Stephen King Pytel kostí 53 страница

Kyřin hlas pronikl bouřkou jen proto, že holčička ječela hrůzou: „Běž plyč! Já tě nechci, Má babí! Běž plyč!“ Bylo strašné slyšet, jak se bojí, ale zároveň báječné, že ji vůbec slyším.

Asi patnáct metrů od místa, kde mě přimrazil Rogettin křik, ležel přes cestu další strom. Na druhé straně stála Rogette a natahovala ruku po Ki. Z té ruky kapala krev, ale toho jsem si nevšímal. Zajímala mě Kyra.

Molo mezi Ulicí a Sunset Barem bylo dlouhé – nejméně dvacet metrů, možná třicet. Bylo dost dlouhé, abyste se po něm mohli za pěkného letního večera procházet ruku v ruce se svou milou a mít pak pěknou vzpomínku. Bouře molo nestrhla – zatím –, ale vítr je pokroutil jako mašli. Pamatuji se, jak jsem jako dítě viděl jakýsi týdeník promítaný v kině před hlavním sobotním představením, byl to film o visutém mostě, který tancoval v hurikánu, a přesně tak vypadalo molo mezi Warringtonem a Sunset Barem. Houpalo se ve vlnách nahoru a dolů a sténalo všemi prkny jako dřevěný akordeon. Bývalo tam zábradlí – nejspíš mělo být oporu těm, kdo se po bouřlivé noci chtěli bezpečně dostat na břeh –, ale to teď zmizelo. Kyra byla už v polovině té rozhoupané, vlnící se dřevěné stezky, chvílemi napůl ponořené do vody. Mezi břehem a místem, kde malá stála, jsem zahlédl nejméně tři obdélníkové černé propadliny, kde prkna vypadla. Zpod mola se ozýval neklidný tlukot prázdných ocelových barelů, které molo držely. Několik barelů se uvolnilo a už odplouvalo pryč. Ki měla roztažené paže, aby udržela rovnováhu jako provazochodec v cirkuse, Černé triko s Harley-Davidsonem jí plácalo kolem kolenou a opálených ramen.

„Vrať se!“ křičela Rogette. Rovné vlasy jí poletovaly kolem hlavy, lesklý černý plášť do deště se kolem ní vlnil. Už natahovala obě ruce, z jedné tekla krev. Napadlo mě, že Ki ji možná kousla.

„Ne, bí1á babí!“ vrtěla Ki divoce hlavou a mně se zachtělo jí říct Nedělej to, Ki, ptáčku, nevrť tak hlavou, to je moc špatný nápad. Zapotácela se, jedna paže jí zamířila k nebi a druhá do vody, takže chvíli vypadala jako letadlo v prudké otočce. Kdyby se v tu chvíli pod ní molo prudce zhouplo, Ki by přepadla dolů. Ale holčička znovu získala jakž takž rovnováhu, i když jsem zahlédl, jak jí bosá noha trochu sklouzla po kluzkých prknech. „Běž plyč, Má babí, já tě nechci! Běž… běž se vyspat, vypadáš unaveně!“

Ki mě neviděla; všechnu pozornost upírala na bílou babí. Ani bílá babí mě neviděla. Padl jsem k zemi, přitáhl se rukama a provlekl se pod stromem. Dunění hromu se nad jezerem převalovalo jako obří mahagonová koule a odráželo se od hor. Když jsem se znovu zvedl na kolena, uviděl jsem, že Rogette pomalu sestupuje po břehu k molu. Když udělala krok, Kyra udělala také pozpátku jeden roztřesený, nebezpečný krok. Rogette držela zdravou ruku před sebou, ale na okamžik jsem měl dojem, že krvácí i z ní. Ale tekutina, která jí protékala mezi hrbolatými prsty, byla na krev příliš tmavá, a když Rogette znovu promluvila, tentokrát přízračně lichotivým hlasem, při kterém mi naskočila husí kůže, uvědomil jsem si, že je to rozpouštějící se čokoláda.

„Zahrajeme si hru, Ki, ptáčku,“ lísala se Rogette. „Chceš začít?“ Udělala krok. Ki rovněž udělala krok vzad, zapotácela se, ale znovu chytila rovnováhu. Srdce se mi zastavilo, pak se znovu rozběhlo. Snažil jsem se přiblížit k té ženské co nejrychleji, ale neutíkal jsem; nechtěl jsem, aby si mě všimla, dokud se ke mně neotočí. Jestli se otočí. Vlastně mi na tom nezáleželo. Sakra, když jsem mohl kladivem rozbít zátylek Georgi Footmanovi, určitě jsem mohl ublížit i téhle příšeře. V chůzi jsem sbalil ruce do spojené důkladné pěsti.

„Ne? Nechceš začít? Stydíš se tolik?“ Rogette mluvila slaďoučkým hlasem, při kterém jsem zaskřípal zuby. „Tak dobře, začnu já. Travička! Co se rýmuje s travičkou, ptáčku, Ki? Žabička…. a písnička… zazpívala jsem ti, když jsem za tebou přišla a probudila tě, viď? A babička… nechceš jít za svou babí, ptáčku, Ki? Krmily bychom se čokoládou, jak jsme to dělávaly… a povím ti novou legrační říkanku…“

Další krok. Dostala se k okraji mola. Kdyby ji to napadlo, mohla klidně házet po Kyře kamením jako tehdy po mně a to tak dlouho, dokud, by nezasáhla a nesrazila Ki do jezera. Ale mám pocit, že ji něco takového vůbec nepřišlo na mysl. Jakmile blázen mine určitou hranici, dostane se na dálnici bez dalších výjezdů. Rogette měla s Kyrou jiné plány.

„No tak, Ki-Ki, pojď si hrát s bílou babí.“ Znovu natáhla ruku s čokoládou, rozteklé bonbóny jí kapaly trhlinami v obalu. Kyra pohnula očima a konečně mě uviděla. Zavrtěl jsem hlavou, snažil se jí naznačit, aby zůstala zticha, ale nebylo to k ničemu – tváří ji prolétl výraz blažené úlevy. Vykřikla moje jméno a Rogettina ramena sebou překvapeně trhla.

Přeběhl jsem poslední čtyři metry a zvedl ruce jako palici, ale v rozhodujícím okamžiku jsem na mokré půdě trochu sklouzl a Rogette se v obraně přikrčila. Místo abych ji zasáhl do zátylku, jak jsem chtěl, úder jí jen sjel po rameni. Zapotácela se, klesla na koleno, ale skoro hned se zase zvedla. Oči jí svítily jako modré obloukové lampičky, které vrhaly vztek místo elektřiny. „Ty!“ zasyčelo jí to na jazyku, takže to zaznělo jako nějaká starověká kletba: Thýýý. Kyra na mě volala, nejistě balancovala na mokrých prknech a máchala rukama, aby nespadla do jezera. Na molo šplíchla voda a smáčela jí bosé nožky.

„Vydrž, Ki!“ zavolal jsem na ni. Rogette uviděla, že jsem přesunul pozornost jinam, a využila šance – otočila se a vyběhla na molo. Vyrazil jsem za ní a chytil ji za vlasy, ale ty mi zůstaly v ruce. Všechny. Zůstal jsem stát na břehu rozbouřeného jezera s hrstí bílých vlasů v ruce jako skalpem.

Rogette se ohlédla, zavrčela jako starý holohlavý skřet, a mně napadlo To je on, to je Devore, on vůbec neumřel, nějak si s tou ženskou vyměnili totožnost, to ona spáchala sebevraždu, to její mrtvola odletěla tryskáčem do Kalifornie.

Ale ještě než se znovu otočila a rozběhla se ke Ki, došlo mi to. Byla to přece jen Rogette, ale přišla k té přízračné podobě ve vší počestnosti. To, po čem jí vypadaly vlasy, způsobilo ještě něco: zestárla. Myslel jsem si, že je jí sedmdesát, ale to bylo nejméně o deset let více než ve skutečnosti.

Lidi často dávají dětem podobný jména, řekla mi paní M. Prej je to roztomilý. Maxu Devorovi to také tak muselo připadat, protože synovi dal jméno Roger a dceři Rogette. K příjmení Whitmorová možná také přišla ve vší počestnosti. Zamlada mohla být vdaná – ale jakmile přišla o paruku, nemohla předky zapřít. Ta žena, která klopýtala po mokrém molu, aby dokončila svou práci, byla Kyřina teta.

Ki začala rychle couvat a vůbec nedávala pozor, kam šlape. Určitě spadne; nemohla se udržet na nohou. Ale než se to stalo, zrovna v místech, kde se uvolnilo několik barelů a prkna se ponořila, zaplavila molo vlna. Zpěněná voda se vysoko zvedla a začala se stáčet jako závitnice. Rogette se zastavila po kotníky ve vodě, která zatopila molo, a já se zastavil asi čtyři metry za ní.

Vlna nabyla určitý tvar, a ještě než jsem stačil rozeznat tvář, poznal jsem vybledlé volné šortky a tílko. Jenom Kmart prodává tak dokonale beztvará trička; podle mě je na to nějaký federální zákon.

Byla to Mattie. Smrtelně zšedlá Mattie, která se zahleděla na Rogette smrtelně zšedlýma očima. Rogette zvedla ruce, zapotácela se a pokusila se otočit. V té chvíli vlna zalila molo, takže se prkna pozvedla a pak klesla jako na horské dráze. Rogette přepadla do vody. Za ní, za vodním zjevením v dešti, jsem viděl, že Ki leží na břiše na verandě Sunset Baru, poslední poryv ji vhodil do dočasného bezpečí jako lidskou loutku.

Mattie se na mě dívala, rty se jí pohybovaly, oči upírala do mých očí. Dokázal jsem rozeznat, co říká Jo, ale tentokrát jsem neměl tušení. Snažil jsem se ze všech sil, ale nerozeznal jsem nic.

„Mami! Mami!“

Postava se ani tak neotočila, jako spíš zarotovala; vlastně to vypadalo, že od lemu šortek tu není. Sunula se po molu k baru, kde už Ki stála a natahovala ruce.

Cosi mě chytilo za kotník.

Podíval jsem se dolů a uviděl v přívalu vody tonoucí přízrak. Z holé hlavy na mě hleděly tmavé oči. Rogette vykašlávala vodu mezi rty, které byly fialové jako švestky. Volnou rukou na mě chabě mávala. Prsty se rozevřely… a sevřely. Rozevřely… a sevřely. Klekl jsem si a chytil ji. Ruka se sevřela jako ocelový pařát a trhla a pokusila se mě stáhnout k sobě. Fialové rty odhalily žluté pahýly zubů podobné těm, které zbyly v Sářině lebce. A tentokrát mi připadalo, že je to Rogette, kdo se směje.

Přidřepl jsem a škubl s ní vzhůru. Nepřemýšlel jsem o tom; bylo to čistě instinktivní. Byl jsem těžší nejméně o padesát kilo a ona vylétla z jezera do tří čtvrtin jako obrovský, divný pstruh. Zaječela, trhla hlavou vpřed a zakousla se mi do zápěstí. Okamžitě to příšerně zabolelo. Škubl jsem paží ještě výš, a když jsem ji strhával dolů, nechtěl jsem jí ublížit, chtěl jsem se jen zbavit té zakousnuté zvířecí huby. Při tom do zatopeného mola narazila další vlna. Rozštípaný okraj prken se pozvedl a propíchl Rogette tonoucí tvář. Vypíchl jí oko a mokrá žlutá tříska jí projela nosem jako dýka; tenká kůže na čele praskla a odchlípla se od kosti jako prudce rozevřené okenice. Potom ji jezero odtáhlo. Ještě chvíli jsem viděl její zrůzněný obličej, obrácený vzhůru do proudů deště, mokrý a bledý jako světlo zářivky. Pak se převrátila a černý vinylový plášť kolem ní zavířil jako rubáš.

Když jsem se otočil znovu k Sunset Baru, naskytl se mi další letmý pohled pod kůži tohoto světa, ale tentokrát úplně jiného než na tvář Sáry v Zelené paní nebo rozšklebený, nezřetelný obrys Toho zvenčí. Na široké dřevěné verandě před barem, uprostřed zpřevracených proutěných křesel stála Kyra. Před ní se zvedala vlna, ve které jsem stále viděl – velmi slabě – blednoucí obrys ženy. Klečela a natahovala ruce.

Pokusily se obejmout. Kyřiny paže prošly pažemi Mattie a vynořily se celé zmáčené. „Mamí, nemůžu tě chytit!“

Žena ve vodě mluvila – viděl jsem, jak se jí pohybují rty. Ki na ni hleděla jako uhranutá. Potom, jen na okamžik, se Mattie otočila ke mně. Naše pohledy se setkaly, její oči byly z jezera. Byly jezerem Dark Score, které zde bylo dávno předtím, než jsem přišel, a zůstane zde dlouho poté, co odejdu. Položil jsem si ruce na ústa, políbil si dlaně a natáhl paže k ní. Tetelivé obrysy paží se pozdvihly, jako by chtěly ty polibky zachytit.

„Mamí, nechoď!“ ječela Kyra a vrhla se postavě kolem krku. Okamžitě byla celá zmáčená a rychle celá rozkašlaná couvla, oči křečovitě zavřené. Nebyla s ní už žádná žena; jen voda přetékala přes prkna a kapala štěrbinami zpět do jezera, které napájely hluboké prameny kdesi dole, skryté v puklinách skály, na které leží TR a celý zdejší kraj.

Opatrně, abych neztratil rovnováhu, jsem postupoval po rozkymáceném molu k Sunset Baru. Když jsem se tam dostal, popadl jsem Kyru do náručí. Pevně se mě chytila, ale hrozně se třásla. Slyšel jsem, jak jí cvakají drobné zuby, a cítil jsem jí z vlasů jezero.

„Pšišla Mattie,“ řekla.

„Já vím. Viděl jsem ji.“

„Mattie zahnala bílou babí.“

„To jsem taky viděl. Ale teď se moc nehýbej, Ki. Vrátíme se na pevnou půdu, ale nesmíš se moc hýbat. Jestli sebou budeš mrskat, pořádně se vykoupeme.“

Zvládla to na jedničku. Když jsme se ocitli znovu na Ulici, pokusil jsem se ji postavit na zem, ale ona se mě pevně chytila kolem krku. To mi vyhovovalo. Přemýšlel jsem, že ji odnesu do Warringtonu, ale pak jsem ten nápad zavrhl. Byly by tam ručníky, asi i suché šaty, ale měl jsem pocit, že by tam mohla také čekat vana plná teplé vody. Kromě toho déšť znovu slábl a nebe se na západě jasnilo.

„Co ti Mattie říkala, zlato?“ zeptal jsem se, když jsme šli Ulicí na sever. Ki se nechala postavit na zem, abychom mohli podlézat popadané stromy, ale jakmile jsme se ocitli za stromem, okamžitě zvedala ruce a chtěla do náruče.

„Abych byla hodná a nebyla smutná. Ale jsem smutná. Jsem moc smutná.“ Rozplakala se a já ji pohladil po mokrých vlasech.

Než jsme došli k pražcovým schodům, vyplakala se… a nad horami na západě jsem zahlédl maličký, ale zářící kousek modrého nebe. „Všechny stlomy spadly,“ rozhlédla se Ki. Kulila oči.

„No… všechny ne, ale spousta jich popadala.“

V půli schodů jsem se udýchaně zastavil, jen jsem funěl. Neptal jsem se však Kyry, jestli ji můžu postavit na zem. Nechtěl jsem ji stavět na zem.

Chtěl jsem jenom popadnout dech.

„Miku?“

„Copak, panenko?“

„Mattie mi žekla ještě něco.“

„Copak?“

„Můžu to pošeptat?“

„Jistě, když chceš.“

Ki se ke mně naklonila, rty mi přistrčila k uchu a šeptala. Poslouchal sem… Když došeptala, přikývl jsem, dal jí pusu na tvář, přesunul si ji na druhý bok a odnesl ji až do domu.

* * *

To nebyla bouřka století, kamaráde, to tě nesmí ani napadnout. Kdepak. To říkali pamětníci, kteří seděli před velkým vojenským stanem první pomoci, jenž sloužil to pozdní léto a podzim jako místní hokynářství. Přes okresku 68 padl mohutný jilm a rozmáčkl obchod jako krabičku sušenek. Aby toho nebylo dost, strhl jilm houf jiskřících drátů. Ty zapálily propan butan z prasklé nádrže a všechno to tam bouchlo. Stan byl za teplého počasí docela dobrá náhražka a lidé z TR si zvykli říkat, že jdou pro chleba a pivo do MASH – to proto, že na obou stranách střechy stanu byl stále vidět vybledlý červený kříž.

Pamětníci posedávali u plátěné stěny na skládacích židličkách, mávali na jiné pamětníky, kteří se sem kodrcali v prorezlých stařičkých autech (všichni všeobecně uznávaní pamětníci mají buď fordku nebo chevrolet, takže v tomto směru jsem již také značně pokročilý), na sobě místo tílek flanelové košile, když se dny začaly ochlazovat a blížila se sezóna moštu a kopání brambor, a pozorovali, jak se městečko kolem nich začíná znovu budovat. A jak se tak dívali kolem sebe, mluvili o vánici, která je postihla minulou zimu a kvůli které nešla elektřina a mrazem popraskalo milión stromů mezi Kittery a Fort Kentem; mluvili o cyklónech, které sem zasáhly v srpnu 1985; mluvili o deštivém hurikánu v roce 1927. Tehdy byly pořádný bouřky, říkali. Tehdy to byly bouřky, panejo.

Určitě měli pravdu a nehádám se s nimi – sotva můžete zvítězit v hádce s pravým yankeeským pamětníkem, hlavně když jde o počasí –, ale pro mě bouřka z 21. července 1998 vždycky bude tou bouřkou. A znám jednu malou holčičku, která si myslí totéž. Možná se dožije roku 2100, vezmeme-li v úvahu dobrodiní moderní medicíny, ale myslím, že pro Kyru Elizabeth Devorovou to bude vždycky ta bouřka. Ta, při které k ní přišla její mrtvá matka oděná jezerem.

* * *

První auto přijelo k mému domu až skoro v šest hodin. Ukázalo se, že to není auto okresní policie, ale žlutý manipulační vůz se žlutými majáky na střeše kabiny a chlapíkem od elektrárenského ústředí za volantem. Chlapík na druhém sedadle však byl policista – přímo Norris Ridgewick, okresní šerif osobně. A přišel k mým dveřím s tasenou pistolí.

Změna počasí, kterou sliboval meteorolog v televizi, už nastala, mraky a bouřku zahnal na východ studený vítr, kterému chyběl jen chlup do vichřice. Stromy v promáčených lesích padaly dál ještě nejméně hodinu poté, co přestalo pršet. Kolem páté hodiny jsem nám udělal sýrové sendviče a rajskou polévku… posilňující jídlo, řekla by Jo. Kyra netečně jedla, ale aspoň že jedla, a vypila spoustu mléka. Zabalil jsem ji do jiného svého trička a ona si stáhla vlasy dozadu. Když jsem jí nabídl bílé stužky, rozhodně zavrtěla hlavou a vybrala si gumičku. „Už se mi ty mašle nelíbí,“ řekla. Rozhodl jsem se, že se mi taky nelíbí, a zahodil je. Ki mě při tom pozorovala a nic nenamítala. Potom jsem přešel pokojem ke sporáku.

„Co to děláš?“ Dopila druhou sklenici mléka, sesmekla se ze židle a přišla ke mně.

„Podpaluju oheň. Možná mi po těch vedrech v poslední době zřídla krev. Aspoň tak by to řekla moje máma.“

Mlčky pozorovala, jak vytahuji list papíru za listem z hromady, kterou jsem sundal ze stolu, a strkám je do sporáku, hrst papíru za hrstí. Když jsem měl pocit, že jsem naložil dost papíru, začal jsem nahoru skládat třísky.

„Co je na těch papílech napsáno?“ ptala se Ki.

„Nic důležitého.“

„Je to pohádka?“

„Ani ne. Byla to spíš… ach, ani nevím. Křížovka. Nebo dopis.“

„Hodně dlouhý dopis,“ řekla a pak si opřela hlavu o mou nohu, jako by byla unavená.

„Jo,“ souhlasil jsem. „Milostné dopisy jsou obvykle dlouhé, ale schovávat si je není dobré.“

„Ploč?“

„Protože…“ Můžou se vrátit a strašit tě, měl jsem na jazyku. Ale neřekl jsem to. „Protože tě později v životě můžou ztrapnit.“

„Aha.“

„Kromě toho jsou ty papíry trochu jako ty mašle.“

„Už se ti nelíbí.“

„Tak.“

V tu chvíli spatřila tu krabičkou – maličkou krabičku s nápisem JOHANNINY DROBNOSTI. Ležela na stole mezi obývacím pokojem a dřezem, kousek od místa, kde kdysi na stěně visely hodiny bláznivého kocoura. Nevzpomínal jsem si, že bych krabičku přinesl z pracovny, ale na tom nebylo nic divného; byl jsem tehdy pořádně vyděšený. Také mě napadlo, že se tu mohla objevit… jaksi sama od sebe. Takovým věcem už věřím; mám k tomu důvod.

Kyře zahořely oči způsobem, jaký jsem u ní neviděl od chvíle, kdy se probudila z odpoledního spánku a zjistila, že její matka je po smrti. Vytáhla se na špičky, aby na krabičku dosáhla, a pak přejela prstíkem pozlacená písmena. Napadlo mě, jak je pro malé dítě důležité mít vlastní plechovou krabičku. Musíte nějakou mít, abyste si měli kam schovávat tajnosti – nejlepší hračku, nejhezčí kousek krajky, první šperk. Nebo třeba obrázek své matky.

„To je tak… pěkné,“ řekla potichu a uctivě.

„Můžeš si ji vzít, jestli ti nevadí, že je na ní napsáno JOHANNINY DROBNOSTI místo KYŘINY DROBNOSTI. Uvnitř je pár papírů, které si chci přečíst, ale mohl bych si je dát jinam.“

Podívala se na mě, aby se ujistila, že si nedělám legraci, a viděla, že nedělám.

„To bych moc láda,“ řekla stejně tichým, uctivým hláskem.

Vzal jsem od ní krabičku, vysypal zápisníky, poznámky a výstřižky, a pak krabičku vrátil Ki. Zkoušela si, jak se nasazuje a zase nandává víčko.

„Hádej, co si tam dám,“ řekla.

„Tajné poklady?“

„Ano!“ Chvilku se doopravdy usmívala. „Kdo to byla Jo, Miku? Znám ji? Znám, že? Byla taky u ledovnicových lidí.“

„Ona –“ Něco mě napadlo. Prohrabal jsem se zažloutlými výstřižky. Nic. Pomyslel jsem si, že jsem to někde cestou ztratil, ale pak jsem si všiml, že z prostředka jednoho zápisníku vykukuje růžek. Vytáhl jsem ten proužek celý a podal ho Ki.

„Co je to?“

„Obrácená fotka. Podrž ji proti světlu.“

Poslechla a dlouho se dívala jako uhranutá. Viděl jsem v její ruce svou manželku, obrázek nadechnutý jako sen, manželku v dvoudílných plavkách stojící na plovacím voru.

„To je Jo,“ řekl jsem.

„Je hezká. Jsem láda, že mám její klabičku na svoje věci.“

„Já jsem taky rád, Ki.“ Políbil jsem ji na temeno.

Když na dveře zabušil šerif Ridgewick, připadalo mi moudřejší otevřít s rukama nad hlavou. Vypadal, že mu stačí málo. Situaci asi usnadnila prostá, bezprostřední otázka.

„Kde je dnes Alan Pangborn, šerife?“

Дата добавления: 2015-11-04