HALLORANN JEDE DO HOR

Bylo čtvrt na dvě odpoledne a podle sněhem zavátých silničních ukazatelů a podle tachometru byl necelé tři míle od Estes Parku, když sklouzl ze silnice.

V kopcovité krajině padal sníh hustěji a divočeji, než Hallorann kdy viděl (ačkoliv v životě zas tolik sněhu neviděl, protože se mu úporně vyhýbal), a vítr přilétal ve vrtkavých nárazech – tu ze západu, tu se ve víru prašných sněžných mračen obrátil k severu a zakryl mu rozhled, aby mu znovu připomněl, že pokud mine zatáčku, může se v tu ránu ocitnout v přemetech padesát metrů pod silnicí. Celou situaci ještě zhoršoval jeho status nezkušeného zimního řidiče. Děsilo ho, že žlutá středová čára byla pohřbená pod vířícími návějemi a že prudký nárazový vítr se hladce prosmýkával horskými údolími a dokázal na silnici roztančit i těžký buick. Děsilo ho, že směrovky byly téměř zaváté a člověk si mohl hodit mincí, jestli má v té bílé záplavě zahnout doprava nebo doleva. Byl vyděšený, ano. Od prvních stoupání západně od Boulderu a Lyonsu ho zaléval studený pot a s plynem a brzdou zacházel tak, jako by to byly vázy dynastie Ming. Mezi rockovými melodiemi v rádiu nabádal neustále diskžokej motoristy, aby se nevydávali na silnice a v žádném případě nejezdili do hor, protože mnohé silnice jsou neprůjezdné a všechny nebezpečné. Bylo zaznamenáno několik menších nehod a dvě vážné: skupina lyžařů v mikrobusu, volskwagen a rodina, která se snažila dostat přes pohoří Sangre de Cristo do Albuquerque. Souhrnná bilance obou nehod činila čtyři mrtvé a pět zraněných. „Takže se nevydávejte na žádné cesty a poslouchejte raději dobrou muziku na stanici KLTK,“ uzavřel diskžokej vesele svou promluvu a ještě přispěl k Hallorannově smutku skladbou „Seasons in the Sun“. „Bavili jsme se a radovali, měli jsme –“ drmolil šťastně Terry Jacks a Hallorann zlostně vypnul rádio, i když věděl, že za pět minut si je opět pustí. Ať už ho rozčilovalo jakkoliv, bylo to lepší, než jet sám tímhle bílým šílenstvím.

(Jen si to přiznej. Tenhle černej chlápek na silnici má jedinej žlutej pruh… a ten vede přímo do jeho spanilý prdele!)

To nebyla legrace. Byl by obrátil vůz ještě před Boulderem, kdyby ho nehnalo vědomí, že ten chlapec je v ošklivé bryndě. I teď mu nějaký slabý vnitřní hlas – a byl přesvědčený, že je to spíš hlas rozumu než zbabělosti – našeptával, aby přenocoval v nějakém motelu v Estes Parku a počkal si, až pluhy vyčistí silnici aspoň natolik, aby byl vidět žlutý středový pruh. Ten hlas mu neustále připomínal kodrcavé přistání letadla ve Stapletonu, ten příšerný pocit, že se letadlo zapíchne nosem do země a dopraví cestující spíše k bránám pekla, než k východu číslo 39 haly B. Ale rozum neobstál před pocitem nutnosti. Musel pokračovat v cestě ještě toho dne. S tou sněhovou bouří měl prostě smůlu. Musel se s ní nějak vypořádat. Bál se, že když to nedokáže, bude se muset ve svých snech vypořádávat s něčím ještě mnohem horším.

Znovu se do něj opřel náraz větru, tentokrát ze severovýchodu, a znovu ho odřízl od mlhavých obrysů hor a dokonce i od obou krajnic. Projížděl bílou nicotou.

A pak se z té bílé polévky vynořila sklopená sodíková světla pluhu, která k jeho hrůze nemířila do strany, ale přímo na buick. Pluh se nikterak nenamáhal držet se své strany silnice a Hallorann nechal buick sklouznout do závěje.

Na pozadí hukotu větru zařval naftový motor pluhu a do toho se ozval zvuk jeho houkačky – silný, dlouhý, téměř ohlušující.

Hallorannovy genitálie se scvrkly do dvou malých ledových kuliček. Vnitřnosti se mu zamotaly v jedné obrovské změti.

Z bílé tmy se začala vynořovat oranžová barva pluhu. Hallorann viděl ve výšce kabinu a dokonce i gestikulující postavu řidiče za jediným dlouhým stěračem. Viděl klínovitou radlici pluhu, která v sinalých oblacích hrnula sníh k levé krajnici.

TÚÚÚÚÚÚÚÚÚ! zaječel pobouřeně klakson. Hallorann prudce sešlápl plyn a buick se svezl doprava; pluhy jezdící jen jedním směrem hrnuly sníh ze svahu.

(Svah, no jo, je tu svah –)

Radlice, která byla o více než metr vyšší než střecha Hallorannova vozu, ho minula po levé straně jen o pár centimetrů. Dokud nebyl pluh až za ním, Hallorann si myslel, že srážka je nevyhnutelná.

Myslí mu trhaně vířila modlitba, která byla napůl nevyslovenou omluvou chlapci.

Pak byl pluh najednou za ním a Hallorann viděl ve zpětném zrcátku jeho blikající modrý maják.

Stočil volant buicku doleva, ale nebylo to nic platné. Vůz se změnil v saně a jako ve snu klouzal k okraji srázu. Kola se jen bezmocně protáčela a vrhala sněhovou pěnu proti zástěrkám. Hallorann otočil volantem na druhou stranu a zadek s předkem si začaly měnit místa. V panice sešlápl prudce brzdu a ucítil prudký náraz. Silnice před ním zmizela… zíral do bezedné bílé propasti vířícího sněhu, jímž občas prosvitl vzdálený zelenošedý obrys borového lesa hluboko pod ním.

(Panenkomarjá, vždyť já padám dolů)

V tu chvíli se auto zastavilo, naklonilo se v třicetistupňovém úhlu, levý nárazník naražený na záchranné zábradlí pod silnicí, zadní kola málem ve vzduchu. Když se Hallorann pokusil vycouvat, kola se jen bezmocně točila. Srdce mu bušilo jako virbl Gena Krupy.

Vystoupil – velice opatrně vystoupil – a vyškrábal se k zadní kapotě vozu.

Postával a díval se bezradně na zadní kola, když se za ním ozval povzbudivý hlas. „Nazdar, kamaráde. Vy jste se musel dočista pomátnout na rozumu.“

Obrátil se a uviděl na silnici asi deset metrů vzdálený pluh, kromě hnědočerného výfuku a otáčejícího se majáčku na střeše v té bílé záplavě téměř neviditelný. Řidič pluhu stál hned za Hallorannem, oblečený v dlouhém ovčím kožichu, přes který měl ještě gumový plášť. Na hlavě měl ledabyle nasazenou modrobílou pruhovanou šoférskou čepici a Hallorann nemohl uvěřit tomu, že mu v tom větru neuletí.

(Je přilepená. Určitě ji má přilepenou.)

„Zdravíčko,“ řekl. „Můžete mě vytáhnout zpátky na silnici?“

„Řekl bych, že jo,“ odpověděl řidič pluhu. „Co tady vůbec pohledáváte, mistře? Tohle je dobrý tak leda na zabití.“

„Musím nahonem něco vyřídit.“

„Nic nemůže tak kvaltovat,“ řekl řidič pluhu pomalu a laskavě, jako by mluvil s mentálně postiženým. „Kdybyste do toho zábradlí vlítl krapět divočejc, do apríla by vás nikdo nevytáh. Vy nejste vocad, že ne?“

„Ne. A taky bych tu nikdy nebyl, kdybych tu nemusel tak nahonem něco vyřizovat.“

„Fakt?“ Řidič družně změnil postoj, jako by vedli nezávazný hovor na zadním zápraží, a ne na sebe napůl křičeli, napůl řvali ve vichřici, v níž Hallorannovo auto viselo sto metrů nad vrcholky stromů.

„Kam jste měl namířeno? Do Estes?“

„Ne, do nějakýho hotelu Overlook,“ řekl Hallorann. „Je to kousek nad Sidewinderem –“

Řidič zkormouceně zavrtěl hlavou.

„Já vím moc dobře, kde to je,“ řekl. „Mistře, nahoru do starýho Overlooku se nikdy nemůžete dostat. Silnice mezi Estes Parkem a Sidewinderem jsou příšerný. Hned za náma se dělaj další závěje, ať to hrnem, jak chcem. Pár kiláků vocad jsem projel závějema, který byly vprostředku skoro dva metry vysoký. A i kdybyste se dostal do Sidewinderu, silnice je vocad uzavřená až do Bucklandu v Utahu. Kdepak.“ Zavrtěl hlavou. „To nezmáknete, mistře. Nemáte šanci.“

„Musím to zkusit,“ řekl Hallorann. Musel zmobilizovat poslední zbytky své trpělivosti, aby mluvil normálním hlasem. „Tam nahoře je kluk –“

„Kluk?Ale ne. Overlook je od konce září zavřenej. Nemá cenu nechávat ho votevřenej dýl. Raděj tam tyhle zasraný sněhový bouře.“

„Je to správcův syn. Je v rejži.“

„Jak to můžete vědět?“

Hallorannovi došla trpělivost.

„Kristepane, to tu budete stát a mlátit držkou až do půlnoci? Vím to.Prostě to vím!Tak vytáhnete mě na tu silnici, nebo ne?“

„Jste nějakej podrážděnej, ne?“ poznamenal řidič nevzrušeně. „Vlezte si do toho. Za sedadlem mám řetěz.“

Hallorann se vrátil za volant a rozklepal se. Ruce měl téměř znecitlivělé. Zapomněl si vzít rukavice.

Pluh zacouval k zadku buicku a Hallorann viděl, jak jeho řidič vystupuje z vozu s dlouhým stočeným řetězem. Hallorann otevřel okénko a zakřičel na něj: „Můžu vám nějak pomoct?“

„Jo. Nepleťte se mi do toho,“ zašklebil se řidič. „Za okamžíček jste venku.“

Bylo to tak. Rám buicku se zachvěl, jak se řetěz napnul, a za vteřinku už byl vůz na silnici, nasměrovaný víceméně předkem k Estes Parku. Řidič pluhu vylezl a zaťukal Hallorannovi na boční okénko. Hallorann je stáhl.

„Díky,“ řekl. „Promiňte, že jsem na vás řval.“

„Na mě už řvalo víc lidí,“ zazubil se řidič. „Jste asi drobet přetaženej. Vezměte si tohle.“ Hallorannovi spadly do klína tlusté palčáky. „Budete je potřebovat, až zas sjedete ze silnice. Jsou teplý. Vemte si je, jestli se nechcete do konce života šťourat v nose pletací jehlicí. A pošlete mi je zpátky. Pletla mi je stará a já si na ně potrpím. Jméno a adresa jsou vyšitý do podšívky. Mimochodem, jmenuju se Howard Cottrell. Pošlete mi je, až je nebudete potřebovat. A pamatujte si, že nemíním doplácet poštovný.“

„Tak dobře,“ řekl Hallorann. „Díky. Jsem obrovským dlužníkem.“

„Buďte opatrnej. Vzal bych vás s sebou, ale mám strašnou fůru práce.“

„To je dobrý. Ještě jednou díky.“

Už začal vytahovat okénko, ale Cottrell ho zarazil.

„Až přijedete do Sidewinderu – jestlise tam dostanete – zastavte se u Durkinový benzínky Conoco. Je to hned vedle knihovny. Nemůžete to minout. Ptejte se po Larrym Durkinovi. Řekněte mu, že vás posílá Howie Cottrell a že si od něj chcete pronajmout sněžnej skútr. Řekněte mý jméno a ukažte tyhle palčáky, dostanete slevu.“

„Ještě jednou dík.“

Cottrell přikývl. „Vy jste srandovní. Přece není možný, abyste věděl, že tam nahoře v Overlooku má někdo nějaký trable… telefon nejde, to je jistý. Ale věřím vám. Někdy mám taky takový předtuchy.“

Hallorann přikývl. „Já někdy taky.“

„No jo. Já vím, že je máte. Ale buďte opatrnej.“

„Budu.“

Cottrell se zamáváním na rozloučenou zmizel v bílé vichřici. Šoférská čepice mu stále seděla na šošolce. Hallorann znovu nastartoval. Řetězy se zakously do zasněženého povrchu silnice a buick se rozjel. Za ním zatroubil Howard Cottrell na klakson pluhu, aby mu popřál štěstí, i když to nebylo nutné, protože Hallorann cítil, že mu je skutečně ze srdce přeje.

To už je druhý duchovní kontakt za jeden den, pomyslel si. Dvojí osvícení. To by mohlo být dobré znamení. Až na to, že znamením nevěřil. Dobrým ani špatným. A setkání s dvěma osvícenými lidmi v jednom dni (ačkoliv běžně jich potkával tak čtyři pět za rok) nemuselo znamenat vůbec nic. Neopouštěl ho pocit jakési konečnosti, pocit (jako by všechno bylo zahalené), který nedokázal přesně popsat. Bylo to – Buick chtěl v ostré zatáčce sklouznout stranou, ale Hallorann jej se zadrženým dechem opatrně vyvedl. Zapnul rádio a ozvala se Aretha, a Aretha, to byla pohoda. S tou by se vozil v Hertzově buicku kdykoliv.

Vozem otřásl další náraz větru, který jej ve skluzu otočil. Hallorann zaklel a naklonil se ještě více nad volant. Aretha přestala zpívat a z rádia se znovu ozval diskžokej, který mu sdělil, že jízda v autě je o život. Hallorann rádio vypnul.

Podařilo se mu dojet do Sidewinderu, i když z Estes Parku mu trvala cesta čtyři a půl hodiny. Když se dostal na Horskou magistrálu, byla už úplná tma, ale sněhová bouře nejevila žádné známky slábnutí. Dvakrát musel zastavit před závějemi, které byly vysoké jako jeho vůz, a počkat, až přijede pluh a odhrne je. U jedné závěje ho pluh minul jen o vlas. Řidič se těsně prosmýkl kolem Hallorannova vozu. Nevystoupil, aby mu vynadal, ale dvěma prsty na něj udělal gesto, kterému rozumějí všichni Američané od deseti let, a nebylo to přátelské gesto.

Připadalo mu, že jak se blíží k Overlooku, je jeho spěch stále nutkavější. Přistihoval se, že se téměř nepřetržitě dívá na hodinky. Ručičky se pohybovaly ve zběsilém tempu.

Deset minut poté, co se dostal na Horskou magistrálu, minul dva ukazatele. Skučící vítr z nich odfoukal sníh, takže si mohl na prvním z nich přečíst, že do Sidewinderu má 16 kilometrů, na druhém, že silnice v délce dvaceti kilometrů je v zimních měsících uzavřena.

„Larry Durkin,“ zamumlal si pro sebe Hallorann. Jeho tmavá tvář byla v tlumeném zeleném světle palubní desky napjatá. Bylo po šesté hodině. „Benzínka Conoco u knihovny. Larry –“

V tu chvíli ho to zasáhlo plnou silou. Vůně pomerančů a síla vyslané myšlenky – vážně míněné, nenávistné, vražedné:

(MAZEJ PRYČ TY ŠPINAVEJ NEGŘE TOHLE SE TĚ NETÝKÁ TY NEGŘE OBRAŤ SE OBRAŤ SE NEBO TĚ ZABIJEME POVĚSÍME TĚ NA BOROVICI TY ZASRANEJ NEGŘE Z DŽUNGLE A TVOU MRTVOLU PAK SPÁLÍME TAKHLE TO DĚLÁME S NEGREM A TAK SE OKAMŽITĚ OBRAŤ)

Hallorann v náhle stísněném prostoru auta vykřikl. Vzkaz k němu nedorazil ve formě slov, ale jako těžko rozluštitelné myšlenky, které ho s úděsnou silou praštily do hlavy. Strhl ruce z volantu, aby je zahnal.

Vůz narazil na sněhový mantinel na krajnici, odrazil se, klouzavě se napůl otočil a nakonec se zastavil. Zadní kola se marně protáčela.

Hallorann vyřadil na neutrál a zakryl si obličej rukama. Nedalo se říct, že by plakal; z jeho úst spíš vycházelo jakési hekání. Hrud se mu dmula. Hallorann věděl, že kdyby tenhle úder dostal na silnici, kde by na jedné nebo druhé straně byl sráz, mohl už to mít za sebou. To byl také zřejmě záměr. A může to kdykoliv dostat znovu. Musí se proti tomu nějak chránit. Obklopila ho rudá záplava obrovské síly. Instinktivně se do ní ponořil.

Odtáhl ruce od obličeje a opatrně otevřel oči. Nic. Jestli se ho znovu něco pokusí vyděsit, nedostane se to k němu. Byl uzavřený.

Stalo se to chlapci? Pane Bože, stalo se to tomu malému klukovi?

Ze všech vizuálních i akustických představ ho nejvíce trápil zvuk: tupý mlaskavý zvuk, jako když se mlátí kladivem do tvrdého sýra. Co to mělo znamenat?

(Ježíši, jen ne ten malej kluk. Prosím tě, Ježíši.)

Zařadil jedničku a přidal trochu plyn. Kola se protočila, zabrala, znovu se protočila a znovu zabrala. Buick se pomalu rozjel a jeho světla slabě pronikala hradbu vířícího sněhu. Hallorann se podíval na hodinky. Bylo skoro půl sedmé. Začal mít pocit, že už je opravdu pozdě.

DROM

Wendy Torrancová stála nerozhodně uprostřed ložnice a pozorovala svého syna, který tvrdě usnul.

Před půl hodinou ty zvuky ustaly. Všechny, a všechny najednou. Výtah, večírek, otevírání a zavírání dveří. Místo aby se jí ulevilo, byla ještě více napjatá; bylo to jako zlomyslné zašumění před závěrečným těžkým náporem bouře. Danny však usnul téměř okamžitě; nejdříve upadl do lehké, neklidné dřímoty a v posledních asi deseti minutách do hlubšího spánku. I když ho pozorovala bedlivě, sotva viděla pohyb jeho úzkého hrudníčku.

Přemýšlela, kdy se naposled pořádně vyspal, bez znepokojivých snů nebo dlouhých hodin nočního bdění, kdy naslouchal hluku nočních radovánek, které v několika posledních dnech slyšela – a viděla – i ona, jak je všechny tři Overlook svíral čím dál víc.

(Skutečný psychický jev nebo skupinová psychóza?)

Nevěděla, ale na tom nezáleželo. Co se dělo, bylo i tak dostatečně vážné. Podívala se na Dannyho a pomyslela si (Bože zajisti mu klidný spánek), že kdyby ho nic nerušilo, mohl spát až do rána. Ať už měl jakékoliv nadání, byl to stále malý chlapec, který potřebuje odpočinek.

Začala si dělat starosti o Jacka.

Zkroutila ústa náhlou bolestí, odtrhla od nich ruku a zjistila, že si ukousla jeden nehet. A svých nehtů si vždycky hleděla. Nebyly přemrštěně dlouhé, ale hezky tvarované a (a proč si právě teď děláš starosti s nehty?)

Trochu se zasmála, ale byl to třaslavý, neradostný smích.

Nejdřív Jack přestal výt a bušit na dveře. Pak začal večírek (a přestal vůbec někdy? nesklouzl snad občas do nějakého mírně odlišného časového úhlu, kde ho nemohli slyšet?) a jeho hlahol byl doplňován zvuky skřípějícího a dunícího výtahu. Pak všechno ustalo. V tom novém tichu, když Danny usínal, se jí zdálo, že slyší tiché, spiklenecké hlasy z kuchyně, která byla téměř přímo pod nimi. Zprvu si myslela, že je to vítr, který dokázal parodovat mnohé lidské zvuky, od slabounkého šepotu umírajícího na smrtelné posteli, který pronikal dveřmi a okenními rámy, až k plnému výkřiku kdesi pod okapy… výkřiku ženy, která v laciném melodramatu utíká před vrahem. Teď, když seděla nehybně vedle Dannyho, byla stále více a více přesvědčena, že jsou to hlasy.

Slyšela, jak se Jack s někým dohaduje o úniku ze špižírny.

Jak s někým probírá vraždu své ženy a svého syna.

V těchto zdech by to nebylo nic nového; vražda už tady spáchána byla.

Odešla k topení a přiložila na ně ucho, ale v tu chvíli kdesi dole sepnul ventil a veškeré zvuky zanikly v syčení páry ve sklepě. Když ventil zase vypnul, před pěti minutami, bylo už všude naprosté ticho, když si odmyslela hučení větru, ostrý zvuk vloček narážejících na zeď a občasné zaskřípění prken.

Podívala se na okousaný nehet. Měla na něm pár kapiček krve.

(Jack se dostal ven.)

(To je nesmysl.)

(Ale ano, je venku. Vzal si z kuchyně nůž, nebo možná sekáček na maso. Je na cestě sem, jde po straně schodiště, aby schody nevrzaly.)

(! Jsi šílená!)

Rty se jí chvěly a chvíli si myslela, že křičela ta slova nahlas. Bylo však ticho.

Zdálo se jí, že ji někdo pozoruje.

Otočila se a zahleděla na ztemnělé okno. Uviděla ohyzdný bílý obličej s temnými prohlubněmi místo očí, jak jí něco překotně říká, tvář zrůdného šílence, který se skrýval tady v těch úpících zdech –

Byl to jen ledový vzorek na vnější straně okna.

Dlouze, ševelivě vydechla strachy a zazdálo se jí, že odněkud slyší, tentokrát zcela jasně, nějaký pobavený chechtot.

(Necháváš se strašit stíny. Už tak je to s tebou špatné. Zítra ráno budeš zralá na polstrovanou celu.)

Byl jen jeden jediný způsob, jak zaplašit tyhle strachy, a ona ho znala.

Musí sejít dolů a přesvědčit se, jestli je Jack stále ve špižírně.

Je to jednoduché. Sejít dolů. Podívat se. Vrátit se zpátky. A, mimochodem, zastavit se u recepce a přinést odsud tác. Omeleta už bude nepoživatelná, ale polévka se dá přihřát na vařiči vedle Jackova psacího stroje.

(Ano, a taky se nenechat zabít, jestli je tam dole s nožem.)

Došla k toaletní skříňce a pokoušela se setřást strach, který na ni doléhal. Na skříňce byla hromádka drobných, pár stvrzenek za benzín, dvě dýmky, které si Jack všude nosil s sebou, ale jen zřídka je kouřil… a jeho klíče.

Vzala je do ruky, chvíli je podržela, ale pak je položila zpátky. Napadlo ji, že by za sebou měla zamknout ložnici, ale vzápětí tu myšlenku zavrhla. Danny spal. Hlavou jí bleskla možnost požáru a pak ještě něco silnějšího, ale nevěnovala tomu pozornost.

Vykročila ke dveřím, kde se na chvíli nerozhodně zastavila. Pak vytáhla z kapsy županu nůž a pevně sevřela dřevěnou rukojeť v dlani.

Otevřela dveře.

Chodbička vedoucí k jejich bytu byla prázdná. Světla na stěnách už jasně svítila a odhalovala modročerný klikatý vzor koberce.

(Vidíš? Nikdo tu není.)

(Samozřejmě. Chtějí tě vylákat ven. Chtějí, abys udělala něco pitomého a ženského, a přesně to teď děláš.)

Znovu zaváhala, přistižena sama sebou, a náhle se jí nechtělo opouštět Dannyho a bezpečí bytu, ale zároveň cítila neodbytné nutkání přesvědčit se, jestli je Jack klidný… a bezpečně odklizený.

(Jistěže je.)

(Ale ty hlasy)

(Žádné hlasy jsi neslyšela. To byla jen tvoje představivost. Byl to vítr.)

„Nebyl to vítr.“

Nadskočila, polekána zvukem vlastního hlasu. Ale naprostá jistota toho hlasu ji hnala dál. Nůž se jí pohupoval u boku a vrhal záblesky na hedvábné tapety. Její pantoflíčky šustily po koberci. Nervy jí hrály jako struny. Došla na roh hlavní chodby a rozhlédla se kolem sebe v napjatém očekávání, co ji může čekat.

Nebylo tam nic k vidění. Po chvíli váhání zabočila za roh a vydala se do hlavní chodby. Každým krokem k ztemnělému schodišti vzrůstala její hrůza a ona si začala uvědomovat, že za sebou nechává svého spícího syna, samotného a bez ochrany. Zvuk vlastních pantoflíčků po koberci jí zněl v uších hlasitěji a hlasitěji; dvakrát se ohlédla přes rameno, aby se přesvědčila, že se za ní nikdo nekrade. Došla ke schodišti a položila ruku na chladný koncový sloupek zábradlí. Do haly vedlo devatenáct širokých schodů. Počítala je tolikrát, že to věděla jistě. Devatenáct schodů potažených kobercem, a na žádném z nich se nekrčí Jack. Pochopitelně, vždyť je zavřený ve spíži, za silnými dřevěnými dveřmi s bytelnou ocelovou zástrčkou.

Jenže hala byla temná a zoufale plná stínů.

Cítila, jak jí hluboko v krku silně buší tep.

Před ní trochu vlevo byla posměšně otevřená mosazná mříž výtahu, která ji vyzývala, aby vešla a odcestovala ze života.

(Ne, díky)

Vnitřek výtahu byl vyzdoben růžovými a bílými krepovými fábory. Na podlaze se povalovaly konfety vysypané ze dvou krabic. Vzadu v levém rohu ležela prázdná láhev od šampaňského.

Nad sebou ucítila nějaký pohyb. Prudce se otočila a pohlédla nahoru na schodiště do druhého poschodí. Nebylo tam nic; přesto měla tísnivý pocit, že periferním viděním zachytila nahoře něco,co před ní uskočilo do hlubších stínů chodby dřív, než to mohla skutečně uvidět.

Znovu se podívala přes schodiště dolů do haly.

Pravou dlaň měla zpocenou od dřevěné rukojeti nože; přehodila si jej do levé, otřela si pravou dlaň o růžový froté župan a znovu si nůž přendala do pravé ruky. Nebyla si téměř vědoma, že z mysli jí vyšel povel k pohybu vpřed. Vykročila ze schodů levou nohou, pak pravou, levou, pravou. Volnou rukou se lehce přidržovala zábradlí.

(Kde jste všichni? Přece jsem vás nezaplašila, vy bando ztrouchnivělých prostěradel! Samotná vyděšená ženská s nožem! Chtělo by to trochu muziky! Trochu života do toho umírání!)

Jeden schod za druhým, tucet, pekařský tucet.

Z prvního poschodí sem pronikalo tlumené, nevýrazné žluté světlo, a ona si vzpomněla, že bude muset rozsvítit v hale. Jeden vypínač byl u vchodu do jídelny a druhý v ředitelské kanceláři.

Ještě odněkud sem však pronikalo nějaké slabé bílé světlo.

Od zářivek, no jistě. Od kuchyňských zářivek.

Zůstala stát na třináctém schodu a pokoušela se rozpomenout, jestli světla zhasla, nebo je nechala rozsvícená, když s Dannym odcházeli. Úplně jí to vypadlo z paměti.

Dole pod ní čněly z přítmí haly židle s vysokými opěradly. Sklo dveří v hale bylo uniformně bílé navátým sněhem. Mosazné čalounické knoflíky na polštářích pohovky žhnuly mdle do tmy jako kočičí oči. Byly tu stovky úkrytů.

Znovu vykročila, nohy strnulé hrůzou.

Sedmnáct, osmnáct, devatenáct.

(Přízemí, madam. Vejděte opatrně.)

Dveře společenského sálu byly dokořán a čišela z nich čirá tma. Ze sálu bylo slyšet pravidelné odtikávání, připomínající časovanou bombu. Ztuhla, ale pak si vzpomněla na hodiny pod poklopem na krbové římse. Jack nebo Danny je museli natáhnout… nebo se možná natáhly samy, jako všechno ostatní tady v Overlooku.

Obrátila se k recepčnímu pultu v úmyslu projít dvířky do ředitelské kanceláře a odtud do kuchyně. Uviděla lesknoucí se stříbrný tác s obědem.

Hodiny začaly zvonivě odbíjet.

Wendy strnula a přitiskla jazyk k hornímu patru. Vzápětí se uvolnila. Odbíjely osmou, to bylo všechno. Osm hodin

…pět, šest, sedm…

Počítala údery. Zdálo se jí, že se nemůže pohnout, dokud hodiny neodbijí.

…osm… devět…

(?? Devět??)

…deset… jedenáct…

Náhle, opožděně jí to došlo. Toporně se obrátila ke schodům, ale věděla, že už je pozdě. Ale jak to mohla vědět?

Dvanáct.

Všechna světla ve společenském sále se rozsvítila. Ozvala se mohutná žesťová fanfára. Wendy hlasitě vykřikla, ale její výkřik v tom hlomozu zanikl.

„Odmaskujte se!“ zazněl výkřik ozvěnou. „Odmaskujte se! Odmaskujte se!“

Výkřiky odezněly, jako by zanikly v dlouhé chodbě. Znovu zůstala sama.

Ne, nebyla sama.

Obrátila se a on šel proti ní.

Byl to Jack, a přece to nebyl Jack. Oči se mu prázdně a vražedně leskly; jeho důvěrně známá ústa se chvěla v neradostném úšklebku.

V jedné ruce držel roqueovou palici.

„Ty sis myslela, že mě zavřeš? Tohleto sis vážně myslela?“

Palice zasvištěla vzduchem. Couvla, klopýtla a spadla na koberec.

„Jacku –“

„Ty svině,“ zašeptal. „Já vím, co jsi.“

Palice znovu hvízdavě proťala vzduch s úděsnou prudkostí a zasáhla ji do břicha. Vykřikla, náhle zaplavena oceánem bolesti. Mlhavě viděla, jak se palice znovu zvedá. Němě si uvědomila, že ji chce tou palicí utlouct k smrti.

Znovu se pokusila na něj zakřičet, prosit ho, aby kvůli Dannymu přestal, ale měla vyražený dech. Dokázala ze sebe vydat jen slabé zakňourání, které téměř ani nebylo zvukem.

„Tak teď. Teď to přijde,“ řekl s úsměvem. „Teď dostaneš svou medicínu.“

Palice prořízla vzduch. Wendy se překulila na levý bok a župan se jí vyhrnul nad kolena. Jack uvolnil sevření, když palice dopadla na podlahu. Musel se pro ni sehnout a zdvihnout ji, jak mu vypadla z ruky. Wendy se zatím zvedla a prchala ke schodišti. Konečně se jí podařilo popadnout vzlykavý dech. V břiše cítila pulsující bolest.

„Svině,“ řekl přes svůj škleb a rozběhl se za ní. „Ty smrdutá svině, dostaneš, co ti patří. To si piš, že dostaneš.“

Uslyšela svist palice vzduchem a pak jí na pravém boku vybuchla agonická bolest, jak ji hlava palice zasáhla nad pravým bokem a zlomila jí dvě žebra. Upadla na schody a bolest na zraněném boku se znásobila. Přesto se instinktivně dvakrát překulila a palice minula o vlas její obličej. S těžkým žuchnutím dopadla na vysoký schodišťový koberec. V tu chvíli uviděla nůž, který jí při pádu vypadl z ruky. Blyštěl se na čtvrtém schodu.

„Svině,“ opakoval. Palice znovu letěla dolů. Wendy se posunula výš a hlava palice dopadla na lýtko. Noha, která se opozdila, jí začala krvácet. A palice už dopadala znovu. Ucukla hlavou a ucítila, jak palice dopadla na koberec někde nad jejím ramenem. Škrábla jí přitom ucho.

Jack znovu zdvihl palici, ale Wendy se tentokrát převalila směrem k němu, na vnitřní stranu smrtícího oblouku. Při nárazu zlomených žeber o schod vykřikla. Narazila tělem na jeho holeně ve chvíli, kdy po úderu ještě nenabyl rovnováhy. Zavrávoral s výkřikem hněvu a překvapení. Chodidla chvíli tančila ve snaze udržet se na schodu, ale pak Jack přepadl a žuchnul na zem, až mu palice vylétla z ruky. Posadil se a chvíli na ni zaskočeně zíral.

„Za tohle tě zabiju,“ řekl.

Převalil se a sáhl po rukojeti palice. Wendy se přinutila vstát. Z levého lýtka jí neustále vystřelovala bolest nahoru. Její obličej byl popelavě bledý, ale klidný. Skočila mu na záda ve chvíli, kdy sevřel násadu roqueové palice.

„Pane Bože!“ vykřikla a zabodla mu kuchyňský nůž až po rukojeť do zad.

Ztuhl pod ní a vykřikl. Pomyslela si, že v životě neslyšela tak strašlivý zvuk; jako by vykřikla všechna prkna a okna a dveře hotelu najednou. Výkřik nekonečně dozníval, dokud se Jack pod její váhou úplně nepřestal hýbat. Připomínali salonní sošku koně s jezdcem.

Zadní část jeho červenočerné kostkované košile se zbarvila vlhkou krví.

Zhroutil se úplně a shodil ji ze sebe. Dopadla na zraněný bok a vykřikla.

Ležela a sípavě oddechovala, neschopna se pohnout. V celém těle jí pulsovala trýznivá bolest. Při každém nadechnutí se do ní divoce zahryzla. Wendy měla krk vlhký krví z roztrženého ucha.

Bylo slyšet jen její namáhavý dech, vítr a hodiny ve společenském sále.

Nakonec se přinutila vstát a dobelhat se znovu ke schodišti. Zachytila se koncového sloupku zábradlí a sklonila hlavu. Šly na ni mdloby. Když se trochu vzpamatovala, začala vystupovat nahoru. Našlapovala nezraněnou nohou a přitahovala se rukama o zábradlí. Jednou se podívala nahoru v domnění, že tam uvidí Dannyho, ale schodiště bylo prázdné.

(Díky Bohu, že to zaspal, díky Bohu, díky Bohu)

Zbývalo jí ještě šest schodů. Skláněla hlavu, až jí světlé vlasy přepadaly přes zábradlí. Vzduch jí bolestivě hvízdal v krku, jako by měl ostny. Oteklá pravá strana hrudníku jí palčivě žhnula.

(No tak Wendy děvče škody spočítáš až za sebou budeš mít zamčené dveře už jen třináct schodů to není tak zlé. Až budeš nahoře chodbou se už můžeš plazit. To se ti povoluje.)

Nadechla se, jak jen jí zlomená žebra dovolila, a klopotně se přitáhla na další schod. A další.

Když byla na devátém schodu, téměř v polovině, ozval se dole za ní Jackův hlas.

„Ty svině. Tys mě zabila,“ vypravil ze sebe ztěžka.

Zachvátila ji hrůza, temná jako půlnoc. Ohlédla se přes rameno a uviděla, jak Jack pomalu vstává.

Měl ohnutá záda a ona viděla, jak z nich trčí rukojeť kuchyňského nože. Oči se mu zúžily a málem se ztrácely v okolních bledých záhybech kůže. Levou rukou nejistě svíral roqueovou palici. Její konec byl zakrvácený. Uprostřed úderné plochy palice byl přilepený útržek růžového froté.

„Já ti dám medicínu,“ zašeptal a začal klopýtat směrem ke schodišti.

Zakňourala strachy a znovu se vydala na usilovný pochod nahoru. Deset schodů, tucet, pekařský tucet. Chodba prvního patra jí přesto připadala vzdálená jako nedosažitelný horský štít. Těžce oddychovala a její zraněný bok se vzpouzel bolestí. Vlasy jí divoce komíhaly sem a tam před obličejem. Pot jí zalepoval oči. Uši jí zahlcoval tikot hodin ze společenského sálu, do něhož se mísilo Jackovo supění a bolestné vzdechy, jak začal stoupat do schodů.

Дата добавления: 2015-10-26