John: „Přesto bude soudně potvrzena v Maine, kde zemřel. Jsem o tom plně přesvědčen. A až budete příště odjíždět z castleského okresu, Rogette, bude váš rozhled ve věcech právních mnohem širší.“
Poprvé promluvila zlostně, zvýšila hlas do suchého krákání.
Whitmorová: „Jestli si myslíte –“
John: „Nemyslím. Vím. Sbohem, paní Whitmorová.“
Whitmorová: „Udělal byste dobře, kdybyste se nepletl –“
Cvaklo to, pak zaznělo hučení prázdné telefonní linky, a pak umělý hlas řekl „Devět čtyřicet… východního času… dvacátého… července.“ John zmáčkl EJECT, vzal kazetu a zastrčil ji zpět do kufříku.
„Položil jsem jí telefon.“ Mluvil jako člověk, který vypráví o svém prvním seskoku se zpožděným otevřením padáku. „Fakticky. Zuřila, že? Neřekl bys, že pořádně zuřila?“
„Jo.“ Chtěl to slyšet, ale já tomu moc nevěřil. Zuřila, to ano. Ale pořádně? Spíš ne. Protože ji nezajímalo, kde je Mattie a co si myslí; Rogette zavolala, aby mluvila se mnou. Aby mi pověděla, že na mě myslí. Aby přivolala vzpomínky na to, jaké to bylo šlapat vodu, když mi ze zátylku crčela krev. Aby mě vyděsila. A podařilo se jí to.
„Na jakou otázku jsi to neodpověděl?“ zeptal se mě John.
„Nevím, co tím myslela,“ řekl jsem, „ale můžu ti povědět, proč jsem tak zbledl, když jsem ji uslyšel. Jestli dokážeš udržet tajemství a jestli to chceš slyšet.“
„Máme na to osmnáct mil; pusť se do toho.“
Pověděl jsem mu o tom pátečním večeru. Neprokládal jsem své vyprávění vizemi a paranormálními jevy; Michael Noonan si prostě vyšel při západu slunce na procházku po Ulici. Stál jsem u břízy, která se naklání nad jezerem, díval se, jak slunce zapadá za hory, když se za mnou objevili. Od místa, kde proti mně vyrazil Devore svým křeslem, až tam, kde jsem se konečně vyhrabal na suchou zem, jsem se dost věrně držel pravdy.
Když jsem skončil, John byl nejdřív naprosto zticha. To byla známka, jak hluboce ho to zaujalo; za běžných okolností byl upovídaný jako Ki.
„Tak co?“ zeptal jsem se. „Nějaké poznámky? Otázky?“
„Zvedni si vlasy, abych ti viděl za ucho.“
Udělal jsem, co chtěl, a ukázal tak velikou náplast a pořádnou bouli. John se naklonil blíž a ránu si prohlížel jako malý kluk, který si o přestávce prohlíží kamarádovu jizvu z bitky. „Kristepane,“ řekl nakonec.
Teď jsem zase mlčel já.
„Ti dva staří hajzlové se tě pokusili utopit.“
Neřekl jsem nic.
„Pokusili se tě utopit za to, že jsi pomáhal Mattie.“
Teď jsem skutečně neříkal nic.
„A tys to vůbec neohlásil?“
„Chtěl jsem, ale pak jsem si uvědomil, že bych vypadal jako ubrečený chudáček. A nejspíš jako lhář.“
„Myslíš, že o tom Osgood ví?“
„O tom, že se mě snažili utopit? Ne. Je to jenom poslíček.“
John se znovu nezvykle odmlčel. Po několika vteřinách natáhl ruku a dotkl se té boule v zátylku.
„Au!“
„Promiň.“ Ticho. „Ježíši. Pak se vrátil do Warringtonu a vytáhl špunt. Ježíši. Michaeli, v životě bych ti tu pásku nepřehrával, kdybych věděl –“
„Nic se nestalo. Ale ať tě ani nenapadne něco říkat Mattie. Vlasy nosím přes uši schválně.“
„Myslíš, že jí to někdy řekneš?“
„Možná. Až bude dlouho mrtvý, takže se budeme moct zasmát nad tím, jak jsem si zaplaval v šatech.“
„Jo. Možná.“
Chvíli jsme jeli mlčky. Cítil jsem, jak se John pracně snaží vrátit dni veselou atmosféru, a měl jsem ho za to moc rád. Naklonil se dopředu, zapnul rádio a našel něco hlasitého a příšerného od Guns'n Roses – vítej v džungli, hochu, čekají nás chléb a hry.
„Budeme se cpát a pít, dokud se nepoblijeme,“ řekl. „Je to tak?“
Usmál jsem se. Nešlo mi to snadno, když se ke mně ten hnusný ženský hlas pořád lepil jako sliz, ale povedlo se mi to. „Když na tom trváš,“ řekl jsem.
„Trvám. S maximální rozhodností.“
„Johne, na právníka jsi dobrý chlap.“
„A ty jsi dobrý zase na spisovatele.“
Tentokrát se mi na obličeji roztáhl přirozenější úsměv a zůstal tam déle. Minuli jsme oznamovatel TR-90, a když se to stalo, slunce se propálilo oparem a zaplavilo den světlem. Připadalo mi to jako znamení lepších časů, dokud jsem se nepodíval k západu. Nad Bílými horami se kupila černá mračna.
25. kapitola
Myslím, že pro muže se láska skládá ze stejných dílů chtíče a úžasu. Ten úžas ženy chápou. O chtíči si jen myslí, že ho chápou. Jen málo z nich – možná jedna z dvaceti – má aspoň představu o tom, co to ve skutečnosti je a jak hluboké má kořeny. Nejspíš to prospívá jejich dobrému spaní a klidné mysli. A to nemluvím o chtíči satyrů, násilníků a úchylů; mluvím o chtíči škrobených úředníků a ředitelů středních škol.
O spisovatelích a právnících nemluvě.
Zajeli jsme k Mattie na dvorek za deset jedenáct, a když jsem parkoval chevrolet vedle jejího prorezlého džípu, otevřely se dveře přívěsu a na horním schůdku se objevila Mattie. Zadržel jsem dech a všiml jsem si, že John udělal totéž.
Byla pravděpodobně nejkrásnější mladou ženou, jakou jsem v životě viděl, jak tam tak stála v růžových šortkách a krátkém tílku. Šortky nebyly tak krátké, aby vypadaly lacině (výraz mé matky), ale dostatečně krátké na to, aby provokovaly. Svázané horní šňůrky tílka jí volně zakrývaly ramena právě tak, aby bylo vidět opálení. Vlasy měla rozpuštěné k ramenům. Usmívala se a mávala nám. Pomyslel jsem si: Dokázala to, vezmi ji do restaurace golfového klubu, tak jak je oblečená, a všechny ohromí. „Ach bože,“ vzdychl John. V hlase mu zaznělo jakési ohromené roztoužení. „To všechno a pytel brambůrek navrch.“
„Jo,“ řekl jsem. „Zastrč si oči zase do hlavy, hochu.“
Přimáčkl si ruce k obličeji, jako by poslechl. Zatím George zajel s altimou vedle nás.
„Jdeme,“ otevřel jsem dveře. „Je čas slavit.“
„Nemůžu se jí dotknout, Miku,“ hořekoval John. „Rozteču se.“
„Nech toho šaškování a jdeme.“
Mattie sešla po schůdcích a kolem květináče s rajčaty. Ki se držela za ní, měla na sobě podobné oblečení jako její matka, jenom tmavě zelené. Viděl jsem, že se zase stydí; pořád se jednou rukou pro jistotu opírala Mattie o nohu a palec měla v puse.
„Chlapci jsou tu! Chlapci jsou tu!“ volala se smíchem Mattie a pak se mi vrhla do náruče. Pevně mě objala a políbila na koutek úst. Také jsem ji objal a políbil na tvář. Pak se přesunula k Johnovi, přečetla si nápis na tričku, uznale zatleskala a pak ho také objala. Chytil ji pořádně na chlapa, který se bál, že se rozteče, zvedl ji do vzduchu a zatočil s ní, a ona se ho držela kolem krku a smála se.
„Bohatá, bohatá, bohatá!“ křičel John, pak ji postavil zase na korkové podešve bílých tenisek.
,Volná, volná, volná!“ smála se na oplátku,. „Do háje s bohatstvím!“ Než stačil odpovědět, políbila ho naplno na ústa. Zvedl paže, aby ji objal, ale ona ustoupila dřív, než ji stačil chytit. Otočila se k Rommiemu a Georgeovi, kteří stáli vedle sebe a vypadali jako pánové, kteří by vám rádi vysvětlili vše, co se týká církve mormonské.
Vykročil jsem a chtěl zahájit představování, ale John se o to postaral, a jedné jeho ruce se přece jen podařilo dokončit misi – ovinul ji kolem pasu Mattie, když ji vedl k těm dvěma.
Mně zatím do dlaně vklouzla drobná ruka. Podíval jsem se dolů a uviděl, že ke mně vzhlíží Ki. Byla vážná a bledá a krásná jako její matka. Světlé vlasy, čerstvě umyté a lesklé, jí držela sametová čelenka.
„Ledovnicoví lidé mě už asi nemají ládi,“ řekla. Smích a nevinnost zmizely, aspoň v tom okamžiku. Vypadala, že má slzy na krajíčku. „Moje písmenka šly všecky pá pá.“
Zvedl jsem ji a posadil si ji na loket, stejně jako v den, kdy jsem ji potkal na okresce 68, po které si oblečená do plavek středem vykračovala. Dal jsem jí pusu na čelo a pak na špičku nosu. Pleť měla hladkou jako hedvábí. „Já vím,“ řekl jsem. „Koupím ti jiné.“
„Slibuješ?“ Nedůvěřivé tmavě modré oči se upíraly do mých.
„Slibuju. A naučím tě zvláštní slova, jako zygota a špiritus. Znám spoustu zvláštních slov.“
„Kolik?“
„Sto osmdesát.“
Na západě zahřmělo. Nijak hlasitě, ale znělo to jaksi hutněji. Kyřiny oči tím směrem zabloudily, pak se zase podívala na mě. „Bojím se, Miku.“
„Bojíš? Čeho?“
„Nevím. Té paní v šatech od Mattie. Těch pánů, co jsme viděli.“ Pak se mi podívala přes rameno. „Máma jde.“ Slyšel jsem herečky odříkávat repliku typu Ne před dětmi úplně stejným tónem. Kyra se mi v rukou zavrtěla. „Postav mě.“
Postavil jsem ji na zem. Mattie, John, Rommie a George přišli k nám. Ki běžela k Mattie, ta ji zvedla a pak se na nás zadívala jako generál na přehlídce vojska.
„Máš pivo?“ zeptala se mě.
„Ano, pane. Kartón budweisseru a taky deset limonád. A citrónovou šťávu.“
„Výborně. Pane Kennedy –“
„George, madam.“
„Tak Georgi. A jestli mi ještě jednou řekneš madam, praštím tě do nosu. Já jsem Mattie. Zajel bys do konzumu Na vyhlídce –,“ ukázala na obchod u okresky 68, asi půl míle od nás, „pro trochu ledu?“
„Jistě.“
„Pane Bissonette –“
„Rommie.“
„Za přívěsem je zahrádka, Rommie. Mohl bys přinést pár pěkných salátů?“
„Myslím, že to zvládnu.“
„Johne, dej maso do ledničky. A ty, Michaeli…“ Ukázala na gril. „Brikety jsou samozapalovací – jenom na ně hoď sirku a dívej se. Konej svou povinnost.“
„Rozkaz, paní,“ řekl jsem a padl před ní na kolena. Nad tím se Ki konečně rozhihňala.
Mattie mě se smíchem vzala za ruku a vytáhla mě na nohy. „Pojďte, sire Galahade,“ řekla. „Brzy bude pršet. Chci být v bezpečí uvnitř a nacpaná tak, že se nebudu bát, až to začne.“
Večírky ve městě začínají zdravením u dveří, odebíráním kabátů a těmi zvláštními symbolickými polibky (kdy vlastně vzala počátek tahle společenská podivnost?). Na venkově se začíná prací. Musíte pořád něco nosit, podávat, sháníte různé věci jako kleště ke grilu a chňapky. Hostitelka přinutí pár mužů, aby přestěhovali piknikový stůl, pak si řekne, že před tím stál vlastně na lepším místě, a požádá je, aby stůl přenesli zpět. A v jisté chvíli člověk zjistí, že se dobře baví.
Naložil jsem do grilu briket, že vypadaly zhruba jako pyramida, a pak jsem k nim přiložil sirku. Uspokojivě vzplály a já ustoupil, jen jsem si otíral pot z čela. Možná bude zase chladno a jasno, ale změna se rozhodně v krátkodobém výhledu nechystala. Slunce připalovalo a místo dusna nastoupilo vedro, i když se na západě dál kupila černá saténová mračna. Vypadalo to, že v těch místech v nebi praskla žíla s nocí.
„Miku?“
Podíval jsem se po Kyře. „Copak, zlato?“
„Budeš se o mě stalat?“
„Ano,“ řekl jsem bez váhání.
Chvilku se zdálo, že cosi jí na mé odpovědi – možná jen to, jak rychle jsem ji vyslovil – dělá starosti. Pak se usmála. „Tak jo,“ řekla. „Podívej, už jde ledový muž!“
George se vracel z obchodu. Zaparkoval a vystoupil. Došel jsem k němu i s Kyrou, držela se mě za ruku a majetnicky mi s rukou houpala. Rommie šel s námi a žongloval při tom třemi hlávkami salátu – myslím, že pro pána, který tak fascinoval Ki tehdy v sobotu večer v parku, nepředstavuje zrovna konkurenci.
George otevřel zadní dveře altimy a vytáhl dva pytlíky ledu. „Obchod byl zavřený,“ oznamoval. „Na ceduli stálo ZNOVU OTEVŘENO V 5 ODPOL. Tak dlouho se mi nechtělo čekat, tak jsem vzal led a peníze prostrčil dírou na poštu.“
Zavřeli kvůli pohřbu Royce Merrilla, no jistě. Vzdali se skoro celodenního výdělku uprostřed turistické sezóny, aby se podívali, jak jde jejich kamarád do země. Byl to trochu dojemné. Podle mě to bylo také trochu odpudivé.
„Můžu taky nést led?“ zeptala se Kyra.
„Snad ano, ale nenamrzni,“ řekl George a opatrně vložil tříkilový sáček Kyře do natažených rukou.
„Nenamlzni,“ smála se Kyra. Zamířila k přívěsu, z kterého právě vycházela Mattie. V patách za ní John, který ji pozoroval očima raněného bígla. „Mamí, dívej! Namlznu!“
Vzal jsem druhý sáček. „Vím, že mrazák je venku, ale nemají na něm visací zámek?“
„Já se kamarádím skoro se všemi visacími zámky,“ řekl George.
„Aha. Chápu.“
„Miku! Chytej!“ John mi hodil červený házecí talířek. Letěl ke mně, ale vysoko. Skočil jsem po něm, chytil ho, a najednou se mi v koutku duše ozval Devore: Co je to s tebou, Rogette? Nikdy jsi neházela jako holka. Sejmi ho!
Podíval jsem se dolů a všiml si, že se na mě dívá Ki. „Nemysli na smutné věci,“ řekla.
Usmál jsem se na ni a pak jsem jí hodil talířek. „Dobře, žádné smutnění. Tak honem, zlato. Hod'ho mamince. Uvidíme, jestli to svedeš.“
Také se usmála, otočila se a rychlým, přesným pohybem hodila talíře k matce – hodila tak prudce, že Mattie skoro nechytila. Ať už z Kyry Devorové vyroste cokoli, bude z ní přeborník na házení talířkem.
Mattie hodila talíře k Georgovi, který se otočil, až mu šosy směšného hnědého saka zaplácaly, a obratně talířek chytil za zády. Mattie se zasmála a zatleskala, a okraj tílka jí zalaškoval s pupkem.
„Nepředváděj se!“ křičel John od schodů.
„Žárlivost je ohavný cit,“ oznámil George Rommiemu Bissonettovi a hodil mu talířek. Rommie hodil Johnovi, ale talířek letěl moc stranou a bouchl do přívěsu. John pro něj seběhl ze schůdků a Mattie se zatím otočila ke mně. „Hrací bednu a hromádku cédéček mám na stolku v obývacím pokoji. Většinou jsou hrozně staré, ale je to přece jenom hudba. Přinesl bys je?“
„Jistě.“
Šel jsem dovnitř, kde bylo horko bez ohledu na tři strategicky umístněné větráky, které pracovaly přesčas. Díval jsem se na nevlídný, konfekční nábytek a na Mattiinu ušlechtilou snahu vtisknout mu jistý charakter: na reprodukci van Gogha, kterou by si člověk nepověsil do kuchyňky v přívěsu, ale sem se hodila, na Noční dravce od Edwarda Hoppera nad pohovkou, na batikované závěsy, nad kterými by se Jo zasmála. Čišela z toho všeho statečnost, jež ve mně znovu probudila smutek kvůli Mattie a vztek na Maxe Devora. Ať byl mrtvý nebo ne, chtěl jsem ho nakopat do zadku.
Odešel jsem do obývacího pokoje a uviděl na stolku vedle pohovky novou knížku Mary Higgins Clarkové se založenými listy. Vedle ní ležela hromádka dívčích stužek do vlasů – cosi mi na nich bylo povědomé, i když jsem se nepamatoval, že bych je někdy na Ki viděl. Chvilku jsem tam ještě stál a mračil se, pak jsem vzal přehrávač a cédéčka a vyšel zase ven. „Hej, mládeži,“ zahlaholil jsem. „Rozjedeme to.“
Byl jsem v pohodě, dokud nezačala tančit. Nevím, jestli vám na tom záleží, ale mně ano. Byl jsem v pohodě, dokud nezačala tančit. Pak jsem byl ztracený.
Odešli jsme si házet talířkem za přívěs, částečně proto, abychom neprovokovali svou dobrou náladou a skotačením měšťany, kteří šli na pohřeb, ale hlavně proto, že trávník vzadu byl ke hře vhodnější – byla tam rovná zem a nízká tráva. Mattie párkrát nechytila, takže shodila elegantní dřeváky, bosa odběhla do přívěsu a vrátila se v teniskách. Potom byla mnohem lepší.
Házeli jsme si, povykovali na sebe nadávky, pili pivo, hodně se nasmáli. Ki chytání moc nešlo, ale na tříleté děcko měla úžasnou ruku a hrála s chutí. Rommie postavil přehrávač na zadní schůdky přívěsu a z bedny se linul opar hudby konce osmdesátých a začátku devadesátých let: U2, Tears for Fears, Eurythmics, Crowded House, Flock of Seagulls, A-Ha, Bangles, Melissa Etheridgeová, Huey Lewis and the News. Připadalo mi, že znám každou písničku, každý rif.
Potili jsme se a běhali v poledním světle. Dívali jsme se, jak se míhají Mattiny dlouhé, opálené nohy, a poslouchali veselé Kyřino výskání. Rommie Bissonette jednou upadl jak široký, tak dlouhý a z kapes mu vypadaly všechny drobné, a John se tak smál, až se musel posadit. Z očí se mu kutálely slzy. Ki se k němu rozběhla a v plném trysku se mu rozplácla do bezbranného klína. John se rázem přestal smát. „Uf!“ zařval a podíval se na mě lesklým, raněným pohledem, protože pohmožděné koule se mu nepochybně pokusily vyšplhat zpět do těla.
„Kyro Devorová!“ křikla Mattie a ustaraně se dívala na Johna.
„Polazila jsem vlastního oblánce,“ prohlásila K.i hrdě.
John se na ni chabě usmál a vyhrabal se na nohy. „Ano,“ souhlasil.
„A rozhodčí ti napaří patnáct metrů za strhnutí hráče.“
„Nestalo se ti něco, kámo?“ zeptal se George. Taky se tvářil ustaraně, ale z hlasu mu byl cítit úsměv.
„Nic mi není,“ odsekl John a hodil po něm talířek. Nejistě přeletěl trávník. „Dělej, házej. Uvidíme, co zmůžeš.“
Zahřmělo hlasitěji, ale černá mračna byla pořád kus na západ od nás; nebe nad námi zůstávalo neškodně vlhce modré. Ptáci stále zpívali a cvrčci v trávě vrzali. Nad grilem se tetelil vzduch, brzy bude čas hodit na něj Johnovy newyorské steaky. Talířek pořád létal, červenal se na pozadí zeleného trávníku a stromů, modrého nebe. Pořád jsem měl chutě, ale všechno bylo pořád v pohodě – muži na celém světě jsou při chuti skoro neustále, a ledovce z toho netají. Ale Mattie začala tancovat a všechno se změnilo.
Byla to stará písnička od Dona Henleyho, kterou žene dopředu fakt drsný kytarový rif.
„Panebože, tuhle miluju,“ vykřikla Mattie. Talířek doletěl k ní. Chytila ho, upustila na zem, stoupla si na něj, jako by to byl kroužek červeného světla z reflektoru na jevišti, a začala tančit. Nejdřív si založila ruce za hlavu, potom na boky a nakonec za záda. Tančila a špičkami tenisek stála na talířku. Tančila, aniž se pohnula z místa. Tančila, jak se zpívá v té písni – jako vlna na oceánu.
„Vláda napíchla pánskej záchod
v místním disko zapadáku,
A ona chce jenom tancovat, tancovat…
Aby kluci neprodávali bouchačky, co votočili,
A ona jenom chce, jenom chce tancovat.“
Ženy vypadají sexy, když tancují – neuvěřitelně sexy –, ale tím to nebylo. Měl jsem chuť, ale s tou jsem se dokázal vyrovnat, jenže tohle byla víc než chuť, a vyrovnat se s tím nedalo. Bylo to cosi, co ze mě přímo vycuclo dech a nechalo mě Mattie naprosto napospas. V té chvíli byla to nejkrásnější, co jsem v životě viděl, nikoli hezká žena v šortkách a krátkém tílku, tancující na místě, ale Venuše vynořivší se z vln. Byla vším, co mi chybělo během uplynulých čtyř let, kdy jsem byl tak hrozně vykolejený, že jsem ani nevěděl, že mi něco chybí. Oloupila mě o poslední obranné valy, pokud jsem ještě nějaké měl. Na věkovém rozdílu nezáleželo. Jestli lidem okolo mě připadalo, že mi visí jazyk z úst, i když je mám zavřená, tak ať. Jestli ztratím důstojnost, hrdost, sebevědomí, tak klidně. Čtyři roky o samotě mě naučily, že se dají ztratit horší věci.
Jak dlouho tam stála a tancovala? Nevím. Nejspíš jen chvilku, možná ani ne minutu, a pak si uvědomila, že se na ni díváme jako uhranutí, protože všichni do jisté míry viděli to, co já, a cítili to, co já. Po tu minutu asi nikdo z nás nespotřeboval mnoho kyslíku.
Sestoupila z talířku, rozesmátá a zrudlá, rozpačitá, ale nijak zvlášť se nestyděla. „Promiňte,“ řekla. „Já jenom… tu písničku prostě miluju.“
„Ona chce jenom tancovat,“ řekl Rommie.
„Ano, někdy nic jiného nechce,“ souhlasila Mattie a zrudla ještě víc.
„Promiňte, musím si odskočit.“ Hodila mi talířek a odběhla do přívěsu.
Zhluboka jsem se nadechl, snažil se vzpamatovat a vrátit se do skutečnosti a všiml si, že John dělá totéž. George Kennedy měl mírně omámený výraz, jako by mu někdo podal sedativum a to konečně začínalo účinkovat.
Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 20 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая лекция | | | следующая лекция ==> |