Stephen King Pytel kostí 51 страница

Navíc si na ni počíhali. Jinak není možné vysvětlit, že se tu takto objevili. „Co nechápu, zlato?“ ptá se, ale necouvne. Kde jsou všichni? Kde můžou všichni být? Krucinál! Na druhé straně jezera přešli metodisté k písni „Důvěřuj a poslouchej“, jedné z nejoblíbenějších.

„Že se nemáš co procházet tam, kde se procházejí běloši,“ říká Hany Auster. Při posledním slově se mu nedospělý hlas zlomí do jakéhosi myšího kviknutí a ona se zasměje. Ví že to není moudré, ale nemůže si pomoct nikdy se nedokázala nesmát, stejně jako nedokázala zabránit takovýmto mužům, aby se jí dívali na prsa a zadek. Ty jí dal Bůh.

„No, na procházku jdu tam, kam jdu,“ říká. „Bylo mi řečeno, že tohle je obecní pozemek, takže nikdo nemá právo mě vyhánět. A nikdo mě nevyháněl. Viděli jste, že by to někdo dělal?“

„Vidíš teď nás,“ říká George Armbruster a snaží se mluvit tvrdě. Sára se na něj podívá s jakýmsi laskavým pohrdáním, při kterém se George uvnitř scvrkne. Tváře mu zahoří. „Synku,“ říká Sára, „vy jste sem dnes přišli jenom proto, že všichni slušní lidi jsou někde jinde. Proč si od toho starého chlapa necháte namlouvat, co máte dělat? Chovejte se slušně a nechte dámu projít.“

Všechno to vidím. Devore bledne a bledne, až z něj v deštivém odpoledni nakonec zbývají jen oči pod modrou čepicí (vidím skrz něj rozbité trosky mého plovacího voru, dorážející na břeh), a já to všechno vidím. Vidím, jak

Sára vykročí vpřed, jde přímo k Devorovi. Jestli tu zůstane stát a bude se s nimi dohadovat, stane se něco zlého. Cítí to a ona o svých pocitech nikdy nepochybuje. A jestli vykročí proti někomu jinému, starý massa se na ni vrhne z boku a strhne ostatní. Starý massa v té malé modré čepičce je vůdce smečky, tomu se musí Sára postavit. Dokáže to. Je silný, dost silný, aby z těch chlapců udělal jednoho tvora, svého tvora, aspoň na chvíli, ale nemá její sílu, její odhodlání, její energii. Svým způsobem Sára toto střetnutí vítá. Reg ji varoval, aby si dávala pozor, aby si moc netroufala a nepřátelila se s lidmi příliš rychle, dokud se neukážou dělníci (Reggie jim však říkal vlčáci) – kolik jich je a jací jsou blázni –, ale ona si jde svou cestou, důvěřuje svým instinktům. A už jsou tu, je jich jen sedm a jen jeden je opravdový vlčák.

Jsem silnější než ty, starý massa, myslí si a jde k němu. Upírá mu pohled do očí a nezakolísá; je to on, kdo oči sklopí, to koutek jeho úst se nejistě zachvěje, to jeho jazyk se objeví, aby rychle přejel rty, a to je dobré znamení… ale ještě lepší je, když o krok couvne. Když to udělá, ostatní se shluknou do dvou skupinek po třech, a je to tu, Sára má volný průchod. Z dálky slabě zpívají metodisté, nábožná píseň se nese přes klidnou jezerní hladinu. Je to sice hodně oposlouchaný žalm, ale z dálky zní krásně.

Když kráčíme s pánem

ve světle Jeho slova,

jaká sláva nám prozařuje cestu…

Jsem silnější než ty, zlato, vyzařuje z ní, jsem horší než ty, možná jsi vlčák, ale já jsem včelí královna, a jestli nechceš, abych ti dala žihadlo, radši se mi kliď z cesty.

„Ty mrcho,“ říká on, ale má slabý hlas; už si v duchu říká, že tohle není ten pravý den, že je na ní cosi, čeho si nevšiml, dokud ji neviděl tak zblízka, je v ní nějaký černošský duch nebo co, jehož cítí až teď, radši počkají na jindy, radši…

Potom zakopne o kořen nebo kámen (možná přímo o ten kámen, pod kterým nakonec Sára bude odpočívat) a upadne. Spadne mu čapka, takže se ukáže kulatá bleška uprostřed vlasů. Kalhoty se mu roztrhnou ve švu po celé délce. A Sára udělá zásadní chybu. Snad podcení nezanedbatelnou sí1u Jareda Devora, snad si jen nemůže pomoct – když se mu trhaly kalhoty, znělo to jako pšouk. Každopádně se rozesměje – tím nevázaným, prokouřeným smíchem, podle kterého ji každý pozná. A ten smích se stane její zkázou.

Devore nepřemýšlí. Prostě ji z místa, kde leží, kopne, veliká chodidla v dřevorubeckých botách s cvoky vyrazí jako písty. Zasáhne ji tam, kde je nejkřehčí a nejzranitelnější, do kotníků. Sára polekaně zavyje bolestí, protože levý kotník praskne; zhroutí se na zem a z ruky jí vypadne složený slunečník. Nadechne se, aby znovu zaječela, a stále ležící Jared říká: „Ať neřve! Zacpěte jí hubu!“

Ben Merrill ji zalehne celý tělem, všemi svými šedesáti kily. Vyrazí ze Sáry dech, ozve se jen prudké, skoro neslyšné vzdechnutí. Ben, který ještě s ženou ani netančil, natož aby na nějaké takto ležel, se okamžitě vzruší tím, jak se pod ním Sára zmítá. Mačká se k ní, chechtá se, a když mu Sára zaryje nehty do tváří, sotva je cítí. Jemu připadá, že je jediný velký burák, nejméně metr dlouhý. Když se Sára pokusí převalit a tak se zpod něj dostat, převalí se s ní, ať je nahoře, a Sára ho dokonale překvapí, když ho udeří čelem do čela. Před očima mu tancují hvězdičky, ale je mu osmnáct let, je velmi silný, a neztratí vědomí ani erekci.

Oren Peebles jí se smíchem strhne záda šatů. „Prasečí hromada!“ zachraptí udýchaně a padne na ni. Teď na ni doráží shora a Ben stejně nadšeně přiráží zdola, jako kozel, kterému teče krev z rány uprostřed čela, a ona ví, že když nebude křičet, je ztracená. Jestli dokáže zakřičet a Kito ji uslyší, uteče a sežene pomoc, uteče a sežene Rega

Ale než se o to pokusí, starý massa už dřepí vedle ní a ukazuje jí dlouhý nůž. „Jestli cekneš, uříznu ti nos,“ říká a v té chvíli se Sára vzdá. Nakonec ji přece jen dostali, částečně proto, že se smála v nevhodnou chvíli, a hlavně kvůli pitomé smůle. Teď už je nic nezastaví a Kito by se sem neměl přibližovat – prosím tě Bože ať zůstane tam, kde je, byla tam spousta borůvek, ty by ho měly zaměstnat aspoň na hodinu. Hrozně rád sbírá borůvky a těmhle mužům to hodinu trvat nebude. Harry Auster jí škubne za vlasy, strhne jí šaty z ramene a začne jí cucat krk.

Jedině starý massa na ní není. Starý massa se drží opodál, rozhlíží se Ulicí oběma směry, oči přimhouřené a ostražité; starý massa vypadá jako prašivý starý vlk, který vyžral celé generace kurníků a podařilo se mu vyhnout všem pas tím a nástrahám. „Hej, Irčoune, nech ji chvilku,“ říká Harrymu a pak obsáhne svým moudrým pohledem i ostatní. „Zatáhněte ji do křoví, pitomci. Zatáhněte ji dál.“

Nezatáhnou. Nemůžou. Nemůžou se dočkat, aby ji měli. Odtáhnou ji za paži za skalisko a to jim stačí. Sára se hned tak nemodlí, ale teď to dělá. Modlí se, aby ji nechali naživu. Modlí se, aby sem Kito nešel, aby plnil hrnek pomalu a každou třetí hrstku snědl. A pokud si vzpomene a dožene ji, tak se modlí, ať uvidí, co se děje a utíká na druhou stranu co nejrychleji, ať utíká potichu a sežene Rega.

„Strč si to do huby,“ funí George Armbruster. „A neopovaž se kousnout, mrcho.“

Vezmou si ji shora i zdola, zezadu i zepředu, dva i tři najednou. Dělají to tam, kde by je každý kolemjdoucí musel vidět, a starý massa stojí opodál, dívá se nejdřív na hekající mladíky, kteří se kolem ní shlukli, klečí s kalhotami spuštěnými a stehny poškrábanými od křoví a pak se rozhlédne po stezce svým divokým a ostražitým pohledem. Je to neuvěřitelné, ale jeden z nich – je to Fred Dean – říká „promiňte, paní“, když na ni vypálil svou dávku. Jako by ji náhodou kopl do holeně, když si přehazoval nohu přes nohu.

A konce to nebere. Vtéká jí to do krku, stéká jí to mezi půlky, ten mladý ji pokousal do krve na levém prsu, a konce to nebere. Jsou mladí a než skončil poslední, první ach Bože, první už je zase připraven. Metodisté za jezerem teď zpívají „Požehnaná jistoto, Ježíš je múr, a když se přiblíží ten starý massa, Sára si pomyslí Už je skoro po všem, ženo, on je poslední, jen vydrž, vydrž, a už to skončí. Podívá se na toho hubeného zrzka a toho, který pořád mžiká okem a škube hlavou a řekne jim, aby dávali pozor na chodníku, že teď je na řadě on, když už je zlomená.

Rozepne si opasek, rozepne si poklopec, stáhne si prádlo – černé špínou u kolen a špinavě žluté v rozkroku – a klekne si nad ni a ona vidí že malý massa starého massa je ochablý jako had se zlámaným krkem, a než se stačí zarazit, zase z ní naprosto nečekaně vyrazí ten smích – i když tam leží celá polepená horkou želatinou od těch násilníků, nemůže si pomoct a vidí to z té legrační stránky.

„Drž hubu!“ zavrčí na ni Devore a udeří ji hřbetem ruky do tváře a zlomí jí lícní kost a nos, „přestaň hýkat!“

„Počítám, že by mohl ztvrdnout, kdyby tu ležel některej ten tvůj kluk s vystrčenou růžovou prdelkou, co, zlato?“ ptá se Sára a pak se naposledy zasměje.

Devore se znovu napřáhne, aby ji udeřil, jeho nahé slabiny se opírají o její nahé slabiny, jeho penis leží mezi nimi jako splasklý červ. Ale než udeří vykřikne dětský hlas:,.Mami! Co ti to dělají mami? Pusťte mou mámu, darebáci!“

Sára se posadí bez ohledu na Devorovu váhu, smích jí odumírá na rtech, vytřeštěné oči hledají Kita a najdou ho, štíhlého osmiletého chlapce, který stojí na Ulici, má na sobě kalhoty s náprsenkou a slamák a zbrusu nové plátěnky, a v jedné ruce nese plechový hrnek. Rty má modré od borůvkové šťávy. Oči má vykulené zmatkem a strachem.

„Uteč, Kito!“ zaječí Sára. „Uteč, ho-“

V hlavě jí vybuchne rudý oheň; Sára se zhroutí do křoví a z velké dálky slyší starého massa: „Chyťte ho. Ať neudělá kravál, hned.“

Pak Sára klouže po dlouhém temném svahu, ztratí se v chodbě Strašidelného domu, která vede stále hlouběji a hlouběji do jeho spletitých útrob; z té hloubky ho slyší slyší slyší svého miláčka, jak křičí. Slyším ho křičet, a klečím u šedého kamene s plátěným pytlíkem vedle sebe a nemám ponětí, jak jsem se na to místo dostal – rozhodně si nepamatuji, že jsem sem došel. Křičel jsem úlekem a hrůzou a lítostí. Zbláznila se? No, nebylo divu. Nebylo divu, sakra. Pořád hustě pršelo, ale už nijak katastrofálně. Několik vteřin jsem hleděl na své chorobně bledé ruce položené na šedém kameni, pak jsem se rozhlédl. Devore a ostatní byli pryč.

Do nosu mi vnikl hustý hnilobný puch – přímo fyzicky na mě zaútočil. Zašátral jsem po sáčku, našel stenomasku, kterou mi z žertu dal Rommie a George, a navlékl si ji přes ústa a nos, i když jsem měl prsty necitlivé, jako by nebyly moje. Pomalu a opatrně jsem se nadechl. Bylo to lepší. Ne o moc, ale stačilo to, abych neutekl, což nepochybně chtěla.

„Ne!“ vykřikla odkudsi za mnou, když jsem chytil rýč a zaryl. Prvním záběrem jsem udělal pořádnou díru a s každým dalším se jáma rozšiřovala a prohlubovala. Půda byla měkká a poddajná, propletená sítěmi tenkých kořenů, které rýč snadno přeřezával.

„Ne! Neodvažuj se!“

Neohlížel jsem se, nedával jsem jí šanci, aby mě odstrčila.

Tady dole byla silnější, možná proto, že se to stalo zde. Bylo to možné? Nevěděl jsem a ani mě to nezajímalo. Staral jsem se jen o to, abych tu práci dokončil. Pokud byly kořeny příliš husté, prořezával jsem je sadařským nožem.

„Nech mě být!“

Teď jsem se otočil, riskoval jsem jediný rychlý pohled, protože se ozvalo jakési nepřirozené praskání, které její hlas provázelo – vlastně se jejím hlasem stalo. Zelená paní zmizela. Bříza se proměnila v Sáru Tidwellovou: z hustých větví a lesklého listí vyrůstal Sářin obličej. Ten deštěm omývaný obličej se kolébal, rozpouštěl se, znovu se spojoval, mizel, znovu se objevoval. Na okamžik se vy jevilo všechno tajemno, které jsem tady cítil. Její vlhké mihotavé oči byly dokonale lidské. Hleděly na mě nenávistně a úpěnlivě.

„Ještě nejsem hotová!“ vykřikla nakřáplým, přeskakujícím hlasem. „Ten byl nejhorší, copak to nechápeš? Byl nejhorší a jeho krev je v ní a já nebudu mít klid, dokud ji z ní nedostanu!“

Ozvalo se zlověstné praskání. Vtělila se do té břízy, proměnila ji ve fyzické tělo a měla v úmyslu se osvobodit z půdy. Přijde a dostane mě, jestli bude moci; zabije mě, jestli bude moci. Uškrtí mě pružnými větvemi. Nacpe do mě listí, dokud nebudu vypadat jako vánoční věnec.

„I když to byl netvor, Kyra nemá nic společného s tím, co udělal,“ řekl jsem. „A ty ji nedostaneš.“

„Ale dostanu!“ zakřičela Zelená paní. Trhání a praskot zněly silněji. Doprovázel je jakýsi chvějivý sykot. Už jsem se neohlížel. Neodvážil jsem se ohlédnout. Radši jsem kopal rychleji. „Ano, dostanu ji!“ křičela a teď se ten hlas ozval blíž. Šla si pro mě, ale já se nechtěl podívat; pokud jde o kráčející stromy a křoví, budu se držet Macbetha,díky. „Já ji dostanu! Vzal mi moje děcko a já si chci vzít to jeho!“

„Běž pryč,“ promluvil jakýsi nový hlas.

Povolily mi prsty, až mi rýč skoro vypadl. Otočil jsem se a uviděl, že kousek napravo pode mnou stojí Jo. Dívala se na Sáru, která se zhmotnila do šílené halucinace – vypadala jako monstrózní zelenočerný přízrak, který klouzal při každém kroku. Břízu nechala za sebou, ale jaksi přijala její život – skutečný strom se choulil za ní, zčernalý, svrasklý a mrtvý. Tvor, který se z ní zrodil, vypadal jako Frankensteinova nevěsta vysochaná Picassem. V té soše se objevoval a zase mizel Sářin obličej.

Ten přízrak, pomyslel jsem si chladnokrevně. Doopravdy existoval… a jestli jsem to byl pokaždé já, pak to byla pokaždé také ona.

Jo měla na sobě bílou košili a žluté kalhoty stejně jako v den, kdy zemřela. Neviděl jsem skrz ni jezero, jako u Devora a Devorových mladých přátel; Jo se dokonale zhmotnila. V zátylku jsem měl zvláštní pocit, že cosi odtéká, a věděl jsem, oč jde.

„Vypadni, mrcho!“ zavrčela Sára. Zvedla paže proti Jo, stejně jako je zvedala proti mně v těch nejhorších nočních můrách.

„V žádném případě.“ Jo mluvila klidně. Otočila se ke mně. „Spěchej, Miku. Musíš dělat rychle. Už to není vlastně ona. Pustila dovnitř jednoho Zvenčí, a ti jsou velmi nebezpeční.“

„Jo, miluju tě.“

„Já tebe ta-“

Sára zařičela a pak se roztočila. Listí a větve se rozmazaly a ztratily soudržnost; bylo to, jako by se něco proměňovalo v tekutinu v mixéru. Bytost, která trochu vypadala jako žena, teď začala odhazovat svou masku docela. Z víru se začalo formovat cosi prvotního a podivně nelidského. Skočilo to po mé ženě. Když ji to udeřilo, vyprchala z Jo barva i hmota, jako by ji z ní vyrazila mohutná ruka. Proměnila se ve fantóma, který bojoval s tím přízrakem, jenž běsnil a křičel a sápal se po ní.

„Spěchej, Miku!“ vykřikla. „Spěchej!“ Pustil jsem se zase do práce.

Rýč narazil na cosi, co nebyla hlína, nebyl to kámen, nebylo to dřevo. Oškraboval jsem zem, až se objevil špinavý zplesnivělý kus plátna. Pustil jsem se do kopání jako šílenec, chtěl jsem ten pohřbený předmět odkrýt co nejvíc, chtěl jsem svoje šance na úspěch posílit, co to šlo. Přízrak za mnou zuřivě ječel a moje žena křičela bolestí. Sára se vzdala části svého netělesného já, aby jí pomsta neušla, vzdala se jí ve prospěch čehosi, co Jo nazvala Ten zvenčí. Neměl jsem tušení, co to může být, a nikdy jsem to ani nechtěl vědět. Sára tvořila pro Ty zvenčí přívodní kanál, tolik jsem věděl. A jestli se o ni dokážu včas postarat…

Hmátl jsem do mokré jámy a začal odhazovat mokrou hlínu z prastarého plátna. Při tom se objevila vybledlá natištěná písmena: MLÝN J. M. MCCURDIE. Ten mlýn shořel při požáru v třiatřicátém, jak jsem věděl. Někde jsem viděl fotku jeho hořící budovy. Když jsem plátno chytil, prošly mi prsty skrz a ven se vyvalil nový mrak zeleného puchu a uslyšel jsem zamručení. Slyšel jsem Devora. Leží na ní a mručí jako prase. Sára je napůl v bezvědomí cosi nesrozumitelně mumlá rozbitými rty, na kterých se leskne krev. Devore se ohlíží na Drapera Finneye a Freda Deana. Rozběhli se za klukem a přivedli ho zpátky, ale kluk nepřestává ječet, ječí z plna hrdla, ječí, že by probudil mrtvého, a jelikož oni slyší metodisty zpívat „Jak rád vypravuji ten příběh“, oni můžou slyšet tady toho uřvaného negra. Devore říká „Strčte ho do vody, ať ztichne.“ Ve chvíli, kdy to vysloví mu začíná úd tvrdnout, jako by to byla kouzelná slova.

„Jak to myslíš?“ ptá se Ben Merrill.

„To víš sakra dobře,“ odsekne Jared. Vyráží ta slova ze sebe, protože zároveň pracuje boky. Jeho úzký zadek svítí v odpoledním světle. „Viděl nás! Chceš mu podříznout krk a být celej od krve? Mně to nevadí. Tu máš. Vezmi si můj nůž, posluž si!“

„N-ne, Jarede!“ vykřikne vyděšeně Ben a při pohledu na nůž se celý přikrčí.

Konečně je připraven. Trvá mu to trochu déle, nic víc, není takový kluk jako tihle. Ale teď –! Kašle na její drzé řeči, kašle na její hloupý smích, kašle na celé městečko. Ať si sem klidně všichni přijdou a koukají, jestli chtějí. Vklouzne do ní; stejně to celou dobu chtěla, chtějí to všechny jí podobné. Vklouzne dovnitř a zaboří se hluboko. Neustále vydává příkazy, i když ji znásilňuje. Jeho zadek se zvedá a klesá, tik-tak, přesně jako ten kocouří ocas. „Někdo se o něj musí postarat! Nebo chcete čtyřicet let hnít v Shawshanku kvůli kecům malýho negra?“

Ben chytí Kita Tidwella za jednu paži, Oren Peebles za druhou; než ho dotáhnou ke břehu, ztratí odvahu. Znásilnit nafoukanou negerku, která má tu drzost posmívat se Jaredovi, když zakopne a roztrhne si kalhoty, to je jedna věc. Utopit vystrašeneno kluka jako kotě v louži vody… to je něco úplně jiného.

Povolí sevření, hledí si navzájem do vyděšených očí a Kito se jim vyškubne.

„Uteč, zlato!“ zakřičí Sára. „Uteč a sežeň –“ Jared jí zmáčkne krk a Sára se začne dusit.

Chlapec zakopne o džbánek s borůvkami a rozplácne se na zemi. Harry a Draper ho snadno doženou. „Co budeš dělat?“ kňučí Draper trochu zoufale a Harry odpoví „To, co musím.“ Přesně to odpoví, a já se chystal udělat, co jsem musel – bez ohledu na puch, bez ohledu na Sáru, bez ohledu na křik své mrtvé ženy. Vytáhl jsem plátěný pytel z jámy. Provazy, kterými bylo plátno na obou koncích převázáno, sice držely, ale plátno se s odporným zvukem uprostřed roztrhlo.

„Spěchej!“ křičela Jo. „Už ho dlouho neudržím!“

Vrčel; štěkal jako pes. Zvalo se hlasité zapraskání dřeva, jako by se zabouchly dveře tak prudce, až se rozštíply, a Jo zanaříkala. Hmátl jsem po sáčku ze zahradnictví a roztrhl ho a Harry – ostatní mu říkají Irčoun, protože má jasně zrzavé vlasy – chytil děcko, které se brání nemotorně do náruče jako medvěd a skočí s ním do jezera. Kluk se brání ještě prudčeji; slamák mu spadne a pak plave na vodě. „Chyť to!“ heká Harry. Fred Dean si klekne a vyloví promočený slamák. Fred má omámený pohled, vypadá jako boxer asi jedno kolo před vhozením ručníku. Sára Tidwellová za nimi začne z hloubi hrudi chroptět – stejně jako pohled na chlapcovu svírající se ruku budou i ty zvuky strašit Drapera Finneye tak dlouho, dokud neskočí do zatopeného lomu. Jared boří prsty hlouběji, přiráží a zároveň škrtí, lije se z něj pot. Žádné praní nezbaví jeho šaty pachu toho potu, a když ho začne považovat za „vražedný pot“, spálí je, aby se toho puchu zbavil.

Дата добавления: 2015-11-04