Poetry and Lyrics in Popular Music

(Poezie a texty v populární hudbě)

Přednášející: Daniel Shanahan

Zdroj: http://moodle.fhs.cuni.cz/file.php/428/Nahravky_v_anglictine

/shanahanleden07.mp3?0=forcedownload=1

Přednáška je o vývoji textů v rockové a populární hudbě, o počátcích rocku a o tom, jaký význam měla hudba ve společnosti v 50.-70. letech 20. století.

Zhruba v polovině 20. století zažila populární hudba svoji největší explozi a zároveň nastal velký obrat v postoji autorů k jazyku a k textům písní. Jediné, k čemu se dají texty písní přirovnávat, je poezie. K poznání, co je vlastně poezie, doporučuje přednášející knihu od Archibalda MacLeishe: Poetry and Experience a cituje číneského básníka Lu Chiho. Jaký je tedy rozdíl mezi poezií a texty písní?V poezii básník sám sebe umisťuje jaksi do středu dění, odkud v básni zachycuje svět tak, jak ho z této pozice vidí. Síla jazyka pravé poezie, jakou známe od Shakespeara či Rimbauda, je ve většině případů mnohem větší než v rockových textech. Dobrá poezie také, na rozdíl od většiny textů rockových písní, nedává najevo přímou spojitost mezi představou a symbolem, který ji má reprezentovat.

Dále pan Shanahan přednáší o historii rocku. Rocková hudba je jakýsi hybrid, kombinace dvou stylů: černošské jižanské hudby (Mississippi Delta Blues) a folku - především z období krize ve 30. letech 20. století.

První z těchto stylů je nejvíce spojován s černošským zpěvákem a kytaristou Lead Bellym, který byl objeven ve vězení, kde si odpykával trest za zabití. Lidem se líbilo, že hrál něco jako variace na staré černošské písně otroků, kteří si je s sebou přivezli z Afriky a dál je rozvíjeli a šiřili mezi ostatní černochy.

Jako představitele druhého stylu uvedl pan Shanahan pravděpodobně nejslavnějšího amerického folkového zpěváka Woody Guthrieho, jehož písně můžeme slyšet dodnes. Woody Guthrie zpíval jako trubadůr pro zkrachovalé farmáře v období krize a zemědělsko-ekologické katastrofy „Dust Bowl“. V jeho šlépějích šel další významný hudebník tohoto stylu Pete Seeger, jenž se proslavil např. svojí písní „Where Have All The Flowers Gone“ (Řekni kde ty kytky jsou).

V 50. letech narůstal počet mladých bělochů, kterým se nelíbilo poslouchat „bílou, čistou a veselou“ hudbu, která se hrála v rádiích. Proto začali poslouchat černošskou hudbu - R&B (rhytm and blues), příležitostně gospel nebo Mississippi Delta blues, hrané např. Lead Bellym, Brownie McGheem nebo kytaristou B.B. Kingem. V této době se zrodil rock’n’roll. Hráli ho mladí černí i bílí lidé z měst, kteří byli inspirování buď černoškou hudbou, nebo stylem hillbilly, jenž představují Everly Brothers, Buddy Holly nebo Elvis Presley. Texty těchto písní nebyly nijak pozoruhodné, většinou byly o lásce. Jako píseň s originálnějším a hlubším textem zmiňuje přednášející “Summertime Blues” od slavného muzikanta 50. let Eddieho Cochrana. Text této písně vypovídá o problémech s penězi, běžných problémech mladého člověka. Něco jako vyjádření nespokojenosti teenagerů můžeme vidět i v soudobých filmech, např. “Rebel Without Cause” s Jamesem Deanem nebo “The Wilde One” s Marlonem Brandonem. Mladí lidé se dostávají na společenské scéně do popředí a vyjadřují nespokojenost s tím, kam směřuje jejich život, obvykle se však vše opět vrací k tématu lásky. Vzácnou výjimku představuje americká skupina The Beach Boys. Ti nahrávali v podstatě dva druhy písní: písně o surfování a písně o autech. Většina členů kapely nikdy nesurfovala, přesto se stali módním a stylovým vzorem pro mladé lidi v Kalifornii. Jejich písně odrážely každodenní život teenagerů.

Velkou hudební událostí byl příchod Boba Dylana na scénu. Bob Dylan začal napodobováním Woodyho Guthrieho a cestováním po jihu Ameriky, kde probíhalo hnutí za lidská práva. Na popovou scénu se dostal až roku 1965, kdy nahrál dvě rockové skladby: “Subterranean Homesick Blues“ a „Like a Rolling Stone“, kterými nepříjemně překvapil svoje folkové publikum. Dylan se najednou objevil se svými texty o sociální spravedlnosti, které jsou mnohem dále než texty písní Guthrieho nebo Seegera. Díky němu se zhruba po roce 1965 udála klíčová změna v textech rockové hudby spočívající v tom, že si autoři začínají hrát s významy slov. V písních už není nezbytně viditelný literární význam, ale nahrazují ho metafory, symboly a alegorie a to je velký krok směrem k poezii.

Nicméně až do této chvíle hráli téměř všichni interpreti písně, které pro ně složil někdo jiný (mezi známé skladatele patří Paul Simon či Carole King). I proto přinesli Beatles, kteří jako první hráli vlastní písně, velkou změnu a světlo do populární hudby. Jejich hudba už nebyla jen vyjádřením stylu, ale především vyjádřením uměleckým. Zpočátku se soustředili především na hudbu, ale ovlivněni Dylanem, začali psát i významově hodnotné texty. První takovou písní Johna Lennona je „Help“ (v píše o svojí samotě a o potřebě někoho, kdo by vyplnil prázdnotu v jeho životě). Dalšími jsou třeba „Norwegian Wood“ nebo „Yesterday“ od Paula McCartneyho.

O něco později přišla skupina The Byrds z Los Angeles, hrající písně Boba Dylana v rockovém podání. The Byrds se podíleli na vzniku hudebního stylu zvaného folkrock. Muzikanti tohoto stylu psali texty s hlubokým smyslem a lidé se začali více zajímat o jejich význam.V roce 1968 napsal Lennon píseň „Revolution“, v níž vyjadřuje svoje politické názory, což by o deset let dříve nikoho ani nenapadlo. Texty začaly mít opravdový smysl a podněcovat posluchače k zamyšlení. Na konci 60. let se dostává na scénu vedle folkrocku i psychedelic rock, hnutí hippies a drogy a mladí lidé si žádají sociální změnu – v tomto momentě hudba začíná hrát velmi důležitou roli. Lidé vyhledávají písně, které vypovídají o běžném životě, se kterými se mohou ztotožnit a ve kterých mohou hledat odpovědi na některé otázky ze svého vlastního života. V mnoha případech se texty sice zabývají společenským děním, jsou ale literárně špatné, velmi jednoduché a do poezie mají hodně daleko (např. „2+2“ od Boba Segera). Zpočátku spíše v pozadí populární hudby stály dívčí, především černošské skupiny (např. The Sherilles), které se však s tím, jak se lidé ztotožňovali s jejich texty, dostávaly do popředí.

Na texty rockových písní bychom měli pohlížet jako na prostředek mladých lidí, jak vyjadřovat svoje pocity, jak se zajímat o svět kolem sebe a hledat v něm smysl.

Ve zbytku přednášky se pan Shanahan věnuje velmi podrobnému rozboru textů dvou písní, které jsou podle něj bízké poezii – takové, o jaké mluví Lu Chi a MacLeish. První z nich je píseň „America“ od Paula Simona. Je to jedna ze skladeb, kde hudba ve spojení s textem vytváří pro posluchače silný zážitek. Paul Simon nikdy nežil “tvrdým” rockovým životem jako Bob Dylan nebo Woody Guthrie, zaměřoval se spíš na intelektuální stránku věci, snažil se psát spíš poetické texty a to se mu povedlo - slova této písně jsou textařským vrcholem. V podstatě vypovídají o hledání smyslu v samotě a mocné prázdnotě, ve které všichni žijeme a která se nedá vyléčit. Je to píseň o cestování i o lásce. Objevuje se v ní motiv pronásledování, znepokojení i počátku rozcházení zájmů dvou lidí ve vztahu. Přednášející přirovnává text písně k příběhu od Jamese Joyce nebo Ernesta Hamingwaye. Autor zachytil posun od naděje a očekávání k poznání a téměř zoufalství. Druhou rozebíranou písní je „Hotel California“ od skupiny Eagles – alegorie o současném životě a rockové scéně kolem roku 1976, kdy skladba vznikla, výklad temných zážitků, které Eagles měli v této době a zároveň výklad dění, které kolem sebe viděli – nárůst drogové závislosti, ve které lidi hledali řešení samoty a zoufalství, které jsou tématem i Simonovy písně. Dalšími textařskými vrcholy, ve kterých autor dosáhl poetičnosti jsou třeba „Dangling Conversation” od Paula Simona, již zmiňované „Norwegian Wood”, „Yesterday”, „Eleanor Rigby” od Beatles a písně Boba Dylana z let 1964-67.

Závěrem pan Shanahan říká, že texty rockových písní evokují mládí a život (především) mladých lidí. Nakonec není tolik důležité, jestli se dají tyto texty označit za poezii, jako porozumět jim. A jestliže správně porozumíme, co nám chtěl autor sdělit, můžeme se poezii přiblížit.

Дата добавления: 2015-11-14