„V New Hampshiru,“ řekl Ridgewick a o kousek spustil ruku s pistolí (za nějakou chvíli ji zastrčil do pouzdra, aniž si uvědomil, že to dělá). „Daří se jim s Polly opravdu dobře. Až na tu její artritidu. Ta je asi zlá, ale Polly se má fajn. Dá se to docela vydržet, když si tu a tam udělají pěknej den, to si myslím já. Pane Noonane, mám na vás spoustu otázek. To je vám jasné, že?“
„Ano.“
„Tak hned to nejdůležitější, máme tady tu malou? Kyru Devorovou?“
„Ano.“
„Kde je?“
„S radostí vám to ukážu.“
Prošli jsme severní chodbou a zůstali stát před dveřmi do ložnice, kam jsme jenom nakoukli. Kyra měla k bradě přitaženou deku a hluboce spala. V ruce pevně držela plyšového psíka – viděli jsme koukat z její pěsti na jedné straně zablácený ocásek a na druhé straně čumák. Stáli jsme tam dlouho, ani jeden jsme nic neříkali, a dívali se, jak spí ve světle letního večera. Stromy v lese přestaly padat, ale pořád foukalo. Vítr vyluzoval v okapech Smějící se Sáry starobylou hudbu.
EPILOG
Na Vánoce napadl sníh – deset centimetrů, aby se neřeklo, takže koledníci v ulicích Sanfordu vypadali, že přišli rovnou z filmu Život je báječný. Když jsem se už potřetí šel podívat na Kyru, bylo čtvrt na dvě ráno šestadvacátého a sněžit přestalo. Měsíc, veliký ale bledý, vykukoval mezi protrhanými záclonami mraků.
Vánoce jsem opět slavil u Franka a my dva jsme zůstali vzhůru jako poslední. Děti včetně Ki už nevěděly o světě, vyspávaly přemíru slavnostního jídla a dárků. Frank byl u své třetí skotské – asi to byl příběh právě na tři skotské –, ale já jsem sotva upil ze své první. Možná bych se láhvi důkladně podíval na dno, nebýt Ki. Ve dnech, kdy je u mě, si vypiju tak nejvýš jedno pivo. A mít ji tři dny po sobě… ale sakra, kemo sabe, když nemůžete trávit Vánoce se svým dítětem, k čemu pak Vánoce jsou?
„Je ti dobře?“ zeptal se Frank, když jsem si znovu sedal a znovu jen tak lehce upil ze sklenky.
Usmál jsem se. Neptal se, jestli je jí dobře, ale jestli je dobře mně. No, nikdo taky nikdy netvrdil, že je Frank hloupý.
„Měl jsi mě vidět, když mi odbor sociální péče dovolil, abych ji měl v říjnu na víkend. Určitě jsem se na ni byl podívat nejmíň desetkrát, než jsem šel spát… a pak jsem se na ni chodil dívat pořád. Vstával jsem a nahlížel do postele, poslouchal, jestli dýchá. V pátek jsem nezamhouřil oka, v sobotu jsem možná urval tak tři hodinky. Takže tohle je velký pokrok. Ale jestli se někdy jenom slovem zmíníš o tom, co jsem ti vyprávěl, Franku – jestli se někdy doslechnou, jak jsem točil do vany vodu, než ta bouřka vyřadila generátor – můžu se s nadějí na adopci rozloučit.
Nejspíš budu muset vyplnit nějaký formulář ve třech kopiích, než mě pustí aspoň na její slavnostní ukončení střední školy.“
Nechtěl jsem Frankovi o té vaně vyprávět, ale jakmile jsem spustil, vyhrnulo se ze mě skoro všechno. Asi jsem to musel někomu vyklopit, pokud jsem chtěl dál žít. Předpokládal jsem, že mým protějškem ve zpovědnici bude John Storrow, až přijde čas, ale John nechtělo těch událostech vůbec mluvit, pokud se přímo n_týkaly právních záležitostí, které se teď točí jen kolem Kyry Elizabeth Devorové.
„Budu držet jazyk za zuby, neboj se. Jak pokračujete v té bitvě o adopci?“
„Pomalu. Dospěl jsem tak daleko, že nenávidím celý soudní systém státu Maine včetně odboru sociálních služeb. Když vezmeš ty lidi, co v těch byrokraciích slouží jako jednotlivce, ještě to jde, ale jakmile je dáš dohromady…“
„Je to špatný, co?“
„Někdy si připadám jako postava z Ponurého domu. V té Dickens říká, že u soudu nevyhraje nikdo, jenom právníci. John mi říká, že mám být trpělivý a být rád, že jsem rád, že děláme úžasné pokroky vzhledem k tomu, že jako ovdovělý běloch středního věku jsem naprosto nedůvěryhodná existence, ale Ki byla od smrti Mattie na zkoušku u dvou pěstounů a –“
„Copak nemá tu příbuznou v nějakém vedlejším městečku?“
„Mattinu tetu. Ale ta nechtěla mít s Ki nic společného, ještě když byla Mattie naživu, a teď se zajímá ještě míň. Zvlášť když –“
,,– když Ki nebude bohatá.“
„Jo.“
„Ta Whitmorová o Devorově závěti lhala.“
„Totálně. Všechno nechal nějaké nadaci, která má napomáhat celosvětové počítačové gramotnosti. S veškerou úctou k počítačovým maniakům celého světa si neumím představit studenější charitu.“
„Jak se má John?“
„Docela dobře se mu to zahojilo, ale už nikdy nebude moci používat pravou ruku jako dřív. Málem umřel na ztrátu krve.“
Frank mě odlákal od zapeklitého tématu Ki a opatrovnictví docela dobře na člověka, který má v sobě třetí whisky, a já ho ochotně následoval. Nemohl jsem snést pomyšlení na to, jak dlouhé jsou její dny a noci v domech, kde odbor sociální péče skladuje děti jako loutky, které nikdo nechce. Ki v těch domech nežila, jen v nich existovala, bledá a netečná jako dobře krmený králík v kotci. Pokaždé, když uviděla přijíždět moje auto, celá ožila, začala mávat rukama a tancovat jako Snoopy na boudě. Náš říjnový víkend byl skvělý (i když jsem měl nutkavou potřebu ji každou půlhodinu kontrolovat, jak spí), a vánoční svátky byly ještě lepší. Její touha být se mnou u soudu pomáhala víc než co jiného… ale kolečka se stále otáčela pomalu.
Možná na jaře, Miku, řekl mi John. Byl to úplně jiný John, bledý a vážný. Ten lehce arogantní dychtivý dravec, který se nemohl dočkat čelní srážky s panem Maxwellem „Pracháčem“ Devorem, zmizel neznámo kam. John se jedenadvacátého července poučil o smrtelnosti a taky o idiotské krutosti světa. Muž, který se naučil podávat levou ruku místo pravé se už nezajímalo večírky, kde si bude užívat až do bezvědomí. Chodil s dívkou z Filadelfie, dcerou nějaké matčiny přítelkyně. Netušil jsem, jak je to vážné, Kyřin „stlejda John“ o této části svého života neutrousí ani slovo, ale když mladý muž sám od sebe chodí s dcerou matčiny přítelkyně, obvykle to vážné je.
Možná na jaře: to byla jeho mantra celý podzim a začátkem zimy. Co dělám špatně? Ptal jsem se ho jednou – to bylo těsně po Díkůvzdání a dalším odkladu.
Nic, odpověděl. Adopce jediným rodičem jdou vždycky pomalu, a když je žadatel o adopci muž, je to ještě horší. Na tomto místě rozhovoru udělal John ošklivé gesto, vystrčil prostředník levé ruky z lehce sevřené pěsti.
To je do nebe volající sexuální diskriminace, Johne.
Jo, ale obvykle oprávněná. Vinu můžeš dávat každému zvrhlému kreténovi, který si řekl, že má právo stáhnout nějakému děcku kalhotky, jestli chceš; vinu můžeš dávat byrokracii, jestli chceš; sakra, vinu můžeš dávat bossa nově, tanci lásky. Je to pomalý proces, ale nakonec vyhraješ. Máš čistý rejstřík, máš Kyru, která každému soudci a sociální pracovnici říká „Chci být s Mikem“, máš dost peněz, abys jim stačil, ať se kroutí, jak chtějí a ať po tobě hodí kdejaký dotazník… a hlavně, kamaráde, máš mě.
Měl jsem ještě něco – to, co mi Ki zašeptala do ucha, když jsem se tehdy na schodech zastavil, abych popadl dech. Nikdy jsem o tom Johnovi neříkal a byla to také jedna z mála věcí, které jsem nepověděl ani Frankovi.
Mattie žíká, že jsem teď tvůj malý puclík, zašeptala. Mattie žíká, že se o mě postaláš.
Snažil jsem se o to – jak jen mi to ti zpomalení lenochodi z odboru sociálních služeb dovolili –, ale čekání bylo těžké.
Frank zvedl láhev skotské a naklonil ji ke mně. Zavrtěl jsem hlavou. Ki se nezřízeně těšila na stavění sněhuláků a já chtěl ráno čelit oslnivé záři sněhové pokrývky bez kocoviny.
„Franku, čemu z toho všeho doopravdy věříš?“
Nalil sobě, potom chvíli jenom tak seděl a hleděl na stůl a přemýšlel.
Když znovu zvedl hlavu, uviděl jsem, že se usmívá. Ten úsměv se tolik podobal Johanninu úsměvu, až mě zabolelo srdce. A když promluvil, spustil tím svým slabým bostonsko irským přízvukem.
„Jsem přiopilej Ir, co zrovna o vánoční noci doposlouchal všechny strašidelný příběhy svýho dědečka,“ řekl. „Věřím všemu, pitomečku.“
Zasmál jsem se – a on taky. Smáli jsme se se zavřenými ústy, jak to dělávají muži, kteří zůstanou dlouho vzhůru a možná si trochu přihnuli a nechtějí vzbudit celý dům.
„No tak – řekni mi to doopravdy!“
„Všemu,“ opakoval už normální angličtinou. „Protože tomu věřila Jo.
A taky kvůli ní.“ Kývl hlavou směrem ke schodům, takže jsem věděl, koho tím míní. „Je úplně jiná než malé holčičky, které jsem v životě viděl. Je docela milá, ale má zvláštní pohled. Nejdřív jsem si myslel, že je to kvůli tomu, jak přišla o mámu, ale tím to není. Je v tom ještě něco, viď?“
„Ano,“ souhlasil jsem.
„Ty to máš v očích taky. Poznamenalo vás to oba.“
Vzpomněl jsem si na toho dravého tvora, kterého se podařilo Johanně zadržet, zatímco jsem lil louh do shnilého plátěného pytle. Ten zvenčí, tak ho nazvala. Pořádně jsem ho neviděl, ale to bylo asi dobře. Asi to bylo moc dobře.
„Miku?“ Frank vypadal ustaraně. „Třeseš se.“
„Nic mi není,“ řekl jsem. „Fakt.“
„Jak to teď vypadá v domě?“ zeptal se. Pořád jsem bydlel ve Smějící se Sáře. Rozmýšlel jsem se až do začátku listopadu, ale pak jsem Derry prodal.
„Je tam klid.“
„Úplně?“
Přikývl jsem, ale nebyla to tak docela pravda. Několikrát jsem se probudil s pocitem, o kterém se jednou zmínila Mattie – že je v posteli někdo se mnou. Necítil jsem však žádné nebezpečí. Několikrát jsem ucítil (aspoň jsem si to myslel) parfém Red. A někdy, i když se ve vzduchu nehnulo ani pírko, zacinkal několik tónů Bunteruv zvonek. Jako by mě něco osamělého chtělo pozdravit.
Frank pohlédl na hodiny a potom skoro omluvně na mě. „Mám ještě pár otázek – můžu?“
„Když to nevydržíš na Štěpána do rána,“ řekl jsem,,jsi prostě nedočkavý. Tak spusť.“
„Co jsi řekl policii?“
„Nemusel jsem celkem nic vysvětlovat. Footman toho napovídal dost, aby jim to stačilo – Norrisi Ridgewickovi to stačilo až moc. Footman řekl, že on a Osgood – auto řídil Osgood, Devorův oblíbený broker – udělali to přepadení, protože jim Devore vyhrožoval, co se jim stane, když to neudělají. Státní policajti také našli doklad o převodu Devorovy hotovosti při koupi Warringtonu. Dva milióny dolaru na účet na Velkých kajmanských ostrovech. Na dokladu bylo jméno Randopha Footmana. Randolph je Georgeovo druhé křestní jméno. Pan Footman teď pobývá ve státním vězení Shawshank.“
„A co Rogette?“
„No, Whitmorová bylo dívčí jméno její matky, ale myslím, že s klidem můžu říct, že Rogette věnovala své srdce tatínkovi. Měla leukémii, přišli jí na to v roce 1996. U lidí v jejím věku – mimochodem jí bylo padesát sedm, když zemřela – je to ve dvou případech ze tří smrtelná choroba, ale prodělávala chemoterapii. Proto ta paruka.“
„Proč se pokusila zabít Kyru? To nechápu. Když jsi zlomil pouto Sáry Tidwellové s touhle naší pozemskou rovinou, jakmile jsi rozpustil její kosti, měla ta kletba… proč se na mě tak díváš?“
„Pochopil bys, kdybys někdy potkal Devora,“ řekl jsem. „Právě on zapálil celé TR jako gesto na rozloučenou, když zamířil na západ do slunné Kalifornie. Vzpomněl jsem si na něj ve vteřině, kdy jsem strhl tu paruku, myslel jsem si, že si nějak vyměnili totožnost. Pak mě napadlo Ale ne, je to přece jenom ona, je to Rogette, prostě nějak přišla o vlasy.“
„A měl jsi pravdu. Chemoterapie.“
„Ale zároveň jsem se mýlil. Vím o duších víc než dřív, Franku. Možná že nejdůležitější je to, co uvidíš jako první, co si pomyslíš jako první… to je obvykle pravda. Tehdy to byl on. Devore. Nakonec se vrátil.
Jsem o tom přesvědčen. Nakonec to nebylo o Sáře, pro něj ne. Nakonec to nebylo ani o Kyře. Nakonec to bylo o sáňkách značky Scooter Larribee.“
Padlo mezi nás ticho. Chvilku bylo tak hluboké, že jsem přímo slyšel, jak dům dýchá. Víte, to můžete slyšet. Když doopravdy nasloucháte. To je další věc, kterou jsem teď poznal.
„Kristepane,“ vzdychl nakonec.
„Nemyslím, že Devore přijel z Kalifornie na východ, aby ji zabil,“ řekl jsem. „To nebyl původní plán.“
„Tak co teda? Aby poznal svou vnučku? Vylepšil vztahy?“
„Panebože, to ne. Pořád nechápeš, co byl zač.“
„Tak mi to vysvětli.“
„Lidská příšera. Vrátil se, aby ji koupil, ale Mattie nechtěla prodat. Potom, když se ho zmocnila Sára, začal plánovat Kyřinu smrt. Mám pocit, že Sára nikdy nenašla ochotnější nástroj.“
„Kolik jich zabila celkem?“ zeptal se Frank.
„To nevím jistě. A ani nechci. Podle Johanniných poznámek a výstřižků bych řekl, že v letech 1901 až 1998 došlo ještě k dalším čtyřem… řízeným vraždám, tak by se to dalo nazvat. Všechno to byly děti, jejich jména začínala pokaždé na K a všechny byly blízkými příbuznými mužů, kteří ji zabili.“
„Panebože.“
„Myslím, že Bůh s tím nemá moc společného… ale Sára je přinutila zaplatit, jen co je pravda.“
„Je ti jí líto, ne?“
„Ano. Roztrhl bych ji vejpůl, než abych ji nechal třeba jenom prstem sáhnout na Ki, ale samozřejmě je mi jí líto. Znásilnili ji a zavraždili.
Jejího synka utopili a ona kousek od něj umírala. Panebože, copak tobě jí líto není?“
„Asi je. Miku, víš, kdo byl ten druhý kluk? Ten, co plakal? To byl ten, který umřel na otravu krve?“
„Johanniny poznámky se týkaly hlavně jeho – tam totiž začala. Royce Merril znal celý příběh dobře. Ten plačící kluk byl Reg Tidwell mladší.
Pochop, že do září 1901, kdy Red-Tops odehráli poslední představení v okresu Castle, skoro všichni v TR věděli, že Sáru a jejího synka někdo zavraždil, a skoro všichni tušili, kdo to provedl.
Reg Tidwell skoro celý srpen proháněl okresního šerifa Bannermana. Nejdřív šlo o to, aby je našli živé – Tidwell chtěl, aby zorganizovali pátrání –, a potom šlo o to, aby našli jejich těla, a potom o to, aby našli jejich vrahy… protože jakmile se smířil s tím, že jsou mrtví, vůbec ne zapochyboval, že je někdo zavraždil.
Bannerman byl zpočátku docela vstřícný. Všichni nejdřív vypadali docela vstřícní. S Red-Tops se během jejich pobytu v TR jednalo skvěle – to hlavně leželo Jaredovi v žaludku – a myslím, že můžeš Sonu Tidwellovi odpustit, že udělal zásadní chybu.“
„Jakou chybu?“
No, nabyl dojmu, že Mars je nebe, pomyslel jsem si. TR jim muselo připadat jako nebe až do chvíle, kdy si Sára a Kito vyšli na procházku, chlapec se džbánkem na borůvky, a už se nikdy nevrátili. Určitě se jim zdálo, že konečně našli místo, kde mohou být černochy, a přesto je jim dovoleno dýchat.
„Myslel si, že se s nimi bude jednat jako s normálními lidmi, když se to stalo, protože tak se s nimi jednalo, když bylo všechno v pořádku. Jenomže všichni v TR se semkli dohromady proti nim. Nikdo, kdo tušil, co Jared a jeho chráněnci udělali, nebyl vysloveně spolupachatelem, ale když došlo na lámání chleba…“
„Bližší košile než kabát, špinavé prádlo se pere doma za dveřmi,“ zamumlal Frank a dopil.
„Jo. V době, kdy Red-Tops zahráli na okresní pouti, se jejich malá komunita u jezera už začala rozpadat – to vím všechno z Johanniných poznámek, v městských análech o tom není ani zmínka.
O dni práce už začalo skutečné obtěžování – to říkal Johanně Royce. Bylo to každým dnem o něco horší – o něco děsivější –, ale Son Tidwell prostě nechtěl odejít, aspoň dokud nezjistí, co se stalo jeho sestře a synovci. Zřejmě tam na té louce zdržoval pokrevní příbuzenstvo i poté, co se ostatní vydali do přívětivějších končin.
Potom kdosi nastražil tu past. V lese asi míli na východ od dnešní Tidwellovy louky byla mýtina; uprostřed stál velký březový kříž. Jo má ve své pracovně jeho obrázek. Tam komunita černochů chodila na bohoslužby, když se před nimi dveře místních kostelů zavřely. Chlapec – Junior – tam hodně chodíval, aby se tam modlil, nebo jen tak poseděl a meditoval. Spousta lidí v městečku věděla, že to dělává. Kdosi položil past na chodníček v lese, po kterém chlapec chodil. Zakryl ji listím a jehličím.“
„Ježíši,“ hekl Frank. Vypadal znechuceně.
„Asi ji nenastražil Jared Devore nebo ti jeho kumpáni – po těch vraždách už nechtěli nic mít s lidmi od Sáry a Sonyho, vyloženě se jim vyhýbali. Možná to neudělal ani žádný jejich kamarád. Tou dobou už moc kamarádů ani neměli. Ale to nic neměnilo na skutečnosti, že ti černoši u jezera se cpali tam, kam neměli, že se rýpali v záležitostech, které je lepší nechat na pokoji, že nechtěli brát ne jako odpověď. A tak někdo nastražil past. Nemyslím, že dotyčný měl v úmyslu chlapce skutečně zabít, ale zmrzačit ho? Možná chtěl vidět, že chlapec přijde o chodidlo a že je odsouzen na doživotí o berli. To je možné, že si dotyčný představoval.
Každopádně to zabralo. Chlapec šlápl do pasti… a dost dlouho ho nemohli najít. Bolest to musela být strašlivá. Potom otrava krve. Umřel. Son se vzdal. Musel myslet ještě na další děti, nemluvě o lidech, kteří s ním drželi. Sbalili si šaty a kytary a odjeli. Jo některé z nich vystopoval a v Severní Karolíně, kde dodneška žije spousta jejich potomků. A během požárů v roce 1933, těch, co založil mladý Max Devore, jejich chatky úplně shořely.“
„Nechápu, proč se nenašla těla Sáry a jejího syna,“ řekl Frank. „Chápu, že to, co jsi cítil – tu hnilobu – neexistovalo ve fyzickém smyslu. Ale v té době určitě… jestli ten chodník, kterému říkáš Ulice, byl tak oblíbený…“
„Devore a ti kluci je nepohřbili tam, kde jsem je našel, aspoň ne na začátku. Nejdřív odtáhli mrtvoly hlouběji do lesa – možná tam, kde teď stojí severní křídlo Smějící se Sáry. Zakryli je větvemi a pak se v noci vrátili. Určitě se vrátili tu noc; kdyby je tam nechali déle, přilákali by tam všechny masožravce z lesa. Odtáhli je někam jinam a tam je pohřbili zamotané do plátna. Jo nevěděla kde, ale podle mě to bylo na Bowie Ridge, tam, kde v létě hodně káceli stromy. Bowie Ridge je hodně opuštěné místo. Někam ty mrtvoly uklidili; klidně to mohlo být tam.“
„Tak jak teda… proč…“
„To, co provedli, nestrašilo jenom Drapera Finneyho, Franku – strašilo je to všechny. Doslova strašilo. Možná s výjimkou Jareda Devora. Žil ještě deset let a chutnalo mu asi pořád stejně dobře. Ale ti kluci měli zlé sny, moc pili, moc se rvali, hádali se… okamžitě se naštětili, když se někdo jen zmínil o Red-Tops…“
„To si mohli rovnou na krk pověsit ceduli kopněte si do nás, jsme vinni,“ prohodil Frank.
„Ano. Nejspíš jim nepomohlo, že to většina lidí v TR přecházela mlčením. Potom v lomu umřel Finney – podle mě spáchal sebevraždu a Jaredovi kumpáni dostali nápad. Úplně je to posedlo. Jenomže to bylo spíš takové nutkání. Dostali totiž nápad, že když mrtvoly vykopou a znovu je pohřbí tam, kde se to stalo, tak se pro ně všechno zase vrátí do starých kolejí.“
„Jaredovi se ten nápad líbil?“
„Podle Johanniných poznámek se s ním tou dobou už vůbec nestýkali.
Znovu ten pytel kostí pohřbili – bez pomoci Jareda Devora – tam, kde jsem ho nakonec vykopal. Asi tak na podzim nebo začátkem zimy roku 1902.“
„Ona se chtěla vrátit, že? Sára. Tam, odkud by se do nich mohla opravdu pustit.“
„A do celého městečka. Ano. Jo si to taky myslela. Přesvědčilo ji to natolik, že už se nechtěla do Smějící se Sáry vrátit, jakmile na některé ty věci přišla. Zvlášť když tušila, že je těhotná. Když jsme se začali pokoušet o dítě a já navrhl jméno Kia, jak ji to muselo vystrašit! A já si toho vůbec nevšiml.“
Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 23 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая лекция | | | следующая лекция ==> |