pošlu.“

Sice se pořád usmívala, ale v úsměvu přibyl jakýsi opatrný rys. „To nemusíte dělat, pane Noonane.“

„Nemusím, ale udělám. Můj agent mi dává padesát výtisků. Zjišťuji, že čím jsem starší, tím víc mi jich dávají.“

Možná v mém hlasu slyšela víc, než jsem chtěl dát najevo – lidem se to asi někdy stává. „Tak dobře. Budu se těšit.“

Ještě jednou jsem se podíval na holčičku, která spala v takové té schlíplé poloze, jak už to děti dělávají – hlavu nakloněnou k rameni, roztomilé rtíky našpulené a s nafouklou bublinou. Z dětské pokožky jsem úplně u vytržení – je tak jemná a dokonalá, že vypadá, jako by neměla vůbec žádné póry. Kšiltovku měla nakřivo. Mattie mě pozorovala, jak natahuju ruku do auta a čepici upravuji tak, aby jí kšilt stínil zavřené oči.

„Kyra,“ řekl jsem.

Mattie přikývla. „Půvabná.“

„Kia je africké jméno,“ řekl jsem. „Znamená to,začínají deště‘.“ Pak jsem od ní odešel, jen jsem krátce zamával, když jsem si sedal za volant chevroletu. Cítil jsem na sobě její zvědavý pohled a měl jsem divný pocit, že se rozbrečím.

Ten pocit mě neopouštěl ještě dlouho poté, co zmizely z dohledu; držel mě, i když jsem už dorazil do Village Cafe. Zajel jsem na nedlážděné parkoviště nalevo od neznačkových benzínových stojanů a chvíli tam jenom seděl a myslel na Jo a na ten domácí těhotenský test, který stál dvacet dva padesát. Malé tajemství, které si chtěla nechat pro sebe, dokud nebude mít naprostou jistotu. Určitě to tak bylo; co jiného by v tom bylo?

„Kia,“ řekl jsem. „Začínají deště.“ Ale z toho se mi znovu zachtělo brečet, takže jsem vystoupil z auta a prudce za sebou zabouchl dveře, jako bych tím mohl zadržet smutek uvnitř.

8. kapitola

Buddy Jellison byl pořád stejný, to ano – stejné špinavé kuchařské kalhoty a bílá flekatá zástěra, stejné černé vlasy pod papírovou čepicí, potřísněnou buď hovězí krví nebo jahodovou šťávou. Dokonce to od pohledu vypadalo, že má ježatý knír plný pořád stejných drobečků z vločkových sušenek. Bylo mu snad pětapadesát nebo taky sedmdesát, jak už tak někteří geneticky obšťastnění lidé vypadají, dokud nedosáhnou nejzazší hranice středního věku. Byl mohutný a trochu nemotorný – vysoký tak sto devadesát, k tomu sto padesát kilo –, a přesto plný půvabu, vtipu a joi de vivre, stejně jako před čtyřmi lety.

„Chcete jídelní lístek, nebo si to pamatujete?“ zamručel, jako bych tu byl naposledy včera.

„Pořád děláte Villageburger Deluxe?“

„Sere holub na vršky borovic?“ Upíral na mě světlé oči. Žádné projevy soustrasti, což mi vyhovovalo.

„S velkou pravděpodobností ano. Dám si jeden se vším všudy – ten burger, ne toho holuba – a k tomu čokoládové frapé. Rád vás zase vidím.“

Natáhl jsem k němu ruku. Vypadal překvapeně, ale přijal. Na rozdíl od šatů, zástěry a čepice měl ruce čisté. Dokonce i nehty měl čisté. „Jo,“ řekl a pak se otočil k bledničkovité ženě, která vedle grilu krájela cibuli. „Jeden burger, Audrey,“ řekl. „A protáhni ho zahradou.“

Obvykle sedávám někde v koutě, ale toho dne jsem si sedl do boxu vedle chladnice a čekal, až Buddy zařve, že to mám hotové – Audrey pekla minutky, ale neobsluhovala. Chtěl jsem přemýšlet a u Budda to šlo moc dobře. Sedělo tu pár místních, kteří pojídali obložené chleby a pili limonádu rovnou z plechovky, ale to bylo ono; lidé z letních sídel by raději byli o hladu, než aby zašli do Village Cafe, a i pak byste je nejspíš museli pronést dveřmi a oni by ječeli a kopali kolem sebe. Na podlaze bylo vybledlé zelené linoleum kopcovitého terénu, plného návrší a údolíček. Stejně jako Buddyho uniforma nebylo moc čisté (letňáci, kteří sem chodili, si nejspíš nevšimli jeho rukou). Dřevěné obložení bylo mastné a tmavé. Nad ním, kde začínala omítka, byla spousta nálepek na nárazníky – Buddyho představa výzdoby.

KLAKSON NEFUNGUJE – BACHA NA PROSTŘEDNÍK.

ZTRATILA SE MANŽELKA A PES: ODMĚNA ZA PSA.

MY TU NEMÁME ŽÁDNÉHO OBECNÍHO OPILCE. VŠICHNI SE STŘÍDÁME.

Myslím, že humor je skoro vždycky našminkovaný vztek, ale ta vrstva šminek je v malých městečkách hodně tenká. Tři větráky u stropu apaticky obracely horký vzduch a vlevo od chladnice na nápoje visely dvě mucholapky, obě poseté zvířátky, z nichž se ještě některá slabě zmítala. Když jste se na ně vydrželi dívat a při tom jíst, měli jste zažívání pravděpodobně v pořádku.

Přemýšlel jsem o tom, jak jsou si ta jména podobná, a že to určitě byla, musela být, náhoda. Přemýšlel jsem o mladé, hezké dívce, která se stala matkou v šestnácti nebo sedmnácti a vdovou v devatenácti nebo dvaceti. Přemýšlel jsem o tom, jak jsem se nechtě dotkl jejího prsu, o tom, jak svět posuzuje muže po čtyřicítce, kteří najednou objeví fascinující svět mladých žen a všeho, co k nim patří. Ale hlavně jsem myslel na tu divnou věc, která se mi přihodila, když mi Mattie pověděla, jak se holčička jmenuje – na ten pocit, že mám ústa a krk najednou plné studené vody s minerální pachutí. Jak mě zaplavila.

Můj burger byl už hotový, ale Buddy musel zavolat dvakrát. Když jsem si pro jídlo zašel, zeptal se: „Vrátil jste se na dýl, nebo zase odjíždíte?“

„Proč? Stýskalo se vám po mně, Buddy?“

„Ne,“ odpověděl, „ale aspoň jste ze stejnýho státu. Věděl jste, že,Massachusetts‘ je indiánsky,prdel‘?“

„Je s váma sranda jako vždycky,“ prohodil jsem.

„No jo. Došlápnu si na toho všivýho Lettermana. Vysvětlím mu, proč bůh dal rackům křídla.“

„Pročpak, Buddy?“

„Aby mohli zmlátit ty všivý Francouze na hromadu.“

Vzal jsem si ze stojanu noviny a brčko na frapé. Potom jsem si udělal zacházku k telefonnímu automatu, zastrčil si noviny pod paži a otevřel seznam. Dalo se s ním jít i ke stolu, když člověk chtěl; nebyl k telefonu připoutaný. Kdo by nakonec chtěl krást telefonní seznam okresu Castle?

Bylo tam asi dvacet Devorů, což mě moc nepřekvapilo – je to jedno z těch jmen jako Pelkey, Bowie nebo Toothaker, na která narazíte každou chvíli, pokud žijete tady dole. Myslím, že stejné je to všude jinde některé rodiny se víc množí a méně cestují, to je všechno.

Byl tam také nějaký Devore s adresou Wasp Hill Road, ale nebyla tam žádná Mattie, Mathild, Martha ani M. Byl tam uvedený Lance. Podíval jsem se na obálku seznamu a viděl, že je to model ročník 1997, vytištěný a doručený v době, kdy byl Mattin manžel ještě v krajině živých. Tak jo… ale na tom jménu bylo ještě cosi. Devore, Devore, chvalme teď slavné Devory; kdepak jsi, Devore? Ale nemohl jsem si pořád vzpomenout.

Snědl jsem burger, vypil rozpuštěnou zmrzlinu a snažil se nedívat na to, co se chytilo na mucholapku.

* * *

Zatímco jsem čekal, až mi hubená, mlčenlivá Audrey vrátí drobné (ve Village Cafe se pořád můžete najíst za padesát dolarů týdně… tedy pokud to vydrží vaše cévy), přečetl jsem si samolepku přilepenou na pokladnu. Byla to další specialita Buddyho Jellisona: KYBERPROSTOR MĚ TAK VYDĚSIL, ŽE JSEM SI NADOWNLOADOVAL DO KALHOT. Z toho jsem se za břicho vyloženě nepopadal, ale poskytlo mi to klíč k vyřešení jedné záhady dnešního dne: proč mi to jméno Devore připadalo nejen známé, ale vyloženě mi něco připomínalo.

Byl jsem na tom finančně dobře, podle měřítek mnohých jsem byl bohatý. Existoval však jeden člověk spojený s TR, který byl bohatý podle měřítek všech, a neslušně bohatý podle měřítek většiny usedlíků v jezerní oblasti. Tedy pokud stále jedl, dýchal a chodil.

„Audrey, žije pořád Max Devore?“

Pousmála se na mě. „No jo. Ale moc často ho tady nevidíme.“

To mě rozchechtalo, jak se to nepodařilo žádné vtipné samolepce od Buddyho. Audrey, která byla vždycky nažloutlá a teď vypadala jako čekatelka na transplantaci jater, se taky uculila. Buddy, který si u druhého konce pultu četl leták o svátečním dostihu NACAR v Oxford Plains, se na nás zahleděl přísně jako knihovník.

Zpátky jsem jel stejnou cestou, jakou jsem přijel. Veliký hamburger není zrovna vhodné jídlo, které by si měl člověk dát uprostřed parného dne; chtělo se mi po něm spát a nemyslelo mi to. Toužil jsem jenom dojet domů (nebyl jsem tam ještě ani čtyřiadvacet hodin a už jsem na dům myslel jako na domov), skočit do postele v severní ložnici pod roztočený větrák a pár hodin se prospat.

Když jsem míjel Wasp Hill Road, zpomalil jsem. Prádlo nehybně viselo na šňůrách a před přívěsem byly na trávě poházené hračky, ale scout byl pryč. Mattie a Kyra si nejspíš oblékly plavečky a zamířily dolů na veřejnou plážičku. Obě se mi líbily, a moc. Mattie krátké manželství nejspíš nějak připoutalo k Maxi Devorovi… ale při pohledu na rezavý přívěs s prašnou příjezdovou cestou a vylysalým trávníkem, při vzpomínce na její nepadnoucí šortky a halenu z Kmartu jsem pochyboval, že je to pouto kdoví jak silné.

Než se koncem osmdesátých let uchýlil do Palm Springs, byl Maxwell William Devore hnací silou počítačové revoluce. Je to revoluce hlavně mladých lidí, ale Devore si na starocha vedl dobře – znal hřiště a rozuměl pravidlům. Začal, když se paměť ukládala na magnetický pás a ne na počítačové čipy a monstrum zvané UNIV AC velké jako stodola byl poslední výkřik techniky. Ovládal COBOL, a FORTRAN byl pro něj druhý rodný jazyk. Když se hřiště rozšiřovalo tak, že už nedokázal držet krok, rozšiřovalo se až k bodu, kde začalo utvářet svět, koupil si talentovanou sílu, kterou potřeboval, a rostl dál.

Jeho společnost Visions vytvořila scanovací programy, které uměly zanést trvalý záznam na pružný disk skoro okamžitě; vytvořila grafické programy, které se staly průmyslovým standardem; vytvořila Pixel Easel, která umožnila uživatelům laptopů malovat myší… vlastně malovat prstem, pokud si tu svou krabici vybavili tím, čemu Jo říkala „klitorální kurzor“. Devore nic z toho už nevynalezl, ale rozuměl tomu, že se to vynalézt dá, a najal si lidi, aby to dokázali. Byl držitelem desítek patentů a spoludržitelem stovek dalších. Údajně měl nějakých šest set miliónů dolarů, podle toho, jak si toho kterého dne stály akcie v technologických odvětvích.

V TR měl pověst mrzouta a nepříjemného člověka. Nebylo divu; mohlo být pro Nazarejce něco z Nazaretu dobrého? A lidé říkali, že je výstřední, samozřejmě. Poslechněte si pamětníky, kteří ze svých zelených let pamatují bohaté a úspěšné lidi (a všichni pamětníci tvrdí, že takové lidi znali), a uslyšíte, že dnešní zbohatlíci kdysi jedli tapety, šukali se psem a chodili na církevní večeře jenom v špinavém prádle. I kdyby to všechno byla v Devorově případě pravda, a i kdyby to byl Skrblík McKvák, pochyboval jsem, že by dovolil, aby dva jeho blízcí příbuzní bydleli v přívěsu.

Jel jsem cestou nad jezerem, pak se zastavil u začátku své příjezdové cesty a podíval se na ukazatel: SMĚJÍCÍ SE SÁRA, tak to bylo vypáleno do kusu nalakovaného prkna, které bylo přibito na příhodný strom. Tady se to tak prostě dělá. Při pohledu na něj se mi vybavil poslední sen z manderleyského seriálu. V tom snu kdosi přilepil na ten ukazatel samolepku nějaké rádiové stanice, takové nálepky vidíte každou chvíli na kasičkách mýtných budek v pruhu pro přesné platby.

Vystoupil jsem z auta a prohlédl si to prkno. Žádná samolepka. Slunečnice tam dole byly, prorůstaly verandou – měl jsem v kufru fotku, která to dokazovala –, ale na ukazateli k domu nebyla žádná samolepka rádiové stanice. Co to přesně dokazovalo? No tak, Noonane, kdy ti to konečně dojde?

Zamířil jsem zase k autu – dveře byly otevřené, z reproduktorů tryskali Beach Boys – pak jsem si to rozmyslel a vrátil se zase k ukazateli. V tom snu byla samolepka přilepená nad CÍ SE ze SMĚJÍCÍ SE a nad SÁ ze SÁRA. Přejel jsem prsty to místo a připadlo mi, že je tam trochu lepkavé. Samozřejmě že to tak mohlo být, povrch byl nalakovaný a bylo vedro. Nebo za to mohla moje fantazie.

Sjel jsem k domu, zaparkoval, zatáhl ruční brzdu (na svazích kolem Dark Score a deseti dalších jezer v západním Maine člověk vždycky zatahuje brzdu) a doposlouchal až do konce „Don't Worry, Baby“, kterou jsem vždycky považoval za nejlepší písničku Beach Boys, připadala mi skvělá bez ohledu na sentimentální text, spíš právě pro něj. Kdybys věděla, jak moc tě miluju, baby, zpívá Brian Wilson, nic by se ti nemohlo stát. A ou lidi, jestli by to nebylo světový.

Seděl jsem tam a poslouchal a díval se na přístřešek na pravé straně verandy. Schovávali jsem tam odpadky, aby na ně nemohli mývalové. Před nimi neobstály ani popelnice se zaklapovacím víkem; když mají mývalové pořádný hlad, nějak se jim těma šikovnýma ručičkama podaří ta víka zvládnout.

Přece neuděláš to, nač myslíš, řekl jsem si. Nebo… ano?

Zdálo se, že ano – nebo že se o to aspoň pokusím. Když Beach Boys uvolnili éter Rare Earth, vystoupil jsem z auta, otevřel přístřešek a vytáhl dvě plastové popelnice. Pro odpad sem dvakrát týdně jezdil jeden chlapík, jmenoval se Stan Proulx (aspoň to tak bylo před čtyřmi lety, připomněl jsem si), patřil do dalekosáhlé sítě občasných fachmanů Billa Deana, kteří odvedli práci za hotové a bez potvrzení, ale Stan se tu určitě nezastavil, aby odvezl nejnovější várku odpadků, protože byly svátky, a měl jsem pravdu. V každé popelnici byl velký plastový pytel s odpadem. Vytahal jsem je a rozvázal žluté šňůrky.

Opravdu si nemyslím, že by moje posedlost šla tak daleko, abych vysypal hromadu hnijícího odpadu na verandu, kdyby na to přišlo (samozřejmě to nikdy nebudu vědět jistě, a možná je to tak lepší), ale nebylo to ani nutné. V domě nikdo čtyři roky nebydlel, nezapomeňte, takže nikdo ani neprodukoval odpad – kávovou sedlinou počínaje a použitými vložkami konče. V těch pytlích bylo vše suché, co čisticí četa Brendy Meserveové pozametala a vynesla ven.

Дата добавления: 2015-11-04