„Můj pejsek!“ vykřikla Ki. I když ječela, sotva jsem ji slyšel. Viděl jsem jí však do obličeje a všiml si prázdných rukou. „Stlicken! Nemám Stlickena!“
Rozhlédl jsem se a ano, byl tam, plul po asfaltu na příjezdové cestě kolem verandy. O kousek dál se voda hrnula z asfaltu dolů ze svahu; jestli Strickland popluje s proudem, nejspíš skončí někde v lese. Nebo až v jezeře.
„Stlicken!“ plakala Ki. „Můj PEJSEK!“
Najednou nám oběma na tom hloupém plyšovém psovi hrozně záleželo. Utíkal jsem za ním po cestě s Ki v náručí, nevšímal si deště a větru a oslnivých blesků. A stejně byl na svahu rychlejší než já – voda, která ho unášela, tekla moc rychle, než abych ho dohnal.
Na okraji asfaltu ho však zachytila trojice slunečnic, divoce rozkývaných větrem. Vypadaly jako uctívačky v náboženském vytržení na duchovním shromáždění: Ano, Ježíííši! Děkuju ti Paneee! Navíc mi byly povědomé. Bylo samozřejmě nemožné, že by to byly tytéž tři slunečnice, které prorůstaly prkny na verandě v mém snu (a na fotografii, kterou pořídil Bill Dean před mým příjezdem), a přesto to byly ony; nepochybně to byly ony. Tři slunečnice jako ty tři strašidelné sestry v Macbethovi, tři slunečnice s tvářemi jako světlomet. Vrátí! jsem se k Smějící se Sáře; byl jsem v zóně; vrátil jsem se do svého snu a tentokrát mě sen dostal.
„Stlickene!“ Ki se mi v rukou nakláněla a mrskala sebou, a přitom jsme oba byli příliš mokří, než aby to bylo bezpečné. „Plosím, Miku, plosím!“
Nebe se rozburácelo jako vědro nitro glycerínu. Oba jsme vykřikli. Padl jsem na koleno a chňapl po plyšovém psíkovi. Kyra ho popadla a horečně ho opusinkovala. Vyletěl jsem zase na nohy, popohnán dalším zahřměním, které tentokrát pročíslo vzduch jako šílený bič. Podíval jsem se na slunečnice a připadalo mi, že ony se dívají na mě – Nazdar, Irčoune, to byla doba, co říkáš? Potom jsem Ki chytil co nejpevněji, jak to šlo, otočil jsem se a brodil se k domu. Nebylo to snadné; voda na příjezdové cestě byla po kotníky hluboká a zahuštěná tajícími kroupami. Kolem nás proletěla větev a dopadla na místo, kde jsem před chvilkou klečel a sbíral Stricklanda. Ozvala se rána a pak to několikrát bouchlo, jak nějaká větší větev dopadla na střechu a skutálela se z ní dolů.
Vyběhl jsem na zadní verandu, i když jsem trochu čekal, že na nás vyběhne přízrak s pozvednutými beztvarými pažemi a že nás chmurně uvítá, ale žádný přízrak tam nestál. Kolem byla jen bouře a to stačí!.
Ki pevně svírala psíka a já si celkem bez údivu všiml, že díky vodě v kombinaci se špínou, pocházející z mnoha hodin strávených na pískovišti, Strickland černá. Přece jenom to byl on, kterého jsem viděl ve snu.
Už bylo pozdě. Nebylo kam jít, neměli jsme jiný úkryt před bouří. Otevřel jsem dveře a přinesl Kyru Devorovou do útrob Smějící se Sáry.
* * *
Středová část Sáry – srdce domu – stála skoro sto let a viděla už pěknou řádku bouřek. Ta, která to červencové odpoledne postihla jezerní oblast, byla možná nejhorší, ale jakmile jsme se ocitli uvnitř, věděl jsem, že dům i tuto hrůzu přestojí dobře. Roubené stěny byly tak silné, že jsme si připadali, jako bychom vstoupí!i do nějakého sklepení. Burácení a rány se proměnily v hukot zpestřovaný hromobitím a občas hlasitou ránou, jak nějaká větev spadla na střechu. Kdesi – asi ve sklepě – se uvolnily dveře, takže bouchaly. Znělo to jako startovací pistole. Kuchyňské okno rozbil povalený stromek. Jehličnatá špička trčela nad sporákem dovnitř, vrhala na linku a hořáky stíny, jak se kývala. Chtěl jsem ji ulomit, ale pak jsem ji tam nechal. Aspoň ucpávala tu díru.
Odnesl jsem Ki do obývacího pokoje a odtud jsme se podívali na jezero, černou vodu poprášenou přízračnými blednými skvrnkami pod černým nebem. Blýskalo se v jednom kuse, takže byl vidět prstenec lesů, který tancoval a horečně se svíjel kolem jezera. Dům byl sice pevný, ale v hloubi útrob sténal, jak na něj dorážel vítr, jenž se ho snaží! z kopce strhnout.
Ozvalo se tiché, klidné zacinkání. Kyra zvedla hlavu z mého ramene a rozhlédla se.
„Ty máš losa,“ řekla.
„Ano, to je Bunter.“
„Kouše?“
„Ne, zlato, nemůže kousat. Je jako… asi jako panenka.“
„Ploč mu zvoní ten zvonek?“
„Je rád, že jsme tady. Je rád, že jsme to dokázali.“
Viděl jsem, že chce být veselejší, ale bylo na ní vidět, jak jí dochází, že tu není Mattie, aby se radovala s ní. Viděl jsem, že jí v hlavičce svítá pomyšlení, že Mattie už tu nikdy nebude, aby se radovala s ní… a cítil jsem, jak tu myšlenku zahání. Nad hlavou nám cosi mohutného dopadlo na střechu, světla zablikala a Ki začala znovu natahovat.
„Ne, zlato,“ chlácholil jsem ji a začal se s ní procházet. „Ne, zlato, ne, Ki, neplač. Neplač, zlato, neplač.“
„Já chci mámu! Já chci Mattie!“
Chodil jsem s ní, jak se asi chodí s dětmi, které bolí bříško. Na tříleté dítě chápala příliš mnoho a její utrpení bylo tím pádem hroznější, než jaké mělo tříleté dítě nést. Tak jsem ji držel v náručí a chodil s ní, na rukou jsem cítil šortky promáčené močí a deštěm, kolem krku její ruce rozpálené jako v horečce, tváře upatlané nudlemi a slzami, vlasy jako mokrý chumel po našem krátkém běhu lijákem, dech jí byl cítit po acetonu, z hračky byl uškrcený černý chomáč, ze kterého jí přes klouby prstů tekly čúrky špinavé vody. Chodil jsem s ní. Chodili jsme sem a tam po obývacím pokoji Sáry, sem a tam kalným světlem, které vrhala jediná stropní lampa. Světlo z generátoru není nikdy docela rovnoměrné a klidné – zdá se, že dýchá a vzdychá. Chodili jsme sem a tam za neustálého tichého cinkání Bunterova zvonku, podobného hudbě světa, kterého se někdy dotýkáme, ale nikdy ho doopravdy nevidíme. Sem a tam, a bouřka běsnila. Myslím, že jsem jí zpíval, a vím, že jsem se jí dotýkal myšlenkami, a společně jsme zacházeli hlouběji a hlouběji do té zóny. Nad námi letěla mračna a bušil déšť, hasící ohně, které blesky zapálily v lese. Dům sténal a vzduch vířily poryvy větru, jenž sem pronikal rozbitým oknem, ale přesto všechno jsem měl pocit smutného bezpečí. Pocit, že se vracím domů.
Nakonec jí slzy začaly vysychat. Ležela opřená tváří o mé rameno, takže jsem cítil její těžkou hlavu, a když jsme míjeli okna s vyhlídkou na jezero, viděl jsem, že se její oči dívají ven do stříbřitě temné bouře, že jsou otevřené dokořán a nemrkají. Nosil ji vysoký muž s řídnoucími vlasy. Uvědomil jsem si, že skrz nás vidím jídelní sůl. Naše odrazy jsou už duchové, pomyslel jsem si.
„Ki? Nechceš něco sníst?“
„Nemám hlad.“
„Napiješ se trochu mléka?“
„Ne, chci kakao. Je mi zima.“
„Ano, jistě. A kakao mám.“
Pokusil jsem se ji postavit na zem, ale ona se mě ustrašeně a pevně chytila a hrabala mi po těle baculatýma nohama. Znovu jsem ji zvedl, tentokrát si ji usadil na boku, a ona se uklidnila.
„Kdo je tu?“ zeptala se. Začala se třást. „Kdo je tu s námi?“
„Nevím.“
„Je to nějaký kluk,“ řekla. „Viděla jsem ho tam.“ Ukázala Stricklandem k posuvným skleněným dveřím, které vedly na verandu (všechny židličky venku byly převrácené a odsunuté do rohů; jedna chyběla, nejspíš ji vítr odfoukl přes zábradlí). „Byl čelný jako v televizi v tom slandovním požadu, na ktelý se s Mattie díváme. Jsou tam ještě další čelnoši. Nějaká paní ve velkém klobouku. Pán v modlých kalhotách. Ostatní jsou málo vidět. Ale dívají se. Dívají se na nás. Ty je nevidíš?“
„Nemůžou nám nic udělat.“
„Jak to víš? Jak? Jak?“
Neodpověděl jsem.
Za plechovkou na mouku jsem našel krabici s instantním kakaem, roztrhl jeden balíček a nasypal ho do šálku. Znovu nad námi zahřmělo. Ki mi v náručí poskočila a dlouze, zuboženě zanaříkala. Přitiskl jsem ji k sobě, políbil na tvář.
„Nedávej mě na zem, Miku, bojím se.“
„Nedám tě na zem. Jsi moje hodná holčička.“
„Bála jsem se toho kluka a toho pána v modlých kalhotách a té paní. Myslím, že je to ta paní, co měla šaty od Mattie. To jsou duchové?“
„Ano.“
„Jsou zlí, jako ti páni, co nás honili na pouti? Jsou zlí?“
„To opravdu nevím, Ki, a říkám ti pravdu.“
„Ale zjistíme to.“
„Cože?“
„To sis myslel.,Ale zjistíme to.“
„Ano,“ řekl jsem. „Asi jsem si to myslel. Něco takového.“
* * *
Než se ohřála voda v konvici, odnesl jsem Ki do hlavní ložnice, protože jsem si myslel, že tam po Jo muselo něco zůstat, do čeho bych ji oblékl, ale všechny zásuvky v Johannině prádelníku byly prázdné. Stejně tak její půlka skříně. Postavil jsem Ki na velkou dvojpostel, kde jsem si od svého příjezdu ani nezdřímnul, svlékl ji, odnesl ji do koupelny a zabalil do osušky. Přitahovala si cípy k sobě, třásla se a měla promodralé rty. Jiným ručníkem jsem jí vysušil vlasy, jak to jen šlo. Celou dobu ani na chvilku nepustila plyšového psíka, kterému začala ze švů vylézat vycpávka.
Otevřel jsem lékárničku, prohrabal se jí a na horní přihrádce našel, co jsem hledal: benadryl, který si Jo schovávala kvůli své alergii na ambrózii. Chtěl jsem se podívat na záruční lhůtu na dně krabičky, ale pak jsem se tomu skoro hlasitě zasmál. Jaký by v tom byl rozdíl? Posadil jsem Ki na zaklapnuté víko záchodu a nechal ji, ať mě drží kolem krku, a mezitím jsem ze čtyř malých růžovobílých pilulek odtrhl balastní pojistky proti dětem. Pak jsem opláchl skleničku na čištění zubů a naplnil ji studenou vodou. Při tom jsem v koupelnovém zrcadle, ve kterém se odrážely dveře a ložnice za námi, zahlédl jakýsi pohyb. Řekl jsem si, že vidím jenom stíny rozhoupaných stromů. Podal jsem pilulky Ki. Sáhla po nich, ale pak zaváhala.
„Neboj se,“ řekl jsem. „To je lék.“
„Jaký?“ zeptala se. Její malá ruka pořád visela nad hromádkou pilu lek.
„Lék proti smutku,“ řekl jsem. „Umíš polykat pilulky, Ki?“
„Jasně. Naučila jsem se to, když mi byly dva.“
Chviličku ještě váhala – dívala se na mě a dívala se asi i do mě, ujišťovala se, jestli skutečně věřím tomu, co jí povídám. To, co viděla nebo cítila, ji muselo uspokojit, protože si pilulky vzala a strčila do pusy, jednu po druhé. Spolykala je s pomocí droboučkých ptačích doušků ze sklenice a pak řekla: „Pořád je mi smutno, Miku.“
„Chvíli to trvá, než zaberou.“
Prohrabal jsem se svou zásuvkou na košile a našel staré tričko s Harley-Davidsonem, které se srazilo. Pořád jí bylo hrozně velké, ale když jsem na jedné straně uvázal uzel, vypadalo trochu jako sarong, ze kterého jí pořád vylézalo jedno rameno. Bylo to skoro roztomilé.
V zadní kapse nosím hřeben. Vytáhl jsem ho a sčesal jí vlasy z čela a spánků. Začalo se zdát, že už se vzpamatovává, ale pořád něco chybělo. Cosi, co jsem si v duchu spojoval s Roycem Merrillem. Bylo to ale bláznivé… ne?
„Miku? Jaká hůl? Na jakou hůl to myslíš?“
Pak mi to došlo. „Sladký špalek,“ řekl jsem. „Takový ten pruhovaný.“ Vytáhl jsem z kapsy dvě bílé stuhy. Jejich červené lemování vypadalo v tom nejistém světle skoro syrově. „Jako tyhle mašle.“ Svázal jsem jí vlasy do dvou culíků. Teď měla své mašle; měla svého černého pejska; slunečnice se přesunuly o pár metrů na sever, ale byly tu. Všechno bylo víceméně tak, jak to mělo být.
Zaduněl hrom, kdesi blízko spadl strom a světla zhasla. Po pěti vteřinách tmavě šedých stínů se znovu rozsvítila. Odnesl jsem Ki zase do kuchyně, a když jsme procházeli kolem dveří do sklepa, cosi se za nimi zasmálo. Slyšel jsem to a Ki taky. Viděl jsem jí to na očích.
„Postalej se o mě,“ řekla. „Postalej se o mě, plotože jsem jenom malý puclík. Slíbil jsi to.“
„Postarám se.“
„Mám tě láda, Miku.“
„Já tebe taky, Ki.“
Konvice už hučela. Nalil jsem do poloviny hrnku horkou vodu, dolil mlékem, všechno zchladil a dosladil. Vzal jsem Kyru na pohovku. Když jsme procházeli kolem jídelního stolu, pohlédl jsem na psací stroj IBM a na rukopis zatížený křížovkářskou sbírkou. Vypadalo to všechno nějak hloupě a smutně jako hračky, které nikdy pořádně nefungovaly a teď už nefungují vůbec.
Bleskl rozsvítil celé nebe a zahltil pokoj fialovým světlem. V té záři vypadaly usoužené stromy jako drásající prsty, a když to světlo přeběhlo přes posuvné skleněné dveře na verandu, uviděl jsem za námi u sporáku stát nějakou ženu. Skutečně měla na hlavě slamák s krempou širokou jako kolo od vozu.
„Jak to myslíš, že žeka skolo vtekla do može?“ zeptala se Ki.
Posadil jsem se a podal jí hrnek. „Vypij to.“
„Proč ti páni ublížili mámě? Copak nechtěli, aby se měla dobže?“
„Asi ne,“ řekl jsem. Rozbrečel jsem se. Držel jsem ji na klíně a hřbetem ruky si utíral slzy.
„Měl sis vzít taky ten lék ploti smutku,“ řekla Ki. Podala mi svoje kakao. Stužky ve vlasech, které jsem jí uvázal do velikých zplihlých mašlí, se zhouply. „Tu máš. Napij se.“
Napil jsem se. Ze severní části domu k nám dolehl další drtivý, praskavý rachot. Následovalo tiché drnčení, jak se generátor zakuckal a dům znovu zešedl. Přes Kyřin drobný obličej přebíhaly stíny.
„Vydrž,“ řekl jsem jí. „Zkus se nebát. Možná že se znovu rozsvítí.“ Za chvilku se tak skutečně stalo, i když teď bylo slyšet hrubé, nestejnoměrné drnčení generátoru a světla blikala výrazněji.
„Povídej mi pohádku,“ poprosila. „Povídej mi o Popelce.“
„Tak dobře, ale vypravěči se musí platit.“ Našpulil jsem pusu a zasrkal. Podala mi hrnek. Kakao byl sladké a dobré. Pocit, že nás někdo pozoruje, byl neodbytý a nemilý, ale ať se dívají. Ať se dívají, dokud můžou.
„Tak tahle pěkná holčička se jmenovala Popelka –“
„Bylo nebylo! Tak to začíná! Tak to vždycky začíná!“
„Máš pravdu, zapomněl jsem. Bylo nebylo, v jedné vesnici žila pěkná holčička, jmenovala se Popelka, a ta měla dvě zlé nevlastní sestry. Jmenovaly se… vzpomínáš si?“
„Tammi Faye a Vanna.“
,,Jo, největší ježury. A ty nutily Popelku dělat všechny nepříjemné domácí práce, jako vymetat ohniště a uklízet psí hovínka na zadním dvorku. A jednou se stalo, že známá rocková kapela Oasis měla hrát při velké parádě v paláci, a i když pozvání dostaly všechny tři dívky…“
Dostal jsem se až k místu, kde víla kmotřička chytí myši a promění je v limuzínu Mercedes, než benadryl zabral. Byl to skutečně lék na smutek; když jsem se podíval dolů, Ki mi tvrdě spala v ohbí lokte, s hrnkem kakaa riskantně nahnutým vpravo. Vytáhl jsem jí ho z prstů a postavil na stolek, pak jsem jí shrnul usychající vlasy z čela.
„Ki?“
Nic. Odebrala se do země Klimbu. Nejspíš tomu pomohlo, že její odpolední spánek skončil skoro dřív, než začal.
Zvedl jsem ji a odnesl do severní ložnice, nohy se jí ochable kývaly ve vzduchu a okraj trička s Harleyem plácal kolem kolen. Položil jsem ji do postele a přitáhl jí deku k bradě. Hrom duněl jako dělostřelectvo, ale ona se ani nepohnula. Vyčerpání, žal, benadryl… to všechno ji odvedlo daleko, pryč od duchů a smutku, a to bylo dobře.
Sklonil jsem se a políbil ji na tvář, která se konečně začala ochlazovat. „Postarám se o tebe,“ řekl jsem. „Slíbil jsem to a taky to udělám.“
Jako by mě Ki slyšela, otočila se na bok, strčila si ruku se Stricklandem pod tvář a potichu si povzdychla. Řasy se jí černě odrážely od tváří, zvláštně kontrastovaly ve srovnání se světlými vlasy. Při pohledu na ni jsem cítil, jak mě zaplavuje láska, zachvátila mě jako nemoc.
Postarej se o mě, jsem jenom malý puclík.
„Postarám, Ki, ptáčku,“ řekl jsem.
Odešel jsem do koupelny a začal napouštět vanu, jako jsem ji kdysi napustil ve spaní. Všechno to zaspí, když vodu napustím dost teplou, než se generátor odporoučí úplně. Litoval jsem, že nemám nějakou plovací hračku pro případ, že by se probudila, něco jako Wilhelma chrlící velrybu, ale bude mít svého pejska a nejspíš se stejně neprobudí. Pro Kyru nebude žádný ledový křest pod pumpou. Nebyl jsem krutý a nebyl jsem blázen.
V lékárničce jsem měl břitvy jenom na jedno použití, ty se nehodily pro práci, která mě čekala. Nebyly dost účinné. Ale některý kuchyňský nůž na maso bude stačit. Jestli napustím umyvadlo pořádně horkou vodou, nebudu to ani cítit. Na každou paži písmeno T, a horní čárku napíšu přes zápěstí
Na okamžik jsem se vynořil ze zóny. Nějaký hlas – můj vlastní v kombinaci s hlasem Jo i Mattie – zakřičel: Na co to myslíš? Ach Miku, na co to proboha myslíš?
Pak zarachotil hrom, světla zablikala a znovu se spustil liják, hnaný větrem. Vrátil jsem se na místo, kde bylo všechno jasné, můj směr zřetelný. Ať to všechno skončí – smutek, bolest, strach. Nechtěl jsem už myslet na to, jak Mattie tancovala na červeném talířku, jako by to bylo světlo reflektoru. Nechtěl jsem být u toho, až se Kyra probudí, nechtěl jsem vidět žal v jejích očích. Nechtěl jsem prodělat noc, která se blížila, a den, který následuje po ní, ani den, který přijde potom. Byly to všechno vozy pořád stejného starého tajemného vlaku. život je nemoc. Ponořím ji do příjemně teplé koupele a vyléčím ji. Zvedl jsem paže. V zrcadle na lékárniče zvedla paže jakási nezřetelná postava – přízrak – ve veselém pozdravu. Byl jsem to já. Celou tu dobu jsem to byl já, takže všechno bylo v pořádku. Bylo to v pořádku.
* * *
Klekl jsem si a zkusil vodu. Vana se pěkně plnila a voda byla teplá. Dobře. I kdyby teď generátor vypověděl službu, voda by stačila. Vana byla stará, hluboká. Když jsem šel do kuchyně pro nůž, napadlo mě, že bych si do vody mohl vlézt s ní, až si podřežu zápěstí v horké vodě v umyvadle. Ne, rozhodl jsem se. To by si mohli špatně vyložit lidé, kteří sem později přijdou, lidé se sprostými myšlenkami a ještě sprostším podezřením. Ti, kteří přijdou, až bouře přejde a stromy přes cestu budou odklizeny. Ne, až ji vykoupu, tak ji osuším a uložím zase do postele a Stricklanda jí dám do ruky. Posadím se naproti ní na druhou stranu pokoje, do toho houpacího křesla u okna. Rozprostřu si na klín pár ručníků, aby zadržely co nejvíc krve, a nakonec taky usnu.
Bunterův zvonek pořád zvonil. Mnohem hlasitěji. Začínalo mi to jít na nervy, jestli nepřestane, mohl by malou vzbudit. Rozhodl jsem se, že zvonek strhnu a umlčím nadobro. Přešel jsem pokoj a cestou kolem mě prolétl silný poryv vzduchu. Nebyl to průvan z rozbitého okna v kuchyni; toto byl znovu ten teplý vzduch z podzemky. Sfoukl křížovkářskou knížku na zem, ale těžítko na rukopisu udrželo stránky pod sebou. Když jsem se tím směrem podíval, Bunterův zvonek zmlkl.
Zšeřelým pokojem vzdychl jakýsi hlas. Slovům jsem nerozuměl. A záleželo na nich? Co záleželo na dalším nadpřirozeném zjevení – dalším poryvu horkého vzduchu ze záhrobí?
Zahřmělo a znovu se ozval vzdech. Tentokrát, protože generátor ztichl a světla zhasla, takže se pokoj ponořil do šedého stínu, jsem jedno slovo pochytil jasně:
Devatenáct.
* * *
Otočil jsem se dokolečka skoro o tři sta šedesát stupňů. Nakonec jsem se zadíval přes pokoj na rukopis Přítele z dětství. Najednou mi svitlo. Pochopil jsem.
Žádné křížovky. Ani telefonní seznam. Moje kniha. Můj rukopis.
Přešel jsem k němu, maně jsem si uvědomil, že voda v koupelně přestala do vany téct. Když generátor zmlkl, pumpa se taky zastavila. To bylo v pořádku, vody bude stejně dost. A bude teplá. Vykoupu Kyru, ale nejdřív jsem musel něco udělat. Musel jsem jít na devatenáct a potom možná budu muset jít na devadesát dva. A to jsem mohl. Dopsal jsem něco přes sto dvacet stránek, takže to šlo. Ze skříně, ve které jsem stále schovával několik set vinylových desek, jsem sundal baterku, rozsvítil ji a postavil na stolek. Vrhala na rukopis bílý zářivý kruh – v tom šerém odpoledni byl jasný jako světlo reflektoru.
Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 22 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая лекция | | | следующая лекция ==> |