Stephen King Pytel kostí 35 страница

„Asi jo,“ řekl. „Jo. Ale na rodinný předky se mě moc neptej, Miku pořád si nejsem jistý, jaký je rozdíl mezi synovcem a bratrancem, a Johanně jsem říkal totéž.“

„Opravdu?“ Všechno ve mně velmi ztichlo… ale nedá se říct, že jsem byl překvapen. Tehdy ne.

„Mhm, to si piš.“

„Co chtěla vědět?“

„Všechno. Ale moc jsem toho nevěděl. Mohl jsem říct všechno omámině prapradědečkovi, kterého zabili Indiáni, ale Jose nějak nezajímala omáminy příbuzné.“

„Kdy to bylo?“

„Je to důležité?“

„Mohlo by.“

„Tak jo, počkej. Myslím, že to bylo někdy v době, kdy šel Patrick se slepým střevem do nemocnice. Jo, určitě. Únor 1994. Možná březen, ale docela bych řekl, že to byl ten únor.“

Půl roku do parkoviště před lékárnou. Jo mířila do stínu své smrti jako žena vstupující do stínu baldachýnu. Ale nebyla těhotná, ještě ne. Jo jezdila tak na den do TR. Jo se vyptávala, některé otázky byly lidem nepříjemné, aspoň podle Billa Deana… ale ona se stejně vyptávala dál. Jo. Protože jakmile Jo na něco kápla, byla jako teriér s hadrem v hubě. Vyptávala se i na muže v hnědém saku? Kdo byl ten muž v hnědém saku?

„Pat byl v nemocnici, jasně. Dr. Alpert říkal, že už je mu dobře, ale když telefon zazvonil, stejně jsem po něm skočil – napůl jsem čekal, že to bude on, Alpert, a že mi řekne, že se Patovi přitížilo.“

„Kde jsi proboha přišel k tomu pocitu, že se na tebe řítí zkáza, Side?“

„Nevím, kámo, ale je to ve mně. Každopádně to nebyl Alpert, ale Johanna. Chtěla vědět, jestli jsme měli nějaké předky – tři, možná čtyři generace před námi –, kteří žili tam, kde teď jsi, nebo v některém okolním městečku. Řekl jsem jí, že nevím, ale možná bys to věděl ty. Řekla, že se tě nechce ptát, protože to má být překvapení. Bylo to překvapení?“

„Veliké,“ řekl jsem. „Táta chytal kraby –“

„Dej si pozor na jazyk, byl to umělec – pobřežní naivista. Máma mu tak říká pořád.“ Sid se zrovna nesmál.

„Sakra, prodával turistům kávové stolky z košů na humry a sádrové papoušky, když už měl takové revma, že nemohl lézt do zátoky a vsazovat pasti.“

„Já to vím, ale máma si svoje manželství zredigovala jako film pro televizi.“

„Pravda. Naše vlastní verze Blanche Du Bois. Táta byl lovcem humrů v Prout's Neck. Byl –“

„Táta byl kutálivý kámen,“ zazpíval Sid strašlivě falešným tenorem, „a byl doma tam, kde si klobouk pověsil –“

„Ale no tak, ptám se vážně. První člun dostal od otce, že?“

„Tak nám to vyprávěl,“ souhlasil Sid. „Línou Bětku Jacka Noonana, původní majitel Paul Noonan. Také z Prout's. Člun dostal pořádně zabrat při hurikánu Donna v šedesátým roce.“

Dva roky po mém narození. „A táta ho v třiašedesátém prodal.“

„Jo. Nevím, co z něho pak bylo, ale začalo to dědou Paulem, ano. Pamatuješ si na všechny ty vařené humry, které jsme jako kluci snědli, Mikey?“

„Pobřežní sekaná,“ řekl, ale skoro jsem na to nemyslel. Jako většina dětí, které vyrůstaly na pobřeží Maine, si neumím představit, že bych si v restauraci objednal humra – to je pro suchozemce. Přemýšlel jsem o dědovi Paulovi, který se narodil někdy v devadesátých letech minulého století. Paul Noonan zplodil Jacka Noonana, Jack Noonan zplodil Mika a Sida Noonanovy, a víc jsem toho opravdu nevěděl, kromě toho, že všichni Noonanové vyrůstali daleko od míst, kde jsem si teď lámal upocenou hlavu.

Kadili do stejné díry.

Devore měl špatnou informaci, nic víc – ti Noonanové, kteří nenosili značková trička a nebyli z Memfisu, pocházeli z Prout's Neck. Nebylo pravděpodobné, že by můj a Devorův pradědeček měli něco společného; Devore byl dvakrát tak starý jako jaká, což znamenalo, že se naše generace míjely.

Ale kdyby se úplně pletl, po čem pak Jo šla?

„Miku?“ ozval se Sid. „Jsi tam?“

„Jo.“

„Děje se něco? Nepřipadáš mi kdovíjak nadšený, to ti musím říct.“

„To je tím vedrem,“ řekl jsem. „Nemluvě o tvém pocitu stále hrozící zkázy. Díky za zavolání, Side.“

„Díky, že seš, brácho.“

„Kopu,“ řekl jsem.

* * *

Zašel jsem si do kuchyně pro sklenici studené vody. Když jsem si naléval, uslyšel jsem, jak se magnety na lednici začaly posunovat. Prudce jsem se otočil, vyšplíchl si trochu vodu na bosé nohy, ale toho jsem si sotva všiml. Byl jsem rozčilený jako děcko, které si myslí, že zahlédne Santa Clause, dřív než zmizí zase v komíně.

Sotva jsem měl čas zahlédnout devět písmenek poskládaných do kruhu ze všech světových stran. CARLADEAN, stálo tam… ale jen vteřinu. Cosi, cosi obrovitého, ale neviditelného, prolétlo kolem mě. Nepohnul se mi ani vlásek na hlavě, ale stejně jsem měl silný pocit, že do mě cosi udeřilo, jako když vás zasáhne vzduchový náraz, když se kolem vás řítí metro a vy stojíte na nástupišti u žluté čáry. Vykřikl jsem překvapením a poslepu postavil sklenici vody zpátky na linku, ale rozlil jsem ji. Už jsem studenou vodu nepotřeboval, protože teplota v kuchyni Smějící se Sáry klesla až kamsi do sklepa.

Vydechl jsem a uviděl páru jako za mrazivého lednového dne. Jeden obláček, možná dva, a bylo to pryč – ale nezdálo se mi to, a na takových pět vteřin se mi vrstva potu na těle proměnila v ledový šlem.

Nápis CARLADEAN se rozprskl všemi směry – jako bych se díval na kreslený film o výbuchu atomovky. Magnetická písmena, ovoce a zelenina se rozletěly z lednice po celé kuchyni. Vztek, který ten výbuch živil, jsem na okamžik skoro ucítil, jako střelný prach.

A před ním cosi ustupovalo, odcházelo a žalostně, vzdychavě šeptalo to, co už jsem slyšel: „Ach Miku. Ach Miku.“ Byl to hlas, který jsem zachytil na diktafon, a i když jsem si tehdy nebyl jist, teď už jsem to věděl určitě – byl to hlas Jo.

Ale kdo byl ten druhý? Proč rozházel písmena?

Carla Deanová. Nebyla to Billova manželka; ta se jmenovala Yvette. Jeho matka? Babička?

Pomalu jsem chodil po kuchyni, sbíral magnety jako při hře „kdo najde víc“ a po hrstích je lepil zpátky na lednici. Nic mi po plných rukou nechňapalo; nic mi nemrazilo pot na zátylku; Bunterův zvonek nezvonil. Ale stejně jsem nebyl sám a já to věděl.

CARLADEAN: Jo chtěla, bych to věděl.

Cosi jiného chtělo opak. Cosi jiného prolétlo kolem mě jako dělová koule a pokusilo se ta písmena rozházet dřív, než je přečtu.

Byla tu Jo; chlapec, který v noci plakal tu byl také.

A kdo ještě?

Kdo ještě se mnou v domě bydlel?

20. kapitola

Nejdřív jsem je neviděl, ale na tom nebylo nic divného; zdálo se mi, že v městských sadech je za toho parného sobotního odpoledne, které pomalu přecházelo v podvečer, snad půlka Castle Rock. Vzduch byl prozářený zastřeným světlem vrcholného léta, a v něm se děti hemžily na prolézačkách, staří pánové v jasně červených vestách – asi členové nějakého klubu – hráli šachy a skupinka mladých lidí ležela na trávníku a poslouchala nějakého mladíka s páskou přes čelo, jak hraje na kytaru a zpívá písničku, kterou jsem si pamatoval ze staré nahrávky Iana a Sylvie, veselou melodii:

„Ella Speedová si užívala lásky,
John Martin střelil Ellu koltem jednačtyřicítkou…“

Neviděl jsem tam nikoho běhat, ani psy za létajícími talířky. Bylo prostě strašné vedro.

Zrovna jsem se otáčel, abych se podíval na pódium pro kapelu, kde vyhrávalo osmičlenné combo zvané Castleští rockeři (měl jsem pocit, že „In the Mood“ má k rokenrolu asi tak stejně blízko jako oni), když do mě zezadu vrazila jakási malá osůbka, chytila mě nad koleny a skoro mě povalila do trávy.

„Mám tě!“ zaječela osůbka rozjařeně.

„Kyro Devorová!“ volala Mattie pobaveně a zároveň naštvaně. „Ty jsi ho porazila!“

Otočil jsem se, upustil jsem promaštěný pytlík od MacDonalda, který jsem nesl, a zvedl ji do vzduchu. Připadalo mi to přirozené a bylo to báječné. Člověk si neuvědomí, jak těžké je zdravé dítě, dokud nějaké nedrží, ani pořádně nepochopí, kolik života jím probíhá jako rozpáleným drátem. Nesevřelo se mi hrdlo („Nebreč mi tu na rameni, Miku,“ šeptával mi někdy Sid, když jsme jako kluci byli v kině a mně se při smutných scénách zamžily oči), ale vzpomněl jsem si na Jo, ano. A na dítě, které nosila, když padla na tom hloupém parkovišti, na to také.

Ki kvičela a smála se, ruce rozpažené a vlasy jí visely ve dvou legračních copanech.

„Neporážej vlastního obránce!“ ječel jsem a smál se a ona k mé radosti na mě okamžitě zaječela taky: „Nepolážej vlastního oblánce! Nepolážej vlastního oblánce!“

Postavil jsem ji na nohy, ale oba jsme se pořád chechtali. Ki couvla o krok, zakopla a kecla si do trávy a chechtala se ještě víc. Hlavou mi v té chvíli prolétla ošklivá myšlenka, letmá, ale jak jasná: kdyby jen ten starý ještěr viděl, jak moc nám chybí. Jak jsme smutní z jeho skonu.

Mattie šla k nám a dnes večer vypadala, jak jsem si ji napůl představoval, když jsme se setkali poprvé – jako líbeznou dívku z horních deseti tisíc, jaké vídáte ve venkovských klubech, kde se buď potloukají s přáteli nebo způsobně sedí s rodiči u oběda. Měla na sobě bílé šaty bez rukávů a boty s nízkým podpatkem, vlasy volně rozpuštěné k ramenům, na ústech náznak rtěnky. Oči jí zářily jako ještě nikdy. Když mě přátelsky objala, ucítil jsem její parfém a ucítil, jak se ke mě tisknou její malá pevná ňadra.

Políbil jsem ji na tvář; políbila mě skoro na spánek a v uchu mi to mlasklo tak, že mě zamrazilo po celé páteři. „Řekněte, že už bude všechno lepší,“ zašeptala a pořád mě nepouštěla.

„Mnohem lepší,“ ujistil jsem ji a ona mě znovu pevně objala. Potom ustoupila. „Doufám, že jste přinesl spoustu jídla, hochu, protože je tu spousta hladových žen. Viď, Kyro?“

„Polazila jsem vlastního oblánce,“ řekla Ki, pak se opřela o lokty a vesele se hihňala do světlého zamlženého nebe.

„Pojď,“ řekl jsem a popadl ji v pase. Nesl jsem ji tak skoro k piknikovém u stolu, Ki kopala nohama a mávala rukama a smála se. Posadil jsem ji na lavici; sklouzla z ní pod stůl, vláčná jako úhoř, a pořád se smála.

„To by stačilo, Kyro Elizabeth,“ napomínala ji Mattie. „Posaď se a ukaž, že se umíš chovat.“

„Hodná holčička, hodná holčička,“ drápala se vedle mě Kyra. „Umím se moc pěkně chovat, Miku.“

„O tom nepochybuji.“ V pytlíku byli Big Macové a hranolky pro Mattie a pro mě. Pro Ki tam byla barevná krabička, na které tancoval Ronald McDonald se svými kumpány.

„Mattie, já jsem dostala Šťastné jídlo! Mike mi pšinesl Šťastné jídlo!

Jsou tam hlačky!“

„Tak se podíváme, co jsi dostala.“

Kyra otevřela krabičku, nakoukl dovnitř, pak se usmála. Celá se rozzářila. Vytáhla cosi, co jsem nejprve považoval za velký chuchvalec prachu. Na děsivý okamžik jsem se ocitl zpátky ve svém snu, v tom, ve kterém ležela Jo pod postelí a měla obličej přikrytý knížkou. Dej mi to, zavrčela. To je můj lapač prachu. A ještě cosi – nějaká další asociace, možná z jiného snu. Nemohl jsem si vzpomenout.

„Miku?“ zeptala se Mattie. Mluvila zvědavě, možná skoro starostlivě. „To je hafan!“ vysvětlila Ki. „Dostala jsem ve Šťastném jídle hafana!“

Jistě, ano. Pejsek. Malý plyšový pejsek. A byl šedý, ne černý… i když jsem nevěděl, proč se o jeho barvu zajímám.

„To je hezký dárek,“ řekl jsem a vzal ho do ruky. Byl měkký, což bylo dobré, a byl šedý, což bylo ještě lepší. Z nějakého důvodu bylo dobré, že byl šedý. Bláznovství, ale bylo to tak. Vrátil jsem jí ho a usmál se.

„Jak se jmenuje?“ zeptala se Ki a poskakovala pejskem sem a tam po krabičce. „Jak se hafan jmenuje, Miku?“

A já jsem bez přemýšlení řekl: „Strickland.“

Domníval jsem se, že bude vypadat popleteně, ale nestalo se tak. Vypadala blaženě. „Stlicken!“ řekla a nechala pejska hopsat sem a tam ještě většími skoky po krabičce. „Stlicken! Stlicken! Můj pejsek Stlicken!“

„Kdo je ten Strickland?“ zeptala se Mattie a pousmála se. Začala si rozbalovat hamburger.

„Jedna postava z knížky, kterou jsem kdysi četl,“ řekl jsem a díval se, jak si Ki hraje s malým načechraným pejskem. „Nikdo skutečný.“

* * *

„Děda umžel,“ oznámila mi za pět minut.

Seděli jsme pořád u piknikového stolku, ale jídlo už bylo skoro snědeno. Plyšový chomáček Strickland byl postaven na stráž ke zbývajícím hranolkům. Já jsem zkoumal odliv a příliv lidí, uvažoval, kdo je z TR a sleduje naši tryznu a jen hoří nedočkavostí, až ty novinky přinese domů. Neviděl jsem nikoho známého, ale to celkem nic neznamenalo vzhledem k tomu, jak dlouho jsem v této části světa nebyl.

Mattie odložila svůj burger a dívala se na Ki trochu starostlivě, ale já měl pocit, že holčička je v pořádku – zvěstovala mi novinu, nevyjadřovala smutek.

„Já vím,“ řekl jsem.

„Děda byl hlozně stalý.“ Ki vzala do baculatých prstíků pár hranolků. Stoupaly k jejím ústům, pak chlamst, a už byly pryč. „Je teď s Pánem Ježíšem. Učili jsme se ve škole o Pánovi Ježíšovi všechno.“

Ano, Ki, pomyslel jsem si, zrovna teď tvůj děda nejspíš Pána Ježíše učí, jak používat Pixel Easel, a ptá se ho, kde by se tam dala sehnat kurva.

„Pán Ježíš kláčel po vodě a taky ploměnil víno v makalóny.“

„Ano, něco takového,“ souhlasil jsem. „Je smutné, když někdo umře, viď?“

„Bylo by smutné, kdyby umžela Mattie, a bylo by smutné, kdybys umžel ty, ale děda byl stalý.“ Vysvětlovala mi to jako méně chápavému žáčkovi. „V nebi se celý uzdlaví.“

„Tak to se na to díváš dobře,“ pochválil jsem ji.

Mattie se věnovala Kyřiným povoleným copánkům, pracovala pečlivě a s bezděkou láskou. Připadalo mi, že v tom letním světle přímo svítí, pleť měla hladkou, opálení kontrastovalo s bílými šaty, které si koupila v nějakém obchodě se zlevněným zbožím, a já pochopil, že ji miluju. Možná to bylo v pořádku.

„Ale stýská se mi po bílé babí,“ řekla Ki a tentokrát vypadala smutně.

Zvedla plyšového pejska, pokusila se ho nakrmit hranolkem, pak ho znovu položila. Její pěkná tvářička teď vypadala zadumaně a já v ní rozeznal podobu jejího dědy. Byla jen naznačená, ale byla tam znatelná jako další duch. „Máma žíká, že bílá babí letěla do Kalifolnie s dědovýma postatkama.“

„Pozůstatkama, Ki-ptáčku,“ opravila ji Mattie. „To znamená tělo.“

„Vlátí se bílá babí za mnou, Miku?“

„To nevím.“

„Měly jsme takovou hlu. Něco žekla a já žekla lým.“ Vypadala ještě smutněji.

„Tvoje maminka mi o té hře vyprávěla,“ řekl jsem.

„Ona se nevlátí,“ řekla Ki a tím si sama odpověděla. Po pravém líčku jí stekla veliká slza. Zvedla „Stlickena“, na chvilku ho postavila na zadní nohy, pak ho vrátila do stráže. Mattie ji vzala kolem ramen, ale zdálo se, že Ki si toho nevšimla. „Bílá babí mě neměla dooplavdy láda. Jenom to tak dělala. Byla to její pláce.“

Vyměnili jsme si s Mattie pohled. „Proč si to myslíš?“ zeptal jsem se.

„Nevím,“ řekla Ki. Opodál, kde ten chlapec hrál na kytaru, se začal předvádět žonglér v bílém nalíčení, pohazoval si nejméně pěti zářivě barevnými míčky. Kyra se trochu rozveselila. „Maminečko, můžu se jít podívat na toho slandovního bílého pána?“

„Už jsi dojedla?“

„Jo, už nemůžu.“

„Poděkuj Mikovi.“

„Nepolážej vlastního oblánce,“ řekla, pak se laskavě zasmála, aby dala najevo, že mě jenom škádlí. „Díky, Miku.“

„Není zač,“ řekl jsem a potom, protože to znělo trochu staromódně, jsem dodal: „Dělám, co můžu.“

„Smíš jít až k tomu stromu, ale dál ne,“ řekla Mattie. „A víš proč.“

„Abys mě měla na očích. Dobže.“

Popadla Stricklanda a rozběhla se, pak se zarazila a ohlédla se po mně. „Asi to byli lidi z ledovničky,“ řekla, pak se velmi pečlivě a vážně opravila. „Z ledničky.“

Srdce mi v hrudi nepravidelně prudce zabouchalo. „Co lidi z ledničky, Ki?“ zeptal jsem se.

„Ti žekli, že bílá babí mě nemá dooplavdy láda.“ Pak se k žonglérovi rozběhla bez ohledu na vedro.

Mattie se za ní dívala, pak se obrátila ke mně. „O těch Kyřiných lidech z ledničky jsem s nikým nemluvila. Ani ona ne, až teď. Ne že by tam byli skuteční lidé, ale zdá se, že se ta písmena sama pohybují. Trochu jako na spiritistické tabulce.“

„Tvoří slova?“

Dlouho nic neříkala. Pak přikývla. „Ne vždy, ale občas.“ Další pauza.

„Vlastně většinou. Ki tomu říká pošta od lidí z ledničky.“ Usmála se, ale oči měla trochu ustrašené. „Myslíte, že to jsou nějaká zvláštní magnetická písmena? Nebo nám tu u jezera řádí poltergeist?“

„Nevím. Je mi líto, že jsem je přinesl, pokud dělají potíže.“

„Nemluvte hlouposti. Dal jste jí je a ona teď na vás nedá dopustit. Pořád o vás mluví. Mnohem víc ji zajímalo, co si dnes večer na sebe vezme pěkného, než že umřel děda. Já jsem si taky měla vzít něco pěkného, na tom Kyra trvala. Obvykle se tak k lidem nechová – bere je, když jsou s ní, a zapomene na ně, když jsou pryč. Není to zase tak špatný způsob, jak má malá holka vyrůstat, myslím si někdy.“

„Obě jste se krásně nastrojily,“ řekl jsem. „To vím určitě.“

„Díky.“ Láskyplně se podívala na Ki, která stála u stromu a dívala se na žongléra. Ten odložil gumové míčky a přešel na kužely. Pak se Mattie podívala zase na mě. „Dojedli jsme?“

Přikývl jsem a Mattie začala sbírat odpadky a cpát je do pytlíku. Pomáhal jsem, a když se naše prsty dotkly, sevřela mi ruku a stiskla. „Děkuju vám,“ řekla. „Za všechno, co jste udělal. Děkuju strašně moc.“ Taky jsem jí stiskl ruku, pak ji pustil.

„Víte,“ pokračovala, „napadlo mě, že Kyra pohybuje těmi písmeny sama. Silou vůle.“

„Telekineticky?“

„Tak se tomu asi odborně říká. Jenomže Ki nanejvýš ví, jak se píše,pes‘ nebo,den‘.“

„Co se na té lednici objevuje?“

„Většinou jména. Jednou i vaše. Jednou vaší ženy.“

„Jo?“

„Celé – Johanna. A BABI. Asi Rogette. Někdy se objevuje JARED, a BRIDGET. Ta dvě jména jsou obvykle pohromadě. Jednou to bylo KITO.“ Hláskovala mi to.

„Kito,“ opakoval jsem a zamyslel se: Kyra, Kia, Kito. Co to je? „Myslíte, že je to chlapecké jméno?“

„Ano, vím to. Je svahilské, znamená vzácné dítě. Dívala jsem se do knížky o jménech pro děti.“ Pohlédla na své vlastní vzácné dítě, když jsme šli spolu přes trávník k nejbližší popelnici.

„Vzpomenete si ještě na nějaké?“

Zamyslela se. „Několikrát se objevil REG. A jednou to byla CARLA. Chápete, že Ki ta jména nedokáže ani přečíst, že? Musí se mě ptát, co tam stojí.“

„Napadlo vás, že by je Kyra mohla napodobovat podle nějaké knížky nebo časopisu? Že se učí psát pomocí magnetických písmen místo papíru a tužky?“

„Asi je to možné…“ Ale nevypadala, že tomu věří. Nebylo divu. Já tomu také nevěřil.

„Chci říct, nikdy jste přímo neviděla, jak se ta písmena sama od sebe pohybují na dveřích lednice, že?“ Doufal jsem, že tu otázku pokládám tak netečně, jak jsem měl v úmyslu.

Trochu nervózně se zasmála. „Bože, to ne!“

„A stálo tam ještě něco?“

„Někdy nám lidé z lednice nechávají vzkazy jako AHOJ nebo ČAU a HODNÁ HOLKA. Včera tam bylo něco, co jsem si zapsala, abych vám to ukázala. Kyra to po mně chtěla. Je to opravdu divné.“

„Co je to?“

„Radši vám to ukážu, ale nechala jsem to v přihrádce na rukavice ve scoutu. Připomeňte mi to, než pojedeme.“

Ano. Připomenu.

„Je to dost strašidelné, seňor,“ řekla. „Jako tehdy ten nápis v rozházené mouce.“

Napadlo mě, že jí povím o svých lidech z lednice, ale rozmyslel jsem si to. Měla dost svých starostí… aspoň jsem si to říkal.

Дата добавления: 2015-11-04