Stephen King Pytel kostí 52 страница

Harry Auster se chce zbavit všeho – chce se zbavit všeho a nikdy už ty muže nevidět, hlavně ne Jareda Devora, který si teď myslí, že je určitě sám Pán Satan. Harry nemůže domů a podívat se otci do očí, dokud tahle noční můra neskončí, dokud není pohřbená. A matka! Jak se bude moci podívat do očí své milované matce, Bridget Austerové, co má tak milý kulatý irský obličej a šedivějící vlasy a konejšivý rozlehlý hrudník, Bridget, která měla pro něj vždycky laskavé slovo nebo hojivou ruku, Bridget Austerová, která byla spasena a omyta krví Beránka Božlno, Bridget Austerová, která teď podává koláče na pikniku, jenž se pořádá u noveno kostela, Bridget Austerová, která je jeho mámou. Jak se na ni bude moci ještě někdy podívat nebo ona na něj –, když bude muset před soud kvůli znásilnění a zbití jedné ženy, dokonce černé ženy?

Takže kluka od sebe odtrhne – Kito ho škrábne, jen ho tak nípne ze strany do krku a ten večer Harry mámě poví, že ho šlehla ostrá větev v křoví, když nedával pozor, a dovolí mámě, aby mu ránu políbila – a potom ponoří kluka pod hladinu. Kito se na něj dívá, tvář se mu mihotá a Harry vidí, že kolem proplouvají drobné rybky. Okouni, pomyslí si. Okamžik přemýšlí, co ten kluk asi vidí, když se tak dívá skrz stříbřitý příkrov hladiny do tváře chlapa, který ho drží dole, chlapa, který ho topí, a potom Harry tu myšlenku zažene. Je to jenom negr, připomíná si zoufale. Nic víc, jenom negr. Nikdo z nás.

Z vody se vynoří Kitova paže – tmavě hnědá paže, ze které kape voda. Harry se odtáhne, nechce, aby ho ruka chytila, ale ta ruka po něm nehmátne, jen trčí přímo vzhůru. Prsty se sevřou do pěsti. Otevřou se. Sbalí do pěsti. Otevřou. Sbalí do pěsti. Chlapec se přestává zmítat, kope pomaleji, oči hledící Harrymu do obličeje začínají být podivně zasněné a ta hnědá paže pořád trčí nahoru, dlaň se pořád svírá a rozvírá, svírá a rozvírá.

Draper Finney stojí na břehu a křičí, teď sem určitě někdo přijde, teď někdo uvidí, co udělali otřesného – co strašného ještě pořád dělají. Buď si jist, že tě tvůj hřích najde, stojí v bibli. Buď si jist. Chce říct Harrymu, aby toho nechal, možná ještě není pozdě všechno vzít zpátky, zvedni ho, nech ho žít, ale z úst mu nevyjde žádný zvuk. Sára za ním naposledy zachroptí. Před sebou vidí, jak se ruka jejího topeného syna svírá a rozvírá, svírá a rozvírá, její odraz se chvěje na vodě, a Draper si myslí Copak toho nenechá, copak toho nikdy nenechá? A jako by to byla modlitba, která je vyslyšena, chlapcova paže se začne v lokti ohýbat a klesat; prsty se chtějí znovu sevřít v pěst, ale pak strnou. Ruka se chvilku kymácí a potom

udeřil jsem se hranou ruky do čela, abych ty fantómy zahnal. Za mnou zuřivě praskaly a chrastily mokré křoviny, protože Jo nepřestávala bojovat s tím, co chtěla zadržet. Strčil jsem ruce do díry v plátně jako lékař do zející rány. Zabral jsem. Plátno se potichu roztrhlo po celé délce.

Uvnitř byly jejich pozůstatky – dvě zažloutlé lebky, obrácené k sobě čelem, jako by vedly soukromý rozhovor, vybledlý dámský červený kožený pásek, plesnivé šaty… a hromada kostí. Dva hrudní koše, jeden velký a druhý malý. Dva páry nohou, jedny byly dlouhé a druhé krátké. Pozůstatky Sáry a Kita Tidwellových, které byly pohřbeny zde u jezera skoro sto let.

Větší lebka se otočila. Zírala na mě prázdnými očnicemi. Zuby zacvakaly, jako by mě chtěly kousnout, a kosti se začaly zlověstně, trhaně pohybovat. Některé se okamžitě rozlomily; všechny byly křehké a pórovité. Červený pásek se neklidně smýknul a rezavá přezka se zvedla jako hadí hlava.

„Miku!“ křičela Jo. „Rychle, rychle!“

Vytáhl jsem z nákupní tašky sáček a popadl plastovou nádobu, která byla uvnitř. Čiň dobře, radila mi tehdy magnetová písmena; další slovní lest. Další vzkaz, propašovaný za zády nic netušících stráží. Sára Tidwellová byla děsivá, ale podcenila Jo… a podcenila telepatické spojení, které vzniká mezi dlouholetými společníky. Zajel jsem do zahradnictví, koupil tam láhev louhového činidla a teď jsem tu nádobu otevřel a vyléval kouřící louh na kosti Sáry a jejího syna.

Syčelo to, jako když otevřete pivo nebo plechovku limonády. Přezka opasku se rozpustila. Kosti zbělely a změkly, jako by byly z cukru – před očima se mi přízračně vybavil obrázek mexického dítěte, které na Dušičky pojídá cukrové mrtvoly na dlouhých dřívkách. Očnice Sářiny lebky se rozšiřovaly, protože louh zaplňoval tmavou díru, kde kdysi sídlila její mysl, nesmírný talent a rozesmátá duše. Výraz lebky nejdřív vyjadřoval překvapení, a potom smutek.

Upadla čelist; pahýly zubů se sykotem zmizely.

Vršek lebky se propadl.

Roztažené prstní kůstky sebou zaškubaly, pak se rozpustily.

„Ahhhhhh…“ zašeptalo to mezi promočenými stromy jako zvedající se vítr… jenomže vítr utichl, protože mokrá mračna chytala druhý dech, než znovu zaútočí. Ten vzdech vyjadřoval nevýslovný žal, touhu a porážku. Necítil jsem v něm žádnou nenávist; její nenávist zmizela, spálil ji louh, který jsem koupil v obchodě Helen Austerové. Sářin povzdech na rozloučenou nahradil nespokojený, skoro lidský výkřik jakéhosi ptáka a ten mě vytrhl z míst, ve kterých jsem pobýval, vytrhl mě konečně a dokonale ze zóny. Roztřeseně jsem vstal, otočil se a podíval se na Ulici.

Jo tam stále byla jako nezřetelná postava, skrz kterou jsem už viděl jezero a tmavá mračna další bouřky, která se sem hnala přes hory. Cosi se za ní mihlo – ten pták, který se odvážil ze svého bezpečného úkrytu, aby se snad porozhlédl po přeházeném okolí –, ale sotva jsem si ho všiml. Chtěl jsem vidět Jo, Jo, která přišla z bůhví jaké dálky a vytrpěla bůhví co, aby mi pomohla. Vypadala vyčerpaně, jako by ji něco zranilo, nějak jí nenapravitelně ublížilo. Ale ten druhý – Ten zvenčí – byl pryč. Jo stála v kruhu březového listí tak suchého, že vypadalo spálené, a teď se ke mně otočila a usmála se.

„Jo! Dokázali jsme to!“

Pohnula rty. Slyšel jsem zvuky, ale slova byla příliš vzdálená, než abych je rozeznal. Stála přímo přede mnou, ale bylo to, jako by na mě volala přes široký kaňon. Přesto jsem jí rozuměl. Odečítal jsem jí ze rtů, pokud dáváte přednost racionálnímu vysvětlení, a pokud dáváte přednost romantice, pak jsem jí odečítal myšlenky. Já dávám přednost tomu druhému. Manželství je také zóna, víte. Manželství je zóna.

Takže tohle je v pořádku, ne?

Podíval jsem se na roztrhaný balík plátna a neviděl nic, jenom pahýly a úlomky, které trčely z nechutné, odporné kaše. Puch dosáhl až ke mně, a i když jsem měl stenomasku, musel jsem se rozkašlat a couvnout. Nebyl to puch hniloby, ale louhu. Když jsem se podíval znovu na Jo, sotva tam byla.

„Jo! Počkej!“

Nemůžu pomoct. Nemůžu zůstat.

Slova přicházela z jiné hvězdné soustavy, sotva se mihla na blednoucích ústech. Už z ní zbývaly sotva oči vznášející se v potemnělém odpoledni, oči, které vypadaly jako jezero za nimi.

Spěchej...

A byla pryč. Doklopýtal jsem na místo, kde stála, pod nohama mi křupaly suché březové listy, ale moje paže už nesevřely nic. Musel jsem vypadat jako blázen, když jsem tam stál promočený na kůži, na dolní půlce obličeje nakřivo nasazenou stenomasku, a snažil se obejmout vlhký šedý vzduch.

Slabounce jsem ucítil parfém Red… a pak už jen vlhkou půdu, jezerní vodu a příšerný puch louhu, který vše podbarvoval. Aspoň že zmizel ten zápach hniloby; nebylo nic skutečnější než…

Než co? Než co? Buď byl skutečný, nebo nebyl skutečný. Jestli nic z toho nebylo skutečné, byl jsem cvok a zralý pro blázinec. Podíval jsem se k tomu šedivému kameni a uviděl pytel kostí, který jsem vytáhl z mokré půdy jako zhnisaný zub. Z roztrženého plátna stále líně stoupaly proužky kouře. Tohle bylo skutečné. Stejně jako Zelená paní, která se proměnila v ukoptěnou Černou paní – uschlou stejně jako byla uschlá ta borová větev za ní, ta, která ukazovala jako paže.

Nemůžu pomoct… nemůžu zůstat… spěchej.

S čím nemohla pomoct? Jakou další pomoc jsem ještě potřeboval?

Práce byla hotova, ne? Sára zmizela: duchové následují své kosti, dobrou noc, milé dámy, Bůh se postarej, ať činí dobře.

A přesto mi připadalo, že ovzduším prosakuje pach hrůzy, ne tak odlišný od pachu hniloby, který vycházel ze země; hlavou mi začalo tepat Kyřino jméno, Ki-Ki, Ki-Ki, Ki-Ki, jako volání exotického tropického ptáka. Vyrazil jsem po schůdcích k domu, a i když jsem byl vyčerpaný, v polovině jsem se rozběhl.

Vyběhl jsem po schodech na přední verandu a tudy jsem vešel dovnitř. Dům vypadal pořád stejně – až na zlomený stromek, který trčel oknem do kuchyně, přes tála Smějící se Sára bouři velmi dobře –, ale cosi tu nehrálo. Cosi mi tu skoro páchlo… a možná jsem to skutečně cítil, nějaký hořký a skoro neznatelný pach. Šílenství možná páchne po hořké vikvi. Takovou věc bych nerad osobně zkoumal.

V přední hale jsem se zastavil a podíval se na hromadu paperbacků, samé Elmory Leonardy a Edy McBainy, které ležely na podlaze. Jako by je nějaká rozmáchnutá ruka strhla z police. Viděl jsem tu také své stopy, vedly dovnitř i ven. Už začaly usychat. Měly být jediné; Ki jsem nesl, když jsme šli dovnitř. Měly být, ale nebyly. Ty druhé byly menší, ale ne tak malé, abych si je spletl s dětskými.

Rozběhl jsem se chodbou do severní ložnice a v běhu křičel její jméno, a možná jsem také křičel Mattie a Jo nebo Sáro. Kyřino jméno, když mi tak vycházelo z úst, znělo jako jméno mrtvoly. Pokrývka ležela na zemi. Až na černého plyšového psíka, který ležel na stejném místě jako v tom snu, byla postel prázdná. A Ki byla pryč.

29. kapitola

Zapátral jsem po Ki tou částí mysli, která v posledních několika týdnech věděla, co má holčička na sobě, v kterém pokoji přívěsu se zrovna nachází a co tam dělá. Nevypátral jsem samozřejmě nic – naše spojení také zmizelo.

Zavolal jsem v duchu Jo – aspoň myslím, že jsem ji volal-, ale Jo byla také pryč. Byl jsem ponechán sám sobě. Bůh mi pomoz. Bůh pomoz nám oběma. Cítil jsem, jak se mě zmocňuje panika, a vzepřel jsem se jí. Musel jsem si zachovat čistou hlavu. Kdybych nedokázal přemýšlet, každá šance, kterou Ki snad ještě má, by byla ztracena. Rychle jsem prošel chodbou do haly a snažil se neposlouchat nepříjemný hlas v koutku duše, který mi našeptával, že Ki už je stejně ztracená, že už je mrtvá. Nic takového jsem nevěděl, nemohl jsem to vědět, protože to spojení mezi námi bylo přerušeno.

Podíval jsem se na hromadu knih na podlaze, potom na dveře. Neznámý vešel tudy a vyšel také těmito dveřmi. Nebe pročísl blesk a zapraskal hrom. Znovu se zvedal vítr. Došel jsem ke dveřím, hmátl po otočném knoflíku, ale pak jsem se zarazil. Mezi dveřmi a zárubní cosi uvízlo, cosi jemného a lehounkého, jako nitka pavučiny.

Osamělý bílý vlas.

Díval jsem se na něj a kupodivu mě vůbec nepřekvapovalo, že ho vidím. Měl jsem to samozřejmě vědět a nebýt tlaku, pod kterým jsem byl, a řady šoků, kterým jsem byl toho strašného dne vystaven, bych to věděl. Už podle toho pásku, který mi John dopoledne přehrál.. v době, která mi připadala jako ze života úplně jiného člověka.

Za prvé mě mělo trknout to hlášení času, které následovalo poté, co John zavěsil. Devět čtyřicet, východního času, řekl umělý hlas, což znamenalo, že Rogette volala v šest čtyřicet ráno… tedy pokud volala z Palm Springs. To bylo sotva možné; kdyby mi cestou z letiště do přívěsu k Mattie ten rozpor došel, byl bych si řekl, že po celé Kalifornii jsou spousty nespavců, kteří telefonují na východní pobřeží dřív, než vyjde slunce, a že jim to jenom prospěje. Ale bylo v tom ještě něco, co se nedalo vysvětlit tak snadno.

V jednom momentě John kazetu vypnul. Prý proto, že jsem zbělel jako křída, místo aby mě to pobavilo. Řekl jsem mu, aby to nechal dohrát; že mě jenom překvapilo, že ji znovu slyším. Ten její hlas. Kristepane, tomu se říká vysoká věrnost. Jenomže na Johnovu nahrávku ve skutečnosti zareagovali chlapci v suterénu; moji spoluspiklenci z podvědomí. A nevyděsil je tak její hlas, až jsem zbělel ve tváři. To způsobilo tiché hučení, které hovor podbarvovalo. To charakteristické hučení, které provází všechny hovory v TR, ať už voláte vy nebo někdo volá vám.

Rogette Whitmorová z TR-90 vůbec neodcestovala. Pokud toto moje opomenutí stálo Ki Devorovou dnes odpoledne život, nedokážu s tím žít. Opakoval jsem to Bohu pořád dokola a při tom jsem sbíhal po pražcových schůdcích dolů, vstříc opět se probouzející bouři.

* * *

Je to čirý zázrak, že jsem ze schůdků nesletěl rovnou do vody. Na břehu ležela půlka voru a možná bych se napíchl na třísky, které z prken trčely, a umřel jako upír na píchnutý na kůl. Jak příjemné pomyšlení.

Běh neprospívá lidem, kteří propadají panice; je to jako škrábat si dráp nutí jedovaté škumpy. Než jsem se dole u paty schodů zahákl paží o jednu z borovic a na chvilku se v běhu zastavil, téměř jsem už nebyl schopen souvislé myšlenky. Kyřino jméno mi pořád dokola bušilo v hlavě tak hlasitě, že už tam nezbylo místo na nic jiného.

Potom napravo ode mě pročísl nebe blesk a sjel do paty kmene obrovského starého smrku, jenž tam zřejmě rostl ještě v dobách, kdy byli Sára a Kito naživu. Kdybych se díval přímo tím směrem, určitě bych oslepl; ale i když jsem byl ze tří čtvrtin odvrácen, vznášela se mi před očima obrovská modrá skvrna, jako by mě oslnil obří fotoblesk. Ozvalo se skřípání a praskaní a sedmdesát metrů vysoký stříbrný smrk se skácel do jezera, až vylétly gejzíry vody, které jako by se chvíli vznášely mezi šedým nebem a šedou hladinou. Pahýl i v tom lijáku vzplál jako vích.

Rána zaúčinkovala jako facka, takže se mi vyčistila hlava a dostal jsem poslední šanci použít mozek. Nadechl jsem se a přinutil se k tomu. Proč jsem sem vůbec seběhl? Proč jsem si myslel, že vedla Kyru k jezeru, kde jsem už byl, a neodvedla ji pryč ode mě po cestě 42?

Nebuď hloupý. Šla sem, protože Ulice vede k Warringtonovi a tam ona bydlí, úplně sama od chvt1e, kdy poslala mrtvolu svého šéfa zpátky do Kalifornie v jeho soukromém tryskáči.

Vetřela se do domu, když jsem byl pod Johanninou pracovnou, kde jsem v břiše plastové sovy našel plechovou krabičku a studoval pak papírek s rodokmenem. V tu dobu by Kyru odvedla, kdybych jí dal šanci, jenže já jí tu šanci nedal. Pospíchal jsem zpět, bál jsem se, že se něco stalo, bál jsem se, že se někdo třeba pokusí holčičky zmocnit

Probudila ji Rogette? Viděla ji Ki a pokusila se mě varovat, než znovu usnula? Že by mě právě to přivolalo tak spěšně nazpátek? Možná. V tu dobu jsem stále pobýval v zóně, stále jsme byli spojeni. Rogette byla určitě v domě, když jsem se vrátil. Možná byla ve skříni v severní ložnici a pozorovala mě škvírou mezi dveřmi. V koutku duše jsem to také věděl. V koutku duše jsem ji cítil, cítil jsem, že je tu něco kromě Sáry.

Pak jsem znovu odešel. Popadl jsem nákupní sáček ze zahradnictví a seběhl sem. Otočil se napravo, otočil se na sever. K té bříze, k tomu kameni, k tomu pytli kostí. Udělal jsem, co jsem musel, a zatím Rogette snesla Kyru za mými zády po pražcových schodech a zabočila na Ulici vlevo. Zabočila na jih k Warringtonovi. Srdce mi kleslo jako kámen, když jsem si uvědomil, že jsem Ki nejspíš zaslechl… možná ji dokonce viděl. Ten pták, ustrašeně vykukující z úkrytu ve chvíli, kdy se utišila bouře, nebyl vůbec žádný pták. Ki v tu chvíli byla vzhůru, Ki mě viděla – možná viděla také Jo – a snažila se na mě zavolat. Podařilo se jí jen pípnout, než jí Rogette zakryla ústa.

Kolik času zatím uplynulo? Připadalo mi to jako celá věčnost, ale měl jsem pocit, že to vůbec nebylo dlouho – možná ani ne pět minut. Ale utopit dítě nezabere moc času. Znovu se mi vybavila představa Kitovy holé paže trčící z vody – dlaň se svírá a rozvírá, zas a znovu, jako by se snažila dýchat místo plic, které nemohou –, ale radši jsem tu představu zahnal. Také jsem potlačil nutkání prostě se k Warringtonovi rozběhnout. V tu chvíli by mě určitě zaplavila panika.

Zatoužil jsem po Jo tak zoufale a trpce, jako ještě nikdy za celé ty roky, co uplynuly od její smrti. Jenže byla pryč; nezůstalo po ní ani vidu, ani slechu. Nemohl jsem se tedy spolehnout na nikoho než na sebe, a tak jsem se tedy vydal po Ulici plné větví a stromů na jih, protahoval se kolem padlých stromů, a pokud úplně tarasily cestu, prolézal jsem pod nimi, ale horem, přes větve, které hlučně praskaly, jsem lezl, jen pokud nebylo jiné východisko. Cestou jsem drmolil slova, která jsou v podobných situacích patrně standardními modlitbami, ale žádná z nich nedokázala zahnat obraz tváře Rogette Whitmorové, která mi tanula na mysli. Její nelítostná tvář zobrazující výkřik.

* * *

Pamatuji si, že mě napadlo Tohle je exteriérová verze Strašidelného domu. Les, kterým jsem se prodíral, mi rozhodně naháněl strach: stromy, prvním nárazem bouře pouze uvolněné z kořenů, teď v poryvech větru a lijáku padaly po tuctech. Při pádu vydávaly zvuk jako obří drtivé kroky, takže jsem si nemusel dělat starosti s tím, jestli mě někdo uslyší. Když jsem procházel kolem Batchelderova tábora, což byla kruhová prefabrikovaná stavba stojící na skalním výstupku jako klobouk na podnožce, všiml jsem si, že její střechu úplně rozdrtila padlá vzrostlá tsuga.

Asi půl míle na jih od Sáry jsem uviděl na cestičce ležet jednu bílou Kyřinu stuhu do vlasů. Zvedl jsem ji a při tom mě napadlo, jak moc se červené lemování podobá krvi. Pak jsem stuhu nacpal do kapsy a pokračoval.

Za dalších pět minut jsem dorazil ke staré mechem porostlé borovici, která padla přes cestu; s pahýlem ji stále spojoval trs dlouhých a ohnutých štěpin, které vrzaly jako řada rezavých veřejí, protože vzdouvající se voda pohupovala sem a tam osmi nebo desetimetrových kmenem s korunou, která se koupala v jezeře. Strom se dal podlézt, a když jsem si klekl, uviděl jsem před sebou jiné stopy po kolenou, které se právě začaly zalévat vodou. A uviděl jsem ještě něco: druhou stuhu do vlasů. Strčil jsem ji do kapsy k té první.

Byl jsem napůl pod borovicí, když jsem zaslechl, jak se kácí další strom, tentokrát velmi blízko. Vzápětí následoval výkřik – nikoli bolestný nebo ustrašený, ale překvapený a vzteklý. Potom jsem přes sykot deště a větru zaslechl Rogette: „Vrať se! Nechoď tam, je to nebezpečné.

Vysoukal jsem se zpod borovice, sotva jsem si všiml, že mi pahýl větve vyryl do beder rýhu, vyskočil na nohy a tryskem vyrazil po cestičce.

Menší stromky, které mi ležely v cestě, jsem přeskočil bez zpomalení. Ty větší jsem přelézal a vůbec nemyslel na to, jestli mě začnou škrtit nebo bodat. Zapraskal hrom. Oslnivě se zablýsklo a v tom jasu jsem zahlédl mezi stromy šedivou dřevěnou stavbu. V den, kdy jsem poprvé uviděl Rogette, jsem Warringtonův srub zahlédl jen nepatrně, ale dnes byl les potrhán jako staré prádlo – krajina se bude zotavovat celé roky. Zadní půlka srubu byla dost poničená několika mohutnými stromy, které patrně spadly najednou. Padly křížem jako nůž s vidličkou na talíř a zůstaly ležet na troskách jako křivé X.

Дата добавления: 2015-11-04