Stephen King Pytel kostí 49 страница

Díval jsem se na ni a srdce mi prudce bušilo. Zaburácel hrom. Padací dvířka byla otevřená, ale já zapomněl vylézt. Zapomněl jsem na všechno kromě cínové krabičky, kterou jsem držel v ruce, krabičky o velikosti krabice na doutníky, ale nebyla tak hluboká. Vzal jsem víčko do dlaně a odklopil je.

Uvnitř byly poházené složené papíry a pod nimi několik kroužkových poznámkových bloků, jaké mívám pořád po ruce, abych si na ně mohl psát poznámky a seznamy postav. Tyto bloky byly svázané gumičkou. Úplně nahoře ležel jakýsi lesklý černý čtverec. Než jsem ho zvedl a podržel ho před baterkou, netušil jsem, že je to fotografický negativ.

Na něm jsem uviděl jako ducha slabě oranžového odstínu revers Johanny v jejích šedých dvoudílných plavkách. Stála na plovacím voru s rukama za hlavou.

„Jo,“ řekl jsem a pak už jsem nemohl říct vůbec nic. Hrdlo se mi sevřelo slzami. Chvíli jsem negativ držel, nechtěl jsem s ním ztratit kontakt, ale pak jsem ho vrátil do krabice k papírům a zápisníkům. Kvůli nim se v červenci 1994 vrátila na Sáru; aby je shromáždila a co nejlépe schovala. Vzala sovy z verandy (Frank slyšel, jak tam bouchly dveře) a odnesla je sem. Skoro jsem ji viděl, jak odtrhává podstavec jedné sovy a strká do plastového totemu cínovou krabičku, obě sovy balí do igelitu a pak je táhne sem dolů, to všechno dělá, zatímco její bratr sedí na kapotě auta a pokuřuje marlborky a cítí ty vibrace. Špatné vibrace. Pochyboval jsem, že se někdy dozvím o všech důvodech, proč to udělala, nebo co si o tom myslela… ale skoro jistě věřila, Že si sem nakonec najdu cestu. Proč by tu jinak nechávala ten negativ?

Jednotlivé papíry byly většinou fotokopie novinových výstřižků z Gastle Rock Gall a z Weekly News, novin, které byly zřejmě předchůdcem Gallu. Na každém bylo úhledným, pevným rukopisem mé ženy vyznačeno datum. Nejstarší výstřižek byl z roku 1865 a měl nadpis DALŠÍ ZACHRÁNĚNÝ DOMOV. Navrátilec byl Jared Devore, bylo mu dvaatřicet let. Najednou jsem pochopil jednu věc, která mě mátla: ten posun mezi generacemi. Jak jsem se tam tak krčil na paletách a baterka svítila na starodávné písmo, vybavila se mi jedna Sářina písnička. Zpívalo se v ní

Dělají to staří a mladí lidi taky/ A staří mladejm ukážou, aby si věděli rady…

Než se v castleském okresu objevila Sára s Red-Tops a usadili se na místě, kterému se říká Tidwellova louka, bylo Jaredovi Devorovi šedesát sedm nebo osm. Byl starý, ale pořád plný síly. Veterán Občanské války. Takový ten starší muž, ke kterému mladší mohou vzhlížet. A Sářina písnička měla pravdu – staří lidé ukazují mladým, co mají dělat.

Co přesně udělali?

Výstřižky o Sáře a Red-Tops neprozradily nic. Jenom jsem je prolistoval, ale celkový tón mi stejně neušel. Popsal bych to jako všudypřítomné, vynalézavé pohrdání. Red-Tops byli „naši jižní kosové“ a „náš tmavý rytmus“. Byli „plní temně dobré nálady“. Sára byla „úžasná představitelka černého národa s širokým nosem, plnými rty a ušlechtilým čelem“, která „fascinovala stejně muže jako ženy svým živočišným chováním, blýskavým úsměvem a nevázaným smíchem“.

Byly to recenze, bůh nás ochraňuj a zachovej. Byly pochvalné, pokud vám nevadí, když jste podle nich plní temně dobré nálady.

Rychle jsem je prolistoval, hledal jsem něco, co by se týkalo okolností, za kterých „naši jižní kosové“ odjeli. Nenašel jsem nic. Místo toho jsem našel výstřižek z Gallu s datem 19. července (jdi na devatenáct, pomyslel jsem si) roku 1933. Nadpis zněl BÝVALÝ PRŮVODCE A SPRÁVCE NEDOKÁZAL ZACHRÁNIT DCERU. Podle článku Fred Dean spolu s dvěma stovkami dalších mužů pomáhal hasit požáry ve východní části TR, když se vítr najednou otočil a začal ohrožovat severní konec jezera, kde do té doby nehrozilo nebezpečí. Tehdy tam měla spousta místních rybářské a lovecké tábory (to jsem věděl už dřív). Ta komunita měla vlastní obchod smíšeným zbožím a skutečné jméno, Halo Bay. Fredova manželka Hilda tam byla s Deanovými tříletými dvojčaty, Williamem a Carlou, zatímco její manžel šel hasit. V Halo Bay byla spousta dalších manželek a dětí.

V novinách stálo, že oheň se rychle rozšířil, když se vítr změnil – „jako pochodující výbuchy“. Plameny přeskočily jedinou mezeru, kterou muži v tom směru nechali, a zamířily na opačný konec jezera. V Halo Bay nezůstali žádní muži, kteří by se chopili velení, a ženy toho zřejmě nebyly schopny nebo k tomu nebyly ochotny. Propadly panice, běžely nakládat do aut své děti a tábornické potřeby, a vyjely se svými auty na jedinou silnici. Nakonec se jedno staré auto nebo dodávka porouchalo, a když se přihnal oheň, který polykal les, kde nepršelo od dubna předchozího roku, zjistily ženy na ucpané silnici, že ústupová cesta je odříznuta.

Dobrovolní hasiči dorazili včas, ale když se Fred Dean dostal k manželce, která se s partou žen pokoušela odtlačit ze silnice porouchanou fordku, zjistil něco strašného. Billy ležel vzadu v autě a tvrdě spal, ale Carla tam nebyla. Hilda naložila obě děti – seděly na zadním sedadle a držely se za ruce jako vždy. Ale někdy v době, kdy se chlapec schoval na podlaze auta a usnul a Hilda cpala pár posledních věcí do kufru, si musela Carla vzpomenout, že nechala doma nějakou hračku nebo panenku, a vrátila se pro ni do chaty. Mezitím se matka posadila za volant starého De-Soto a odjela, aniž děti znovu zkontrolovala. Carla Deanová byla pořád buď v chatě v Halo Bay, nebo šla pěšky po silnici. V každém případě ji dostihly plameny.

Silnice byla příliš úzká, než aby se na ní auta otočila, a příliš ucpaná, než aby mohlo něco projet mezi nimi. Takže Fred Dean, hrdina, se rozběhl k zakouřenému obzoru, kde začaly probleskovat jasně oranžové jazyky. Větrem živený oheň vyskočil na obzor a běžel mu vstříc korunami stromů jako milenec.

Klečel jsem na paletách a četl to ve světle baterky a zčistajasna pach ohně a spálenin zesílil. Rozkašlal jsem se… a potom se kašel zadusil železitou chutí jezera v ústech a krku. Znovu, tentokrát v kleku pod pracovnou mé manželky, jsem měl pocit, že se topím. Opět jsem se předklonil a dávil, ale vyšla ze mě jen trocha slin.

Otočil jsem se a uviděl jezero. Potáplice na zamlžené hladině křičely a v řadě plavaly ke mně a při tom tloukly křídly do vody. Modré nebe zmizelo. Vzduch páchl spáleninou a střelným prachem. Z nebe se začal sypat popel. Východní okraj Dark Score byl v plamenech a já chvílemi slyšel tlumené rány, jak duté stromy vybuchovaly. Znělo to jako hlubinné odstřely.

Podíval jsem se dolů, chtěl jsem se z té vize vymanit, věděl jsem, že za chviličku z ní nebude žádná vize, ale skutečnost jako byl ten výlet na Fryeburskou pouť, který jsme podnikli s Kyrou. Neuviděl jsem však plastovou sovu se zlatě lemovanýma očima, ale holčičku s jasně modrýma očima. Seděla u piknikového stolu, natahovala baculaté ruce a plakala. Viděl jsem ji stejně jasně jako svůj obličej v zrcadle každé ráno, když se holím. Viděl jsem, že je tak

v Kyřině věku, ale je mnohem baculatější a vlasy má černé a ne světlé.

Její vlasy mají odstín, který si vlasy jejího bratra zachovají až do nemožně vzdáleného léta roku 1998, kdy začal šedivět, do roku, kterého se ona nedožije, pokud ji někdo nevytáhne z toho pekla. Má na sobě bílé šaty a červené podkolenky a natahuje ke mně ruce a volá Tati, tati.

Vyrazil jsem k ní ale na okamžik mě rozrazí jakýsi horký poryv – uvědomuji si, že jsem tu jen duch a že mnou právě proběhl Fred Dean. Tati, křičí ale na něj, ne na mě. Tati! A objímá ho a nevšímá si sazí které jí umažou bílé hedvábné šaty a baculatý obličej, když ji otec líbá, a z nebe začínají padat saze a potáplice se ženou k pobřeží s křikem, který zní jako pronikavý nářek.

Tatínku, jde oheň! křičí když ji otec bere do náruče.

Já vím, buď statečná, říká on. Nic se nám nestane, poupátko, ale musíš být statečná.

Oheň nejde, oheň už je tu. Celý východní konec Halo Bay je v plamenech a ty se ženou sem, požírají jednu za druhou chatky, kde v lovecké a rybářské sezóně muži vyspávali opici. Za chatkou Ala LeRouxe začalo hořet prádlo, které Marguerita ráno pověsila, kalhoty a šaty a prádlo hoří na šňůrách, které se samy proměnily v ohnivé provazce. Z nebe padají spršky listí a kůry; hořící uhlík dopadne Carle na krk a ona vykřikne bolestí. Fred uhlík shodí a pořád ji odnáší po svahu k vodě.

Nedělej to! křičím. Vím, že není v mé moci to změnit, ale stejně na něj křičím a stejně se to pokouším změnit. Vzepři se tomu! Kristepane, bojuj s tím!

Tati, kdo je ten pán? ptá se Carla a ukazuje na mě, a šindelovou střechu u Deanových zatím požírá oheň.

Fred pohlédne směrem, kterým malá ukazuje, a já mu na tváři zahlédnu záchvěv viny. Ví co dělá, to je to strašné – v hloubi duše přesně ví co dělá tady v Halo Bay, kde končí Ulice. Ví to a bojí se, že někdo jeho dílo spatří. Ale nevidí nic.

Nebo ano? Oči se mu na okamžik nedůvěřivě rozšíří jako by skutečně něco zahlédl - možná tancující spirály vzduchu. Nebo mě vycítil? Je to tím? Vycítil v tom žáru nečekaný závan studeného vzduchu? Který mu připadá jako napřažené ruce, ruce, které by mu bránily, kdyby byly hmotné? Pak se podívá jinam; za malým můstkem Deanových vstoupí do vody.

Frede! křičím. Frede, proboha, chlape, podívej se na ni! Myslíš, že ji tvoje manželka jenom náhodou navlékla do hedvábných bílých šatů? To mají být šaty na všední den?

Tati, proč jdeme do vody? ptá se.

Abychom utekli před ohněm, miláčku.

Tati, já neumím plavat!

Nebudeš muset, odpovídá, a jak mě při těch slovech zamrazilo! Protože nelže – nebude muset plavat, ani teď, ani v budoucnu. A Fred to aspoň udělá milosrdněji než Normal Auster, až přijde na Normala řada – je to milosrdnější než vrzající pumpa a litry ledové vody.

Bílé šaty se kolem ní vznášejí jako lilie. Červené podkolenky se mihotají ve vodě. Pevně se ho drží kolem krku a už jsou mezi letícími potáplicemi; potáplice bičují vodu mocnými křídly, šlehají vodu do pěny a hledí na muže a dívku šílenýma červenýma očima. Vzduch ztěžkl kouřem a nebe není vidět. Potácím se za nimi, brodím se vodou – cítím její chlad, i když vodu nevířím a nezůstává za mnou brázda. V ohni se ocitl východní i severní okraj jezera – kolem nás jsou hořící kopce, a Fred Dean se brodí se svou dcerou hlouběji, nese ji, jako by to byl nějaký baptistický obřad. A pořád si říká, že se ji snaží zachránit, jenom zachránit, stejně jako si bude Hilda celý život říkat, že malá se prostě vrátila do chaty pro nějakou hračku, že tam malou nenechala schválně, oblečenou do bílých šatů a červených podkolenek, aby ji našel otec, který kdysi udělal cosi nevýslovného. Toto je minulost, toto je Země minulosti, a zde se hříchy otců trestají na dětech až do sedmého kolena, které se ještě nenarodilo.

Nese ji hlouběji a ona začne křičet. Její křik se mísí s křikem potáplic, až ho otec umlčí polibkem na vyděšená ústa. „Mám tě moc rád, tatínek miluje svoje zlatíčko,“ řekne a pak ji ponoří. Má to být křest, jenomže na břehu nezpívá žádný sbor „Sejdeme se u řeky“ a nikdo nevolá Alelujá! A on ji už na hladinu nepustí. Zuřivě se zmítá v bílém květu obětních šatů, a po chvíli už otec ten pohled nesnese; dívá se raději na jezero, na západ, kterého se oheň zatím nedotkl (a ani nedotkne), na západ, kde je nebe zatím modré. Kolem něj se sype popel jako černý déšť a z očí mu tečou slzy, a když se mu dcera zuřivě zmítá v rukou a snaží se vyprostit z toho smrtelného sevření říká si Byla to nehoda, prostě strašná nehoda, vzal jsem ji do vody, protože jinam jsem ji vzít nemohl, jedině tam nehořelo, a ona zpanikařila, začala sebou házet, a byla celá mokrá a hrozně mi klouzala v rukou a já ji neudržel a pak se mi úplně vysmekla a potom…

Zapomněl jsem, že jsem duch. Vykřikl jsem „KIO! Vydrž, Ki!“ Doběhl jsem k ní, viděl jsem její zděšený obličej, vypoulené modré oči, růžová ústa s řádkou stříbrných bublin stoupající k hladině, kde stojí Fred, který stojí po krk ve vodě a drží Carlu dole a říká si zas a znovu, že se ji snaží zachránit, je to jediná možnost, snaží se ji zachránit, je to jediná možnost. Hmátl jsem po ní zas a znova jsem to zkoušel, moje dítě, moje dcera, moje Kia (všechny byly Kia, chlapci i dívky, všichni byli mými dcerami) a pokaždé mi paže prošly skrz. Horší – ach, mnohem horší – je, že teď natahuje ruce po mně, její paže vylétají vzhůru a prosí o záchranu. Její pátravé ruce projdou mými. Nemůžeme se dotknout, protože teď jsem duch já. Já jsem duch a ona se zmítá stále slaběji a já si uvědomuji, že nemůžu, nemůžu, ach ne

nemohl jsem se nadechnout – topil jsem se.

Zlomil jsem se v pase, otevřel ústa a tentokrát ze mě vychrstla jezerní voda a zmáčela plastovou sovu, která mi ležela na paletě u kolenou. Přitiskl jsem krabičku s JOHANNINÝMI DROBNOSTMI k hrudi, nechtěl jsem, aby se obsah namočil, a ten pohyb mi přivodil další záchvat. Tentokrát mi studená voda tekla nejen z úst, ale i z nosu. Zhluboka, trhaně jsem se nadechl, pak se rozkašlal.

„Tohle musí skončit,“ řekl jsem, ale tohle samozřejmě byl konec, takový či onaký. Protože Kyra byla poslední.

Vylezl jsem po schůdcích do pracovny a posadil se na zaneřáděnou podlahu, abych popadl dech. Venku bouřilo a lilo, ale měl jsem pocit, že bouřka se už vyzuři1a z nejhoršího. Ale možná to byla jenom naděje.

Odpočíval jsem s nohama spuštěnýma otvorem – nebyli tam už žádní duchové, kteří by mi chňapali po kotnících, nevím, jak jsem to věděl, ale bylo to tak – a zatím jsem stáhl gumičku z poznámkových bloků. Prolistoval jsem první a viděl jsem, že je skoro plný Johanniných poznámek a složených papírů se stroj opisem o řádkování jedna: ovoce všech těch utajovaných výletů do TR během let 1993 a 1994. Většinou to byly jen kusé poznámky a přepisy pásků, které možná pořád ležely někde pode mnou v úložném prostoru. Možná uklizené vedle videa a osmistopého magnetofonu. Ale nepotřeboval jsem je. Až přijde čas – jestli přijde čas-, určitě najdu větší část příběhu zde. Co se stalo, kdo to udělal, jak se to utajilo. V této chvíli mě to nezajímalo. V této chvíli jsem se chtěl jenom přesvědčit, že Kyra je v bezpečí a tak to zůstane. Byla jediná cesta, jak to zařídit.

Čiň dobře.

Pokusil jsem se znovu zápisníky přepásat gumičkou, ale jeden z nich, do kterého jsem se nepodíval, mi vyklouzl z mokré ruky a spadl na podlahu. Vypadl z něj útržek zeleného papírku. Zvedl jsem ho a uviděl toto:

Na okamžik jsem se vynořil z toho podivného a nepřítomného stavu vědomí, ve kterém jsem žil; svět zapadl zpět do svých obvyklých dimenzí. Ale barvy byly stále příliš jasné, předměty příliš přítomné. Měl jsem pocit jako voják v boji, kterého najednou ozářilo přízračně bílé světlo, v němž je všechno vidět.

Příbuzní z otcovy strany pocházeli z Neck, v tom jsem měl pravdu; můj pradědeček byl podle toho James Noonan a nikdy nekadil do stejné díry jako Jared Devore. Max Devore buď lhal, když to Mattie říkal… nebo byl špatně informován… nebo byl prostě popletený, jak už lidé často bývají, když překročí osmdesátku. Dokonce i chlap jako Devore, kterému to většinou sakra myslelo, nebyl výjimkou a občas ze své úrovně sklouzl. Ale i tak nebyl daleko od pravdy. Protože podle tohoto papírku můj pradědeček měl starší sestru Bridget. A Bridget si vzala – Bentona Austera.

Prstem jsem přejel níž k Harrymu Austerovi. Narozen z Bentona a Bridget Noonanové v roce 1885.

„Ježíši Kriste,“ zašeptal jsem. „Dědeček Kennyho Austera byl můj prastrýc. A patřil k nim. Nevím, co provedli, ale Harry Auster patřil k nim. Tady je to spojení.“

Najednou jsem si vzpomněl na Kyru a projela mnou hrůza. Byla v domě sama skoro hodinu. Jak jsem mohl být tak hloupý? Mohl tam přijít kdokoli, zatímco jsem byl pod pracovnou. Sára mohla využít každého, aby –

Uvědomil jsem si, že to není pravda. Vrahové a jejich malé oběti byli vždycky spojeni pokrevním poutem, a teď, když ta krev zřídla, dotekla řeka skoro do moře. Zůstal Bill Dean, ale ten se držel od Smějící se Sáry dál. Byl tu Kenny Auster, ale Kenny odjel s rodinou do Taxachusetts. A Kyřini nejbližší pokrevní příbuzní – matka, otec, děd – byli po smrti.

Zbýval jsem jenom já. Jenom já byl její příbuzný. Jenom já to mohl udělat. Pokud…

Vyrazil jsem k domu co nejrychleji, cestou jsem klouzal a čvachtal po rozbahněném chodníku a zoufale doufal, že bude v pořádku. Nemyslel jsem si, že by Sára osobně mohla Kyře ublížit, ať už si vzala na pomoc pamětnických vibrací kolik chtěla… ale co když jsem se mýlil?

Co když jsem se mýlil?

28. kapitola

Když jsem odcházel, Ki tvrdě spala, ležela na boku se špinavým plyšovým psíkem v ruce pod bradou. Umazal jí krk, ale neměl jsem to srdce jí ho brát. Vlevo za ní jsem otevřenými dveřmi do koupelny slyšel vodu neustále kapající z kohoutku do vany. Kolem mě se hedvábně mihl studený závan vzduchu, polaskal mi tváře a nikoli nepříjemně mě z něj zamrazilo v zádech. Bunterův zvonek v obývacím pokoji se trochu rozcinkal.

Voda je pořád teplá, zlato, šeptala Sára. Buď jí přítelem, buď jí otcem. Do toho, hned. Udělej, co chci. Udělej, co chceme oba.

A já chtěl, a právě proto se mě Jo zpočátku snažila udržet dál od TR a Smějící se Sáry. Proto také tajila své těhotenství. Bylo to, jako bych v sobě objevil upíra, stvůru, která se nezajímá o to, co považuje za televizní svědomí a zatuchlou morálku. Cosi ve mně chtělo prostě odnést Ki do koupelny a ponořit ji do vany plné teplé vody a držet ji tam a dívat se, jak se bílé červeně lemované stužky mihotají, podobně jako se mihotaly bílé šaty a červené podkolenky Carly Deanové, zatímco všude kolem ní a jejího otce hořel les. Něco ve mně by víc než ochotně splatilo poslední splátku toho starého účtu.

„Panebože,“ zamumlal jsem a otřel si obličej roztřesenou rukou. „Zná spoustu triků. A je sakra silná.“

Dveře koupelny se chtěly přede mnou zabouchnout dřív, než jsem jimi stačil projít, ale já je bez většího odporu rozrazil. Dveře lékárničky se rozlétly a sklo se rozbilo o stěnu. Všechno zevnitř vyletělo na mě, ale nebyl to příliš nebezpečný útok; tentokrát střely představovaly zubní pasty, kartáčky, lahvičky z umělé hmoty a několik starých inhalátorů Vick. Slabě, velmi slabě jsem slyšel její nespokojený křik, když jsem vytáhl z vany zátku a nechal vodu klokotavě odtékat. V TR se za jedno století utopilo už dost lidí, panebože. A přesto jsem chvíli cítil neuvěřitelně silné puzení vrátit zátku na místo, dokud byla voda dost hluboká, aby byla k užitku. Radši jsem ji utrhl z řetízku a vyhodil na chodbu. Dvířka lékárničky se znovu zabouchla a zbytek skla vypadl ven.

„Kolik jsi jich dostala?“ zeptal jsem se jí. „Kolik kromě Carly Deanové a Kerryho Austera a naší Ki? Dva? Tři? Pět? Kolik jich potřebuješ, než se uklidníš?“

Дата добавления: 2015-11-04