Stephen King Pytel kostí 8 страница

* * *

Jednou odpoledne, krátce po příjezdu domů, jsem se hrabal ve skříních tak dlouho, až jsem našel krabice od bot s Johanninými starými fotografiemi. Roztřídil jsem je a pak jsem si prohlížel ty od jezera Dark Score. Bylo jich strašně moc, ale Johanna byla zuřivý fotoamatér, takže byla jenom na málokteré. Našel jsem však jednu, o které jsem si pamatoval, že jsem ji pořídil někdy v roce 1990 nebo 1991.

Někdy i netalentovaný fotograf může udělat dobrý snímek – když sedm set opic bude sedm set let bušit do sedmi set psacích strojů a tak dál – a tenhle dobrý byl. Jo stála na voru, slunce za ní pomalu zapadalo a bylo zlatě rudé. Jo zrovna vylezla z jezera, kapala z ní voda, měla na sobě dvoudílné plavky, šedé s červeným lemováním. Zachytil jsem ji, když se zrovna smála a sčesávala si promočené vlasy z čela a spánků.

Bradavky se jí ostře rýsovaly v košíčcích vrchního dílu plavek. Vypadala jako herečka na filmovém plakátu na nějaký jednoduchý béčkový film o příšerách na pláži nebo o sériovém vrahovi, který se plíží táborem.

Najednou mě na ni posedla nesnesitelná chuť. Chtěl jsem ji mít v ložnici přesně tak, jak byla na té fotce, s prameny vlasů přilepenými na tváře a těmi mokrými plavkami přilepenými k tělu. Chtěl jsem jí přes podprsenku cucat bradavky, ochutnávat tu látku a cítit přes ni ty tvrdé knoflíky. Chtěl jsem sát vodu z té bavlny jako mléko, pak z ní strhnout kalhotky a dělat jí to, dokud bychom oba neexplodovali.

Trochu roztřesenou rukou jsem fotografii odložil stranou k dalším, které se mi líbily (i když tam už nebyly žádné, které by se mi líbily tak moc). Měl jsem mohutnou erekci, takovou, co vypadá jako kámen potažený kůží. Když se vám přihodí, nejste k ničemu, dokud nepomine.

Nejrychlejší způsob, jak takový problém vyřešit, když není poblíž žádná žena ochotná pomoci, je masturbace, ale tentokrát mě něco takového vůbec nenapadlo. Místo toho jsem neklidně chodil po pokojích v patře domu, svíral jsem a rozvíral pěsti a vpředu jsem vypadal, jako bych si do džínů nacpal ozdobu z kapoty.

Vztek je normální stadium žalu – četl jsem to –, ale já jsem nikdy na Johannu po její smrti vztek neměl, až do dne, kdy jsem našel tu fotografii. Potom, páni. Chodil jsem tam s kládou, která se nemínila skácet, a zuřil jsem kvůli Jo. Mrcha jedna pitomá, proč utíkala, zrovna když bylo největší vedro za celý rok? Hloupá, bezohledná mrcha mě tu nechala takhle samotného, a nemůžu ani pracovat.

Posadil jsem se na schody a uvažoval, co budu dělat. Naleju si skleničku, rozhodl jsem se, a potom si možná naleju další do druhé nohy. Dokonce jsem i vstal, ale pak jsem usoudil, že to není moc dobrý nápad.

Místo toho jsem šel do své pracovny, zapnul počítač a udělal si křížovku. Když jsem šel ten večer do postele, napadlo mě, abych se znovu podíval na tu fotku Jo v plavkách. Řekl jsem si, že je to skoro stejně špatný nápad jako pár skleniček, když mám zlost a depresi. Ale dnes večer se mi bude zdát ten sen, pomyslel jsem si, když jsem zhasínal světlo. Určitě se mi bude zdát ten sen.

Jenže nezdál. Vypadalo to, že moje sny o Smějící se Sáře skončily.

* * *

Po týdenním rozmýšlení mi nápad s létem stráveným u jezera připadal ještě lepší. Takže v sobotu odpoledne začátkem května, když jsem si spočítal, že každý úctyhodný mainský správce bude doma a dívat se na Red SOK, zavolal jsem Billu Deanovi a pověděl mu, že asi od Čtvrtého července budu v domě u jezera… a že jestli všechno půjde, jak doufám, strávím tam taky podzim a zimu.

„No to je dobře,“ řekl. „To je fakt dobrá zpráva. Spoustě lidí jste tady chyběl, Miku. Dost jich vám chce projevit soustrast kvůli vaší paní, že jo.“

Objevil se v jeho hlase vyčítavý nádech, nebo jsem si to jenom představoval? Rozhodně jsme v tom kraji s Jo zanechali stopu; výrazně jsme přispívali malé knihovně, která sloužila oblasti Motton-Kashwakamak Castle, a Jo se úspěšně chopila založení fondu na pojízdnou knihovnu, která začala fungovat. Navíc chodila do dámského kroužku šití (její specialitou byly koberečky) a byla členkou okresního družstva řemeslníků. Návštěvy u nemocných… pomoc s každoročním náborem dárců krve… zajištění obsluhy stánku na letní pouti v Castle Rock… a takovými věcmi jenom začínala. Nedělala to nijak oka tě velkopansky, ale nevtíravě a pokorně, s hlavou skloněnou (často aby schovala trochu štiplavý úsměv, jak bych měl dodat – moje Jo měla bierceovský smysl pro humor). Kristepane, pomyslel jsem si, možná že má starý Bill plné právo mi něco vyčítat. „Lidem se po ní stýská,“ souhlasil jsem.

„No jo, to víte.“

„Mně se po ní taky moc stýská. Myslím, že proto jsem k jezeru nejezdil. Prožili jsme tam moc pěkné chvíle.“

„To bych řek. Ale hrozně rád vás tady zase uvidím. Hned se pustím do práce. Dům je v pořádku – můžete se tam nastěhovat hned dneska odpoledne, jestli chcete –, ale když je nějakej dům moc dlouho prázdnej jako Sára, tak zatuchne.“

„Já vím.“

„Řeknu Brendě Meserveový, aby celej barák vzala hadrem od shora dolů. Je to stejná holka, co tam chodila vždycky, víte.“

„Brenda je trochu stará pro velký jarní úklid, ne?“ Dotyčné dámě bylo asi pětašedesát let, byla laskavá a vesele obhroublá. Zvlášť měla ráda vtipy o cesťácích, kteří tráví noc jako králíci, skákáním z díry do díry. Ona nebyla žádná paní Danversová.

„Ženský jako Brenda Meserveová nejsou nikdy dost starý, aby nedohlídly na práci,“ řekl Bill. „Má dvě nebo tři holky, který vyluxujou a budou tahat těžký věci. Přijde vás to tak na tři stovky. Berete?“

„To je zadarmo.“

„Studna potřebuje zkoušku a generátor taky, ale obojí je určitě v pořádku. U Johanniny starý pracovny jsem viděl sršní hnízdo, chtěl jsem ho vykouřit dřív, než vyschne les. A střecha na starým baráku – víte, ten prostřední kus – potřebuje nový šindele. Měl jsem vám to povědět už loni, ale když jste sem nejezdil, nechal jsem to být. Berete to teda taky?“

„Ano, až do deseti táců. Kdyby to bylo víc, tak mi zavolejte.“

„Jestli budeme muset jít přes deset, tak se usměju a políbím prase.“

„Pokuste se to všechno zvládnout dřív, než tam přijedu, ano?“

„Jasně. Chcete mít soukromí. To vím… ale stejně ho nebudete hned mít. Pořádně to s náma zamávalo, když Jo odešla tak mladá; všechny to sebralo, to vám povídám. Byli jsme jako opaření a smutní. Byla moc hodná.“

„Děkuju, Bille.“ Cítil jsem, jak se mi mží oči. Smutek je jako opilý host, pořád se vrací, aby se s vámi ještě jednou na rozloučenou objal. „Děkuju, že to říkáte.“

„Dostanete kus mrkvovýho koláče, kamaráde.“ Zasmál se, ale trochu nejistě, jako by se bál, že se dopouští něčeho nepatřičného.

„Já sním spoustu mrkvových koláčů,“ řekl jsem, „a když ho lidi připečou, no, nemá Kenny Auster ještě toho velikého irského vlkodava?“

„Jo, ta potvora sežere koláčů, že by praskla!“ zvolal Bill vesele. Hihňal se, až se rozkašlal. Čekal jsem, trochu jsem se pro sebe usmíval. „Říká tomu psisku Borůvka, ať mě čert, jestli vím proč. Je to přece hrozný tele!“ Domyslel jsem si, že myslí psa a nikoli pána. Kenny Auster, vysoký něco přes sto padesát centimetrů a útlé postavy, byl opakem „telete“, což je zvláštní mainský přídomek, který znamená neohrabaný, nemotorný a kam šlápne, sedm roků tráva neroste.

Najednou jsem si uvědomil, že mi ti lidé chybějí – Bill a Brenda a Buddy Jellison a Kenny Auster a všichni ostatní, kteří žili trvale kolem jezera. Dokonce se mi zastesklo po Borůvce, tom irském vlkodavovi, který se všude potuloval s hlavou tak vysoko, jako by v ní měl jen půlku mozku, a s dlouhými čúrky slin visícími z čelistí.

„Musím tam taky zajít a vyčistit, co tam za zimy popadalo,“ pokračoval Bill. Mluvil nějak rozpačitě. „Letos to nebylo zlý – poslední velká bouřka byla jenom sněhová, díky bohu –, ale stejně je tam ještě spousta svinstva, ke kterýmu jsem se nedostal. Měl jsem to uklidit už dávno. Že tam nejezdíte, není žádná omluva. Šeky od vás inkasuju.“ Bylo docela zábavné poslouchat toho šedivého starého řízka, jak se bije v prsa; Jo by určitě kopala nohama hihňala se.

„Jestli bude všechno v pořádku a všechno bude fungovat do Čtvrtého července, Bille, budu spokojený.“

„Budete spokojenej jako škeble na mělčince, to jo. Slibuju.“ Bill sám vypadal spokojeně jako škeble na mělčince a já byl rád. „Přijedete sem k vodě psát knížku? Jako za starých časů? Ne že by těch pár posledních nebylo fajn, moje,stará tu poslední nemohla dát z ruky, ale –“

„Nevím,“ řekl jsem, a byla to pravda. Potom mě něco napadlo. „Bille, prokázal byste mi laskavost, než vyčistíte příjezdovou cestu a pustíte Brendu Meserveovou z řetězu?“

„S radostí,“ řekl a já mu pověděl, co chci.

Za čtyři dny jsem dostal balíček se stručnou zpáteční adresou: „DEAN/OBYČ/TR-90(DARKSCORE). Otevřel jsem ho a vytřásl dvacet fotografií, které byly pořízeny některým z těch malých fotoaparátů, jež jednou použijete a pak vyhodíte.

Bill zaplnil film různými pohledy na dům, ze kterých většinou jemně čišelo ovzduší zanedbanosti, jaké domy získávají, když nejsou dost obývány… dokonce i domy, které mají pečovatelskou službu (Billův výraz), získávají po nějaké době ten zanedbaný vzhled.

Sotva jsem se na ně podíval. První čtyři snímky byly ty, které jsem chtěl, a seřadil jsem si je na kuchyňském stole, kde na ně přímo padalo jasné sluneční světlo. Bill je zabíral z horního konce příjezdové cesty a mířil jednoduchým aparátem dolů přímo na Smějící se Sáru. Viděl jsem mech, který vyrostl nejen na kmenech hlavní budovy, ale také na kmenech severního a jižního křídla. Viděl jsem popadané větve a závěje borového jehličí na příjezdové cestě. Bill musel být v pokušení všechno odklidit, než snímky pořídil, ale neudělal to. Řekl jsem mu přesně, co chci – „bez příkras, jak to leží a běží“, přesně tak jsem to řekl – a Bill mě poslechl.

Křoví po obou stranách cesty hodně zhoustlo od doby, co jsme s Jo strávili naposledy pár dní u jezera; sice přímo nezdivočelo, ale některé delší větve se dychtivě natahovaly přes asfalt jako rozdělení milenci.

Jenomže můj zrak se zas a znovu vracel k verandě, kde příjezdová cesta končila. Ostatní podobnosti mezi fotografiemi a mým snem o Smějící se Sáře mohly být jenom náhoda (nebo spisovatelova často překvapivě praktická fantazie v akci), ale slunečnice prorůstající prkny na verandě jsem nedokázal vysvětlit o nic lépe, než jsem si dokázal vysvětlit říznutí na hřbetu ruky.

Otočil jsem tu fotografii. Na zadní straně Bill svým pavoučím rukopisem napsal: tyhle krasavice si teda pospíšily… a prošly!

Odsunul jsem fotku stranou. Tři slunečnice, prorůstající prkny verandy. Ne dvě ani čtyři, ale tři velké slunečnice s květy jako světlomety.

Přesně jako v tom snu.

6. kapitola

Třetího července 1998 jsem hodil do kufru svého středně velkého chevroletu dva kufry a powerbook a začal couvat po příjezdové cestě, ale pak jsem zastavil a ještě jednou se vrátil do domu. Připadal mi prázdný a jaksi bezútěšný, jako věrná milenka, kterou milenec opustil, a ona nechápe proč. Nábytek nebyl zakrytý přehozy a elektřina pořád šla (chápal jsem, že Veliký jezerní experiment se může proměnit v rychlou a totální prohru), ale dům číslo 14 na Benton Street přesto vypadal opuštěně. V pokojích, kde bylo příliš mnoho nábytku, než aby se zde rozléhala ozvěna, se stejně ozývaly moje kroky, když jsem jimi procházel, a zdálo se, že je všude příliš mnoho prašného světla.

V mé pracovně stál počítač schovaný pod proti prachovou kápí jako kat. Klekl jsem si před ním a otevřel jednu zásuvku u stolu. Uvnitř ležely čtyři balíky papíru. Jeden jsem vzal, strčil ho pod paži a už jsem chtěl odejít, ale pak jsem si to rozmyslel a vrátil se. Do prostřední široké zásuvky jsem si schoval tu provokativní fotku Jo v plavkách. Teď jsem si ji vzal, natrhl papírový obal na balíku a zastrčil fotku někam do poloviny jako záložku. Kdybych náhodou začal znovu psát a kdyby mi to psaní šlo, narazím na Johannu někde kolem stránky dvě stě padesát.

Odešel jsem z domu, zamkl zadní dveře, nasedl do auta a odjel. Už nikdy jsem se nevrátil.

* * *

Už několikrát jsem byl v pokušení zajet k jezeru a zkontrolovat postup prací – ukázalo se, že je jich mnohem víc, než Bill Dean původně odhadoval. Zadržel mě pocit, že tak bych to neměl udělat; že až příště na Sáru pojedu, měl bych přijet s kufry a na delší dobu.

Bill najal Kennyho Austera, aby opravil šindele na střeše, a sehnal Kennyho bratrance, Timmyho Larribeea, aby „tu starou holku pořádně voškrábal“, což je čisticí postup, který se dost podobá čištění pánví drátěnkou a někdy se musí provádět i u roubených domů. Bill také objednal instalatéra, aby zkontroloval trubky, a dostal můj souhlas k tomu, aby se některé starší součásti instalace a čerpadlo ve studni vyměnily.

Když jsme spolu telefonovali, Bill si dělal kvůli všem těm nákladům starosti; nevymlouval jsem mu je. Když Yankee páté nebo šesté generace narazí na peněžní výdaje, je lepší stáhnout se a nechat ho, aby to vydýchal. Yankeemu taky z nějakého důvodu připadá nějak nevhodné předávat peníze z ruky do ruky, asi jako když se lidi líbají na veřejnosti. Co mě se týče, mně takové výdaje nevadí, žiju skromně, aspoň většinou, ne kvůli nějakému morálnímu kodexu, ale protože moje fantazie, v jiných ohledech velmi živá, nějak nefunguje ohledně peněz. Moje představa rozšoupnutí zahrnuje tři dny v Bostonu, zápas Red Sox, výlet do Tower Records and Video, k tomu návštěva v knihkupectví Wordsworth v Cambridgi. Takový život neudělá velkou díru do úroků, o jistině nemluvě; měl jsem ve Watervillu dobrého finančního manažera a toho dne, kdy jsem zamkl dveře domu v Derry a zamířil na západ do TR-90, obnášel jsem něco přes pět miliónů dolarů. Ve srovnání s Billem Gatesem nic moc, ale v tomto kraji je to velká cifra a nad vysokými náklady na opravu domu jsem si mohl dovolit jen mávnout rukou. Bylo to pro mě divné pozdní jaro a začátek léta. Většinou jsem čekal, uzavíral různé záležitosti ve městě, mluvil s Billem Deanem, když mi sděloval nejnovější várku problémů, a snažil se nepřemýšlet. Poskytl jsem interview pro Publishers Weekly, a když se mě redaktor zeptal, jestli mi nedělá potíže pustit se zase do práce „po ztrátě milované osoby“, řekl jsem ne a v obličeji se mi nepohnul ani sval. A proč by měl? Byla to pravda. Moje potíže začaly, teprve když jsem dopsal Tak daleko od vrcholu; do té doby jsem jel jako tank.

V půli června jsem zašel s Frankem Arlenem na oběd do kavárny Starlite. Kavárna se nachází v Lewistonu, který představuje geografický střed na spojnici mezi našimi městy. Nad zákuskem (místním slavným jahodovým dortem) se mě Frank zeptal, jestli s někým chodím. Překvapeně jsem se na něj podíval.

„Co tak zíráš?“ zeptal se a na tváři se mu projevil jeden z devíti set nepojmenovatelných pocitů – cosi mezi pobavením a naštvaností. „Rozhodně bych si nemyslel, že zahýbáš Jo. V srpnu bude mrtvá už čtyři roky.“

„Ne,“ odpověděl jsem. „Nechodím s nikým.“

Mlčky se na mě díval. Pár vteřin jsem mu pohled vracel, potom jsem se začal nípat lžičkou ve šlehačce na dortu. Byl ještě teplý z trouby a šlehačka se rozpouštěla. Připomnělo mi to tu hloupou starou písničku o tom, jak někdo nechal dort venku v dešti.

„Chodil jsi s někým, Miku?“

„Mám pocit, že ti do toho nic není.“

„Ale kristepane. Na dovolené? Měl jsi –“

Přinutil jsem se zvednout oči od šlehačky. „Ne,“ řekl jsem. „Neměl.“

Zase chvíli mlčel. Už jsem si myslel, že se chystá změnit téma. Mně by to vyhovovalo. Jenomže on to vybalil rovnou a zeptal se mě, jestli jsem od Johanniny smrti s někým spal. Spokojil by se se lží, i kdyby jí úplně nevěřil – muži lžou o sexu pořád. Ale řekl jsem mu pravdu… s určitým zvráceným potěšením.

„Ne.“

„Ani jednou?“

„Ani jednou.“

„Co masážní salón? Víš, aby se člověk aspoň –“

„Ne.“

Seděl tam a ťukal lžičkou o okraj misky s dortem. Nesnědl ani sousto.

Díval se na mě, jako bych byl nějaký nový a podezřelý druh hmyzu. Moc se mi to nelíbilo, ale asi jsem tomu rozuměl.

K tomu, čemu se dnes říká „poměr“, jsem měl dost blízko dvakrát, ale ani jednou na Key Largo, kde jsem pozoroval zhruba dva tisíce pěkných žen, které se tam promenádovaly oděny pouze do miniplavek a příslibů. V jednom případě šlo o zrzavou servírku z restaurace mimo město, kde jsem často jedl. Po nějaké době jsme se dali do řeči, vtipkovali a potom začaly ty pohledy z očí do očí, víte, o čem mluvím, takové ty pohledy, které trvají prostě moc dlouho. Začal jsem si všímat jejích nohou a toho, jak jí sukně obepíná boky, když se otáčí, a ona si všimla, že si všímám.

A pak tu byla jedna žena v posilovně Nu You, kam jsem chodil cvičit. Vysoká ženská, která ráda nosila růžovou sportovní podprsenku a černé cyklistické šortky. Docela kočka. Taky se mi líbilo, co si nosila na čtení, když šlapala na rotopedu při těch nekonečných aerobických výletech na místě – žádnou Mademoiselle nebo Cosmopolitan, ale romány od lidí jako John Irving a Ellen Gilchristová. Mám rád lidi, kteří čtou skutečné knihy, a nejen proto, že jsem je kdysi také psal. Čtenáři knih jsou jako každý jiný ochotni začít počasím, ale obecně platí, že od počasí se dokážou odpíchnout jinam.

Ta blondýna v růžových vršcích a černých šortkách se jmenovala Adria Bundyová. Začali jsme mluvit o knížkách, když jsme šlapali bok po boku a stále na místě, a pak se stalo, že jsem jí jednou nebo dvakrát týdně dopoledne přikládal zátěž v posilovně. Na této činnosti je cosi podivně intimního. Ten, kdo zvedá činku, leží na zádech, a to tomu pocitu intimity asi přispívá (zvlášť když jde o ženu), ale není to všechno, to vůbec ne. Hlavně tu pracuje faktor závislosti. I když to těžko někdy dojde tak daleko, ten, kdo zvedá činku, svěřuje tomu druhému svůj život. A někdy v zimě roku 1996 začaly ty pohledy, zatímco ležela na lavici a já stál nad ní a díval se jí shora do tváře. Ty pohledy, které jsou prostě moc dlouhé.

Kelli bylo kolem třiceti, Adria byla možná o něco mladší. Kelli byla rozvedená, Adria svobodná. Ani v jednom případě bych nikomu nelezl do zelí a myslím, že obě by docela rády šly se mnou nezávazně do postele. Vyzkoušet si to. Jenomže v případě Kelli jsem si našel jinou restauraci, kam jsem začal chodit na oběd, a když mi YMCA nabídla zkušební cvičení zadarmo, přijal jsem a už jsem se nikdy do Nu You nevrátil. Pamatuji si, že asi za půl roku po té změně jsem minul Adrii Bundyovou na ulici, a i když jsem ji pozdravil, dal jsem si záležet, abych si nevšiml jejího udiveného, poněkud raněného pohledu.

Z čistě fyzického hlediska jsem je chtěl obě (dokonce si pamatuji jeden sen, ve kterém jsem měl obě, ve stejné posteli a zároveň), a přesto jsem žádnou nechtěl. Částečně za to mohla moje neschopnost psát – život se mi už tak dost podělal, děkuju mockrát, a nepotřebuju další komplikace. Částečně mě odradila námaha, kterou je nutno vynaložit, když se chce člověk přesvědčit, jestli ta žena, která vám oplácí pohled, se zajímá o vás nebo spíš o vaše utěšené bankovní konto.

Myslím, že hlavně to bylo tím, že jsem měl pořád plné srdce i hlavu Johanny. Nebylo tam místo pro nikoho jiného, ani po čtyřech letech. Bylo to trápení jako s cholesterolem, a jestli to považujete za legrační nebo divné, buďte rádi.

Дата добавления: 2015-11-04