„Chci, abyste přestal klást zaváděcí otázky, a chci, aby to všechno o trhání květin bylo z protokolu škrtnuto,“ řekl Bissonette.
„Proč?“ vyštěkl Durgin.
„Protože se snažíte do protokolu dostat věci, které tento svědek neříká. Nechtěl byste si udělat na chvilku přestávku, abychom se mohli poradit se soudcem Rancourtem a požádat ho o názor –“
„Beru otázku zpět,“ řekl Durgin. Podíval se na mě, bezmocně, zle a vztekle. „Pane Noonane, chcete mi pomoci, abych mohl konat svou práci?“
„Chci pomoci Kyře Devorové, pokud můžu,“ řekl jsem.
„Dobře.“ Přikývl, jako by v tom nebyl žádný rozdíl. „Tak mi laskavě řekněte, o čem jste s Maxwellem Devorem hovořili.“
„Nevzpomínám si.“ Zavřel jsem oči a neotvíral je. „Možná mi můžete osvěžit paměť.“
Chvíli bylo ticho, jako když někdo v pokeru zvýší sázku těsně před tím, než se vyloží karty. Dokonce i starý stíhací pilot byl zticha, nehybně zíral nad maskou. Potom Durgin odstrčil hranou ruky magnetofon stranou (podle stažených úst bylo znát, že má v té chvíli vůči přístroji stejné pocity, jaké jsem často choval vůči telefonu) a vrátil se k dopoledni čtvrtého července. Vůbec se mě neptal na mou večeři s Mattie a Ki v úterý večer a vůbec se nevracel k mému telefonickému rozhovoru s Devorem – kdy jsem napovídal všechny ty nešikovné a lehce vyvratitelné nesmysly.
Odpovídal jsem na otázky až do půl dvanácté, ale náš rozhovor ve skutečnosti skončil ve chvíli, kdy Durgin odstrčil magnetofon. Věděl jsem to a jsem si zatraceně jistý, že on to věděl taky.
* * *
„Miku! Miku, tady!“
Mattie mávala od jednoho piknikového stolku za pódiem v městském parku. Vypadala celá rozrušená a šťastná. Taky jsem jí zamával a začal se k ní proplétat mezi stolky a dětmi, které si hrály na honěnou, protáhl se kolem několika mladých párků, které se válely na trávě, a shýbl se před letícím plastovým talířkem, po kterém skočil německý ovčák a obratně ho chytil.
Byl s ní vysoký, hubený zrzek, ale sotva jsem měl možnost si ho všimnout. Mattie mi vyšla naproti a setkala se se mnou už na štěrkovém chodníku, objala mě, přimáčkla se ke mně – nebylo to žádné prudérní objetí s vystrčenou prdelkou – a pak mě políbila na ústa tak vehementně, až se mi rty přimáčkly k zubům. Když se odtrhla, pořádně to mlasklo. Odtáhla se a podívala se na mě s neskrývanou radostí. „Byla to největší pusa, jakou jste v životě dostal?“
„Rozhodně největší za poslední čtyři roky,“ řekl jsem. „Bude vám to stačit?“ A kdyby ode mě vzápětí neustoupila, dostalo by se jí fyzického důkazu o tom, jak moc se mi to líbilo.
„Asi bude muset.“ Otočila se k tomu zrzavému chlapíkovi a zatvářila se trochu legračně vzdorovitě. „Bylo to v pořádku?“
„Nejspíš ne,“ odpověděl, „ale aspoň momentálně nejste na dohled těch stařečků z garáže. Miku, já jsem John Storrow. Rád tě poznávám osobně.“
Okamžitě se mi zalíbil, možná proto, že jsem ho zastihl v jeho newyorském obleku s vestičkou, jak pečlivě rozkládá papírové tácky na piknikový stůl a při tom mu kudrnaté zrzavé vlasy vlají kolem hlavy jako mořské řasy. Kůži měl světlou a pihovatou, takovou, co se nikdy neopálí, jen spálí a pak sloupe a nechá po sobě veliké ekzematické skvrny. Když jsme si potřásli rukou, připadalo mi, že má dlaň samé klouby. Muselo mu být aspoň třicet, ale vypadal tak ve věku Mattie, a podle mě bude trvat dalších pět let, než si bude moci koupit skleničku a nevytahovat při tom řidičák.
„Posaďte se,“ pobízel nás. „Máme oběd o pěti chodech, díky hotelu Castle Rock Variety – dalamánky, kterým se z nějakého podivného důvodu tady nahoře říká italské sendviče… mozzarellové tyčinky… česnekové hranolky… sladké oplatky.“
„To jsou jenom čtyři,“ řekl jsem.
„Zapomněl jsem na limonádu,“ řekl a vytáhl z hnědé kabely tři láhve s dlouhým hrdlem. „Tak se do toho pustíme. Mattie má v pátek a v sobotu knihovnu od dvou do osmi, a teď by se nehodilo, aby chodila do práce pozdě.“
„Jak to dopadlo včera večer v čtenářském kroužku?“ zeptal jsem se.
„Jak vidím, tak vás Lindy Briggsová nesnědla zaživa.“
Zasmála se, zatleskala a zatřásla rukama nad hlavou. „Byla jsem jednička! Úplně jsem je smetla! Neodvážila jsem se jim říct, že ty nejlepší postřehy jsem měla od vás –“
„Díky bohu za drobné laskavosti,“ poznamenal Storrow. Vybaloval si sendvič ze svačinového papíru omotaného provázkem a počínal si při tom pečlivě a trochu nedůvěřivě a používal k tomu jen špičky prstů.
,,– tak jsem řekla, že jsem se podívala do několika knížek a našla tam pár vodítek. Bylo to skvělé. Cítila jsem se jako vysokoškolačka.“
„To je dobře.“
„Bissonette?“ zeptal se John Storrow. „Kde je? Ještě nikdy jsem neviděl chlapa, co se jmenuje Romeo.“
„Musel se prý hned vrátit do Lewistonu. Je mi líto.“
„Vlastně je lepší, že nás nebude tolik, aspoň ze začátku.“ Zakousl se do sendviče – byly zastrčené do pytlíku – a překvapeně se na mě podíval. „Nechutná to špatně.“
„Povídej o tom výslechu,“ pobídl mě John, a než se najedli, já jsem vyprávěl. Když jsem skončil, vzal jsem si také chleba a pokusil se je dohnat. Zapomněl jsem, jak dobré může být italské jídlo – sladké, kyselé a mastné zároveň. Samozřejmě že když něco chutná tak dobře, nemůže to být zdravé; to je zákonité. Patrně bych mohl formulovat podobný postulát o srdečných objetích od mladých dívek, které mají potíže se zákonem.
„Velmi zajímavé,“ řekl John. „Opravdu moc zajímavé.“ Vytáhl z umaštěného pytlíku mozzarellovou tyčinku, rozlomil ji a podíval se fascinovaně a s hrůzou na sraženou bílou hmotu uvnitř. „Tohle tady lidi jedí?“ zeptal se.
„Lidi v New Yorku jedí rybí měchýře,“ řekl jsem. „Syrové.“
„Asi ano.“ Namočil si sousto do umělohmotného kelímku se špagetovou omáčkou (v západním Maine se nazývá „sýrová omáčka“) a pak to snědl.
„Tak co?“ zeptal jsem se.
„Není to špatné. Ale mělo by to být mnohem teplejší.“
Ano, v tom měl pravdu. Jíst studené mozzarellové tyčinky je trochu jako pojídat studený sopel, kteroužto poznámku jsem si za tak krásného letního pátku raději nechal pro sebe.
„Jestli Durgin tu pásku měl, proč ji nepřehrál?“ zeptala se Mattie. „To nechápu.“
John si protáhl paže, zapraskal klouby a dobrotivě se na ni podíval.
„To se nejspíš nikdy s jistotou nedovíme,“ řekl.
Myslel si, že Devore žalobu stáhne – čišelo to z každého pohybu jeho těla a z každého odstínu v jeho hlase. To bylo nadějné, ale bude dobré, když Mattie nepodlehne přílišným nadějím. John Storrow nebyl tak mladý, jak vypadal, a patrně ani tak naivní (aspoň jsem v to horečně doufal), ale mladý byl. A on ani Mattie neznali příběh o sáňkách Scootera Larribeea. Nebo neviděli tvář Billa Deana, když ho vyprávěl.
„Chcete slyšet některé možnosti?“
„Jistě,“ řekl jsem.
John odložil sendvič, otřel si prsty a pak začal odpočítávat jednotlivé body. „Za prvé telefonoval on. Nahrané rozhovory mají za takových okolností velmi pochybnou hodnotu. Za druhé nedopadl zrovna jako kapitán Kangoroo, že?“
„Ne.“
„Za třetí to vymýšlení vrhá špatné světlo na tebe, Miku, ale ne zas moc, a na Mattie vůbec. A mimochodem, to s těmi bublinkami, jak je Mattie foukala Kyře do obličeje, to se mi moc líbí. Jestli tohle má být to nejlepší, co mají, měli by to vzdát rovnou. A za poslední – a to je nejpravděpodobnější – myslím si, že Devore dostal Nixonovu chorobu.“
„Nixonovu chorobu?“ zeptala se Mattie.
„Pásek, který Durgin má, není jediný. Nemůže být. A váš tchán se bojí, že když se vytasí s jedním páskem, který pořídil kdoví jakým systémem ve Warringtonu, mohli bychom si vyžádat všechny. A o to se sakra pokusím.“
Vypadala užasle. „Co by na nich mohlo být? A jestli je to špatné, proč nás nezničí?“
„Možná nemůže,“ řekl jsem. „Možná je potřebuje pro jiné účely.“
„Na tom vlastně nezáleží,“ řekl John. „Durgin blufoval, a to je důležité.“ Lehce udeřil hranou dlaně do piknikového stolu. „Myslím, že to zabalí. Opravdu si to myslím.“
„Na takové myšlenky je moc brzo,“ řekl jsem okamžitě, ale podle Mattina výrazu jsem poznal – zazářila víc než předtím –, že škoda už se stala.
„Povězte mu, co jste ještě udělal,“ řekla Mattie Johnovi. „Potom už musím do knihovny.“
„Kam posíláte Kyru v pracovních dnech?“ zeptal jsem se.
„K paní Cullumové. Bydlí od nás dvě míle po Wasp Hill Road. V červenci je taky od deseti do tří prázdninová škola bible. Ki se moc líbí, zvlášť písničky a ty obrázkové příběhy o Noemovi a Mojžíšovi. Autobus ji vysadí u Arleny a já si ji tam kolem čtvrt na devět vyzvednu.“ Trochu smutně se usmála. „Tou dobou už většinou tvrdě spí na pohovce.“
Pak se na dalších asi deset minut chopil slova John. Neměl ten případ dlouho, ale už rozkutálel spoustu koulí. Nějaký chlapík v Kalifornii sbíral fakta o Rogeru Devorovi a Morrisi Riddingovi („sbírat fakta“ zní mnohem lépe než „čenichat“). Johna zvlášť zajímalo, jaké jsou vztahy Rogera Devora s jeho otcem a jestli existovaly o Rogerovi nějaké záznamy v souvislosti s jeho malou neteří z Maine. John také rozjel kampaň, aby se co nejvíc dozvědělo pohybu a aktivitách Maxe Devora od chvíle, kdy se vrátil do TR-90. Za tímto účelem sehnal soukromého detektiva, kterého doporučil Romeo Bissonette, můj právník ad hoc.
Při řeči rychle listoval malým zápisníkem, který si vytáhl z vnitřní kapsy saka, a já si vzpomněl, co říkal o paní Spravedlnosti, když jsme spolu telefonovali: Nasaď jí na ta široká zápěstí pouta a zalep jí páskou pusu, která bude ladit s tou páskou přes oči, znásilni ji a vyválej v bahně. To byly možná příliš silné výrazy pro to, co jsme dělali my, ale podle mě jsme do ní přinejmenším trochu strkali. Představoval jsem si chudáka Rogera Devora v ohrádce pro svědky, který přeletěl tři tisíce mil, aby se ho vyptávali na jeho sexuální orientaci. Musel jsem si pořád připomínat, že ho do toho postavení uvedl jeho otec, ne Mattie nebo já nebo John Storrow.
„Jak jsi daleko s tou schůzkou s Devorem a jeho hlavní právní poradkyní?“ zeptal jsem se.
„Ještě nevím. Udička je nahozena, nabídka leží na stole, puk je vhozen do hry, vyberte si oblíbenou metaforu, smíchejte je a zkoušejte, která se hodí, jestli chcete.“
„Máte želízka v ohni,“ řekla Mattie vážně.
„Figurky na šachovnici,“ dodal jsem.
Podívali jsme se na sebe a zasmáli se. John nás smutně pozoroval, potom vzdychl, vzal sendvič a znovu se pustil do jídla.
„Opravdu se s ním musíš setkat za přítomnosti právníka, který tam bude víceméně jenom tancovat do počtu?“ zeptal jsem se.
„Chtěli byste tuhle při vyhrát a pak zjistit, že to Devore může roztočit znovu s odkazem na neetické chování právního zástupce Mary Devorové?“ opáčil John.
„O tom ani nežertujte!“ vykřikla Mattie.
„Nežertoval jsem,“ řekl John. „Musí to být i s jeho právníkem, ano. Myslím, že k tomu nedojde, aspoň ne v nejbližší době. Ještě jsem toho starého kohouta ani neviděl a musím vám prozradit, že hynu zvědavostí.“
„Jestli vám stačí ke štěstí tohle, zajděte příští úterý večer na softbalové hřiště,“ řekla Mattie. „Bude tam v tom svém šik kolečkovém křesle, bude se smát a tleskat a každou čtvrthodinu ucucávat z té své kyslíkové masky.“
„To není špatný nápad,“ řekl John. „Na víkend se musím vrátit do New Yorku – odjíždím apres Osgood – ale možná se v úterý objevím. Možná si dokonce přivezu vlastní rukavici.“ Začal uklízet ze stolku a mě znovu napadlo, že vypadá akurátně a zároveň mile, jako Stan Laurel v zástěře. Mattie ho odstrčila a chopila se práce sama.
„Nikdo si nevzal žádnou oplatku,“ řekla trochu smutně.
„Vezměte je domů dcerce,“ radil John.
„To tedy ne. Takové věci jí vůbec nedávám. Co si myslíte, že jsem za matku?“ Uviděla, jak se tváříme, uvědomila si, co zrovna řekla, a pak se rozesmála. Přidali jsme se k ní.
Mattin starý scout parkoval na svahu za válečným památníkem, což byl v Castle Rock voják z první světové války se štědrou dávkou ptačinců na ploché přilbici. Vedle něj parkoval zbrusu nový taurus s obtiskem půjčovny Hertz nad samolepkou o technické prohlídce. John hodil na zadní sedadlo svůj kufřík – konejšivě hubený a nijak nápadný.
„Jestli se stihnu v úterý vrátit, zavolám,“ řekl Mattie. „Jestli se mi podaří sjednat si schůzku s vaším tchánem přes toho Osgooda, taky zavolám.“
„Koupím ty italské sendviče,“ slíbila Mattie.
Usmál se, pak ji popadl jednou rukou za paži a mě druhou rukou. Vypadal jako čerstvě vysvěcený duchovní, který se chystá oddat svůj první pár.
„Vy dva si telefonujte, když budete muset,“ řekl, „vždycky ale mějte na paměti, že jednu linku nebo obě může někdo nahrávat. Potkávejte se v obchodě, když se to náhodou stane. Miku, ty se možná budeš muset zastavit v místní knihovně a půjčit si tam něco.“
„Až si obnovíte průkaz,“ podívala se na mě Mattie věcně.
„Ale už žádné návštěvy u Mattie v přívěsu. Je to jasné?“
Já řekl, že ano; ona řekla, že ano; John Storrow nevypadal přesvědčeně. Napadlo mě, jestlipak něco nezahlédl v našich tvářích nebo tělech, co tam být nemělo.
„Zaměřili svůj útok určitým směrem, který jim nejspíš nevyjde,“ pokračoval. „Nemůžeme riskovat a poskytnout jim možnost změnit kurs. To znamená řeči o vás dvou; to také znamená řeči o Mikovi a Kyře.“
Mattie s tím svým šokovaným výrazem znovu vypadala na dvanáct.
„O Mikovi a Kyře! O čem to mluvíte?“
„O údajném zneužívání dítěte, se kterým vyrukují lidé tak zoufalí, že se pokusí o všechno.“
„To je směšné,“ řekla. „A kdyby můj tchán chtěl házet takové bahno –“
John přikývl. „Ano, bude naší povinností hodit je zpět. Následovaly by články v novinách po celé zemi, možná dokonce i televizní soud, Bůh nám žehnej a buď nám milostiv. Nic takového nechceme, pokud se tomu můžeme vyhnout. Není to dobré ani pro dospělé, natož pro dítě. Teď ani později.“
Sklonil se a políbil Mattie na tvář.
„Je mi to všechno líto,“ řekl a skutečně vypadal upřímně zkroušeně. „Soudy o děti bývají takové.“
„Myslím, že jste mě varoval dost. Je to tak… to pomyšlení, že by si někdo mohl vymyslet takovou věc jenom proto, že nebudou moci jinak vyhrát…“
„Varuju vás ještě jednou.“ Jeho tvář byla natolik pochmurná, nakolik mu to jeho mladé a dobromyslné rysy asi dovolovaly. „Máme tu velmi bohatého muže s velmi chatrnou žalobou. Tato kombinace se může zachovat jako starý dynamit.“
Otočil jsem se k Mattie. „Pořád si děláte starost o Ki? Pořád máte pocit,.že je v nebezpečí?“
Viděl jsem, jak přemýšlí, jestli se má odpovědi vyhnout – nejspíš jen z čisté yankeeské zdrženlivosti –, ale pak se rozhodla jinak. Možná se rozhodla, že kličkování je luxus, který si nemůže dovolit.
„Ano. Ale je to jenom pocit, víte.“
John se mračil. Myslím, že ho také napadlo, že by se Devore mohl uchýlit k mimoprávním prostředkům, aby získal, co chce. „Mějte ji na očích, jak to jenom půjde,“ řekl. „Já na intuici dám. To vaše tušení se zakládá na něčem konkrétním?“
„Ne,“ odpověděla Mattie a rychle na mě pohlédla, jako by mě žádala, abych zůstal zticha. „Ani ne.“ Otevřela dvířka scoutu a hodila dovnitř hnědý sáček s oplatkami – nakonec si je přece jenom nechala. Pak se otočila k Johnovi a ke mně s výrazem, který se hodně podobal vzteku. „Jenomže nevím, jak se podle té rady zařídit. Pracuju pět dní v týdnu a v srpnu, kdy aktualizujeme mikrofiše, to bude šest. Ki teď obědvá v prázdninové škole bible a večeří u Arlene Cullumové. Vídám ji ráno. Jinak…“ Věděl jsem, co řekne, ještě než to vyslovila; ten výraz byl hodně starý. „… je v TR.“
„Mohl bych vám najít nějakou au pair,“ řekl jsem a zároveň si pomyslel, že bude sakra lacinější než John Storrow.
„Ne,“ řekli naprosto jednohlasně, takže se na sebe podívali a zasmáli se. Ale i když se Mattie smála, vypadala napjatě a nespokojeně.
„Nebudeme nechávat papírové stopy, které by mohla Durginova nebo Devorova smečka ohařů využít,“ řekl John. „Kdo platí mě, to je jedna věc. Kdo platí pečovatelku pro dítě, to je jiná věc.“
„Kromě toho jsem si toho už od vás vzala dost,“ dodala Mattie. „Tolik, že už beztak nemůžu pořádně spát. Nebudu se zadlužovat ještě víc jenom proto, že mám špatnou náladu.“ Vlezla si do scoutu a zavřela dvířka.
Položil jsem ruce na otevřené okno. Teď jsme byli ve stejné úrovni a kontakt z očí do očí byl tak silný, až rušil. „Mattie, stejně je nemám za co utrácet. Opravdu.“
„Pokud jde o Johnovo palmáre, tak to přijímám. Protože Johnovo palmáre je v zájmu Ki.“ Položila ruku na mou a krátce stiskla. „To druhé se týká mě. Dobře?“
„Jo. Ale té paní na hlídání a lidem, kteří vedou tu školu bible, musíte říct, že máte na krku soud o dítě, možná hodně nepříjemný, a Kyra nesmí s nikým nikam chodit, ani s tím, koho znají, pokud nebudou mít váš souhlas.“
Usmála se. „Už se stalo. Na Johnovu radu. Někdy se ozvěte, Miku.“
Zvedla mou ruku, vlepila mi na ni mlaskavou pusu a odjela.
„Tak co myslíš?“ zeptal jsem se Johna, zatímco jsme se dívali, jak scout chrlí mastná mračna cestou na nový Prouty Bridge, který překlenuje Castle Street a směruje auta na okresku číslo 68.
„Myslím, že má štěstí, že má tak dobře situovaného dobrodince a chytrého právníka,“ poznamenal John. Odmlčel se, pak dodal: „Ale něco ti povím – vůbec mi nepřipadá šťastná. Mám z ní takový pocit… já nevím…“
„Že se kolem ní vznáší mrak, který není pořádně vidět.“
„Asi tak. Možná jsi to vystihl.“ Prohrábl si rukou neposednou hřívu zrzavých vlasů. „Jenom vím, že je to něco smutného.“
Věděl jsem přesně, co má na mysli… jenomže pro mě to bylo mnohem složitější. Chtěl jsem s ní jít do postele, ať je smutná nebo ne, ať je to správné nebo ne. Chtěl jsem na sobě cítit její ruce, aby mě tahaly a tiskly, hladily a laskaly. Chtěl jsem čichat její kůži a ochutnávat její vlasy. Chtěl jsem mít její rty opřené o ucho, aby mě její dech lechtal v jemných chloupcích, které uvnitř rostou, až mi bude říkat, abych dělal, co chci, cokoli chci.
* * *
Vrátil jsem se na Smějící se Sáru těsně před druhou hodinou a nemyslel na nic jiného než na svou pracovnu a na IBM s hlavicí Courier. Znovu jsem psal – psal. Žasnul jsem. Budu pracovat (ne že by mi to po čtyřleté přestávce připadalo zrovna jako práce) až tak do šesti, pak si zaplavu a pak si zajedu do Village Cafe na nějakou Buddovu cholesterolovou specialitu.
V momentě, kdy jsem prošel dveřmi, začal pronikavě zvonit Bunterův zvonek. Zastavil jsem se v chodbě s rukou na otočném knoflíku. V domě bylo vedro a byl plný slunce, nikde žádný stín, ale na pažích mi vyskočila husí kůže jako o půlnoci.
„Kdo je tu?“ zavolal jsem.
Zvonek umlkl. Chvilka ticha, a pak zakřičela nějaká žena. Ozývalo se to odevšad, tryskalo to z ovzduší plného smítek jako pot z přehřáté kůže. Byl to výkřik plný vzteku, zloby, žalu… ale myslím, že hlavně hrůzy. A já zařval v odpověď. Nemohl jsem si pomoci. Když jsem onehdy stál potmě' na schodech do sklepa a poslouchal, jak neviditelná pěst bouchá do izolace, tehdy jsem se bál, ale tohle bylo mnohem horší.
Nepřestávalo to, ten křik. Vzdaloval se, jako se vzdaloval ten dětský pláč; vzdaloval se, jako by tu křičící ženu rychle táhli dlouhou chodbou ode mě pryč.
Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 20 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая лекция | | | следующая лекция ==> |