Stephen King Pytel kostí 42 страница

Dlouho jsem držel telefon v ruce. Potom jsem ho jako ve snu odložil, přešel pokoj a sundal osleplé hodiny ze zdi. Vyhodil jsem je do popelnice a odešel si k jezeru zaplavat, protože jsem si vzpomněl na povídku „Srpnové vedro“ od W. F. Harveye, která končí větou: „Z toho vedra by člověk zešílel.“

* * *

Nejsem špatný plavec, pokud mě lidé nebombardují kamením, ale první kolečko od jednoho břehu na druhý jsem plaval opatrně a nerytmicky – mizerně –, protože jsem pořád čekal, že po mně ze dna něco hmátne a chytí mě. Třeba ten utopený kluk. Druhé kolečko bylo lepší a u třetího jsem si už vychutnával zrychlený tep srdce a hedvábně studenou vodu, proudící kolem těla. V polovině čtvrtého kola jsem se vytáhl po žebříku na vor a zhroutil se na prkna a bylo mi nejlíp od mého setkání s Devorem a Rogette Whitmorovou, ke kterému došlo v pátek večer. Pořád jsem byl v zóně, a navíc jsem prožíval skvělý endorfinový nápor. V takovém stavu polevilo dokonce i zoufalství, které mě přepadlo, když mi paní Meserveová oznámila, že skládá funkci. Vrátí se, až bude po všem; jistěže se vrátí. Zatím bude asi lepší, když se bude držet opodál.

Cosi se na mě zlobí. Mohla bych mít nehodu.

No jistě. Mohla by se pořezat. Mohla by spadnout ze schodů do sklepa. Mohla by ji dokonce ranit mrtvice, kdyby přebíhala rozpálené parkoviště.

Posadil jsem se a podíval se na Sáru stojící na kopci, na verandu vyčnívající nad srázem, na pražce sestupující k vodě. Byl jsem z vody sotva pár minut, ale už na mě zase padalo lepkavé vedro a odpařovalo ze mě náladu. Voda byla nehybná jako zrcadlo. Viděl jsem na hladině odraz domu a v tom odrazu se jeho okna proměnila v pozorné oči.

Napadlo mě, že ohnisko všech těch jevů – jejich epicentrum – je nejspíš někde na Ulici mezi skutečnou Sárou a jejím odrazem utopeným ve vodě. Tady se to stalo, řekl přece Devore. A pamětníci? Většina jich nejspíš věděla to, co já: že Royce Merrill byl zavražděn. A bylo možné dokonce pravděpodobné – že to, co ho zabilo, přijde mezi ně, až se posadí do kostelních lavic nebo postojí u jeho hrobu. Možná jim to ukradne trochu síly – něco z viny, vzpomínek, z jejich místní esence –, aby to mohlo dokončit svou práci?

Byl jsem moc rád, že zítra bude na ve čírku přívěsu i John, Romeo Bissonette a George Kennedy, se kterým je taková legrace, když si dá jednu nebo dvě skleničky. Byl jsem rád, že tam bude ještě někdo kromě mě, Mattie a Ki, až se začnou staří lidé scházet, aby vyprovodili Royce Merrilla. Už jsem se moc nestaralo to, co se stalo se Sárou a Red-Tops, ani o to, co mi straší v domě. Já jsem chtěl přestát zítřek, a aby zítřek přestála i Mattie a Ki. Najíme se, než začne pršet, a pak se spustí předpovídaná bouře. Pomyslel jsem si, že když ji dokážeme přežít, naše životy i budoucnost se vyjasní jako počasí.

„Je to tak?“ zeptal jsem se. Nečekal jsem žádnou odpověď – ode dne, kdy jsem se sem vrátil, jsem si osvojil zvyk mluvit sám se sebou –, ale kdesi v lese na východ od domu houkla sova. Jen jednou, jako by říkala, že je to tak, že když vydržíme zítřek, všechno bude veselejší. To houkání mi cosi vzdáleně připomnělo, nějakou vzpomínku, která však byla příliš matná, než aby se mi vybavila. Chvilku jsem se ji pokoušel lapit, ale dokázal jsem si vzpomenout pouze na titul jednoho nádherného starého románu – Slyšel jsem sovu volat mé jméno.

Překulil jsem se po hlavě do vody s rukama kolem kolen přitisknutýma k hrudi jako děcko, které skáče stylem dělová koule. Zůstal jsem pod hladinou, co to šlo, až mi začalo připadat, že se mi vzduch v plicích podobná horké tekuté zavařenině, a pak jsem vyrazil na hladinu. Chvíli jsem šlapal vodu, dokud jsem zase nepopadl dech, a pak se zaměřil na Zelenou paní a kraulem zamířil ke břehu.

Vybrodil jsem se na suchou zem a začal stoupat po pražcových schůdcích, ale pak jsem se zastavil a vrátil se na Ulici. Chvíli jsem tam jen stál a sbíral kuráž, pak jsem došel k místu, kde stála bříza s břichem půvabně vyklenutým nad vodou. Chytil jsem se té bílé obliny stejně jako onehdy v pátek večer a podíval se na vodu. Byl jsem přesvědčený, že uvidím to dítě, že se na mě budou dívat jeho mrtvé oči z napuchlého hnědého obličeje a že se mi ústa a krk znovu zaplní chutí jezera: pomoc utopil jsem se pusťte mě ach ježíši kriste pusťte mě. Ale nebylo tam nic. Žádný mrtvý chlapec, žádná hůl Boston Postu omotaná stuhou, žádná jezerní pachuť v ústech.

Otočil jsem se a zahleděl se na šedý kámen trčící z rašeliny. Pomyslel jsem si: Tam, zrovna tam, ale byla to jen nucená, nijak spontánní myšlenka, mozek propůjčující hlas vzpomínce. Pach rozkladu a jistota, že se právě tam stalo něco strašného, zmizely.

Když jsem se vrátil do domu a šel si pro limonádu, zjistil jsem, že dvířka lednice jsou docela holá. Všechna magnetická písmena, ovoce i zelenina, všechno bylo pryč. Nikdy jsem je nenašel. Možná by se mi to podařilo, nejspíš ano, kdybych měl víc času, ale tehdy v pondělí ráno čas skoro vypršel.

* * *

Oblékl jsem se, pak jsem zavolal Mattie. Povídali jsme o chystaném večírku, o tom, jak se Ki těší, jak je Mattie nervózní z toho, že se v pátek vrací do práce – bála se, že místní na ni budou zlí, ale ještě víc se takovým zvláštním, ženským způsobem bála, že k ní budou chladní, že ji budou ignorovat. Mluvili jsme o penězích a já ji honem ujišťoval, že ji ta částka ohromí. „Lance říkával, že jeho otec patří k lidem, kteří ukážou kus masa hladovému psu a pak to maso sami sní,“ řekla. „Ale dokud budu mít práci, tak s Ki hladovět nebudeme.“

„Ale co když to doopravdy jsou velké peníze?“

„Ale no tak, no tak,“ smála se. „Copak jsem pitomá?“

„Ne. Mimochodem, co dělají Kyřini ledovnicoví lidé? Napsali něco nového?“

„Je to s nimi hrozně divné,“ řekla. „Jsou pryč.“

„Ledovnicoví lidé?“

„O těch nic nevím, ale písmena, která jsi jí dal, zmizela. Když jsem se Ki ptala, co s nimi provedla, rozplakala se a řekla, že je vzal Alamgosalum. Prý je v noci, když všichni spali, snědl ke svačině.“

„Jaký Alam?“

„Alamgosalum,“ řekla Mattie unaveně a pobaveně. „Další drobné dědictví po dědečkovi. Je to zkomolenina jednoho indiánského slova pro strašáka nebo démona – dívala jsem se na to v knihovně. Kyra měla koncem zimy a letos na jaře často noční můry o démonech a příšerách.“

„To byl ale roztomilý dědeček,“ povzdychl jsem si.

„Přesně tak, zlatoušek. Když se ta písmena ztratila, úplně ji to zdrtilo; sotva jsem ji stačila uklidnit, než pro ni přijelo auto z prázdninové školy bible. Když už jsme u toho, Ki chce vědět, jestli přijdeš v pátek odpoledne na závěrečnou slavnost. Má s Billem Turgeonem předvádět příběh o maličkém Mojžíšovi.“

„To si nenechám ujít,“ řekl jsem… jenže nechal. Jako všichni.

„Nenapadá tě, kam by se ta písmena mohla podít, Miku?“

„Ne.“

„Ta tvoje ti zůstala?“

„S mými nic není, jenže mi nic nepíšou,“ řekl jsem a podíval se na holá dvířka své lednice. Na čele mi stál pot. Cítil jsem, jak mi stéká do obočí jako olej. „Poslyš… já nevím… nestalo se něco zvláštního?“

„Jako jestli jsem třeba nezaslechla zlého zloděje abecedy lézt oknem dovnitř?“

„Víš, jak to myslím.“

„Snad ano.“ Odmlčela se. „V noci jsem měla pocit, že něco slyším. Vlastně tak ve tři ráno. Vstala jsem a šla do chodbičky. Nic tam nebylo. Ale… víš, jaké je poslední dobou vedro?“

„Ano.“

„No, tak u mě v přívěsu včera v noci vedro nebylo. Byla tam úplná ledárna. Přísahám, že jsem si viděla páru u pusy.“

Věřil jsem jí. Já jsem přece viděl páru u své pusy.

„V té době byla ještě písmena na lednici?“

„To nevím. Nešla jsem do chodby tak daleko, abych viděla do kuchyně. Jenom jsem se jednou rozhlédla a vrátila se do postele. Skoro jsem utíkala. Někdy je to v posteli bezpečnější, víš?“ Nervózně se zasmála. „To vědí všechny děti, že proti bubákům je nejlepší peřina. Jenomže ze začátku, když jsem se přikryla… já nevím… měla jsem pocit, že už tam někdo je. Jako kdyby se někdo schovával na zemi pod postelí a potom… když jsem se šla podívat na chodbu… tak mi vlezl do postele. A nebyl to žádný dobrák.“

Dej mi můj lapač prachu, napadlo mě a otřásl jsem se.

„Co?“ zeptala se Mattie ostře. „Co jsi říkal?“

„Ptal jsem se, kdo to podle tebe byl? Jaké jméno tě napadlo jako první?“

„Devore,“ řekla. „On. Ale nikdo tam nebyl.“ Odmlčela se. „Lituju, že jsi tam nebyl ty.“

„Já taky.“

„To jsem ráda. Miku, máš nějakou představu, co to všechno znamená?

Protože je to strašně divné.“

„Myslím, že možná…“ Myslel jsem si snad vteřinku, že už jí povím, co se stalo s mými písmeny. Ale jestli se rozpovídám, kde skončím? A nakolik by mi uvěřila? „… možná ta písmena vzala Ki. Chodila ve spaní a strčila je třeba pod přívěs. Myslíš, že by to bylo možné?“

„Pomyšlení, že se mi tu potuluje spící Kyra, se mi líbí ještě míň než duchové s ledovým dechem, co mi kradou písmena z lednice,“ řekla Mattie.

„Dnes večer ji vem k sobě do postele,“ poradil jsem jí a vzápětí jsem pocítil její myšlenku jako šíp: Radši bych si vzala tebe.

Nahlas však po krátkém zaváhání řekla: „Zastavíš se dneska?“

„Spíš ne,“ řekl jsem. Ochutnávala ovocný jogurt, nabírala si lžičkou nepatrná sousta. „Ale uvidíme se zítra. Na večírku.“

„Doufám, že se stačíme najíst, než přijde ta bouřka. Má být pořádná.“

„Určitě to stihneme.“

„A pořád přemýšlíš? Ptám se jen proto, že se mi o tobě zdálo, když jsem nakonec znovu usnula. Zdálo se mi, že mě líbáš.“

„Pořád přemýšlím,“ řekl jsem. „Až se ze mě kouří.“

Jenomže ve skutečnosti jsem na nic zvláštního nemyslel celý den.

Pamatuji si, že jsem klouzal hlouběji a hlouběji do té zóny, kterou jsem tak pracně vysvětloval. V podvečer jsem šel na dlouhou procházku, i když bylo horko – šel jsem až tam, kde se cesta čtyřicet dva napojuje na okresku. Cestou zpátky jsem se zastavil na okraji Tidwellovy louky, díval se, jak z nebe mizí světlo a poslouchal, jak kdesi nad New Hampshirem rachotí hrom. Znovu se mě zmocnil pocit, že skutečnost je jako závoj, nejen zde, ale všude; že je natažena jako kůže přes krev a maso jakéhosi těla, které nikdy v tomto životě pořádně nepoznáme. Díval jsem se na stromy a viděl paže; díval jsem se na křoví a viděl tváře. Duchové, řekla Mattie. Duchové s ledovým dechem.

Připadalo mi, že čas je také jako závoj. Kyra a já jsme opravdu byli na Fryeburské pouti – tedy na jedné z jejích verzí; skutečně jsme navštívili rok 1900. A Red-Tops teď znovu skoro bydleli na úpatí té louky, jako kdysi, ve svých úhledných chatkách. Skoro jsem slyšel jejich kytary, mumlání hlasů a smích; skoro jsem viděl záblesky lamp a vůni pečeného hovězího a vepřového masa. „Řekni, hochu, pamatuješ se na mě?“ zpívalo se v jedné její písni. „No už nejsem tvoje zlato jako kdysi.“

Vlevo ode mě cosi zarachtalo v křoví. Otočil jsem se tím směrem a čekal, že z lesa vystoupí Sára oblečená v šatech a v bílých teniskách od Mattie. V tom šeru se mi bude zdát, že se vznášejí samy od sebe, až se dostane ke mně…

Nikdo tam samozřejmě nebyl, určitě jenom starý veverčák pospíchal domů po perném dni v kanceláři, ale já už neměl stání, nechtěl jsem se dívat, jak denní světlo mizí a ze země stoupá mlha. Zamířil jsem domů.

* * *

Po návratu jsem nevešel do domu, ale vydal se po chodníku k Johannině pracovně, kde jsem nebyl od té noci, kdy jsem si z ní ve spaní odnesl psací stroj. Na cestu mi chvt1emi svítily letní blesky z tepla.

V pracovně bylo horko, ale ne dusno. Cítil jsem peprnou vůni, vlastně příjemnou, a uvažoval, jestli pochází z některé Johanniny bylinky. Byla tady klimatizace a fungovala – pustil jsem ji a pak před ní jen chvíli stál. Pouštět si tolik chladného vzduchu na přehřáté tělo bylo nejspíš nezdravé, ale bylo to báječné.

Jinak jsem si však moc báječně nepřipadal. Rozhlížel jsem se a padalo na mě cosi mnohem těžšího než pouhý smutek; připadalo mi to jako zoufalství. Myslím, že za to mohl kontrast mezi tím, jak málo toho zbylo po Jo v Smějící se Sáře, a kolik jí stále bylo zde. Představoval jsem si naše manželství jako jakýsi domeček na hraní – copak manželství není něco takového, jen trochu většího? Domeček na hraní? – kde napevno drží jen polovina věcí. Drží ji malé magnety nebo skryté drátky. Někdo jde kolem a zvedne váš domeček za růžek – to se stane jako nic, a myslím, že bych měl být vděčný, že se ten někdo nerozhodl zvednout nohu a pořádně do našeho domečku kopnout. Jen ho zvedl za růžek, víte. Moje věci zůstaly na místě, ale všechny Johanniny sklouzly…

Vyklouzly z domečku a ocitly se zde.

„Jo?“ řekl jsem a posadil se na její židli. Žádná odpověď. Nikdo nezabouchal do stěny. Žádná sova nebo vrána nezavolala z lesa. Položil jsem ruku na její stůl, na kterém stával psací stroj, a přejel po desce dlaní a sebral jí vrstvičku prachu.

„Chybíš mi, zlato.“ Rozbrečel jsem se.

Když jsem se vybrečel – znovu –, otřel jsem si obličej cípem trička jako malý kluk, a pak se jen rozhlížel. Na stole stála fotografie Sáry Tidwellové a na zdi visela fotka, kterou jsem si nepamatoval – byla stará, hnědě zbarvená a byla na ní krajinka. Hlavní na ní byl kříž z březového dřeva, vysoký asi jako člověk, stojící na mýtince na svahu nad jezerem. Ta mýtina už dnes pravděpodobně zmizela, dávno ji zarostly stromy.

Díval jsem se na její sklenice s bylinkami a nakrájenými houbami, kartotéku, kousky koberců. Na zelenou rohožku na zemi. Na hrnek s tužkami na stole, s tužkami, kterých se dotýkala a psala jimi. Jednu z nich jsem chvíli podržel nad čistým listem papíru, ale nic se nestalo. Měl jsem v této místnosti pocit, že je tu něco živého, že mě to pozoruje… ale chyběl pocit, že mi něco pomůže.

„Trochu už vím, ale ne dost,“ řekl jsem. „Ze všeho, co nevím, je možná to nejdůležitější, kdo mi na lednici napsal,pomoz jí‘. Bylas to ty, Jo?“

Nikdo neodpověděl.

Ještě chvíli jsem seděl – asi jsem doufal v nemožné –, pak jsem vstal, vypnul klimatizaci, zhasnul světla a vyrazil zase k domu, a nebe jemně osvětlovalo rozptýlené světlo záblesků. Chvíli jsem poseděl na verandě a díval se do noci. V jednu chvíli jsem si uvědomil, že jsem vytáhl z kapsy modrou hedvábnou stuhu a teď si ji nervózně proplétám mezi prsty a zkouším s ní dětskou hru přebírání. Opravdu pocházela z roku 1900? To pomyšlení mi připadalo naprosto bláznivé a zároveň naprosto rozumné. Noc se kolem mně vznášela tichá a horká. Představil jsem si, jak staří lidé v celém TR – možná až v Mottonu a Harlow – si chystají na zítřek šaty na pohřeb. V přívěsu na Wasp Hill Road sedí Ki na podlaze a sleduje na videu Knihu džunglí – Balú a Mauglí zpívali „Holé nezbytnosti“. Mattie seděla na pohovce, kolena přitažená k tělu, a četla nový román od Mary Higgins Clarkové a zpívala také. Obě na sobě měly krátké pyžamo, Ki růžové, Mattie bílé.

Po chvíli jsem s nimi ztratil kontakt; ztratil se jako rádiový signál pozdě v noci. Odešel jsem do severní ložnice, svlékl se a lehl si na prostěradlo neustlané postele. Skoro okamžitě jsem usnul.

Uprostřed noci jsem se probudil, protože mi kdosi přejížděl po zádech horkým prstem nahoru a dolů. Převalil jsem se, a když se venku zablesklo, uviděl jsem, že v posteli je se mnou jakási žena. Byla to Sára Tidwellová. Usmívala se. Neměla v očích žádné zorničky. „Ach zlato, už jsem skoro zpátky,“ zašeptala ze tmy. Měl jsem pocit, že po mně znovu natahuje ruku, ale když se zablesklo podruhé, zela druhá půlka postele prázdnotou.

24. kapitola

Inspirace není výsadou jen duchů, kteří šoupají magnety po dveřích lednice, a v úterý ráno se mi přímo rozsvítilo v hlavě. Přišlo to, zrovna když jsem se holil a přemýšlel nejvýš tak o pivu, které bych měl na večírek koupit. A jako ty nejlepší nápady se i tento objevil jako blesk z čistého nebe.

I když jsem přímo neběžel, přece jenom jsem hodně rychle vyrazil do obývacího pokoje a cestou si utíral z obličeje do ručníku holicí pěnu. Letmo jsem pohlédl na sbírku křížovek, která ležela na mém rukopise. Tam jsem se dostal, když jsem se poprvé snažil vyluštit „jdi na devatenáct“ a „jdi na devadesát dva“. Nebyl to špatný začátek, ale co měly křížovky společného s TR-90? Koupil jsem tu knížečku v knihkupectví v Derry, a z té třicítky křížovek, do kterých jsem se pustil, jsem skoro všechny vyluštil v Derry. Duchové TR se sotva budou zajímat o sbírku křížovek z Derry. Ale takový telefonní seznam…

Sebral jsem ho z jídelního stolu. I když obsahoval čísla z celé jižní části okresu Castle – kromě TR také Motton, Harlow a Kashwakamak byl docela tenký. Ze všeho nejdřív jsem zkontroloval bílé stránky, abych zjistil, jestli jich je aspoň devadesát dva. Bylo. Jména, která začínala na Y a Z končila na stránce devadesát sedm.

Takže zde byla odpověď. Musela být.

„Mám to, že?“ zeptal jsem se Buntera. „Je to ono.“

Nic. Zvonek ani necinkl.

„Jdi do háje – co takový vycpaný los ví o telefonním seznamu?“ Jdi na devatenáct. Nalistoval jsem stránku devatenáct, kde výrazně vyvstávalo písmeno F. Přejížděl jsem prstem po prvním sloupci a moje vzrušení vyprchávalo. Devatenácté jméno na stránce devatenáct znělo Harold Fai1les. Nic mi neříkalo. Byli tam také Feltonové a Fennerové, nějaký Filkersham a několik Finneyů, půl tuctu Flaheryů a víc Fosseů, než člověk spočítá. Poslední jméno na stránce devatenáct znělo Framingham. To mi také nic neříkalo, ale Freamingham, Kenneth P.

Chvíli jsem na to jméno hleděl. Začalo mi svítat. Se vzkazy z lednice to nemělo nic společného.

Vidíš straky na vrbě, pomyslel jsem si. Je to, jako když si koupíš modrý buick.

„Pak vidíš modré buicky všude,“ řekl jsem. „Prakticky je musíš odkopávat z cesty. Jo, to je ono.“ Ale ruce se mi třásly, když jsem obracel listy na stránku devadesát dva.

Zde byla jména z jihu castleského okresu začínající na T a k tomu pro dobrou míru několik jmen na U, jako Alton Ubeck a Catherine Udellová. Neobtěžoval jsem se kontrolovat devadesáté druhé jméno na této stránce; telefonní seznam nakonec klíčem k magnetovým křížovkám nebyl. Přesto z něho vysvítalo cosi neobyčejného. Zavřel jsem seznam, chvíli ho jen držel v rukou (na obálce byla fotografie veselých lidí s hřebeny na borůvky) a pak ho namátkou otevřel, tentokrát u M. A jakmile jsem věděl, co hledat, padlo mi to rovnou do očí.

Všechna ta K.

Jistě, byli tam Stevensové a Johnové a Marthy; byl tam Meserve, G., a Messier, V., a Jayhouse, T. Ale zas a znovu jsem viděl iniciálu K, pokud lidé využili svého práva neuvádět v seznamu křestní jméno. Jen na padesáté stránce bylo nejméně dvacet iniciál K a dalších deset C. A co se týče přímo jmen…

Na náhodně vybrané stránce u písmene M bylo dvanáct Kennethů, včetně tří Kennethů Mooreových a dvou Kennethů Munterových. Byly tam čtyři Catheriny a dvě Katheriny. Byl tam Casey, Kiana a Kiefer.

„Kristepane, to je úplný mor,“ zašeptal jsem.

Listoval jsem seznamem a nemohl věřit tomu, co vidím, ale stejně jsem to viděl. Samí Kennethové, Katheriny a Keithové. Viděl jsem také Kimberly, Kim a Kym. Byl tam Cammie, Kia (ano, a to jsme si mysleli, jak nejsme originální), Kiah, Kendra, Kaela, Keil a Kyle. Kirbya Kirk. Nějaká paní se jmenovala Kissy Bowdenová, a nějaký muž Kito Rennie Kito, stejně jako jeden z Kyřiných ledovnicových lidí. A všude, v mnohem větším počtu než obvyklé iniciály S, T a E, byly řady K. Míhaly se mi před očima.

Дата добавления: 2015-11-04