Zalistoval jsem dalšími křížovkami v knížce a díval se na 19 svisle. Kameníkův nástroj (dláto). Kladný náboj (kation). Znechuceně jsem knížku odhodil. Kdo vlastně tvrdí, že to musí být zrovna v této sbírce křížovek? V domě jich bylo ještě tak padesát, čtyři nebo pět v zásuvce zrovna v tom stolku, na kterém stálo moje pivo. Zaklonil jsem se v pohovce a zavřel oči.
Vždycky jsem si dal kurvu líbit… někdy bylo jejich místo na mém obličeji. Tam chodí hodná štěňátka bok po boku se zlými psy.
Nemáme tu žádného obecního opilce, všichni se střídáme.
Tady se to stalo. Nojo.
Usnul jsem a probudil se za tři hodiny se ztuhlým krkem a pořádnou bolestí v zátylku. V dálce v Bílých horách duněl hrom a v domě bylo hrozné dusno. Když jsem vstal z pohovky, stehna se mi vzadu více méně odloupla od látky. Došoural jsem se do severního křídla jako stařičký pán, podíval se na své mokré šaty, pomyslel si, že bych je měl odnést do prádelny, ale pak si řekl, že kdybych se tak hluboko sklonil, mohla by mi puknout hlava.
„Postarejte se o to vy, duchové,“ zamumlal jsem. „Když můžete převěsit prádlo na sušáku, můžete mi hodit šaty do koše.“
Vzal jsem si tři tylenoly a šel spát. Někdy v noci jsem se probudil podruhé a uslyšel vzlykat to neviditelné dítě.
„Nech toho,“ řekl jsem mu. „Nech toho, Ki, nikdo tě nikam neodnese.
Jsi v bezpečí.“ Pak jsem znovu usnul.
19. kapitola
Zvonil telefon. Nořil jsem se ze sna jako tonoucí z vody, nemohl jsem popadnout dech, ale konečně jsem se probral do ranního slunce, a když jsem přehazoval nohy přes pelest, zabolelo mě v zátylku tak, že jsem zasykl bolestí. Telefon zmlkne, než se k němu dostanu, skoro vždycky to v takových situacích takhle dopadne, a já si pak zase lehnu a budu dalších neplodných deset minut uvažovat, kdo to byl. Crrrr… crrrr… crrr…
Desetkrát? Dvanáctkrát? Přestal jsem počítat. Někdo byl skutečně tvrdohlavý. Doufal jsem, že to nebudou další potíže, ale podle mé zkušenosti se lidé nesnaží tak usilovně, když jde o dobré zprávy. Opatrně jsem si sáhl na zátylek. Bolelo to hodně, ale ta hluboká, příšerná bolest ustoupila. A když jsem se podíval na prsty, nebyla na nich žádná krev. Dopajdal jsem chodbou k telefonu a zvedl sluchátko. „Haló?“
„No, tak už si nemusíte dělat starosti, že budete svědčit u soudu o to děcko.“
„Bille?“
„Nojo.“
„Jak jste věděl…“ Naklonil jsem se za roh a nakoukl na pohyblivé hodiny, které mě vždycky rozčilovaly. Sedm dvacet a už takové vedro. Vedro jako v prádelně, jak s oblibou říkáme my Marťani z TR. „Jak víte, že se rozhodl –“
„Nevím o jeho záležitostech vůbec nic.“ Bill mluvil naštvaně. „Nikdy mi nevolal o radu a já mu taky nikdy žádnou nedával.“
„Co se stalo? Co se děje?“
„Vy jste si ještě nepustil televizi?“
„Neměl jsem ještě ani kafe.“
Bill se rozhodně neomlouval; podle něj si lidé, kteří vstávají až po šesté ráno, zaslouží, co dostanou. Ale já už se dokonale probudil. A už jsem tušil, co přijde.
„Devore se včera v noci zabil, Miku. Vlezl si do vany s horkou vodou a přetáhl si přes hlavu igelitovej pytlík. Nemohlo to trvat dlouho, s těma jeho plícema.“
Ne, pomyslel jsem si, to asi netrvalo. I když v domě panovalo vlhké letní vedro, otřásl jsem se.
„Kdo ho našel? Ta ženská?“
„Nojo, jasně.“
„Kdy?“
„Krátce před půlnocí, tak to říkali ve zprávách na šestým kanálu.“ Takže jinými slovy v době, kdy jsem se probudil na pohovce a ztuhle odkráčel do postele.
„Je v tom zapletená?“
„Jestli si jako zahrála na Kevorkiana? Ve zprávách, co jsem viděl, o tom nic neříkali. Klapačky v krámě tady na Jezerní vyhlídce už pojedou na plný obrátky, ale já si tam ještě pro svůj příděl nebyl. Jestli mu pomohla, tak se jí stejně nic nestane, co? Bylo mu pětaosmdesát a nebyl zdravej.“
„Nevíte, jestli bude mít pohřeb tady v TR?“
„V Kalifornii. Říkala, že pohřeb bude v úterý v Palm Springs.“
Zaplavil mě hrozně divný pocit, když jsem si uvědomil, že zdroj problémů Mattie bude ležet v kapli plné květin zrovna v době, kdy si přátelé Kyry Devorové budou pochutnávat na obědě a budou se dobře bavit. Bude to oslava, pomyslel jsem si udiveně. Nevím, jak to pojmou v Kapličce mikročipů v Palm Springs, ale na Wasp Hill Road se bude tancovat a juchat a hulákat Ano, Pane náš.
Nebyl jsem nikdy rád, když jsem slyšel o něčí smrti, ale když jsem se dozvěděl, že umřel Devore, tak jsem rád byl. Bylo mi líto, že mám takové pocity, ale nic jsem s tím nenadělal. Ten starý parchant mě shodil do jezera… ale než minula noc, byl to on, kdo se utopil. V igelitovém sáčku, tam se utopil, ve vaně s teplou vodou.
„Máte ponětí, jak se to v televizi domákli tak rychle?“ Nebylo to superrychle, mezi objevením těla a zprávami v sedm ráno uplynulo sedm hodin, ale lidé z televizních zpráv bývají líní.
„Zavolala jim Whitmorová. Uspořádala tiskovku ve dvě ráno přímo v salónku u Warringtona. Odpovídala a při tom seděla na tom obrovským hnědým plyšovým gauči, o kterým Jo vždycky říkala, že by měl bejt na nějakým obrazu s rozvalenou nahou ženskou. Pamatujete?“
„Jo.“
„Viděl jsem v pozadí přecházet pár zástupců šerifa, k tomu jsem poznal jednoho chlapa z pohřební služby v Mottonu.“
„To je bizarní,“ řekl jsem.
„Nojo, mrtvola je nejspíš pořád nahoře a Whitmorová mele pantem… ale tvrdila, že jen plní šéfovy příkazy. Prý jí nechal nahrávku, na který říká, že to udělal v pátek v noci, aby neovlivnil akcie společnosti, a chtěl, aby Rogette okamžitě zavolala tisk a ujistila lidi, že společnost si stojí pevně, že mezi jeho synem a správní radou bude všechno tip ťop. Pak řekla o tom pohřbu v Palm Springs.“
„On spáchá sebevraždu a pak ve dvě v noci uspořádá tiskovku v zastoupení, aby uklidnil akcionáře.“
„Nojo. To je mu podobný.“
V telefonu se rozhostilo ticho. Snažil jsem se přemýšlet, ale nešlo to.
Ze všeho nejvíc se mi chtělo jít nahoru a pustit se do práce, ať hlava bolí, jak chce. Chtěl jsem se přidat k Andymu Drakeovi, Johnu Shacklefordovi a jeho příteli z dětství, strašnému Rayovi Garratymu. Můj příběh byl šílený, ale takovému šílenství jsem rozuměl.
„Bille,“ řekl jsem nakonec, „jsme pořád přátelé?“
„Kristepane, jo,“ řekl okamžitě. „Pokud vám teď někteří lidi připadají, že se drží na dištanc, tak budete vědět proč, ne?“
Jistěže to budu vědět. Hodně jich bude svalovat vinu za smrt toho starce na mě. Bylo to bláznovství, už vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, a rozhodně si to nebude myslet většina lidí, ale ta myšlenka si získá určité procento zastánců, aspoň na nějakou dobu – věděl jsem to stejně dobře, jako jsem znal pravdu o příteli z dětství Johna Shackleforda.
Dětičky, bylo nebylo, jednou jedna husa odletěla zpět od maličkého nezačleněného městečka, kde kdysi žila jako ochmýřené housátko. Začala všude snášet zlatá vejce a všichni lidé z městečka se v úžasu seběhli, aby dostali svůj díl. Ale ta husa byla upečena a někdo se musel popálit. Na mě taky dojde, ale Mattiina kuchyně byla možná o pár stupňů teplejší, než moje; Mattie měla tu drzost, že bojovala o své dítě, místo aby Ki beze slova předala.
„Pár týdnů se moc neukazujte,“ radil Bill. „To bych udělal, bejt na vašem místě. A kdybyste měl nějakou práci, kvůli který byste musel z TR odjet, dokud by se to tu neusadilo, to by možná bylo nejlepší.“
„Rozumím, jak to myslíte, ale to nejde. Píšu knížku. Kdybych si posbíral svých pět švestek a přesunul se jinam, mohla by mi vyschnout inspirace. Už se mi to jednou stalo a nechci, aby se to opakovalo.“
„Je to asi pořádnej trhák, co?“
„Není špatný, ale to není nejdůležitější. Je to… no, řekněme, že je pro mě důležitý z jiných důvodů.“
„Nešlo by to i v Derry?“
„Snažíte se mě vystrnadit, Williame?“
„Snažím se mít nastrčený tykadla, nic víc – starat se, to je přece moje práce. A neříkejte, že vás nikdo nevaroval: v úlu to začne hučet. Kolujou o vás dvě historky, Miku. Za prvý že držíte s Mattie Devorovou. Za druhý že jste se sem vrátil, abyste napsal o TR a pral v tom místní špinavý prádlo. Vytahal všechny kostlivce, na který přijdete.“
„Jinými slovy dokončím Johanninu práci. Kdo tyhle řeči šíří, Bille?“ Bill zůstal zticha. Ocitli jsme se znovu na půdě častých zemětřesení a tentokrát se zem chvěla víc než jindy.
„Já píšu román,“ řekl jsem. „Děj se odehrává na Floridě.“
„Fakt, jo?“ Člověk by neřekl, že ve dvou slabikách může zaznít tolik úlevy.
„Myslíte, že byste se o tom mohl tu a tam mezi lidmi zmínit?“
„To by šlo,“ řekl. „A jestli to řeknete Brendě Meserveový, dozví se to mnohem víc lidí a mnohem rychlejc.“
„Tak dobře. A co se týče Mattie –“
„Miku, nemusíte mi nic –“
„Nedržím s ní. Tak to nikdy nebylo. Já jsem v podstatě šel po ulici, zahnul za roh a uviděl velkýho chlapa, jak mlátí o hodně menšího.“ Odmlčel jsem se. „Mattie chce se svým právníkem uspořádat u ní v úterý v poledne grilování. Chci tam zajít taky. Budou si lidi z městečka myslet, že tancujeme Devorovi na hrobě?“
„Někteří jo. Třeba Royce Merrill. A Dickie Brooks. Babky v kalhotách, jak jim říká Yvette.“
„Ať si nakašlou,“ řekl jsem. „Všichni.“
„Já vám rozumím, ale řekněte jí, aby to nedělala moc okatě,“ žadonil skoro. „Aspoň to, Miku. Zabilo by ji, kdyby si ten gril odtáhla za přívěs?
Lidi tak z garáže nebo z obchodu uvidí nanejvýš kouř.“
„Vyřídím to. A jestli tam přijdu i já, odtáhnu ten gril osobně.“
„Udělal byste dobře, kdybyste se od té holky a jejího děcka držel dál,“ řekl Bill. „Můžete mi říct, že mi do toho nic není, ale mluvím s váma jako hodnej strejda, jenom pro vaše dobro.“
V té chvíli mi hlavou proletěl útržek snu. To vlhké, nádherné sevření, když jsem do ní vklouzl. Ta malá ňadra s tvrdými bradavkami. Její hlas ve tmě, který mi říká, abych dělal, co chci. Moje tělo skoro okamžitě zareagovalo. „Já vím,“ řekl jsem.
„Tak dobře.“ Zdálo se, že se mu ulevilo, že jsem mu nevynadal – že ho nestavím do latě, jak by řekl. „Už vás nechám nasnídat.“
„Děkuju, že jste zavolal.“
„To bylo o fous. Přemluvila mě Yvette. Prej,Vždycky jsi měl Mika a Jo Noonanovy nejradši ze všech, pro který jsi dělal. Tak se k němu neotáčej zády, když se teď vrátil.‘“
„Vyřiďte jí, že jí děkuju,“ řekl jsem.
Zavěsil jsem a chvíli se na telefon zamyšleně díval. Zdálo se, že spolu opět dobře vycházíme… ale že bychom byli vyloženě přátelé, co se říct nedalo. Určitě ne takoví jako dřív. To se změnilo, když jsem si uvědomil, že Bill mi v něčem lže a něco jiného si nechává pro sebe; změnilo se to také, když jsem si uvědomil, jak málem nazval Sáru a Red-Tops.
Nemůžeš odsuzovat člověka pro něco, co může být jenom výmysl tvé vlastní fantazie.
Pravda, a budu se to snažit nedělat… ale věděl jsem svoje.
Odešel jsem do obývacího pokoje, zapnul televizi a pak ji znovu vypnul.
Můj satelit měl padesát nebo šedesát různých kanálů, ale ani jeden místní. Ale v kuchyni byla přenosná televize, a kdybych nasměroval její králičí uši k jezeru, měl bych chytit WMTW, filiálku ABC v západním Maine.
Sebral jsem Rogettin dopis, odešel do kuchyně a zapnul malou Sony zastrčenou ve skříňce vedle kávovaru. Běželo Dobré ráno, Ameriko, ale brzy je přeruší a pustí místní zprávy. Mezitím jsem si znovu prohlížel ten dopis, tentokrát se soustředil na výrazivo víc než na obsah, který mě Včera v noci zaměstnával.
Doufá, že se brzy vrátí do Kalifornie svým soukromým tryskáčem, napsala.
Má práci která se už nedá dé1e odkládat, napsala.
Pokud slíbíte, že ho necháte odpočívat v pokoji, napsala.
To byl dopis na rozloučenou, sakra.
„Tys to věděla,“ řekl jsem a přejel palcem přes plasticky vytištěná písmena jejího jména. „Tys to věděla, když jsi to psala, a nejspíš jsi to věděla, když jsi po mně mrskala kamením. Ale proč?“
Péče o dítě znamená zodpovědnost, napsala. Nezapomeňte, že to řekl. Ale tahanice se soudem už skončily, ne? Ani soudce, kterého by koupili a zaplatili, by nesvěřil péči o dítě mrtvole.
Dobré ráno konečně ustoupilo místním zprávám, ve kterých vedla sebevražda Maxe Devora. Televizní obraz byl zrnitý, ale viděl jsem dobře hnědou pohovku, o které se zmínil Bill, a Rogette Whitmorovou, která na ní způsobně seděla s rukama složenýma v klíně. Měl jsem pocit, že jeden ze zástupců šerifa v pozadí je George Footman, ale obraz zrnil natolik, že jsem si nemohl být úplně jist.
Pan Devore v posledních osmi měsících často mluvil o ukončení svého života, řekla Whitmorová. Byl velmi nemocen. Předchozího večera ji požádal, aby s ním šla ven, a ona si teď uvědomuje, že se chtěl naposledy podívat na západ slunce. Byl nádherný, dodala. To jsem mohl potvrdit; pamatoval jsem se na ten západ slunce velmi dobře, protože jsem se v tom světle málem utopil.
Rogette zrovna četla Devorovo prohlášení, když znovu zazvonil telefon. Byla to Mattie a křečovitě plakala.
„Zprávy,“ vypravila ze sebe, „Miku, viděl jste… víte…“
Zpočátku nedokázala říct nic souvislejšího. Pověděl jsem jí, že to vím, že mi volal Bill Dean a pak jsem chytil místní zprávy. Snažila se odpovědět, ale nemohla mluvit. Pocit viny, úlevy, hrůzy, dokonce rozjaření – to všechno jsem v jejím pláči slyšel. Zeptal jsem se, kde je Ki. Chápal jsem, jak se Mattie cítí – dokud si dnes ráno nepustila zprávy, byla přesvědčena, že starý Max Devore je jejím nejhorším nepřítelem –, ale nelíbila se mi představa, mletá holčička sleduje, jak se maminka hroutí.
„Venku pod oknem,“ podařilo se jí říct. „Posnídala. Teď vaří p-p…pan-“
„Vaří panence. Ano. Dobře. Tak to ze sebe pusťte. Všechno. Pusťte to ven.“
Plakala skoro dvě minuty, možná déle. Tiskl jsem si sluchátko k uchu, potil se v červencovém vedru, snažil se neztrácet trpělivost.
Dám vám ještě jednu šanci, abyste si spasil duši, řekl mi Devore, ale dnes ráno byl mrtvý a jeho duše byla tam, kam odešla. Byl mrtvý, Mattie byla volná, já jsem psal. život by měl být báječný, ale nebyl.
Nakonec se začala vzpamatovávat. „Promiňte. Takhle jsem nebrečela – tak hrozně – od té doby, co umřel Lance.“
„Není divu, to je povoleno.“
„Přijďte na oběd,“ řekla. „Prosím, přijďte na oběd, Miku. Ki bude odpoledne u kamarádky, se kterou se seznámila v prázdninové škole bible, a budeme si moci popovídat. Potřebuj u s někým mluvit… bože, mně se motá hlava. Prosím vás, řekněte, že přijdete.“
„To bych hrozně rád, ale není to dobrý nápad. Zvlášť když bude Ki pryč.“
Seznámil jsem ji se zkrácenou verzí svého rozhovoru s Billem Deanem. Pozorně poslouchala. Bál jsem se, že až skončím, vybuchne vzteky, ale zapomněl jsem na jeden prostý fakt: Mattie Stanchfieldová-Devorová zde bydlela celý život. Věděla, jak to zde chodí.
„Chápu, že se všechno urovná rychleji, když budu klopit oči, držet ústa a mít kolena u sebe,“ řekla, „a budu se o to snažit co nejlíp, ale i diplomacie má svoje meze. Ten stařec se mi snažil sebrat dceru, copak si to v tom pitomém krámě neuvědomují?“
„Já si to uvědomuji.“
„Já vím. Proto jsem chtěla s vámi mluvit.“
„Co kdybychom si zajeli na takovou časnou večeři do Castle Rock? Tam, kde jsme byli v pátek? Kolem páté?“
„Musela bych přivést Ki –“
„Fajn,“ řekl jsem. „Přiveďte ji. Povězte jí, že umím Jeníčka a Mařenku nazpaměť a že jsem do vyprávění celý žhavý. Zavoláte Johnovi do Filadelfie? Všechno mu povyprávíte?“
„Ano. Počkám ještě tak hodinku. Panebože, já jsem tak šťastná. Já vím, že je to špatné, ale jsem tak šťastná, že snad puknu!“
„Tak to jsme dva.“ Na druhém konci drátu se rozhostilo ticho. Slyšel jsem dlouhý, vzlykavý nádech. „Mattie? Stalo se něco?“
„Ne, ale jak má člověk říct tříletému děcku, že mu umřel dědeček?“
Povězte jí, že ten starý parchant uklouzl a spadl hlavou rovnou do igeliťáku, pomyslel jsem si a pak si přimáčkl ruku na ústa, abych zadusil šílenecké hihňání.
„To nevím, ale budete to muset udělat, jakmile přijde domů.“
„Ano? A proč?“
„Protože vás uvidí. Uvidí, jak se tváříte.“
* * *
V pracovně v patře jsem vydržel přesně dvě hodiny a pak mě vedro vyhnalo ven – v deset hodin byl teploměr na verandě na pětatřiceti. V patře mohlo být tak o pět stupňů tepleji.
V naději, že nedělám chybu, jsem vytáhl IBM ze zásuvky a snesl ho dolů. Pracoval jsem do pasu nahý, a když jsem přecházel obývací pokoj, sklouzl mi psací stroj po břiše a já si ten staromódní krám málem upustil na nohu. To mi připomnělo kotník, který jsem si zranil při pádu do jezera, a tak jsem psací stroj položil, abych se na nohu podíval. Hrál všemi barvami, hlavně černou a fialovou a po okrajích červenou, ale nebyl nijak katastrofálně opuchlý. Studená voda, ve které jsem dost dlouho vydržel, asi pomohla zabránit otoku.
Postavil jsem psací stroj na stůl na verandě, vykutal prodlužovačku, zastrčil ji do zdířky pod pozorným zrakem Buntera a posadil se tváří k šedomodré zamlžené hladině jezera. Čekal jsem, jestli dostanu zase záchvat úzkosti – že se mi sevře žaludek, začnou bolet oči, a hlavně budu mít ten pocit, že mi hrudník svírají neviditelné ocelové obruče, takže nemůžu dýchat. Nic takového se nestalo. Slova ke mně plynula stejně snadno jako nahoře a mé nahé tělo si libovalo ve větříku, který chvílemi vanul od jezera. Zapomněl jsem na Maxe Devora, Mattie Devorovou, Kyru Devorovou. Zapomněl jsem na Jo Noonanovou a Sáru Tidwellovou. Zapomněl jsem na sebe. Dvě hodiny jsem pobýval na Floridě. Blížila se poprava Johna Shackleforda. Andy Drake závodil s časem.
Zpátky mě přivolal telefon, a pro jednou mi to vyrušení nevadilo. Kdyby nezazvonil, možná bych psal tak dlouho, až bych se na prknech roztekl na upocenou hromádku šmíru.
Byl to můj bratr. Mluvili jsme o mámě – podle Sidova názoru už přišla nejen o pár šindelů, ale o celou střechu – a o její sestře Francine, která si v červnu zlomila kyčel. Sid chtěl vědět, jak se mám, a já mu pověděl, že se mi vede dobře, že jsem měl trochu problémy, než jsem se zabral do nové knížky, ale teď se zdá, že už zase jedu ve starých kolejích (v mé rodině bylo povoleno mluvit o potížích, teprve když pominuly). A jak se má Sidík? Kopu, řekl, což patrně mělo znamenat, že docela dobře – Sid měl dvanáctiletou ratolest, tím pádem držel ve slangu krok s dobou. Ten nový účetnický podnik se začal chytat, i když se nějakou dobu bál (já jsem byl samozřejmě první, kdo se to dozvěděl). Nemůže mi nikdy dost poděkovat za překlenovací půjčku, kterou jsem mu loni v listopadu poskytl. Odpověděl jsem, že to bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat, což byla naprostá pravda, zvlášť když jsem uvážil, o kolik víc času – osobně i po telefonu – stráví s matkou.
„No, tak už tě propustím,“ řekl mi Sid po ještě několika dalších zdvořilostech – nikdy neříká sbohem nebo nashle, když volá, vždycky mi poví no, tak už tě propustím, jako by mě držel jako rukojmího. „Drž se tam nahoře ve stínu, Miku – podle předpovědi bude celý víkend v Nové Anglii větší horko než v pekle.“
„Vždycky je tu jezero, když to začne být k nevydržení. Hele, Side!“
„Hele, co?“ Stejně jako Tak už tě propustím i Hele, co sahá až do dětství. Bylo to jaksi uklidňující; bylo to taky trochu strašidelné.
„Naši předkové všichni pocházeli z Prout's Neck, že? Myslím z tátovy strany.“ Máma pocházela z úplně jiného světa – z toho, kde muži nosí trička Lacoste, ženy vždycky nosí pod šaty kombiné a všichni znají druhou sloku „Dixie“ zpaměti. Seznámila se s tátou v Ponlandu, kde se zúčastnila vysokoškolské soutěže roztleskávaček. Paní domu pocházela z Memfisu, drahouškové, a nedovolila, aby na to lidi zapomínali.
Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 20 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая лекция | | | следующая лекция ==> |