4. 10. 2010
Vážený čtenáři! Představ si, že jsi přišel do knihovny obyčejné britské školy někde v Devonshire či jinde, vzal jsi z police učebnici anglické historie, nalistoval stránku věnovanou revoluci 17. století a přečetl sis o vůdci parlamentní strany Oliveru Cromwellovi něco jako toto:
„Oliver Cromwell, generál a lord protektor Anglie, Skotska a Irska, je znám tím, že byl jedním z nejkrvavějších diktátorů v britské historii. V době jeho totalitní vlády byla nemilosrdně potlačována lidská práva a svobody, probíhaly masové čistky podle nábožensko-konfesních kritérií. Cromwell rozpoutal krvavou občanskou válku, v jejímž důsledku zemřelo více než 100,000 lidí, neošklivila se mu korupce a podplácení (Skotové vydali k nim uprchlého zákonného krále Charlese I za velký úplatek, který od lorda protektora dostali). V důsledku nelidských represí rozpoutaných diktátorem proti royalistické straně bylo mnoho Angličanů popraveno a uvrženo do vězení, a několika málo přeživším se podařilo utéct za hranice. Jedním z výsledných protidemokratických Cromwellových činů bylo rozehnání parlamentu v r. 1653 a nastolení vojenské diktatury, kdy bylo království rozděleno do 11 vojenských okruhů. Po Cromwellově smrti, stejně jako v mnoha dalších totalitních státech, byla moc předána jeho synovi Richardovi.“
Co si asi o lordu protektorovi Oliveru Cromwellovi po přečtení takového textu pomyslíme? Minimálně se pozastavíme nad faktem, že památník tyranovi a katanovi stojí v centru Londýna ve Westminsteru. Lze ještě zorganizovat protestní mítink a dožadovat se svržení sochy, svolat vědeckou konferenci, na které spousta historiků a politiků vynese odsuzující verdikt nad temnou cromwellovskou epochou, no a ve finále nějaký svobodomyslný člověk s demokratickým smýšlením zažádá o soudní zákaz jakýchkoliv vzpomínek na diktátora, který prolil potoky krve.
Je možné vydání podobné učebnice v současné Británii? Odpověď je jednoduchá: naprosto nemožné, kategoricky vyloučené. Výše uvedená pasáž je silně neobjektivní a politicky angažovaná, kde jsou obecně známá fakta (rozpuštění parlamentu, poprava krále, vojenské právo, nahánění katolické menšiny a atd.) podaná v negativním světle, bez všestranného posouzení příčin, které lorda protektora přiměly jednak právě takto. Totéž platí pro udělené nálepky a výrazy „tyran“, „diktatura“, represe“ nebo „totalitarismus“. Je velmi snadné nazvat historickou postavu diktátorem, ale mnohem obtížnějším je pochopit, jestli v dané historické situaci byla diktatura nezbytná, nebo, případně, jestli to byl po zhroucení raně demokratických institucí v Anglii na začátku 17. století jediný způsob, jak ochránit zemi před anarchií, nepokoji a v důsledku zhroucení. A je možné, že po podrobném prozkoumání politických procesů v této epoše se nejen zdržíme zničení Cromwellových památníků, ale dokonce položíme květiny na jeho sokl?
K velké lítosti většina obyvatel Evropy a USA (kde, jak se potvrzuje, existují všechny obligatorní demokratické instituce) je svatosvatě přesvědčena, že demokracie existovala vždy a všude, a podle toho přistupují k historickým událostem a osobnostem z vulgarizovaného stanoviska: pokud v minulosti (bez ohledu na zvláštnosti státnosti a národní mentality) neexistovaly všeobecné volby a parlament, porušovala se „lidská práva“ či se dokonce (jaký div!) pronásledovaly sexuální menšiny, tak je to velmi špatné a hodné odsouzení. Inkvizice upalovala kacíře? To je zjevné pronásledování kvůli svobodě myšlení a názorů! Ve středověku byl za homosexualitu trest smrti? Ještě horší – taková odporná politická nekorektnost je hodna odsouzení mezinárodním soudem! Prosazovatelé křesťanství před tisíci lety pobili arabské a židovské obyvatelstvo Jeruzaléma? Válečný zločin, za který je třeba se, jako minimum, omluvit potomkům obětí, a jako maximum jim zaplatit kompenzace a postavit památník!
Přitom průměrný Evropan jakýmsi záhadným způsobem zapomíná, že v době arabské a turecké expanze do Evropy upadali jeho předkové do otroctví po tisících nebo byli prostě pobiti, takže vlády současného Turecka nebo, dejme tomu, Saudské Arábie jistě uvítají požadavky na omluvu a tím spíše na kompenzace za dobytí Vídně nebo Toleda přátelským smíchem a doporučením obrátit se na psychiatra.
Historičtí démoni se vytváří selektivně, v rámci již zmíněné politické korektnosti – vynalezené v posledních třech desetiletích, praktiky přímého nebo nepřímého zákazu vyjadřování politických názorů, zveřejňování faktů, používání slov nebo výrazů, považovaných za urážlivé pro určité skupiny, definované podle rasy, pohlaví, věku, víry, sexuální orientace atd. Což je mimochodem samo o sobě porušováním svobody projevu a myšlení – pouze v Evropě a USA se o tom nesmí mluvit, aby člověk nebyl vystaven represím v té či oné formě.
Seznam historických nestvůr je dobře znám – na prvním místě je z pochopitelných důvodů Adolf Hitler a jeho spolupracovníci z NSDAP: v tomto případě žádné námitky neexistují, protože lidé, kteří rozpoutali druhou světovou válku a jsou vinni zvražděním desítek milionů lidí, jinak být kvalifikováni nemohou. Pak vše závisí na osobním vkusu a národních zvláštnostech různých historických škol.
Takže si jako příklad opět vezmeme Velkou Británii a jejího premiéra Winstona Churchilla. Dnes je o něm přijatelné mluvit pouze v superlativech: geniální politik, vítěz války, nositel Nobelovy ceny atd. Možná měl některé chyby (konkrétně vojenské – protože profesionálem v této oblasti nebyl), ale v porovnání s jeho velkými činy je možné je omluvit. Mimo to šéfoval demokratické společnosti, která je, údajně, z definice bezvadná a je vzorem hodným napodobení.
Jak byste přistoupili k obvinění W. Churchilla z úmyslné genocidy, která si vyžádala miliony obětí? „Neexistuje!“ vykřikne jakýkoliv Brit a Američan. Hitler, Stalin – jak je libo, ale ne dobrák Winston! Nemožné!
Ale my namítneme: možné, a jak! Podívejme se na historická fakta. V letech 1942-43 v Indii, která byla pod britskou správou, vypukl obrovský hladomor, který si vyžádal, podle různých zdrojů, 1,5 až 3,5 milionů lidských životů, a téměř 4 miliony zemřely v důsledku nemocí. Oficiální historici Spojeného království tvrdí, že tento hladomor byl důsledkem vojenského útoku Japonska a ztráty Singapuru a Burmy coby významného producenta rýže, ale zamlčují některé další podrobnosti, které jsou pro britskou vládu a společnost nepřijatelné. (Nemluvě o válečných zločinech spáchaných na německých městech – p.p.). Bengálská vláda se svolením metropole přistoupila k taktice „spálené země“, a obyvatelstvu byly zkonfiskovány veškeré prostředky pro přesun, počínaje loďkami a konče slony (záminka – aby je nedostali Japonci), nekompetentní vláda nezakázala vývoz obilí a rýže a nezorganizovala pomoc utečencům, a jak dosvědčuje výzkumník Pankaj Mishra v článku „Exit Wounds“ v „New Yorker“: „Inspektor pro Indii Leopold Ameri a vice-král Archibald Wavell v reakci na telegram s prosbou nechat zásoby potravin v Indii dostali jako odpověď telegram od Churchilla se slovy „Jestli je u vás hladomor, tak proč Ghandi ještě nezemřel?““ Sám premiér ve svých pamětech o tomto incidentu raději neinformoval, ale je znám výrok L. Ameriho o Churchillovi: „Chová se k nám jako Hitler!“
Doplníme, že cena rýže v lednu 1942 byla 6 rupií za mond (37,1 kg), v červnu téhož roku vyskočila na 40 rupií. Soudí se, že na konci r. 1943 překupníci vydělali obrovskou sumu, která dosáhla téměř 24 milionů dolarů – další příklad „efektivního vládnutí koloniím“ za Churchilla. Premiér byl stále více zaměstnán problémy s potravinami v Řecku, kde nebyl hladomor, pouze nedostatek proviantu. Pro vládu „železného Winstona“ bylo mnohem jednodušší nevěnovat pozornost smrti milionů Indů, tím spíše, když Bengálsko aktivně podporovalo „srpnovou revoluci“ r. 1942 a „Indickou národní armádu“ Subhase Chandra Bose, bojující proti britské nadvládě. Nyní mohl být týl impéria klidný – povstalecký region prostě vymřel, protože nedostal žádnou pomoc.
Je uvedený příklad aktem úmyslné genocidy? Ano, rozhodně, obzvláště pokud se seznámíme s celým souborem historických svědectví o bengálském hladomoru v letech 1942-43. Pokud by Indie v té době nebyla pod nadvládou Británie, ale SSSR, dodnes by hromada „politických historiků“ lomila rukama a zuřivě by odsuzovala zjevné „nelidské zločiny totalitarismu“, ale vládě Churchilla to prošlo – „našinec“ je nedotknutelný. V lepším případě bychom viděli obšírné úvahy o „nepříznivých okolnostech“, které hladomor vyvolaly: útok japonské armády, tajfun, neúroda, malá kapacita železnic, nedostatek přepravních kapacit. Vinen není nikdo. Co je smrt pár milionů Indů proti záchraně metropole (rozuměj demokracie“ na Britských ostrovech)? A přitom vojenská situace Anglie byla v r. 1943 stabilní a již vše směřovalo k Hitlerově porážce. Na podobné drobnosti je možné zapomenout, a navíc, kdo bude požadovat po Británii omluvy a kompenzace?
V druhé části článku se podíváme na situaci opačnou: na analogické „nepříznivé okolnosti“ v SSSR, které „političtí historici“ interpretují střídavě jako pekelné hrůzy a děsivé zločiny. A jen proto, že sami stanovili axiom: Churchill – anděl a génius, Stalin – vrah a lotr, hodný veškerého odsouzení.
Zajímalo by mne, co cítí potomci přeživších bengálský hladomor, když vidí v Londýně památník Winstona Churchilla. Položí na jeho sokl květiny?
Východoevropští laici viní ze všech existujících hříchů strašlivý totalitní SSSR Stalinovy éry a vůči současnému Rusku vytahují požadavky na kompenzace za „období okupace“, a tradičně zapomínají na pro „mladé demokracie“ poněkud nepříjemné okolnosti: mluvit o tom, že v období mezi dvěma světovými válkami byl ve většině evropských zemí otevřený fašistický nebo polofašistický režim je nyní nepřípustné. Připomeňme si, jakéže to „demokracie“ byly zničeny „sovětskými okupanty“:
Takže nevinné oběti sovětského totalitarismu nejsou vůbec takoví andílkové, jak se může na první pohled zdát: všechny výše uvedené státy se zúčastnily druhé světové války, přičemž většina z nich na straně států „Osy“, proti spojencům SSSR, USA a Velká Británie. Po vojenské porážce byly tyto země obsazené sovětskými vojsky, která z jejich území vyhnala nacistické armády a, což se jeví zcela rozumným a přirozeným, byly tam nastoleny k Sovětskému svazu přátelské vlády komunistů nebo socialistů. Nikdo přece nezačne obviňovat Spojené státy americké z toho, že v letech 1944-45 „okupovaly“ Francii, Belgii nebo Holandsko, při osvobozování uvedených zemí od nacistů. Nicméně ve slovníku současných „politických historiků“ představují Američané osvoboditele, a Rusové – to jsou zlovolní a zákeřní okupanti, kteří zaměnili hitlerovský totalitarismus za stalinský. Přitom polští, pobaltští nebo rumunští propagandisté lomí rukama a litují „zahynuvší demokracie“, údajně rozdupané okovanou botou bolševiků, a úplně zapomínají na to, že v letech 1918-1945 se mohlo jejich státní zřízení nazývat jakkoliv, jenom ne demokratické. A mluvit o současných politických fetiších, jako „lidská práva“ nebo „evropské hodnoty“, ve vztahu k této historické epoše tvrdé diktatury maršálů Pilsuckého a Rydz Smiglyho, prezidenta Ulmanise, Hortyho nebo Antonescu se nehodí.
Ale kde se vzala taková podivná selektivnost? Represe proti ukrajinsko-běloruskému obyvatelstvu meziválečného Polska jsou skromně nazývány „sanací“, a obvykle se neupřesňuje hluboký smysl tohoto výrazu a zapomíná se na počet obětí, avšak počínání „sovětských okupantů“ povinovaných zabezpečit týl armády postupující k Berlínu – to jsou „tvrdé a neopodstatněné represe“? Přitom v Polsku zapomínají, že emigrantské vládě v Londýně podléhající Armija Krajova střílela do zad sovětské vojáky a prováděla diverze v týlu Rudé armády, jejíž velení bylo povinno zajistit klid na územích osvobozených od nacistů. Analogické činy americké vojenské správy ve Francii – konkrétně pronásledování kolaborantů a prohitlerovské „páté kolony“ – se přijímají naprosto samozřejmě, ale rozumí se samo sebou, že v našem případě vidíme nekonečnou hysterii a výroky ne-li již o „genocidě“. Rozsah této „genocidy“ a její důsledky lze odhadnout z rozhodnutí Nejvyššího sovětu SSSR z 26. 7. 1947 „O osvobození Polska a navrácení polských občanů, nacházejících se na území SSSR pod dozorem“: Podle stavu z 30. srpna 1947 bylo na základě tohoto rozhodnutí osvobozeno 3762 členů AK a 2487 členů tak zvané „internované skupiny B“. Je podivné, že polskými historiky démonizovaný „krvavý stalinský režim“ jednal tak humánně – důstojníci a bojovníci Armije Krajove vůbec nebyli zastřeleni nebo odvezeni na nucené práce, a již za dva roky po skončení války se vrátili zpět do Polska. Takže možná jsou hrůzy zveličeny a oficiální výzkumníci tak trochu chytračí a přesvědčují evropskou veřejnost o tom, že sověti za sebou nechali spálenou zemi a hory mrtvol „polských patriotů“.
Příklad s Armijou Krajovou je pouze jedním z mnoha. Litva, Lotyšsko a Estonsko více než ostatní vynikaly v rozdmýchávání atmosféry hrůz kolem sovětského období své historie, a prezentovaly ho jako dobu nepřetržitých zvěrstev, poprav, deportací, vyhnanství a dalších hrůz, otřásajících představivostí průměrného evropského obyvatele, kterého již dlouhé roky přesvědčují o nevysvětlitelné a téměř mystické krutosti „těch Rusů“. Je zcela nepochopitelné, jak po „okupaci“ Pobaltí vůbec někdo přežil, avšak statistika svědčí o opaku. V malinké Litvě podle sčítání lidu z r. 1940 žilo 2,9 milionů lidí, z nichž bylo 225,000 židů fyzicky zlikvidováno nacisty, a přibližně stejný počet etnických Poláků byl po válce repatriován do Polska. V r. 1989 a v době rozpadu Sovětského svazu napočítali v Litvě 3,68 obyvatel, přičemž Rusové z toho představovali 8,6%. Mýtus o neslýchané „genocidě“ se vypařuje před očima – ukazuje se, že za čtyřicet let „komunistického jha“ se počet Litevců téměř zdvojnásobil! A opět položme otázku – k čemu je dobrá drzá a lehko vyvratitelná lež o téměř vyhlazení obyvatel Pobaltí? Kdo a proč to potřebuje? Kdo uměle vytváří démony?
Není sporu, že epocha vlády Josifa Stalina v SSSR byla náročná a těžká: v převážně agrární zemi bylo nutno v extrémně krátké době vytvořit silný průmysl a průmyslové zemědělství, schopné nakrmit rostoucí městskou populaci. Ano, nepochybně, metody vlády byly autoritativní, ale dodnes nikdo nedokázal vysvětlit, v čem je „totalitarismus“, obzvláště v podmínkách nevraživého obklíčení, „horší“ než demokracie v současném chápání tohoto výrazu. Nezapomínejme, že ve 30. letech 20. století prakticky všechny státy na světě byly autoritativní. Od USA a Británie, kde panovala „oligarchická demokracie“ dosazující na vedoucí pozice výlučně členy elity a podnikání, po učebnicovou diktaturu Franka a Mussoliniho. V posledních letech vytvořený mýtus o rozvinuté anglo-saské demokracii, exitující věčně (v krajním případě od přijetí Deklarace nezávislosti v USA) neodpovídá skutečnosti: stačí si vzpomenout na mimořádné pravomoci Franklina Roosevelta v období velké hospodářské krize, které se jen málo lišily od pravomocí stalinských. A doplníme: je nemožné, aby před 70 lety byl do amerického kongresu zvolen pracující z Detroitu nebo farmář z Kentucky, ale pro Sovětský svaz byla účast obyčejných pracujících v orgánech výkonné moci zcela přirozená a nutná – a okamžitě vyvstává ještě jedna otázka, kde bylo více demokracie jako skutečné vlády lidu? V britském parlamentu, se starou šlechtou a zbohatlíky, v kongresu, s naftovými magnáty z Texasu a zbrojařskými magnáty, kteří vydělali jmění za první světové války, nebo v Nejvyšším sovětu SSSR? A kde je onen totalitarismus?
Závěry jsou jasné: není možné přistupovat k různým historickým epochám s šablonami politické korektnosti a stereotypy vzniklými v 21. století – to, co je nyní nazýváno „totalitním“ bylo v minulosti běžným a dokonce všedním, a nevyvolávalo to žádné veřejné rozhořčení a pohoršení.
Výše jsme položili mnoho otázek, a jejich seznam lze rozšířit. Není to tak dávno, co Evropský soud pro lidská práva potvrdil rozsudek nad v Lotyšsku žijícím bývalým velitelem 1. lotyšské partyzánské brigády Vasilijem Konovovem, který byl obviněn z „válečných zločinů, genocidy a zločinů proti lidskosti“ za zastřelení desíti hitlerovských kolaborantů v květnu roku 1944. Pochopitelně, že tato obvinění vzneslo „Lotyšské středisko dokumentování zločinů totality“, které se zabývá z nějakého důvodu výhradně bývalými sovětskými vojáky a důstojníky, a nevěnuje sebemenší pozornost v Lotyšsku prosperujícím „legionářům“ Waffen-SS, kteří jsou přirovnáváni k válečným veteránům a dostávají zvýšené důchody. Takže rozsudek byl vynesen, „zlo bylo potrestáno“.
Nyní si připomeňme další epizodu doby války – 29. dubna 1945 byl koncentrační tábor Dachau osvobozen vojáky americké armády. To, co se stalo v Dachau pak, uvádí neradi. Oficiálním stanoviskem je toto: šokováni pohledem na nacistickou továrnu na smrt (za celou dobu zemřelo v plynových komorách Dachau 35,000 lidí) oddělali Američané 50 vojáků stráže z vojsk SS – poté, co se vzdali a složili zbraně. Málokdo ví, že v r. 1991 Národní archiv USA odtajnil dokument „zpráva poručíka Howarda Buchnera“. Podle jeho zprávy zajaté Němce, včetně raněných, chlapců z Volksšturmu a personálu nemocnice (346 lidí), američtí vojáci zastřelili kulomety u bloku C v Dachau. Naživu nezůstal nikdo.
Popravě velel sám poručík Howard Buchner, a tuto událost stroze uvedl v zápisu štábu jako „soud s posádkou Dachau“ a uvedl celkový počet obětí – 560 lidí. Ale tento dokument se nebere v potaz. Dokonce je na panelu v muzeu v Dachau uvedeno: "zemřelo 50 vojáků SS“. U esesáků je to samozřejmé. Nicméně tímto faktem se obratně zakrývá poprava stovek raněných, lékařů a chlapců z Volksšturmu – bezmocných a neozbrojených: podle ženevské konvence válečný zločin.
Případy, kdy spojenci organizovali zúčtování se zajatci, a je jich spousta, uvádí Robert Lionfield, historik z USA. 14. července 1943 na letišti v Biscary (Sicílie) Američané zastřelili 74 zajatých italských vojáků. Generál George Patton pak v dopise uvedl: „Řekněte, že tito chlápci byli snipeři, jinak se tisk zblázní“. 6. června 1944, v době vylodění spojenců ve Francii, jen na jednom místě zavraždili 64 zajatých Němců. 24. dubna 1945, při potopení ponorky U-546, Američané mučili německé námořníky. Později se obhajovali: „bylo třeba získat informace“. Všechny tyto případy byly odtajněny až v letech 2002-2007 – předtím o nich nikdo nevěděl.
V článku výzkumníka Klause Wiegrefe v časopisu „Spiegel“ je uvedeno: „Historici ignorují zápisky vojáků druhé světové války: jinak by byl vyvrácen mýtus o milosrdenství spojenců.“ Zatímco za období leden až duben 1945 se kvůli obviněním z hrubého zacházení s německým obyvatelstvem dostalo před soud 4148 sovětských vojáků a důstojníků. Ty potrestali. Američany nebyl za popravu, znásilnění a usmrcení zajatců hladem potrestán ANI JEDEN ČLOVĚK.
Ale z nějakého důvodu „historičtí démoni“ do jednoho mají ruskou uniformu s rudými hvězdami – jako zmíněný Vasilij Konovov. Dokážete si představit analogické rozhodnutí „Evropského soudu pro lidská práva“ vůči příslušníkům amerických ozbrojených sil, kteří popravili raněné a personál nemocnice v Dachau?
Ne, samozřejmě. Vždyť to přeci dělali „kvůli demokracii, všelidským hodnotám a lidským právům“.
Ve třetí části pojednání probereme hlavního démona historické vědy – generalissima Josifa Stalina, a jeho kolegy: skutečné demokraty Churchilla a Roosevelta.
Jakákoliv mimořádní historická osobnost dává vzniknout mnoha legendám, a časem nanejvýše neuvěřitelným mýtům, vytvářených jak současníky, tak vzdálenými potomky na základě zvěstí, chybně nebo podjatě interpretovaných faktů, a někdy dokonce i fantazií nepoctivých a politicky angažovaných badatelů. Mýty je opředen život všech velkých lidí, počínaje Juliem Césarem, po imperátora Napoleona a Winstona Churchilla (který, díky neobyčejnému literárnímu talentu, část „legendy“ o své osobě vytvořil sám), nicméně na počátku 21. století přináleží první místo v oblasti mytologizace zcela jednoznačně maršálovi Josifu Stalinovi. Vůdci SSSR, jehož činnost je hodnocena v podstatě buď výlučně v negativním kontextu, nebo v silně pozitivním stylu – třetí způsob neexistuje, Stalin je buď ponurý démon historie, nebo největší génius. Neutrální a střízlivé hodnocení období jeho vlády se vyskytuje jen ojediněle, což jen potvrzuje dané pravidlo.
Tradiční soubor mýtů o Stalinovi, neustále a vtíravě šířený liberální veřejností a tak zvanými „nezávislými historiky“, vykresluje jeho portrét pouze černými barvami: tyran a diktátor vinný masovými represemi, „hladomorem“ počátku 30. let, „okupací nezávislých pobaltských států“, domluvou s Hitlerem o rozdělení Polska, přípravou „agrese“ proti Německu a celé Evropě, porážkou Rudé armády v r. 1941, atd. atd. – vyjmenovávat všechny „odporné zločiny“ připisované Josifu Stalinovi v úplnosti nemá smysl.
Jakkoliv je to absurdní, tak odsuzovatelé stalinské éry se většinou neopírají o archivní údaje, ale o tak zvanou „Chruščovovu zprávu“ z 20. sjezdu KSSS z r. 1956, známý pod názvem „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“ – konkrétně na vystoupení Chruščova, a to slouží jako základ pro všechny „badatele“ démonizující Stalina, bez výjimky. Ano, pro všechny – od současného Ruska po USA. Z nejasného důvodu je Chruščovova zpráva přijímána jako pravda nejvyšší, přičemž pseudo-historici buď zapomínají, nebo zamlčují to, že tento dokument byl vytvořen výlučně z politických důvodů a cílů, a ne kvůli vykořenění „stalinismu“.
Americký historik, profesor státní univerzity v Montclaire Grover Furr, který napsal v r. 2010 knihu „Anti-stalinská podlost“, je jedním z prvních západních vědců, kteří přistupují kriticky k podkladům, na nichž staví propaganda namířená na démonizaci Stalinovy epochy. Ve svém rozhovoru poukazuje na následující:
„Podařilo se mi vyvrátit 61 „obviňujících“ tvrzení. Každé z nich je zkoumáno ve světle historických důkazů, a jak se stalo nakonec jasným, v „neveřejném“ projevu Chruščev neřekl o Stalinovi a Berijovi nic, co by se ukázalo být pravdivým. O „bránění Stalina“ zde nemůže být v žádném případě řeč: břímě důkazů spočívá na obviňující straně. A všechna „usvědčující“ tvrzení „neveřejného“ projevu jsou jako důkazy neopodstatněná.
A nyní o příčině „víry“. Ani jeden seriozní badatel nemá právo akceptovat nebo neakceptovat něco za skutečné jen na základě svého přesvědčení nebo preferencí. Ať se to komu líbí, nebo ne, ve světle vědecko-historických důkazů předložených v „Anti-stalinské podlosti“ posuzovat historii Sovětského svazu přes křivé zrcadlo „neveřejného projevu“ již není možné.“
Odtajňování mnohých dokumentů sovětské epochy slova Grovera Furra potvrzuje: „miliony zastřelených“, o kterých tak rádi mluví ruští a východoevropští liberálové, beze stopy mizí, i když veřejnost je hromadně stále pod vlivem vymyšlených a historické pravdě neodpovídajících statistických výpočtů, obsažených jak v pracích západních autorů (R. Konkvest, S. Cohen a další), tak v dílech ruských autorů. Takže například S. Cohen (s odvoláním na knihu R. Konkvesta „Velký teror“, vydané v r. 1968 v USA) píše: „…Na konci r. 1939 vzrostl počet lidí zavřených ve vězení a jednotlivých koncentračních táborech na 9 milionů (oproti 30,000 v r. 1928 a 5 milionům v letech 1933-35).“
Ve skutečnosti však v lednu 1940 bylo v táborech Gulagu drženo 1,334,408 lidí, v koloniích Gulagu 315,584, a ve vězeních 190,266 lidí. Celkem bylo tehdy v táborech, koloniích a vězení 1,850,258 zavřených, tj. R. Konkvestem a S. Cohenem uvedené statistické údaje jsou téměř pětinásobně vyšší.
Pro srovnání: nyní je v Ruské federaci s obyvatelstvem značně menším, než jaké měl SSSR v r. 1940 (140 milionů oproti 209 milionům) ve vězeňských zařízeních více než 880,000 lidí, a ve Spojených státech amerických kolem 900,000 – což je poměrný počet plně srovnatelný s tak zvaným „vrcholem stalinských represí“. (Autor se plete. Podle tohoto zdroje je v USA ve vězení 2,3 milionu lidí, nikoliv 0,9 milionu. Stejné číslo uvádí Wikipedie s upřesněním, že jde o údaj z roku 2008. Teď bude patrně počet amerických vězňů ještě vyšší. Pozn. editora) Nicméně nikdo neříká, že vláda Ruska nebo USA provádí represivní politiku a „odklízí polovinu země za ostnatý drát“.
Jako důkaz je možné předložit neosobní objektivní dokument – potvrzení podepsané generálním prokurátorem SSSR R. Ruděnkem, ministrem vnitra SSSR S. Kruglovym a ministrem spravedlnosti SSSR K. Goršeninem, ve kterém byl uveden počet odsouzených za kontrarevoluční činy za období leden 1921 až 1. února 1954. Podle tohoto potvrzení bylo za toto období odsouzeno Kolegiem OGPU, „trojicemi“ NKVD, Zvláštní konferencí, Vojenským kolegiem, soudy a vojenskými tribunály pouze 3,777,380 lidí, z čehož 642,980 lidí bylo odsouzeno k trestu smrti.
Zvláště zdůrazním – za období 1921-1954!
Nicméně lži Konkvesta, Cohena a Solženicina jsou neustále šířeny a opakovány na všech úrovních – od organizací pro lidská práva, po vysoké politiky, obzvláště v zemích východní Evropy. A opět se vracíme k důkazům Chruščova – senzační „odhalení“ údajně tajného projevu (text byl zveřejněn v USA ve stejném roce, 1956) sledovalo pouze jeden cíl: garantem zachování existujícího řádu, politického režimu a udržení se vládnoucí elity v dané etapě mohla být pouze politika liberalizace (tedy politika sebezáchovy), která zahrnovala různá opatření pro ozdravení morálně-psychologického klimatu v zemi, zrušení mimosoudních orgánů, poměrně velké kroky směrem k právnímu státu a veřejné zřeknutí se „stalinismu“. Přičemž oficiální propaganda dokázala zpracovat veřejné mínění v tom duchu, že masové represe nevinných lidí probíhaly údajně jen v období 1937-38, a v jiných obdobích jako by neexistovaly. N. S. Chruščev a jeho klika úspěšně svalil veškerou zodpovědnost za represe na nebožtíky J. V. Stalina, N. I. Ježova a L. P. Beriju.
Pozdější napodobitelé Chruščeva, počínaje již zmíněným Konkvestem a Solženicinem – jehož „Archipelag Gulag“ není dokumentárním badatelským dílem, ale pouze soupisem zvěstí a strašlivých historek, okořeněných doplněními autora – po současné činitele bezpočetných organizací pro „lidská práva“ vydržovaných ministerstvem zahraničí USA a Freedom House, jako „Památník“ nebo „Moskevská helsinská skupina“, které místo skutečné ochrany lidských práv aktivně pokračují v práci prvního tajemníka ÚV KSSS Nikity Chruščova, rozšiřují a prohlubují démonský mýtus, zobrazující Stalina a epochu jeho vlády jako nejhlubší peklo, v jehož hlubinách byly každodenně posílány miliony nevinných do chřtánu bolševického Molocha.
Takže se vrátíme k tvůrcům této obrovské legendy. Stalin bezesporu není bílým andělem, jak ho často vykreslují jeho stoupenci. Ano, byly represe a chyby, ale jinak nebylo v období mezi světovými válkami možné postupovat. Dovolte mi připomenout, že jediný socialistický stát na světě se tehdy nacházel v nevraživém obklíčení – fašistické a polofašistické diktátorské režimy v Evropě, na území začínajícím Estonskem a Polskem, po Itálii a Španělsko, největší evropská velmoc Německo pod vládou Hitlera, a „demokracie“ pohlížely na SSSR s podezřením a pohrdáním, nehledě na blížící se hrozbu války, připravované nacistickým režimem.
A stejně tak Mnichovská dohoda „demokratického západu“ s Hitlerem a Mussolinim je nazývána „odkladem války“, či v lepším případě „chybou“, ale pakt Molotov-Ribbentrop je jednoznačně předkládán jako „zločin stalinismu“. O „okupaci“ východního Polska sověty vytrubují na každém rohu, avšak zapomínají na to, jak si polská vláda spolu s nacistickým Německem dělily území jižního souseda. Slovy W. Churchilla Polsko „se s lačností hyeny zúčastnilo rozkrádání a likvidace československého státu“ – ale dnes ve Varšavě o tomto smutném incidentu raději nemluví. Je mnohem jednodušší obvinit ze všech smrtelných hříchů příšerného Stalina a „ty proklaté Rusy“, než odčiňovat a napravovat hříchy vlastní…
Obyvatelé východní Evropy by měli být Josifu Stalinovi vděční za to, že jako pragmatický politik zajišťoval umírněnou linii v mezinárodních vztazích, byť tvrdě hájil zájmy SSSR, včetně teritoriálních – konec konců „okupované“ Pobaltí, Besarábie a západní území Ukrajiny a Běloruska patřily do r. 1917 do Ruského impéria. Pokud by v Sovětském svazu zvítězila a vládla radikální trockistická strana z tak zvané „staré leninské gardy“, druhá světová válka by vypadala úplně jinak a začala by podstatně dříve. Stalin však, protože v revolučních extremistech viděl bezprostřední hrozbu pro SSSR, udělal to, co bylo nezbytné – zlikvidoval radikální opozici fyzicky. Mimo jiné nejhlasitěji o „ukrutných represích“ křičí právě potomci vášnivých revolucionářů, kteří byli ve 30 letech odstraněni a zbaveni vlády, posláni do táborů nebo zastřeleni – a to v situaci, kdy revolucionáři-trockisté pod heslem „permanentní revoluce“, již dlouho před objevením se komisařů Jagody, Ježova nebo Beriji, vedli „třídní boj“ takovými metodami, že postupy stalinské NKVD se ukazují být zcela oprávněným trestem za potoky krve prolité Tuchačevskými, Zinovjevy a Radekami v 30. letech, kdy Josif Stalin zastával nevýznamný post ministra pro národnostní věci a tajemníka ÚV strany.
Jakýkoliv bod obžaloby na adresu Stalina, zformulovaný Chruščevem a nyní šířený tuzemskými a zahraničními liberálními fundamentalisty, se může a musí stát předmětem nestranného a důkladného zkoumání, prováděného bez emocí a angažovanosti – je třeba pochopit, že éra 30.-50. let se podstatně lišila od naší, nejen politickou situací, ale také společensko-občanskou mentalitou, a proto nelze zkoumat „stalinismus“ z pozice naší doby. A tím spíše nelze z nadprůměrné historické osobnosti a vůdce velké země dělat neschopné krvelačné strašidlo, jak se nyní pokoušejí vykreslit J. Stalina stoupenci přehodnocení a revize historie 20. století.
Článek Демонизация истории. Часть III. Личность в истории – мифы и реальность vyšel 10. října na serveru eastwest-review.com. Překlad L. Janda.
Дата добавления: 2015-11-14; просмотров: 98 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая страница | | | следующая страница ==> |
| IV. DIALOGUES. Ex. 14. Read the dialogues. | | | Ten Principles of Economics |