Stapletonovo letiŠtĚ, Denver

V 8:31 ráno horského času se nějaká žena v letadle společnosti TWA rozplakala a začala vytrubovat své přesvědčení, které s ní zřejmě sdíleli i někteří další cestující (a popravdě řečeno i posádka), že se letadlo zřítí.

Žena se špičatým obličejem vedle Halloranna vzhlédla od své knihy a stručně dotyčnou charakterizovala: „Husa,“ prohlásila a vrátila se k rozečtené knize. Vypila zatím dvě vodky s džusem, ale zdálo se, že to s ní vůbec nic neudělalo.

„Spadne to!“ křičela ta žena pronikavě. „Já vím, že to spadne!“

Jedna letuška přispěchala k jejímu sedadlu a dřepla si vedle ní. Hallorann si pomyslel, že jedině letušky a mladé hospodyně si dokáží dřepnout s určitým půvabem; byla to vzácná a nádherná vloha. Tyhle myšlenky se mu honily hlavou, zatímco letuška tichým a klidným hlasem postupně konejšila rozrušenou ženu.

Hallorann nevěděl, co si myslí ostatní cestující letu 196, ale on osobně byl podělaný až za ušima. Za oknem byla vidět jen bílá clona. Letadlo se nepříjemně houpalo ze strany na stranu pod poryvy, které přicházely zdánlivě odnikud. Motory řvaly ve vysokých otáčkách, aby alespoň částečně vyrovnávaly let, a následkem toho se cestujícím chvěla podlaha pod nohama. V turistické třídě vzadu úpělo několik lidí a jedna letuška tam odnesla další balíček pytlíků na zvracení. Muž tři řady před Hallorannem si pozvracel svůj National Observer a omluvně se usmíval na letušku, která mu přišla na pomoc. „To je v pořádku, uklidňovala ho, „přesně takhle se cítím, když čtu Reader's Digest.“

Hallorann se nalétal dost na to, aby dokázal odhadnout, co se děje. Téměř celou cestu museli letět proti čelním proudům, počasí nad Denverem se náhle a nečekaně zhoršilo a teď už bylo příliš pozdě odklonit let někam, kde by bylo lepší počasí. Modlil se, aby si zachoval důstojnost.

(Chlapče, tohle je hotovej útok těžký kavalerie.)

Letušce se zřejmě podařilo dostat hysterickou ženu z nejhoršího. Frkala a troubila do krajkového kapesníčku, ale přestala vykřikovat své názory na možné předčasné ukončení letu. Letuška ji naposled pohladila po rameni a postavila se právě ve chvíli, kdy boeing utrpěl největší otřes. Letuška se zakymácela a skončila na klíně muže, který si pozvracel noviny. Odhalila přitom půvabné dlouhé stehno v punčoše. Muž zamrkal a laskavě ji poplácal po rameni. Usmála se na něj, ale Hallorann v tom úsměvu rozpoznal napětí. Tenhle let mu byl čert dlužen.

Ozvalo se tiché cinknutí a rozsvítil se nápis NEKUŘTE.

„Mluví k vám kapitán letadla,“ informoval je klidný hlas s mírným jižním přízvukem. „Jsme připraveni přistát na Stapletonském mezinárodním letišti. Za ten neklidný let se vám omlouvám. Přistání také nebude příliš hladké, ale nepředpokládáme žádné skutečné těžkosti. Prosím sledujte světelná znamení týkající se upevnění bezpečnostních pásů a nekouření. Doufáme, že se vám bude v Denveru líbit. Rovněž doufáme –“

Letadlo rozhoupal další tvrdý náraz, který způsobil nepříjemný propad. Hallorannův žaludek se divoce roztančil. Několik lidí – zdaleka ne jenom žen – vykřiklo.

,,– že se s vámi brzy shledáme při nějakém dalším letu společnosti TWA.“

„To těžko,“ řekl někdo za Hallorannem.

„Pitomci,“ poznamenala žena se špičatým obličejem vedle Halloranna, vložila si mezi stránky plochý kartónek zápalek a zavřela knihu ve chvíli, kdy letoun začal klesat. „Když člověk zažije hrůzy špinavé malicherné války… jako vy… nebo cítí degradující negaci veškeré morálky ze strany dolarové intervenční diplomacie CIA… jako já… tak se nějaké rušnější přistání vytratí do bezvýznamna. Nemám pravdu, pane Halloranne?“

„Naprostou, madam,“ řekl a ponuře se zahleděl do divoce vířícího sněhu za oknem.

„Jak na to všechno reaguje vaše střepina, smím-li se ptát?“

„Ale hlavu mám v pořádku,“ řekl Hallorann. „Jen žaludek mi drobet blbne.“

„Smůla.“ Znovu otevřela knihu.

Při klesání neproniknutelnou clonou sněhových mračen si Hallorann vzpomněl na neštěstí, které se stalo na bostonském Loganově letišti před pár lety. Podmínky byly obdobné, jen místo sněhu byla mlha, která snižovala viditelnost na nulu. Letadlo zachytilo podvozkem o zeď poblíž konce přistávací dráhy. To, co zbylo z devětaosmdesáti lidí na palubě, připomínalo fašírku.

Nevadilo by mu, kdyby takhle skončil on sám. Byl na světě dost osamělý, a na pohřeb by mu přišli zřejmě jen lidé, s nimiž pracoval, a ten starý zrádce Masterton, který by za něj aspoň pozdvihl sklenici. Ale ten chlapec… ten chlapec na něm byl závislý. Možná jedině od něj mohl Danny očekávat pomoc, a Hallorannovi se vůbec nelíbilo, jak náhle bylo uťato chlapcovo poslední volání. Stále musel myslet na to, jak se pohybovala ta zvířata…

Na jeho zápěstí se objevila tenká bílá ruka.

Žena se špičatým obličejem si sňala brýle. Její rysy tím značně změkly.

„To přejde,“ řekla mu.

Hallorann se přinutil k úsměvu a přikývl.

Jak bylo předem oznámeno, přistání bylo dramatické a setkání se zemí natolik tvrdé, že z horní síťky spadaly téměř všechny časopisy a z kuchyňky se neuspořádaně vyhrnuly servírovací tácy jako velké hrací karty. Nikdo nevykřikl, ale Hallorann slyšel několikeré cvakání zubů, které připomínalo kastaněty.

Turbíny při brždění zavyly, a když se zase uklidnily, ozval se v reproduktorech pilotův jižanský hlas, možná ne ještě zcela pevný. „Dámy a pánové, přistáli jsme na Stapletonově letišti. Zůstaňte prosím na svých místech, dokud se nezastavíme na svém stanovišti. Děkuji vám.“

Žena vedle Halloranna zavřela knihu a dlouze si povzdychla. „A čeká nás další boj, pane Halloranne.“

„Madam, ještě jsme neskončili s tímhle.“

„Pravda. To je pravda. Nedal byste si se mnou na letišti sklínku?“

„Rád bych, ale mám schůzku.“

„Naléhavou?“

„Velice naléhavou,“ řekl Hallorann vážně.

„Doufám, že ta schůzka pomůže vyřešit nějakou ošemetnou situaci.“

„To taky doufám,“ usmál se Hallorann. Vrátila mu úsměv a její tvář omládla o deset let.

Protože měl jen cestovní kabelu, kterou směl mít při letu u sebe, dostal se Hallorann při výstupu dopředu a spěchal k přepážce Hertzovy půjčovny aut, která byla o poschodí níže. Za kouřovými okny se stále sypal sníh. Nárazový vítr jím zmítal sem a tam a lidé, kteří mířili na parkoviště, se museli tou nepohodou doslova prodírat. Jednomu muži ulétl klobouk v ladném víru kamsi nahoru. Hallorann s ním soucítil. Když se muž díval za kloboukem, Hallorann si pomyslel:

(Nech to plavat, člověče. Ten tvrďák spadne dolů až někde v Arizoně.)

A vzápětí ho napadla další myšlenka:

(Když je takováhle slota v Denveru, jak asi bude západně od Boulderu?)

Asi bude lepší na to nemyslet.

„Co pro vás mohu udělat, pane?“ zeptala se dívka v Hertzově žluté uniformě.

„Půjčit mi auto, jestli nějaké máte,“ zazubil se na ni.

Za nadprůměrný poplatek si mohl půjčit nadprůměrný vůz, stříbročerný buick Electra. Spíše než na vzhled myslel na klikaté horské silnice; stejně bude ještě muset někde po cestě zastavit a nasadit sněhové řetězy. Bez nich by se daleko nedostal.

„Jak zlé to je?“ zeptal se, když mu podávala k podpisu půjčovní smlouvu.

„Říkají, že je to nejhorší bouře od devětašedesátého,“ odpověděla pohotově. „Máte to daleko, pane?“

„Dál, než bych chtěl.“

„Jestli chcete, pane, můžu vám zatelefonovat k pumpě Texaco na křižovatce s dvěstěsedmdesátkou. Připraví vám řetězy.“

„To by bylo hotový požehnání, kotě.“

Zdvihla sluchátko a zatelefonovala. „Budou vás očekávat.“

„Díky moc.“

Když odcházel od přepážky, uviděl ženu se špičatým obličejem v jedné frontě u zavazadlových pásů. Stále četla svou knihu. Hallorann na ni zamrkal, když procházel kolem. Vzhlédla, usmála se na něj a přátelsky mu pokynula.

(zazářila)

Ohrnul si límec kabátu, usmál se a přehodil si cestovní kabelu do druhé ruky. Trochu se mu zlepšila nálada. Litoval toho, že jí nakukal tu báchorku o té střepině v hlavě. V duchu jí přál všechno dobré, a když vycházel do vyjící sněhové bouře, byl přesvědčený, že ona mu přeje totéž.

Poplatek za nasazení řetězů u pumpy byl malý, ale Hallorann strčil mechanikovi deset dolarů navíc, aby to trochu urychlil. Přesto bylo čtvrt na deset, když znovu vyjel na silnici za cvakání stěračů a bezbarvého cinkání řetězů na velkých kolech buicku.

Silnice byla příšerná. Ani s řetězy nedokázal jet rychleji než padesátkou. Vozy sjížděly ze silnice v neuvěřitelných úhlech a v několika kopcích téměř ustal veškerý provoz, protože letní pneumatiky vozů se na sněhu jen bezmocně protáčely. Tady v nížině to byla první silnější bouře v téhle zimě (pokud se tedy šestnáct set metrů nad mořem dá nazývat nížinou) a skutečně stála za to. Mnoho řidičů na ni nebylo připraveno, to bylo běžné, ale Hallorann je přesto neustále proklínal, když se musel protahovat těsně kolem nich a upírat oči do sněhem zaslepeného venkovního zrcátka, aby se ujistil, že

(Sláva už je sníh…)

v levém pruhu nejede nic, co by se mu navezlo do zadku.

Na nájezdu na dálnici číslo 36 na něj čekala další smůla. Šestatřicítka, která spojovala Denver s Boulderem, vede také západně k Estes Parku, kde se napojuje na sedmičku. Tahle silnice, známá také jako Horská dálnice, protíná Sidewinder a vede kolem hotelu Overlook, aby se nakonec stočila na západní úbočí a odtud do Utahu.

Nájezd byl zablokován převráceným návěsem. Kolem hořely malé ohýnky jako svíčky na nějakém šíleném dětském dortu.

Hallorann zastavil a stáhl okénko. Policajt v kožešinové beranici naražené na uši odkláněl rukou v rukavici provoz severně na 1-25.

„Tudy nemůžete!“ hulákal na Halloranna proti větru. „Vyjeďte si na druhé odbočce, sjeďte na jednadevadesátku, a pak se v Broomfieldu dostanete zpátky na šestatřicítku!“

„Myslím, že bych ho mohl objet zleva!“ zařval Hallorann. „Jinač si zajedu čtyřicet kiláků, tak co tu blbnete!“

„Já vám ukážu, kdo tady blbne!“ zahulákal policajt. „Tanhle nájezd je uzavřenej!“

Hallorann vycouval, počkal si na mezeru mezi vozy a pokračoval v cestě po pětadvacítce. Z dopravního značení vyčetl, že do Cheyenne ve Wyomingu to má pouhých sto šedesát kilometrů. Kdyby nevyhlédl z okénka, byl by tam zahnul.

Vyhnal rychlost na pětapadesát, ale víc si netroufl. Stěrače už téměř nestačily sníh brát a vyježděné stopy na silnici byly nevyzpytatelně křivolaké. Čtyřicet kilometrů zajížďka. Zaklel. Pocit, že chlapci už nezbývá moc času, v něm znovu zbytněl a téměř ho dusil svou naléhavostí. Současně pocítil fatální jistotu, že z tohohle výletu už se nikdy nevrátí.

Zapnul rádio, přešel vánoční reklamy a vyladil předpověď počasí.

,,– už dvacet centimetrů a dalších třicet očekáváme v oblasti Denveru do setmění. Místní i státní policie vás prosí, abyste nevyjížděli z garáží, pokud to není nezbytně nutné, a varuje, že většina horských průsmyků je už uzavřena. Takže zůstaňte doma, navoskujte si lyže a poslouchejte naši –“

„Díky za radu, maminko,“ řekl Hallorann a vztekle vypnul rádio.

WENDY

Kolem poledne, když Danny odešel na záchod, vytáhla Wendy zpod polštáře nůž zabalený v ručníku a zavolala přes dveře:

„Danny?“

„Ano?“

„Jdu nám udělat něco k obědu, jo?“

„Dobře. Chceš, abych za tebou přišel dolů?“

„Ne, přinesu to nahoru. Co takhle sýrovou omeletu a trochu polévky?“

„To si dám.“

Chvíli ještě otálela před zavřenými dveřmi. „Danny, myslíš, že je všechno v pořádku?“

„Jo,“ řekl. „Jen si musíš dávat pozor.“

„Kde je tatínek? Víš to?“

„Ne. Ale je to v pořádku,“ odpověděl podivně prázdným hlasem.

Potlačila nutkání vyptávat se dál, zjišťovat podrobnosti celé záležitosti. Bylo to tu, věděli, oč běží, a kdyby se v tom hrabala, jen by ještě víc vyděsila Dannyho… a sebe sama také.

Jack se zbláznil. Když bouře začala toho dne kolem osmé hodiny ráno nabírat na síle a podlosti, seděli s Dannym na jeho postýlce a poslouchali, jak dole huláká a pobíhá z místa na místo. Nejvíc času však trávil zřejmě ve společenském sále. Zpíval nemelodické útržky nějaké písně, s někým se hádal a při jeho občasném výkřiku jim tuhla krev v žilách, když se na sebe vzájemně podívali. Nakonec ho slyšeli klopýtat přes halu a Wendy se zdálo, že slyšela prudký náraz, jako by upadl na zem nebo prudce rozrazil dveře. Asi od půl deváté – tři a půl hodiny – už však byl klid.

Prošla chodbičkou do hlavní chodby prvního poschodí a zamířila ke schodišti. Zastavila se na prvním schodě a podívala se dolů do haly. Vypadala pustě, ale šedý a sněžný den sem nevpouštěl moc světla a téměř celá dlouhá místnost byla v přítmí. Danny se možná mýlil. Jack mohl být za židlí nebo za pohovkou… nebo za recepčním pultem… mohl čekat, až sejde dolů…

Olízla si rty. „Jacku?“

Ticho.

Nahmátla rukojeť nože a začala sestupovat. Mnohokrát už končila s manželstvím, mnohokrát uvažovala o rozvodu. Představovala si Jackovu smrt při opilecké dopravní nehodě (ve Stovingtonu celkem pravidelně kolem druhé hodiny ranní) a občas snila o tom, že ji objeví nějaký muž, jakýsi seriálový Galahad, který si ji s Dannym posadí do sedla svého sněhobílého oře a odveze je pryč. Ale nikdy si nepředstavovala, že se bude plížit po chodbách a schodištích jako nervózní vražedkyně, v ruce nůž přichystaný na Jacka.

Při té myšlence ji zalila vlna zoufalství a musela se zastavit uprostřed schodiště a přidržet se zábradlí, protože se bála, že se jí podlomí kolena.

(Přiznej si to. Nejde jen o Jacka, on je jen takovým věšákem, na který věšíš další problémy, věci, jimž nemůžeš uvěřit, přestože se k uvěření vnucují – keřová zvířata, konfety ve výtahu, maska)

Pokoušela se zastavit tyhle myšlenky, ale bylo příliš pozdě.

(a ty hlasy.)

Protože ráno se jí chvílemi zdálo, že dole pod nimi není jen jeden jediný šílenec, který tam huláká a vede pomatenou konverzaci s nějakými duchy. Chvílemi se jí zdálo (jako se ztrácí a znovu vrací rádiový signál), že sama slyšela – nebo si myslela, že slyší – další hlasy a hudbu a smích. V jedné chvíli slyšela Jacka hovořit s nějakým Gradym (to jméno jí bylo nějak povědomé, ale nedokázala si je zařadit), odpovídat na otázky a ptát se do ticha, mluvit hodně nahlas, jako by překřikoval nějaký rámus. A do toho se mísily další tajuplné zvuky – taneční kapela, potlesk, pobavený, ale autoritativní mužský hlas, který někoho přesvědčoval, aby pronesl řeč. Tohle všechno poslouchala snad půl minuty nebo minutu, rozhodně dost dlouho, aby se jí dělalo mdlo z hrůzy; pak to všechno odeznělo a ona slyšela jen Jackův panovačný, lehce zadrhávající hlas, který znala z jeho opilostí. Ale v hotelu nebylo kromě sherry na vaření nic k pití. Nebo snad ne? Ale ano; když i ona slyšela v představách, že hotel je plný hlasů a hudby, nemohl si snad Jack představit, že je opilý?

Ta myšlenka se jí nelíbila. Ani trochu.

Wendy sestoupila do haly a rozhlédla se kolem sebe. Sametové lano, které uzavíralo vchod do společenského sálu, bylo sejmuté. Kovový stojan, na němž bylo původně upnuté, ležel převržený na zemi, jako by ho někdo srazil, když neopatrně procházel kolem. Vysokými úzkými okny společenského sálu pronikalo otevřenými dveřmi na koberec haly měkké bílé světlo. S bušícím srdcem vešla do společenského sálu a rozhlédla se. Byl prázdný. Wendy slyšela jen onu prazvláštní ozvěnu ticha, jaká bývá společná všem velkým místnostem od velkých katedrál až po maloměstské herny binga.

Vrátila se k recepci, kde chvíli nerozhodně postála a naslouchala vytí větru venku. Zatím to byla nejhorší sněhová bouře, kterou tu zažili, a to ještě nabývala na síle. Někde v západním křídle se uvolnila okenice, která mlátila o zeď a svým zvukem vyvolávala asociaci kryté střelnice s jediným střelcem.

(Jacku, o tohle by ses měl postarat. Než se něco dostane dovnitř.)

Přemýšlela, co by udělala, kdyby k ní v tu chvíli přišel. Kdyby vyskočil zpoza tmavě nalakovaného recepčního pultu, na němž se vedle stříbrného zvonku povalovala hromádka trojdílných formulářů. Kdyby vyskočil jako nějaký vražedný čertík z krabičky a s úsměvem v očích na ni zadupal. Ztuhla by hrůzou, nebo v ní byl dostatečně silný mateřský pud, který by ji přinutil bojovat s ním o syna, dokud by jeden z nich nebyl mrtvý? Nevěděla. Už z té myšlenky jí bylo nevolno – měla pocit, že celý její život byl jen dlouhým a lehkým snem, který ji měl vkonejšit do téhle příšerné noční můry. Byla měkká. Když měly nastat nějaké potíže, spala. Její minulost nebyla ničím pozoruhodná. Nikdy neprodělala zkoušku ohněm. A když teď ta zkouška přišla, ne ohněm, ale ledem, nebude ji moci prospat. Její syn na ni čeká nahoře.

Sevřela rukojeť nože ještě pevněji a nahlédla za recepční pult.

Nic tam nebylo.

Dlouze a sípavě vydechla úlevou.

Nadzdvihla desku a prošla. Zastavila se, a než vešla do kanceláře, nahlédla dovnitř. Za dalšími dveřmi hmatala po kuchyňských vypínačích a chladně očekávala, že ji každou chvíli sevře nějaká ruka. Pak se s tichým zapraskáním a bzučením rozsvítily zářivky a ona uviděla Hallorannovu kuchyni – v současné době svou kuchyni – zelené kachlíky, lesklý umakart, čisťoučký porcelán, nablýskané chromové okraje. Slíbila mu, že bude udržovat kuchyni v čistotě, a to také plnila. Cítila, že je to jedno z Dannyho bezpečných míst. Neviditelná přítomnost Dicka Halloranna jí dávala pocit uvolnění a klidu. Danny pana Halloranna zavolal, ale když spolu ráno seděli na jeho postýlce, připadalo jí to dost beznadějné. Teď, v jeho kuchyni, se jí to nezdálo tak nemožné. Třeba už je na cestě a má v úmyslu se k nim dostat bez ohledu na sněhovou bouři. Třeba je to tak.

Šla ke spíži, odstrčila závoru a vešla dovnitř. Vzala si plechovku rajské polévky, dveře zavřela a zastrčila závoru. Dveře těsně přiléhaly k podlaze. Když byly zajištěné závorou, nehrozilo nebezpečí, že by člověk našel v rýži, v mouce nebo v cukru krysí nebo myší výtrusy.

Otevřela plechovku a vyklopila její mírně zrosolovatělý obsah do kastrolu – plesk. Z lednice vyndala mléko a vejce na omeletu. Pak si zašla do chladírny pro sýr. Všechny podobné úkony, tak obvyklé a tak důvěrně známé už z doby, než se Overlook stal součástí jejího života, jí napomáhaly k uklidnění.

Na pánvi rozpustila máslo, zředila polévku mlékem a pak na pánev rozklepla pár vajec.

Náhle měla pocit, že za ní někdo stojí a sahá jí po krku. Sevřela nůž a otočila se. Nikdo tam nebyl.

(! Kontroluj se, děvče!)

Nastrouhala z bochníku hromádku sýra, přidala ji do omelety, vyhozením omeletu obrátila a ztlumila hořák na malý plamínek. Polévka byla horká. Postavila kastrol na velký tác spolu se stříbrnými příbory, dvěma miskami, dvěma talíři, solničkou a pepřenkou. Když omeleta trochu naběhla, Wendy ji vyklopila na jeden talíř a druhým ji přikryla.

(A teď zpátky, kudy jsi přišla. Zhasni kuchyňská světla. Projdi kanceláři. Nadzdvihni desku, seber dvě stě dolarů.)

Zastavila se v hale na druhé straně recepčního pultu a položila tác vedle stříbrného zvonku. Neskutečno sahalo až sem; bylo to jako nějaká surrealistická hra na schovávanou.

Stála v příšeří haly a myslí jí táhly chmury.

(Neskrývej se tentokrát před fakty, děvče. Jsou některé skutečnosti, které se mohou zdát stejně šílené, jako tahle. Jednou z nich je ta, že jsi možná jediná soudná osoba v tomhle groteskním bordelu. Musíš dohlížet na svého syna, kterému táhne na šestý rok. A možná i na svého manžela… ať už se mu stalo cokoliv a ať je jakkoliv nebezpečný. A i kdyby nebyl, vezmi v úvahu tohle: dneska je druhého prosince. Můžeš tady být uvězněná ještě čtyři měsíce, jestli se tu náhodou někdo nezastaví. I kdyby se začali divit, proč se neozýváme vysílačkou, nikdo nepřijede dneska… ani zítra… a zřejmě ještě několik týdnů. Chceš snad strávit další měsíc tím, že budeš chodit vařit s nožem v kapse a budeš nadskakovat při pohledu na každý stín? Myslíš si, že se dokážeš Jackovi celý měsíc vyhýbat? Myslíš si, že mu dokážeš zabránit ve vstupu do bytu, když tam bude chtít? Má univerzální klíč a zástrčku překoná jediným silným kopnutím.)

Nechala tác na recepčním pultě, pomalu došla k jídelně a nahlédla dovnitř. Bylo tam pusto. Jediný stůl měl židle postavené na zemi: ten, u něhož se pokoušeli jíst, než je začala popouzet prázdnota jídelny.

„Jacku?“ zavolala váhavě.

V té chvíli se zdvihl prudký poryv větru, který mrštil vlnou vloček o okenice, ale jí se zdálo, že zaslechla ještě něco. Nějaké tlumené zaúpění.

„Jacku?“

Tentokrát se jí neozvalo vůbec nic, ale oči jí utkvěly na něčem za lítačkami baru Colorado, na něčem, co mdle zazářilo do tlumené temnoty. Jackův zapalovač.

Sebrala odvahu, došla k lítačkám a rozrazila je. Vůně džinu byla tak silná, že se jí zarazil dech v hrdle. Nedalo se ani hovořit o vůni; byly to skutečné výpary. Ale police byly prázdné. Kde to proboha našel? Byla snad nějaká láhev schovaná za nějakou skříní? Kde?

Ozvalo se další zaúpění, tiché a nezřetelné, ale tentokrát dokonale slyšitelné. Wendy zvolna došla k baru.

„Jacku?“

Žádná odpověď.

Podívala se přes bar. Byl tam, ztuhle natažený na podlaze. Podle těch výparů byl namazaný jak brok. Zřejmě se pokoušel přelézt barpult a ztratil rovnováhu. Je div, že si nezlomil vaz. Vybavilo se jí staré přísloví: Bůh chrání opilce a malé děti. Amen.

Přesto se na něj nezlobila; při pohledu na něj ji napadlo, že vypadá jako strašně unavený malý kluk, který toho chtěl hodně udělat a usnul na podlaze uprostřed obývacího pokoje. Přestal pít a nebyl to on, kdo se rozhodl začít znovu; žádný alkohol, který by mu to umožnil, tu od počátku nebyl… tak kde se tu jen mohl vzít?

Na podkovovitém baru stála na každých dvou metrech opletená vinná láhev se svíčkou v hrdle. Zřejmě tady tomu mají dodat světácký vzhled, pomyslela si. Vzala jednu láhev a zatřepala s ní v očekávání, že zevnitř uslyší zašplouchání džinu

(nové víno ve starých láhvích),

ale neozvalo se nic. Postavila láhev zpátky.

Jack se vrtěl. Obešla bar, našla dvířka a zamířila k místu, kde ležel Jack. Zastavila se jen na chvíli, aby se podívala na třpytivé chromované pípy. Byly suché, ale když se k nim přiblížila, ucítila jemný opar piva, vlhký a čerstvý.

Když došla k Jackovi, převalil se, otevřel oči a podíval se na ni. Chvilku byl jeho pohled naprosto prázdný, ale pak se projasnil.

„Wendy?“ řekl. „Jsi to ty?“

„Ano,“ odpověděla. „Myslíš, že zvládneš dojít nahoru? Když se mě budeš přidržovat? Jacku, kde jsi –“

Surově ji chytil rukou za kotník.

„Jacku! Co to –“

„Mám tě!“ řekl a začal se usmívat. Ucítila zvětralý závan džinu a oliv, který v ní probudil starou hrůzu, hrůzu daleko horší, než mohl vzbudit jakýkoliv hotel. Nějaká vzdálená část její mysli jí našeptávala, že nejhorší na tom je návrat toho všeho, že je tu zase ona a její opilý manžel.

„Jacku, chci ti pomoct.“

„No jo. Vy s Dannym chcete jen pomáhat.“ Sevření kotníku jí v tu chvíli připadalo drtivé. Jack si klopotně klekl, ale nepustil ji. „Tys nám chtěla pomoct tady odsud. Ale teď… teď… tě mám!“

„Jacku, zlomíš mi kotník –“

„Já ti toho zlomím víc, ty svině.“

To slovo ji tak zmrazilo, že se ani nepohnula, když ji pustil, vrávoravě se postavil a zakymácel se před ní.

„Tys mě nikdy neměla ráda,“ řekl. „Chceš, abysme odjeli, protože víš, že to bude můj konec. Myslelas někdy na to, že mám nějakou zod… zod… zodpovědnost? Ne, to asi kurva ne. Myslíš jen na to, jak mě uvláčet. Jsi jako moje matka, ty změkčilá svině!“

„Nech toho,“ rozplakala se. „Nevíš, co říkáš. Jsi opilý. Nevím, jak se ti to podařilo, ale jsi opilý.“

„Jo, já už vím. Teď už to všechno vím. Ty a on. Ten malej grázlík nahoře. Vy dva to plánujete spolu. Nemám pravdu?“

„Ne, ne! Nikdy jsme nic neplánovali! Co to –“

„Ty lhářko!“vykřikl. „Já vím, jak to děláte! Myslím, že to vím. Když řeknu, 'Zůstaneme tady a já budu dělat svou práci', ty řekneš, 'Ano, miláčku', a on řekne, 'Ano, tatínku', a pak začnete plánovat. Ale já to věděl. Já si to sesumíroval v hlavě. Copak sis myslela, že jsem tak blbej, že si to nedokážu sesumírovat? Ty sis myslela, že jsem takovej pitomec?“

Zírala na něj, neschopná slova. Chtěl zabít ji a pak Dannyho. Potom snad bude hotel spokojený a dovolí mu, aby se zabil sám. Jako ten předchozí správce. Jako ten: Grady.

V téměř mdlobné hrůze si uvědomila, kdo byl ten člověk, s nímž se Jack bavil ve společenském sále.

„Poštvala jsi proti mně mýho vlastního syna. To je na tom to nejhorší.“ Obličej se mu zkřivil sebelítostí. „Mýho malýho kluka. Teď mě taky nenávidí. O to ses postarala. Tohle byl tvůj plán, ne? Vždycky jsi na mě žárlila, ne? Přesně jako tvoje matka. Nedokážeš bejt spokojená, dokud nesežereš celej koláč, nebo snad jo? Dokážeš?“

Nemohla mluvit.

„Ale já tě napravím,“ řekl a pokusil se jí sevřít rukama hrdlo.

Ustoupila o krok zpátky, pak o další, a on klopýtal k ní. Vzpomněla si na nůž v kapse županu a zatápala po něm, ale obemkl ji levou rukou a znemožnil jí pohyb. Ostře vnímala džinové výpary a nakyslý pach jeho potu.

„Musíš bejt potrestaná,“ vrčel. „Tvrdě ztrestaná… Tvrdě.“

Pravou rukou jí nahmatal krk.

Když nemohla dýchat, zachvátila ji naprostá panika. Jeho levá ruka se přidala k pravé, takže nůž byl teď pro ni dosažitelný, ale ona na něj zapomněla. Ruce jí vylétly nahoru a bezmocně se pokoušely uvolnit silné sevření.

„Maminko!“ zakřičel odněkud Danny. „Tatínku, přestaň! Vždyť jí něco uděláš!“ Křičel pronikavě, vysokým a ostrým hláskem, který slyšela z velké dálky.

Před očima jí jako baletky tančily rudé blesky. Místnost potemněla. Viděla svého syna, jak se škrábe na bar a vrhá se Jackovi na ramena. Náhle z jejího krku zmizela jedna drtivá ruka, jak Jack s vrčením udeřil Dannyho. Chlapec narazil na prázdné police a zůstal omráčeně ležet na podlaze. Ruka se znovu vrátila na její krk. Červené blesky začaly černat.

Danny slabounce plakal. Wendy cítila oheň na prsou. Jack jí řval do tváře:

„Já tě napravím! Já ti ukážu, kdo je tady pánem! Já ti ukážu –“

Ale všechny zvuky zanikaly v dlouhé temné chodbě. Její odpor začal slábnout. Jednou rukou se ho pustila. Paže se zvolna natahovala do předpažení, kde strnula. Ruka jí bezvládně povisla od zápěstí a připomínala ruku topící se ženy.

Dotkla se přitom láhve – jedné z těch opletených láhví, které sloužily jako dekorativní svícny.

Nevidomě, z posledních zbytků sil, zatápala po hrdle láhve. Ucítila mastné kapičky vosku.

(Bože jestli mi vyklouzne z ruky)

Zdvihla ji a spustila, modlíc se o pomoc. Věděla, že kdyby zasáhla jen rameno nebo paži, je mrtvá.

Ale láhev dopadla přímo na hlavu Jacka Torrance. Sklo se uvnitř opletení prudce roztříštilo. Dno láhve bylo tlusté a těžké a úder o lebku zazněl jako dopad medicinbalu na parkety. Zavrávoral na patách a obrátil oči v sloup. Sevření na krku povolilo a nakonec úplně ustalo. Rozhodil ruce, jako by chtěl získat ztracenou rovnováhu, a pak se složil na záda.

Wendy se dlouze, vzlykavě nadechla. Sotva se držela na nohou. Svírala okraj baru a podařilo se jí neupadnout. Vědomí od ní odcházelo a vracelo se. Slyšela Dannyho pláč, ale neměla ponětí, kde je. Jako by byl v nějaké jeskyni s ozvěnou. Matně zahlédla, jak na tmavý bar dopadají velké kapky krve – z mého nosu, pomyslela si. Odkašlala si a odplivla na podlahu. Pocítila prudkou bolest v krku, která vzápětí ustoupila pocitu stálého bolestivého tlaku… sotva snesitelnému.

Postupně se začala ovládat.

Poodešla, obrátila se a uviděla Jacka ležet na podlaze. Rozbitá láhev se povalovala vedle něj. Vypadal jako padlý obr. Danny byl skrčený pod pokladnou. Obě ruce měl nacpané v puse a zíral na svého bezvědomého otce.

Wendy k němu nejistě došla a dotkla se jeho ramene. Danny se před ní přikrčil.

„Danny, poslouchej mě –“

„Ne, ne,“ mumlal chraplavým hlasem starce. „Tatínek ti ublížil… ty jsi ublížila tatínkovi… tatínek ti ublížil… chci jít spát. Danny chce jít spát.“

„Danny –“

„Spát, spát. Dobrou noc.“

Bolest jí znovu prořízla hrdlo, až před ní ucukla. Jenže Danny otevřel oči. Dívaly se na ni ztrápeně z modravých, stinných důlků.

Přinutila se mluvit klidně a nespouštěla z něj oči. Její hlas byl tichý a ochraptělý, téměř šepot. Mluvení ji bolelo. „Poslouchej mě, Danny. To nebyl tatínek, který se pokoušel mi ublížit. A já jsem nechtěla ublížit jemu. To do něj vnikl hotel, Danny. Do tvého tatínka vstoupil Overlook. Rozumíš mi?“

Dannyho oči se rozsvítily nějakým poznáním.

„To byla ta špatnost,“ zašeptal. „Ale předtím tu nebyla, že ne?“

„Ne, to ji sem nastražil hotel. To…“ Umlčel ji kašel. Vyplivla další krev. Krk jí natekl do dvojnásobného objemu. „To hotel ho přinutil, aby pil. Slyšel jsi ty lidi, s kterými ráno mluvil?“

„Ano… to byli lidé z hotelu…“

„Já jsem je taky slyšela. A to znamená, že hotel se stává silnějším. Chce nám všem ublížit. Ale já myslím… doufám… že může ublížit jen tatínkovi. On byl jediný, koho mohl nachytat. Rozumíš mi, Danny? Je hrozně důležité, abys mi rozuměl.“

„Hotel nachytal tatínka.“ Podíval se na Jacka a bezmocně zaúpěl.

„Já vím, že máš tatínka rád. Já taky. Musíme si pamatovat, že hotel se pokouší mu ublížit a svádí to na nás.“ Byla přesvědčená, že je to pravda. Ale navíc si myslela, že hotel doopravdy chce Dannyho, a to je příčina, proč to zašlo tak daleko… příčina, proč to mohlozajít tak daleko. A možná, že jej nějakým způsobem aktivovalo Dannyho osvícení, tak jako baterie aktivuje elektrické zařízení auta… tak jako je dokáže nastartovat. Kdyby odsud odešli, Overlook by se zřejmě znovu ponořil do svého polospánku a zase by jen trochu strašil hosty, kteří jsou psychicky vnímavější. Bez Dannyho by to byl jen pouťový dům hrůzy, kde jeden nebo dva hosté slyší hovory nebo přízračné zvuky maškarního bálu, případně vidí něco zneklidňujícího. Ale kdyby vstřebal Dannyho… Dannyho osvícení nebo životní sílu nebo ducha… ať už se tomu říká jakkoliv… do sebe – čím by se stal potom?

Ta myšlenka ji zmrazila.

„Já chci, aby tatínkovi bylo líp,“ řekl Danny a znovu mu vytryskly slzy.

„Já taky,“ řekla a pevně Dannyho objala. „A proto mi ho musíš pomoct někam odklidit, miláčku. Někam, kde by mu hotel nemohl ublížit a kde by ani on nemohl ublížit sobě. A pak… jestli přijede tvůj kamarád Dick nebo někdo z rezervace, můžeme ho odvézt pryč. Já myslím, že bude zase v pořádku. Všichni budeme v pořádku. Já myslím, že ještě máme šanci, když budeme silní a stateční, jako jsi byl ty, když jsi mu skočil na záda. Rozumíš mi?“

Prosebně se na něj zahleděla a zjistila, jak je to zvláštní; ještě nikdy se tolik nepodobal Jackovi.

„Ano,“ přikývl. „Myslím… kdybychom se odsud mohli dostat… všechno bude jako dřív. Kam ho dáme?“

„Do spíže. Je tam jídlo a zvenčí je dobrá pevná zástrčka. Je tam teplo. A my můžeme jíst věci z lednice a z chladírny. Je tu toho dost pro nás pro všechny, než přijde pomoc.“

„Uděláme to hned?“

„Ano, hned teď. Než se probere.“

Danny odklopil desku, kudy se chodilo za bar, zatímco ona složila Jackovi ruce na prsou a chvíli se zaposlouchala do jeho dechu. Byl pomalý, ale pravidelný. Poznala, že toho hodně vypil… a už taky odvykl. Pomyslela si, že jí k jeho zneškodnění napomohla nejen ta rána láhví do hlavy, ale i množství alkoholu, které vypil.

Zdvihla mu nohy a začala ho vláčet po podlaze. Byla za něj vdaná téměř sedm let, ležel na ní nespočetněkrát, ale nikdy si neuvědomila, jak je těžký. Dech jí bolestivě hvízdal v poraněném krku. Přesto se cítila líp, než v posledních dnech. Byla naživu. Jen o vlas unikla smrti, a to byl vzácný pocit. A Jack byl také naživu. Spíše čirou náhodou než podle nějakého plánu se jim možná podařilo najít způsob, jak se bezpečně dostat pryč.

Zastavila se a chraplavě oddychovala. Jackovy nohy si přidržovala u boků. Okolí jí připomnělo výkřik starého kapitána z Ostrova pokladů poté, co mu starý slepý žebrák předal černou známku: Však my se jim nedáme!

Pak si s pocitem určité nevolnosti vzpomněla, že pár vteřin po tomhle výroku padl starý mořský vlk mrtev k zemi.

„Není ti nic, maminko? Je… je těžký?“

„Já to zvládnu.“ Znovu ho začala tahat. Danny šel vedle Jacka, jemuž se svezla jedna ruka z prsou. Danny mu ji tam jemně, láskyplně položil zpátky.

„Určitě děláme dobře, mami?“

„Ano. Nic lepšího udělat nemůžeme, Danny.“

„Je to jako strčit ho do vězení.“

„Jen na chvíli.“

„Tak dobře. Určitě to zvládneš sama?“

„Jistě.“

Tak jisté to však nebylo.

Když přecházeli přes práh, Danny otcovi nadzdvihl hlavu, ale když vcházeli do kuchyně, ruce mu sklouzly po Jackových mastných vlasech. Temeno hlavy narazilo na dlaždice a Jack začal úpět a vrtět se.

„Musíme je vykouřit,“ zamrmlal překotně. „Skoč mi pro kanystr s benzínem.“

Wendy s Dannym si vyměnili napjaté, vyděšené pohledy.

„Pomoz mi,“ řekla Wendy tiše.

Danny stál ještě chvíli jako zmrazený u otcova obličeje, ale pak strojově došel k ní a uchopil otce za levou nohu. Pomalu, jaksi snově ho táhli po kuchyňské podlaze. Jedinými zvuky tu bylo slabé hmyzí bzučení zářivek a jejich namáhavý dech.

Když se dostali ke spíži, Wendy položila Jackovy nohy na zem a otočila se, aby odstrčila zástrčku. Danny se podíval na svého otce, který už zase znovu bezvládně a klidně ležel. Košile mu vzadu vylezla z kalhot a Danny se zamyslel nad tím, jestli je tatínek dost opilý na to, aby mu nebylo zima. Připadalo mu nesprávné zavírat ho do spíže jako divoké zvíře, ale na druhé straně viděl, co chtěl udělat mamince. Už nahoře věděl, že jí to tatínek chce udělat. Slyšel je v mysli, jak se hádají.

(Kdybychom tak už byli pryč odsud. Nebo kdyby to byl sen, který jsem měl ve Stovingtonu. Kdyby.)

Zástrčka vzdorovala.

Wendy se ji pokoušela otevřít vší silou, ale ani s ní nepohnula. Ona tu pitomou zástrčku snad neotevře. To bylo hloupé a nespravedlivé… když šla pro plechovku polévky, dokázala to snadno. Teď se zástrčka ani nepohnula. Co bude dělat? Přece ho nemůže dát do chladírny; zmrzl by nebo by se udusil. Ale když ho nechají venku, probere se…

Jack se znovu zavrtěl na podlaze.

„Já to zařídím,“ zamumlal. „Rozumím.“

„On se probouzí, mami!“ vykřikl varovně Danny.

Rozvzlykala se a oběma rukama uchopila zástrčku.

„Danny?“ V Jackově hlase bylo něco hrozivého, i když byl ještě zastřený. „Jsi to ty, doktore?“

„Musíš spát, tati,“ řekl Danny nervózně. „Je čas jít spát, víš?“

Podíval se na matku, která stále zápasila se zástrčkou, a okamžitě uviděl, kde je chyba. Zapomněla zástrčkou otočit, než ji začala odtahovat. Takže tomu bránila malá západka.

„Takhle,“ řekl tiše a odstrčil její rozechvělé ruce stranou; jemu se ovšem chvěly téměř stejně. Uvolnil západku a zástrčka snadno povolila.

„Rychle,“ řekl. Podíval se na zem. Jack znovu chvějivě otevřel oči a díval se tentokrát přímo na něj. Jeho pohled byl podivně jasný a hloubavý.

„Tys to sbalil,“ řekl mu otec. „Já vím, že jo. Ale je to tady někde. A já to najdu. To ti slibuju. Já to najdu…“ Slova se znovu rozplynula v nesrozumitelnosti.

Wendy kolenem otevřela dveře spíže a sotva si všimla pronikavé vůně sušeného ovoce, která se odsud linula. Znovu chytla Jacka za nohy a táhla. Chraplavě oddychovala. Byla na konci sil. Dotkla se vypínače, a když se rozsvítilo světlo, Jack zamručel a otevřel oči.

„Co to děláš? Wendy? Co to děláš?“

Překročila ho.

Byl rychlý; překvapivě rychlý. Vymrštil jednu ruku a ona musela ustoupit stranou a málem vypadla ze dveří, aby se vyhnula jeho sevření. Přesto se mu podařilo zachytit její župan, který s hlasitým zapraskáním látky povolil. Jack byl na kolenou a podepíral se rukama. Vlasy mu padaly do očí. Vypadal jako nějaké těžké zvíře. Velký pes… nebo lev.

„K čertu s vámi. Já vím, co chcete. Ale vy to nedostanete. Tenhle hotel… je můj. Chtějí mě. Mě! Mě!“

„Dveře, Danny,“ vykřikla. „Zavři ty dveře!“

Strčil do těžkých dřevěných dveří, které se zavřely právě ve chvíli, kdy Jack skočil. Klika klapla a Jack bezmocně zabušil na dveře.

Danny zatápal svýma malýma rukama po zástrčce. Wendy byla příliš daleko, než aby mu mohla pomoci; dvě sekundy měly rozhodnout o tom, zda Jack zůstane zavřený, nebo se dostane na svobodu. Danny zástrčku minul, ale vzápětí ji nahmátl a otočil jí těsně před tím, než klika začala zuřivě poskakovat. Pak se uklidnila a ozvalo se několikeré zabušení na dveře. Zástrčka, šest milimetrů silný ocelový pásek, držela pevně. Wendy pomalu vydechla.

„Pusťte mě odsud!“ vztekal se Jack. „Pusťte mě ven! Danny, krucinál, jsem tvůj táta a chci ven! Udělej, co ti říkám!“

Dannyho ruka sáhla automaticky k zástrčce. Wendy ji chytila a přitiskla si ji k hrudi.

„Poslouchej tátu, Danny! Dělej, co ti říkám! Budeš poslouchat, nebo ti nařežu, že na to nezapomeneš. Otevři ty dveře, když je neotevřeš, tak ti vyrazím mozek z hlavy!“

Danny se na ni podíval, průsvitný jak okenní sklo.

Přes pevné dubové dveře slyšeli Jackův přerývaný dech.

„Wendy, pusť mě ven! Pusť mě okamžitě odsud! Pusť mě, ty píčo uzená! Myslím to vážně! Pusť mě ven a já na to zapomenu. Když mě nepustíš, tak tě rozsekám na kousky! Myslím to vážně! Dám ti přes hubu, že tě vlastní matka nepozná! A teď otevři ty dveře!“

Danny zaúpěl. Wendy se na něj podívala a zdálo se jí, že každou chvíli omdlí.

„Pojď, doktore,“ řekla, překvapená klidem svého hlasu. „To nemluví tvůj tatínek, nezapomeň. To je hotel.“

„Vraťte se a pusťte mě okamžitě ven!“zařval Jack. Pak slyšeli, jak škrábe nehty na dveře.

„Je to hotel,“ řekl Danny. „Je to hotel. Nezapomenu na to.“ Ale když se ohlédl přes rameno, měl svraštělý a vyděšený obličej.

DANNY

Byly tři hodiny odpoledne toho dlouhého, předlouhého dne.

Seděli na velké posteli v jejich bytě. Danny si přehazoval z ruky do ruky purpurový útočný volkswagen, z jehož střešního okénka čněla příšera.

Ještě v hale slyšeli Jackovy rány na dveře, rány a jeho hlas, chraplavý a nedůtklivě rozzlobený, hlas uraženého slabého panovníka, nechutné vyhrožování trestem, nechutné klení, sliby, že budou oba litovat své zrady, když on léta dřel jen na ně.

Danny si myslel, že nahoře to neuslyší, ale vzteklé zvuky se sem nesly šachtou jídelního výtahu. Maminčin obličej byl bledý a na krku měla příšerné zahnědlé modřiny, jak se ji tatínek pokoušel…

Donekonečna si z ruky do ruky přehazoval autíčko, které dostal od tatínka za zvládnutí čtení.

(… jak se ji tatínek pokoušel silně obejmout.)

Maminka pustila na svém gramofonu nějakou desku, poškrábanou, samá trubka a flétna. Unaveně se na něj usmála. Pokusil se jí úsměv opětovat, ale nepodařilo se mu to. I když gramofon hlasitě vyhrával, slyšel tatínka křičet a bušit na dveře jako nějaké zvíře v kleci. A co když tatínek bude potřebovat na záchod? Co udělá?

Danny se rozplakal.

Wendy zničehonic ztlumila gramofon, vysadila si ho na klín a konejšivě ho houpala.

„Danny, miláčku, to bude zase v pořádku. Uvidíš. Jestli nedostal tvou zprávu pan Hallorann, mohl ji zachytit někdo jiný. Jen co přejde ta sněhová bouře. Do té doby se sem stejně nikdo nedostane. Pak přijde pan Hallorann nebo někdo jiný. Až ustane ta bouře, všechno bude zase dobré. Odjedeme odsud. A víš, co uděláme na jaře? Všichni tři?“

Danny zavrtěl hlavou na jejích prsou. Nevěděl. Zdálo se mu, že už žádné jaro nepřijde.

„Pojedeme na ryby. Najmeme si člun a budeme rybařit, jako loni na Chattertonově jezeře. Ty a já a tatínek. Třeba nám chytíš okouna k večeři. A třeba taky nechytíme nic, ale budeme se určitě mít báječně.“

„Já tě mám rád, maminko,“ řekl a objal ji.

„Já tě mám taky moc ráda, Danny.“

Venku řval a skučel vítr.

Kolem půl páté, když se začalo stmívat, výkřiky ustaly.

Oba neklidně podřimovali. Wendy stále držela Dannyho v náručí, ale neprobudila se. Danny však ano. Ticho bylo svým způsobem horší, zlověstnější než výkřiky a údery na silné dveře špižírny. Usnul tatínek znovu? Nebo je mrtvý? Nebo co?

(Nedostal se ven?)

Za čtvrt hodiny bylo ticho přerušené kovovým rachotem. Ozvalo se hlučné zaskřípění, následované hučením. Wendy se s výkřikem probudila.

Výtah se znovu rozjel.

Naslouchali s rozšířenýma očima a vzájemně se objímali. Výtah jezdil z poschodí do poschodí. Rachocení, bouchání dveří. Smích, opilý hlahol, sem tam nějaký výkřik, rachot rozbíjených předmětů.

Overlook se znovu probouzel k životu.

JACK

Seděl na podlaze špižírny s nohama vytrčenýma před sebe, mezi nimi postavenou kr

Дата добавления: 2015-10-26