Stephen King Pytel kostí 50 страница

Všechny! vypálila odpověď. Nebyl to jen Sářin hlas; byl to také můj hlas. Dostala se do mě, vplížila se do mě jako lupič do sklepa… a už mě napadlo, že i když je vana prázdná a vodní čerpadlo dočasně mimo provoz, pořád je tu jezero.

Všechny! vykřikl znovu ten hlas. Všechny, zlato!

Samozřejmě – jenom tak bude spokojená. Do té doby Smějící se Sára nebude odpočívat.

„Pomůžu ti, abys odpočívat mohla,“ řekl jsem. „To ti slibuju.“

Z vany zmizel zbytek vodního víru… ale pořád tu bylo jezero, pořád tu bylo jezero, kdybych si to rozmyslel. Odešel jsem z koupelny a podíval se znovu na Ki. Nepohnula se, pocit, že je tu Sára se mnou, zmizel, Bunterův zvonek ztichl… a přesto jsem byl neklidný, nechtěl jsem ji nechat samotnou. Ale musel jsem, jestli jsem chtěl dokončit svou práci, a udělám dobře, když nebudu otálet. Nakonec přijedou policajti, bez ohledu na bouřku i popadané stromy.

Ano, ale…

Vyšel jsem na chodbu a neklidně se rozhlédl. Zahřmělo, ale už ne tak důrazně. Ani vítr už tak nevyl. Neopouštěl mě však pocit, že mě něco sleduje, něco, co nebyla Sára. Stál jsem na místě ještě několik vteřin a snažil se namluvit si, že mám jenom přepálené nervy, a pak jsem zamířil chodbou k východu.

Otevřel jsem dveře na verandu… a pak se prudce ohlédl, jako bych čekal že se někdo nebo něco schovává za knihovou. Možná ten přízrak.

Něco: co pořád chtělo svůj lapač prachu. Ale jediný přízrak, který zbýval, jsem byl já, aspoň v této části světa, a jediný pohyb, který jsem viděl, byly trhané stíny deště valícího se po oknech.

Pořád lilo tolik, že mě voda znovu promočila na kůži, než jsem přešel od verandy k příjezdové cestě, ale mně to bylo jedno. Právě jsem byl s malou holčičkou, která se topila, sám se nedávno málem utopil a déšť mi nezabrání v tom, co jsem se chystal udělat. Zvedl jsem spadlou větev, která promáčkla střechu u auta, odhodil ji stranou a otevřel zadní dveře chevroletu.

Věci, které jsem koupil v zahradnictví, pořád ležely na zadním sedadle, pořád byly zastrčené v plátěném pytlíku, který mi dala Lila Proulxová. Lopatka a prořezávací nůž byly vidět, ale třetí věc byla v igelitovém obalu. Chcete to do zvláštního sáčku? Zeptala se mě Lila. Bezpečnost především, nebudete litovat. A později, když jsem odcházel, mluvila o Kennyho psu Borůvce, který honí racky, a srdečně se zasmála. Její oči se ale nesmály. Možná podle toho se rozeznají Marťané od Pozemšťanů – Marťané se nikdy nesmějí očima.

Viděl jsem na předním sedadle ležet dárek od Rommieho a George: stenomasku, kterou jsem si zprvu spletl s Devorovou kyslíkovou maskou. V té chvíli promluvili chlapci v suterénu – aspoň zamumlali – a já se naklonil a sebral masku za plastový řemínek, aniž jsem měl ponětí, proč to dělám. Hodil jsem ji do pytlíku, zabouchl dveře auta a zamířil po pražcových schůdcích k jezeru. Cestou jsem se zastavil a nakoukl pod verandu, kde jsme vždycky schovávali nějaké nářadí. Žádný krumpáč tam nebyl, ale vzal jsem rýč, který vypadal, že se bude hodit na kopání hrobu. Potom, podle svého názoru už naposledy, jsem se podobně jako ve snu vydal k Ulici. Nepotřeboval jsem Jo, aby mi to místo ukázala; celou dobu na něj ukazovala Zelená paní. I kdyby tam nebyla, a i kdyby Sára Tidwellová stále nepáchla až do nebes, myslím, že bych to místo poznal. Myslím, že by mě k němu dovedlo mé vlastní nepokojné srdce.

* * *

Mezi mnou a místem, kde stezku střežila šedá skalní stěna, stál jakýsi muž, a když jsem se na posledním schůdku zastavil, zavolal na mě chraptivým hlasem, který jsem znal až příliš dobře.

„Hej, pasáku, kde máš svou kurvu?“

Stál na Ulici v lijáku, ale jeho venkovský oděv – zelené flanelové kalhoty, kostkovaná vlněná košile – a vybledlá modrá čapka unionistické armády byly suché, protože déšť padal spíš skrz něj než na něj. Vypadal hmotně, ale nebylo nic skutečnější než Sára. Připomínal jsem si to, když jsem sestupoval ze schůdku na chodník, na kterém stál, ale srdce mi pořád poplašeně tlouklo a bouchalo v hrudi jako vypolstrované kladivo.

Měl na sobě šaty Jareda Devora, ale nebyl to Jared Devore. Tohle byl Jaredův pravnuk Max, který začal svou kariéru krádeží saní a skončil sebevraždou… ale nejdřív zařídil vraždu své snachy, která měla tu drzost, že mu odmítla dát, po čem tak velmi toužil.

Vydal jsem se k němu a on se přesunul do středu chodníku, aby mi zatarasil cestu. Cítil jsem, jak z něj chladně žhne. Přesně tak to myslím, vyjadřuji svou vzpomínku co nejjasněji: cítil jsem, jak z něj chladně žhne. A byl to Max Devore, no jistě, ale oblečený jako dřevorubec na maškarní ples, a vypadal asi jako v době, kdy se mu narodil syn Lance. Starý, ale plný síly. Takový muž, ke kterému mohou mladší vzhlížet. A jako by je ta myšlenka přivolala, viděl jsem, jak se za ním vynořily slabé obrazy ostatních, seřazených bok po boku, aby zablokovali cestu. Byli to muži, které jsem potkal v houfu s Jaredem na Fryeburské pouti, a teď jsem některé z nich poznával. Samozřejmě Freda Deana, v roce 1901 teprve devatenáctiletého, vlastní dceru měl utopit až za třicet let. A ten, který připomínal mě, byl Harry Auster, prvorozený syn pradědečkovy sestry. Táhlo mu na šestnáct, byl sotva dost starý na vousy, ale stačilo to, aby mohl pracovat v lesích s Jaredem. Aby kadil do stejné díry jako Jared. Aby bral Jaredovy jedy jako moudrost. Další z nich trhl hlavou a zároveň zamžikal – už jsem ten tik někde viděl. Kde? Pak mi to došlo: v obchodě Na vyhlídce. Ten mladík byl otec zesnulého Royce Merrilla. Ostatní jsem neznal. Ani jsem o to nestál.

„Ty mezi námi neprojdeš,“ řekl Devore. Zvedl obě ruce. „Ať tě to ani nenapadne zkoušet. Mám pravdu, hoši?“

Souhlasně zamručeli – podobně asi uslyšíte mručet kdejakou současnou partu bouchačů –, ale jejich hlasy byly vzdálené; spíš smutné než hrozivé. Muž v šatech Jareda Devora vypadal poměrně hmotně, snad proto, že zaživa byl nesmírně vitálním člověkem, snad proto, že umřel teprve nedávno, ale ostatní byli sotva víc než promítnuté obrazy.

Vykročil jsem vpřed do toho žhnoucího chladu, do jeho pachu – do stejných pachů invalidy, které ho obklopovaly, když jsem se s ním zde setkal doopravdy.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ vykřikl.

„Je to v ústavě,“ řekl jsem. „A není to proti žádnému zákonu. Po Ulici chodí hodná štěňata vedle zlých psů. Sám jsi to řekl.“

„Ty tomu nerozumíš,“ řekl Max-Jared. „A nikdy rozumět nebudeš. Nejsi z toho světa. To byl náš svět.“

Zastavil jsem se a zvědavě se na něj zadíval. Času nebylo nazbyt, chtěl jsem s tím skoncovat… ale musel jsem se to dozvědět, a připadalo mi, že Devore je ochoten mluvit.

„Tak mi to vysvětli,“ řekl jsem. „Přesvědči mě, že nějaký svět byl váš svět.“ Díval jsem se na něj, potom na mihotavé, průhledné postavy za ním, na jejich průhledné maso navršené na svítících kostech. „Pověz mi, co jste udělali.“

„Tehdy bylo všechno jinak,“ řekl Devore. „Když jsi sem přijel ty, Noonane, mohl jsi jít tři míle na sever do Halo Bay a potkal jsi na Ulici tak deset lidí. Po Dni práce jsi možná nepotkal vůbec nikoho. Na téhle straně jezera musíš procházet křovím, které přerostlo chodník, a obcházet padlé stromy – po dnešní bouři jich bude ještě víc – a dokonce i několik nalomených kmenů, protože dnešní lidi z města se nedokážou spojit, aby chodník udržovali jako dřív. Ale za našich časů –! Lesy byly tehdy větší, Noonane, všechno bylo daleko a sousedi něco znamenali. Často i život. Tehdy to opravdu byla ulice. Vidíš?“

Viděl jsem. Když jsem se díval skrz obrysy Freda Deana a Harryho Austera a ostatních, tak jsem viděl. Nebyli to jen duchové; byla to také mihotavá okna do jiné doby: Viděl jsem

letní odpoledne v roce… 1898? Nebo 1902? 1907? Na tom nezáleží. Je to období kdy každý rok vypadá stejně, jako by se čas zastavil. Je to čas, na který pamětníci vzpomínají jako na zlatý věk. Je to Země minulosti, Království Když jsem byl kluk. Slunce všechno zaplavuje příjemným zlatým světlem nekonečného pozdního července; jezero je modré jako sen, protkané miliardou jiskřiček odražených zrcátek. A Ulice! Je porostlá hustou trávou jako zahrada a široká jako bulvár. Je to bulvár, jak vidím, místo, kde se naplno realizuje společenský život. Je to hlavní komunikace, hlavní kabel v městečku, které je kabely protkáno. Cítil jsem jejich existenci celou dobu – i když Jo ještě žila, cítil jsem je pod povrchem, a zde je místo, odkud vycházejí. Lidé korzují po Ulici, sem a tam po východní straně jezera Dark Score, procházejí se v malých hloučcích, smějí se a konverzují pod letním nebem, po kterém plují mohutné mraky, a zde všechna ta spojovací lana začínají. Dívám se a uvědomuji si, jak jsem se mýlil, když jsem je považoval za Marťany, za kruté a vypočítavé cizince. Na východ od prosluněné promenády se tyčí hrozivě tmavé lesy, mokřiny a mýtiny, kde může čekat kdejaké neštěstí od nohy rozdrcené pokáceným stromem po mladou matku umírající dřív, než k ní stačí v kolesce dojet lékař z Castle Rock. Jsou to lidé, kteří nemají elektřinu, telefony, žádnou okresní záchrannou službu, nemůžou se spoléhat na nikoho, jen jeden na druhého a na Boha, kterému už někteří začali nedůvěřovat. Žijí v lesích a ve stínech lesa, ale za pěkného letního odpoledne chodí na břeh jezera. Chodí k Ulici a dívají se na sebe a spolu se smějí a potom jsou skutečně v TR – v tom, co jsem si zvykl považovat za zónu. Nejsou to Marťané; jsou to jen jejich malé životy, které dlí na okraji temnoty, nic víc.

Vidím letní hosty z Warringtonu, muže oblečené do bílých flanelových obleků, dvě ženy v dlouhých tenisových šatech stále s raketami v ruce. Nějaký chlapík jede na trojkolce s obrovitým předním kolem a nejistě se mezi hosty proplete. Skupina letních hostů se zastavila a popovídala si se skupinkou mladíků z městečka; přespolní chtějí vědět, jestli by si s nimi místní nezahráli na hřišti u Warringtonu v úterý večer baseball. Ben Merrill, Royceův budoucí otec, říká Nojo, ale nebudeme se s váma mazlit jenom proto, že jste z Njújórku. Mladíci se smějí; tenistky také.

O kousek dál si dva chlapci zkoušejí chytání s jakýmsi podomácku vyrobeným baseballovým míčkem, kterému se říká koňský. Za nimi se pořádá schůze mladých matek, vážně hovoří o svých dětech, všechny jsou bezpečně v kočárcích a pohromadě ve své vlastní skupince. Muži v montérkách debatují o počasí a úrodě, o politice a úrodě, o daních a úrodě. Učitel z Konsolidované střední školy sedí na šedivém kamenném výčnělku, který tak dobře znám, a trpělivě učí zakaboněného chlapce, který chce být někde úplně jinde a dělat cokoliv jiného. Myslím, že ten chlapec vyroste v otce Buddyho Jellis o na. KLAKSON NEFUNGUJE, BACHA NA PROSTŘEDNÍK, pomyslím si.

Po celé de1ce Ulice sedí rybáři a chytají spousty ryb; jezero přímo kypí okouny a pstruhy a štikami. Jakýsi malíř – soudě podle haleny afešáckeno baretu také letní host – si postavil stojan a maluje hory a dvě dámy ho s úctou pozorují. Zazní dívčí smích, jejich špitání o chlapcích a šatech a škole. Je tu krásně, a klid. Devore má pravdu, když říká, že je to svět, který jsem nikdy neznal. Je to

„Krásné,“ řekl jsem a s námahou se z vidiny vytrhl. „Ano, to vidím. Ale kam míříš?“

„Kam mířím?“ Devore byl tak překvapený, že vypadal skoro komicky. „Ona si myslela, že se tam může procházet jako každý jiný, tam sakra mířím! Myslela si, že se tam může procházet jako bílá holka! Ona, s těmi jejími obrovskými zuby a velkýma kozama a sprostými šaty. Myslela si, že je něco zvláštního, ale my jsme jí dali lekci. Zkusila projít kolem mě, a když se jí to nepovedlo, strčila do mě těma svýma špinavýma rukama a povalila mě. Však jsme ji naučili způsobům. Že jo, chlapci?“

Znovu souhlasně zamručeli, ale měl jsem pocit, že někteří – například mladý Harry Auster – vypadají sklesle.

„Naučili jsme ji, kde je její místo,“ pokračoval Devore. „Naučili jsme, že není nic jinýho než

negr. Toto slovo používá pořád dokola, když jsou v lesích to léto roku 1901, to léto, kdy se Sára a Red-Tops stali těmi muzikanty, které bylo v tomto kraji nutno vidět. Ona a její bratr a celá ta jejich negerská rodina dostali pozvání na Warrington, aby hráli letním hostům; dostali šampaňské a ústřice… aspoň to říká Jared Devore svému houfu oddaných nohsledů, když pojídají svůj obyčejný oběd sestávající z chleba a naložených okurek, které jim daly matky (žádný z mladíků není ženatý, jenom Oren Peebles je zasnoubený).

Ale Jareda Devora nerozčiluje ani tak její rostoucí věhlas. Ani skutečnost, že byla u Warringtonů; jeho oči nijak neuráží, že ona a ten její bratr se skutečně posadili k Mým lidem a jedli s nimi, brali si chleba ze stejne1w košíku jako oni těmi svými černošskými prsty. Lidi u Warringtona jsou přece jenom z vnitrozemí a Devore povídá těm tichým, pozorně naslouchajícím mladíkům, že slyšel, že ve městech jako New York a Chicago některé bílé ženy dokonce šukají s negry.

Né! říká Harry Auster a nervózně se rozhlíží, jako by čekal, že se tady na Bowie Ridge z lesů vynoří několik Mých žen. Žádná bílá ženská by nešukala s negrem! Kecáš!

Devore se na něj jen podívá takovým tím pohledem, který říká Až budeš v mým věku. Kromě toho ho vůbec nezajímá, co se děje v New Yorku a Chicagu; během Občanské války viděl z vnitrozemí, kolik chtěl… řekl by vám, že nikdy nebojoval za svobodu těch zatracenejch otroků. Na jihu země si můžou držet otroky až do skonání světa, pokud se Jareda Lancelota Devora týče. Ne, on ve válce bojoval, aby těm mizerným parchantům na jih od Masonu a Dixonu dal ponaučení, že ze hry se neodchází jenom proto, že se vám nelíbí některá pravidla. Šel na jih, aby odloupl strup ze špičky nosu starého Johnnyho Reba. Zkusili si vystoupit ze Spojených států amerických, považte! Pane Bože!

Ne, nezajímají ho otroci a nezajímá ho země bavlny a nezajímají ho negři, kteří zpívají sprosté písničky a pak za ty oplzlosti dostanou zaplaceno šampaňským a oustřicemi (Jared vždycky říká oustřice tím sarkastickým tónem). Nezajímá ho nic, pokud se drží tam, kam patří, a on může být také tam, kam patří.

Jenomže to ona ne. Ta nafoukaná mrcha si představuje kdoví co. Už ji varovali, aby na Ulici nechodila, ale ona neposlechne. Stejně si tam chodí, prochází se tam v těch svých bí1ých šatech, jako by v nich vězela běloška, někdy se synem, který má negerský africký jméno a žádnýho tátu – jeho táta nejspíš strávil s jeho mámou jednu noc na seně někde v Alabamě a ona se tu teď s tím výlupkem prochází hrdě jako zběhlá opice. Chodí si po Ulici, jako by na to měla právo, i když s ní nepromluví živá duše.

„Ale to není pravda, že?“ zeptal jsem se Devora. „A právě to tvému pradědovi nejvíc leželo v žaludku. Lidi s ní mluvili. Něco na ní bylo – možná ten smích. Muži s ní mluvili o úrodě a ženy jí ukazovaly své děti. Někdy jí dávaly své děti pochovat, a když se na ně Sára smála, děti se na ni smály taky. Děvčata za ní chodila na radu ohledně chlapců. A chlapci… ti se jen dívali. Ale jak se dívali, co? Hltali ji očima a nejspíš na ni většina z nich myslela, když si zašli na záchod a naplnili si dlaně.“

Devore se mračil. Stárnul mi před očima, vrásky se zarývaly hlouběji a hlouběji do obličeje; stával se z něj muž, který mě srazil do jezera, protože nesnesl, že mu někdo odporuje. A jak stárnul, zároveň vybledal.

„To Jaredovi vadilo nejvíc, že? Že se lidé od ní neodvraceli, že se jí nevyhýbali. Procházela se po Ulici a nikdo s ní nejednal jako s negrem. Jednali s ní jako se sousedkou.“

Byl jsem v zóně hlouběji než dřív, až tam, kde proudilo vědomí městečka jako ponorná řeka. Mohl jsem z té řeky pít, dokud jsem v zóně byl, mohl jsem si naplnit ústa, hrdlo a břicho její chladnou minerální chutí.

Devore s nimi takto mluvil celé léto. Byli víc než jeho parťáci, byli to jeho chlapci: Fred, Harry, Ben, Oren, George Armbruster a Draper Finney, který se příští léto opije a při skoku do zatopeného lomu si zlomí vaz a utopí se. Jenomže to byla nehoda, která se dala čekat. Draper Finney mezi červencem 1901 a srpnem 1902 hodně pil, protože jinak nemohl spát. Jedině tak dokázal vystrčit tu ruku ze své hlavy, tu ruku, která trčela rovnou z vody a svírala a rozvírala prsty, až se člověku chtělo křičet Nech toho, copak toho nikdy nenecháš.

Celé léto jim Jared Devore pěchoval do hlavy tu negerskou děvku a tu nafoukanou děvku. Celé léto jim vykládalo jejich mužské zodpovědnosti, jejich povinnosti udržovat společenstvo čisté, a jak musí vidět to, co nevidí ostatní, a dělat to, co nedělají ostatní.

Bylo to jednou v neděli odpoledne v srpnu, v době, kdy ruch na Ulici rychle utichal. Později, tak kolem páté, se začnou lidé znovu scházet a od šesti do západu slunce tu bude nabito. Ale ve tři odpoledne byl odliv. Metodisté byli v Har1ow na odpolední zpívané mši; společnost letních hostů u Warringtona seděla u těžkého odpoledního svátečního pečeného kuřete nebo šunky; všechny rodiny v městečku se zabývaly nedělním obědem. Kdo už byl po obědě, ten největší vedro prodřímal- v houpací síti, kde to šlo. Sára měla tuto klidnou dobu ráda. Vlastně ji přímo milovala. Pořádný kus života strávila na hlučných poutích a v zakouřených špeluňkách, kde křičela své písně, aby byla slyšet nad hlasy zrudlých, zdivočelých opilců, a i když měla ráda vzrušení a nepředvídatelnost takového života, zároveň milovala i klid. Ty zdejší mírumilovné procházky… Konečně, nemládla přece; měla syna, který vyrůstal z dětských botiček. Tehdy v neděli si určitě myslela, že Ulice je skoro až moc tichá. Ušla asi míli na jih od louky, aniž spatřila živou duši – dokonce i Kito byl pryč, zastavil se kdesi na borůvkách. Jako by celé městečko bylo opuštěné. Ví že v Kashwakamaku pořádá Východní hvězda večeři, ke které dokonce přispěla houbovým koláčem, protože se s některými dámami z Východní hvězdy spřátelila. Všechny jsou tam a chystají tabuli. Neví však, že dnes je také den vysvěcení nového baptistického kostela, prvního opravdového kostela, který byl zde v TR postaven. Tam odešlo také dost místních, pohanů i baptistů. Z druhé strany jezera slyší slabé metodistické zpěvy. Zní to sladce, tiše a krásně; ta dálka a ozvěna vyladila všechny falešné hlasy.

Těch mužů si nevšímá – většinou jsou velmi mladí, takoví, kteří se na ni za běžných okolností odvažují podívat jen koutkem oka –, dokud nepromluví ten nejstarší. „Tak, černá děvka v bílých šatech s červeným páskem! Ať mě čert vezme, jestli to není trochu moc barev na tuhle stranu jezera. Co to s tebou je, děvko? Copak nic nechápeš?“

Otočí se k němu, polekala se, ale nedává to najevo. Prožila na této zemi šestatřicet let, poznala už v jedenácti, co takový mužský má a kam to chce strčit, a chápe, že když jsou muži takhle pohromadě a jsou celí říční (ona to vycítí), přestanou myslet jako jednotlivci a promění se v psí smečku. Když se jim ukáže strach, vrhnou se na člověka jako psi a nejspíš ho taky tak roztrhají.

Дата добавления: 2015-11-04