Stephen King Pytel kostí 55 страница

„Sára si myslela, že tě využije, abys Kyru zabil, když Devore dohrál dřív, než stačil práci dokončit – byl přece jenom starý a nemocný. Jo vsadila na to, že ji místo toho zachráníš. To si myslíš, že?“

„Ano.“

„A měla pravdu.“

„Sám bych to nezvládl. Od té noci, kdy se mi zdálo o zpívající Sáře, byla Jo se mnou na každém kroku. Sára ji nedokázala zahnat.“

„Ne, ta se jen tak nevzdávala,“ souhlasil Frank a otřel si oko. „Co víš o té své pratetě? Té, co si vzala Austera?“

„Jmenovala se Bridget Noonanová Austerová,“ řekl jsem. „Pro přítelkyně Bridey. Ptal jsem se své matky a ta se zapřísahala horem dolem, že nic neví, že se jí Jo nikdy na Bridey neptala, ale podle mě lže, Ta mladá žena byla rozhodně černou ovcí rodiny – to poznám podle tónu mámina hlasu, když to jméno přijde na přetřes. Nemám tušení, jak se s Bentonem Austerem seznámila. Třeba byl zrovna v Prout's Neck u přátel na návštěvě a začal s ní flirtovat někde na pikniku na pobřeží. To je klidně možné. To bylo v roce 1884. Bylo jí osmnáct, jemu dvacet tři. Vzali se dost narychlo, jak už to tak chodí. Harry, ten, který utopil Kita Tidwella, přišel na svět o půl roku později.“

„Takže mu nebylo ani sedmnáct, když se to stalo,“ řekl Frank. „Pane Bože.“

„A tou dobou se jeho matka dala na náboženství. Ten jeho strach, co by řekla, kdyby na to přišla, patřil k důvodům, proč to udělal. Ještě nějaké otázky, Franku? Protože já opravdu začínám odpadat.“

Nějakou chvíli nic neříkal – už jsem si myslel, že skončil, když řekl:

„Ještě dvě. Nevadí?“

„Stejně už je pozdě na to, abych vycouval. Tak co to bude?“

„Ten tvor, o kterém jsi mluvil. Zvenčí. Ten mi dělá starosti.“

Nic jsem neřekl. Mně také dělal starosti.

„Myslíš, že se třeba někdy vrátí?“

„Ta možnost je tu vždycky,“ řekl jsem. „Sice to zní nabubřele, ale Ti zvenčí se nakonec vrátí pro každého z nás, ne? Protože všichni jsme jenom takový pytel kostí. A Ten zvenčí… Franku, Ten zvenčí chce to, co je v tom pytli.“

Přebíral si to v hlavě a pak jedním lokem dopil whisky. „Máš ještě jednu otázku?“

„Ano,“ řekl. „Začal jsi znovu psát?“

* * *

Za několik minut jsem odešel nahoru podívat se na Ki, vyčistit si zuby, znovu se podívat na Ki a pak jsem si šel lehnout. Z místa, kde jsem ležel, jsem viděl oknem na bledý měsíc, který svítil na sněhu.

Začal jsi znovu psát?

Ne. Kromě jednoho poněkud zdlouhavého eseje o tom, jak jsem strávil letní prázdniny, který možná někdy v pozdějších letech ukážu Kyře, jsem nenapsal vůbec nic. Vím, že Harold je nervózní a dřív nebo později mu budu muset zavolat a povědět mu naplno, co už tuší: že stroj, který běžel tak hladce a tak dlouho, se zastavil. Nepolámal se – tyto o paměti jsem zplodil bez jediného zaváhání nebo nepříjemných pocitů –, ale stroj se přesto zastavil. V nádrži je benzín, svíčky jiskří a baterie dobíjí, ale zásoba slov stojí jako rybník nehybně v mé hlavě. Přehodil jsem přes ni plachtu. Sloužila mi dobře, víte, a nechci, aby mi na ni sedal prach.

Souvisí to trochu s tím, jak zemřela Mattie. Někdy na podzim mě napadlo, že jsem popsal podobnou smrt nejméně ve dvou svých knihách a populární beletrie překypuje dalšími příklady téhož. Zapletli jste se do morálního dilematu, se kterým si nevíte rady? Přitahuje protagonistu žena, která je pro něj příliš mladá? Potřebujete s tím rychle něco udělat? Nic snazšího. „Když vám příběh začne kysnout, přiveďte na scénu chlapíka s pistolí.“ To řekl Raymond Chandler, nějak tak to znělo – stačí to, aby si člověk udělal představu, kemo sabe.

Vražda je nejhorší druh pornografie, vražda je to Nechej mě dělat, co chci, dovedené do nejzazšího extrému. Jsem přesvědčen, že i papírové vrahy je třeba brát vážně; možná je to další věc, která mě napadla minulé léto. Možná mě to napadlo, když se mi Mattie zmítala v náručí, z roztříštěné hlavy jí crčela krev a umírala slepá a pořád volala svou dceru, zatímco opouštěla tento svět. Dělá se mi zle při pomyšlení, že jsem někdy mohl psát o tak pekelně příhodné smrti v nějaké knížce.

Nebo možná jenom lituji, že nám nezbylo trochu víc času.

Pamatuji si, že jsem Ki říkal, že je lepší nenechávat milostné dopisy jen tak povalovat; myslel jsem si tehdy, ale nahlas to neřekl, že se totiž mohou vrátit a strašit vás. Stejně mě pronásledují… ale sám sebe dobrovolně strašit nebudu, a když jsem zavřel svou knihu snů, udělal jsem to ze svobodné vůle. Myslím, že jsem mohl ty sny také přelít louhem, ale toho jsem se zdržel.

Viděl jsem věci, o kterých jsem nikdy nečekal, že je uvidím, a cítil věci, o kterých jsem nikdy nečekal, že je ucítím – v neposlední řadě to, co jsem cítil a stále cítím k dítěti, které spí ve vedlejším pokoji. Je to teď můj malý puc1ík, já jsem její velký kamarád, a to je důležité. Na ničem jiném ani z poloviny tolik nezáleží.

Thomas Hardy, který údajně řekl, že i ta nejgeniálněji napsaná postava v románu je jenom pytel kostí, také přestal psát romány, když dokončil Tajemného Žida a byl na vrcholu spisovatelských možností. Dalších dvacet let psal poezii, a když se ho někdo zeptal, proč přestal psát beletrii, odpověděl, že nechápe, jak se s ní vůbec mohl tak dlouho otravovat. Při zpětném pohledu mu to prý připadá hloupé. Nesmyslné.

Vím přesně, jak to myslel. V době mezi dneškem a chvílí, kdy si Ten zvenčí vzpomene a vrátí se, se musí stihnout spousta věcí, takových, které znamenají víc než ty stíny. Myslím, že bych mohl znovu řinčet řetězy někde za zdí ve Strašidelném domě, ale už mě to nezajímá. Ztratil jsem na strašidla chuť. Rád si představuji, jak Mattie vzpomíná na Bartlebyho v Melvillově příběhu.

Odložil jsem své písařské pero. V těchto dnech radši ne.

Center Lovell, Maine

25. května 1997 – 6. února 1998

Дата добавления: 2015-11-04