Cosi se za mnou pohnulo.
Otočil jsem se jako na obrtlíku a papír mi vypadl z ruky. Zatřepotal se a dopadl na prkna zadní verandy jako větší, bělejší můra než ty, které se tloukly o žárovku nahoře. V tom okamžiku jsem si byl jist, že to bude ten přízrak v rubáš i, šílený duch z rozpadlého těla mé manželky, Dej mi můj lapač prachu, dej mi ho, jak se sem odvažuješ chodit a rušit můj klid, jak se odvažuješ zase chodit do Manderley, a teď když jsi tady, jak se odtud vůbec dostaneš pryč? Utop se v tajemství, ty hloupý c10víčku. Utop se v tajemství.
Nic tam nebylo. Byl to zase jenom vítr, trochu zaharašil v křoví… jenomže tentokrát jsem na upocené kůži žádný vítr necítil.
„No, ale musel to být vítr, nic tu není,“ řekl jsem.
Když jste sami, vlastní hlas vám může znít buď strašidelně, nebo konejšivě. Tentokrát to byl ten druhý případ. Shýbl jsem se, sebral Billův lístek a zastrčil ho do zadní kapsy. Pak jsem se probral svazkem klíčů. Stál jsem pod rozsvícenou žárovkou ve velkých, mihotavých stínech můr a prohlížel si klíče, dokud jsem nenašel ten, který jsem chtěl. Vypadal jaksi zvláštně nově, a když jsem přejel palcem po ozubeném okraji, znovu jsem se podivil, proč jsem vlastně vůbec přijel – kromě několika krátkých návštěv, které se uskutečnily za plného denního světla po tolika měsících a letech, co Jo umřela. Kdyby žila, určitě by mě donutila
Ale v té chvíli mi došla ta zvláštní věc: protože Jo umřela vůbec nehrálo roli. Bylo snadné tak uvažovat – ani jednou během šesti týdnů na Key Largo jsem na to nepomyslel jinak –, ale teď, když jsem skutečně stál zde, ve stínech tancujících můr (připadal jsem si, jako bych stál,pod přízračným organickým disko balónem) a poslouchal potáplice na jezeře, vzpomněl jsem si, že i když Johanna umřela v srpnu 1994, umřela v Derry. Ve městě bylo příšerné vedro… tak proč jsme tam byli? Proč jsme neseděli na stinné verandě našeho domu u jezera, nepopíjeli ledový čaj oblečení jen v plavkách, nepozorovali loďky, jak jezdí sem a tam a nekomentovali fyzičku vodních lyžařů? Co vlastně vůbec dělala na tom zatraceném parkovišti u lékárny, když každý jiný srpen bychom byli na míle daleko?
Jenomže to nebyla pravda. Obvykle jsme zůstávali na Sáře až do konce září – bylo to klidné, pěkné období, teplé jako v létě. Ale v roce 1993 jsme odjeli hned začátkem srpna. Věděl jsem to, protože jsem si pamatoval, že později téhož měsíce se mnou Johanna jela do New Yorku kvůli nějakým záležitostem u nakladatele a obvyklým tanečkům s publicitou. V Manhattanu bylo vedro jako v peci, hydranty skrápěly East Village a ulice v centru jen syčely, jak byly rozpálené. Jednou večer jsme viděli Fantoma opery. Ne konci se ke mně Jo naklonila a zašeptala: „A sakra! Fantomovi už zase teče z nosu!“ Zbytek představení jsem se snažil ovládnout a nevybuchnout smíchy. Jo uměla být takhle potměšilá.
Proč se mnou tehdy v srpnu jela? Jo neměla New York ráda ani v dubnu nebo říjnu, kdy je docela pěkný. Nevěděl jsem to. Nemohl jsem si vzpomenout. S jistotou jsem jenom věděl, že se už nikdy od srpna 1993 na Smějící se Sáru nevrátila… ale zanedlouho jsem přišel i o tuto jistotu.
* * *
Strčil jsem klíč do zámku a otočil jím. Vejdu dovnitř, rozsvítím v kuchyni, popadnu baterku a vrátím se pro auto. Jestli to neudělám, nějaký opilec, co bydlí na jižním konci cesty, pojede moc rychle, napálí to do mého chevroletu a zažaluje mě o miliardu dolarů.
Dům byl vyvětraný a ani trochu nepáchl zatuchlinou; místo nehybného, věkovitého vzduchu tu slabě a příjemně voněly borovice. Sáhl jsem po vypínači za dveřmi a potom, kdesi v černočerné tmě v domě začalo plakat dítě. Ruka mi na místě ztuhla a tělo mi prochladlo. Nepropadl jsem přímo panice, ale veškeré rozumné myšlení mě opustilo. Byl to pláč, dětský pláč, ale neměl jsem tušení, odkud přichází.
Potom se začal vzdalovat. Ne že by utichal, ale vzdaloval se, jako by to dítě někdo zvedl a odnášel ho dlouhou chodbou pryč… jenomže v Smějící se Sáře taková chodba neexistovala. Ani ta, která se táhne středem domu a spojuje prostřední část s oběma křídly, není nijak dlouhá.
Vzdaloval se… a vzdaloval…, až skoro ztichl.
Stál jsem tam ve tmě a na studené kůži jsem měl pupence jako oškubaná husa a ruku jsem držel pořád na vypínači. Něco ve mně chtělo jančit, prostě vyletět odtud co nejrychleji, co mě jen moje nožičky unesou, a utíkat jako bez hlavy. Jenomže cosi jiného ve mně – ta rozumná část – už nabývala vrchu.
Zmáčkl jsem vypínač a ta moje část, která chtěla utéct, řekla zapomeň na to, nebude fungovat, je to sen, jak hloupé, ten tvůj sen se naplňuje. Ale vypínač fungoval. Světlo se rozlilo chodbou a zahnalo stíny, odhalilo Johanninu sbírečku těžkého nádobí vlevo a knihovnu vpravo, ty věci jsem neviděl víc než čtyři roky, ale byly stále zde a byly stále stejné. Na prostřední polici knihovny jsem viděl tři rané romány Elmora Leonarda – Prachy, Velká rána a Pan Majestyk –, které jsem si odložil stranou jako zaklínání proti deštivému počasí; člověk musí být připraven na déšť, když jde tábořit. Bez dobré knížky můžou při deštivém počasí v lese stačit i dva dny, aby se člověk zcvoknul.
Ozvalo se poslední tiché vzlyknutí, a pak ticho. V tom tichu jsem slyšel z kuchyně tikot. Hodiny nad sporákem, jeden z Johanniných vzácných kýčařských úletů, měly podobu kocoura Felixe s velikýma očima, které se pohybují sem a tam ve stejném rytmu, v jakém se mrská ocas, takto kyvadlo. Myslím, že ty hodiny se objevují v každém laciném hororu, který byl natočen.
„Kdo je tam?“ zavolal jsem. Udělal jsem krok směrem ke kuchyni, jen zšeřelému prostoru vznášejícímu se za chodbou, pak jsem se zastavil. Ve tmě vypadal dům jako jeskyně. Pláč se mohl nést odkudkoli. Včetně mé vlastní fantazie. „Je tu někdo?“
Žádná odpověď… ale nemyslel jsem si, že ten zvuk se ozýval pouze v mé hlavě. Kdyby ano, byl by spisovatelský blok mou poslední starostí.
Na knihovně vlevo od Elmora Leonarda ležela velká baterka, taková, do které se vejde osm monočlánků a dočasně vás oslepí, když vám s ní někdo posvítí přímo od očí. Popadl jsem ji, a teprve když mi skoro vyklouzla z ruky, jsem si skutečně uvědomil, jak strašně se potím a jak se bojím. Podařilo se mi ji udržet, srdce rozbouchané, a napůl jsem čekal, že to strašidelné vzlykání začne znovu, napůl jsem čekal, že se z temného obývacího pokoje vynoří ten přízrak v rubáši s beztvarými pozvednutými pažemi; jako když se politická mrtvola vrací z hrobu, hotova k dalšímu výstupu. Volte Zmrtvýchvstání, bratři, a budete spaseni.
Našel jsem knoflík na baterce a zmáčkl ho. Vpustila do obývacího pokoje jasný přímý paprsek světla a zachytila losí hlavu nad kamenným krbem; rozzářila skleněné oči jako dvě světýlka pod vodou. Uviděl jsem staré proutěné židle; starou pohovku; poškrábaný jídelní stůl, který se kýval, takže se mu musela jedna noha podkládat složenou kartou nebo několika pivními tácky; neviděl jsem žádné duchy; stejně jsem si řekl, že je to pořádně pitomý ve čírek. Slovy nesmrtelného Cole Portera, odpískáme to. Jestli zamířím na východ, jakmile se vrátím k autu, mohl bych být do půlnoci v Derry. Spal bych ve vlastní posteli.
Zhasl jsem světlo v chodbě a stál tam s baterkou prořezávající tmu. Poslouchal jsem tikání těch hloupých kocouřích hodin, které musel Bill natáhnout, a známé hučení ledničky. Když jsem to tak poslouchal, uvědomil jsem si, že už jsem nečekal, že někdy ty zvuky uslyším. A co se pláče týká…
Byl to pláč? Určitě?
Ano. Pláč nebo něco jiného. Už jsem si nebyl tak jist. Podstatné se mi zdálo, že se zde objevovala nebezpečná myšlenka a hloupé skutky na člověka, který naučil svou mysl provádět nepřístojnosti. Jak jsem tak potmě stál na chodbě, jen s baterkou a světlem žárovky na zadní verandě dopadajícím okny dovnitř, uvědomil jsem si, že hranice mezi tím, o čem jsem věděl, že je skutečné, a tím, o čem jsem věděl, že je pouhou fantazií, docela zmizela.
Odešel jsem z domu, zkontroloval dveře, jestli jsou zamčené, a vyšel po příjezdové cestě zpátky, baterkou jsem v chůzi kýval sem a tam jako kyvadlem – jako bláznivý kocour Felix v kuchyni ocasem. Napadlo mi, když jsem tak mířil po cestě na sever, že si budu muset vymyslet pro Billa Deana nějakou povídačku. Nestačilo by říct: „No, Bille, došel jsem tam a uslyšel ve svým zamčeným baráku brečet děcko, a to mě tak hrozně vyděsilo, že jsem ztratil hlavu a utekl do Derry. Pošlu ti baterku, co jsem si ji vzal; postav ji zpátky na polici vedle těch knih, jo?“ To by nebylo dobré, protože by se ta historka roznesla a lidi by říkali: „Není divu. Asi napsal moc knížek. Z takové práce člověku měkne mozek. Teď se bojí vlastního stínu. Choroba z povolání.“
I kdybych se sem už v životě nevrátil, nechtěl jsem, aby lidé z TR o mně měli takové mínění, napůl pohrdavé a samolibě vědoucí. Připadá mi, že spousta lidí má takový názor o svých spoluobčanech, kteří se živí vlastní fantazií.
Řeknu Billovi, že jsem onemocněl. Svým způsobem to byla pravda. Nebo ne… lepší bude, když mu řeknu, že onemocněl někdo jiný… přítel… někdo v Derry, koho jsem navštěvoval… snad přítelkyně. „Bille, jedna známá, přítelkyně, chápeš, onemocněla, takže…“
Najednou jsem se zastavil, s baterkou zaměřenou na předek auta. Ušel jsem tu míli, aniž jsem si nějak všímal zvuků v lese, a chladným mě nechávaly i zvuky větších zvířat, jako třeba jelenů, usazujících se na noc. Neotočil jsem se, abych se podíval, jestli mě ten přízrak v rubáši (nebo třeba nějaké spektrální plačící děcko) pronásleduje. Tak jsem se zabral do vymýšlení výmluvy a jejího vylepšování, tentokrát v duchu a ne na papíře, že jsem se zapomněl bát. Tep se mi vrátil k normálu, pot na kůži usychal a komáři mi přestali bzučet kolem uší. A jak jsem tam tak stál, něco mě napadlo. Jako by moje mysl trpělivě čekala, až se uklidním natolik, aby mi mohla připomenout jistý základní fakt.
Potrubí. Bill dostal moje svolení, aby vyměnil většinu staré instalace, a instalatér to udělal. Udělal to nedávno.
„Vzduch v trubkách,“ řekl jsem a přejel světlem osmibateriové svítilny po chladiči chevroletu. „To jsem slyšel.“
Čekal jsem, jestli se mi z hloubi mozku nevynoří protest, že je to hloupost, že si racionalizuji lež. Nestalo se tak… protože jsem si asi uvědomil, že to může být pravda. Zavzdušněné trubky mohou připomínat hovor lidí, štěkot psů nebo dětský pláč. Třeba je ten instalatér odvzdušnil a ten zvuk vyluzovalo něco jiného… ale třeba to neudělal. Otázkou bylo, jestli naskočím nebo nenaskočím do auta, jestli se vrátím čtyři sta metrů k okresce a pak se vrátím do Derry, to vše kvůli zvuku, který jsem slyšel deset vteřin (možná jenom pět) a to v rozrušeném, stresovém stavu mysli.
Rozhodl jsem se, že odpověď zní ne. Možná by se musela stát ještě nějaká divná věc, abych to obrátil do Derry – třeba drmolení jako z Povídek z krypty –, ale zvuk, který jsem slyšel na chodbě, nestačil. Zvlášť když zrovna v Smějící se Sáře bylo tolik možností, jak ho vysvětlit.
Slýchám hlasy v hlavě a slýchal jsem je, co se pamatuji. Nevím, jestli to patří k nezbytné výbavě spisovatele; nikdy jsem se žádného neptal. Necítil jsem potřebu, protože vím, že všechny hlasy, které slyším, jsou další verze mého já. Přesto často připomínají velmi skutečné verze jiných lidí a žádný není pro mě skutečnější – nebo známější – než ten, co zní jako Johannin. Teď se ten hlas ozval a zněl zaujatě, pobaveně, trochu ironicky, ale něžně… a souhlasně.
Budeš bojovat, Miku?
„Jo,“ řekl jsem do noci, zatímco se ve světle baterky odrážely záblesky od chromovaného chladiče. „Asi jo, holka.“
Takže – to je v pořádku, ne?
Ano. Bylo. Nasedl jsem do auta, nastartoval a pomalu sjížděl po cestě. A když jsem dojel k příjezdové odbočce, zamířil jsem na ni.
* * *
Když jsem podruhé vešel do domu, žádný pláč se neozval. Pomalu jsem prošel s baterkou v ruce po schodech, dokud jsem nerozsvítil všechna světla, která jsem našel; jestli se někdo projížděl na lodi po severním konci jezera, stará Sára nejspíš vypadala jako přízračný spielbergovský létající talíř, zavěšený nad vodou.
Myslím, že domy žijí vlastním životem v časovém proudu, který se odlišuje od toho, v němž se pohybují jejich majitelé, a ten jejich je pomalejší. V každém domě, zvlášť ve starém, je minulost blíž. V mém životě byla Johanna mrtvá skoro čtyři roky, ale pro Sáru to bylo jako včera. Teprve když jsem byl skutečně uvnitř a měl všechna světla rozsvícená a baterku vrácenou na místo na polici, jsem si uvědomil, jak hrozně jsem se děsil svého příjezdu sem. Jak můj žal znovu probudily stopy Johannina přerušeného života. Knížka se založeným růžkem na stolku u pohovky, kde se Jo v noční košili ráda choulila, četla a pojídala švestky; kartónová krabice s vločkami, které jedině snídala, na polici ve spíži; stará zelená noční košile pověšená zevnitř na dveřích koupelny v jižním křídle, kterému Bill Dean stále říkal „to nový křídlo“, i když bylo postaveno ještě dřív, než jsme Smějící se Sáru spatřili.
Brenda Meserveová odvedla dobrou práci – lidskou práci –, protože spoustu takových známek a stop odstranila, ale nemohla je posbírat všechny. Johannina sbírka románů o Peteru Wimseyovi od Sayersové pořád zaujímala čestné místo uprostřed knihovny v obývacím pokoji. Johanna vždycky říkala losí hlavě nad krbem Bunter, a jednou, z důvodu, na který se už nepamatuji (rozhodně to vypadalo jako velmi nepatřičný doplněk) pověsila kolem chlupatého losího krku zvonek. Pořád tam visel na červené sametové stužce. Paní Meserveovou možná ten zvonek překvapil, možná uvažovala, jestli ho tam má nechat, nebo ho sundat, protože nevěděla, že když jsme se Jo a já milovali na pohovce v obývacím pokoji (ano, často jsme tam končili), říkali jsme tomu „zvonit Bunterovi na zvonec“. Brenda Meserveová udělala, co mohla, ale každé dobré manželství je soukromé území, nezbytný prázdný prostor na společenské mapě. To, co jiní o něm nevědí, z něj dělá právě to vaše.
Procházel jsem domem, dotýkal se různých věcí, díval se na ně, viděl je novýma očima. Připadalo mi, že Jo je všude, a po chvilce jsem dopadl do jednoho starého proutěného křesla před televizí. Polštář pode mnou pískl a já přímo slyšel, jak Jo říká: „Tedy omluv se, Michaeli!“
Položil jsem si hlavu do dlaní a brečel. Asi to byl poslední záchvat žalu, ale nebylo nic lehčí. Brečel jsem, až jsem si myslel, že se ve mně něco přetrhne, jestli nepřestanu. Když mě to konečně pustilo, měl jsem obličej jako vyždímaný, škytal jsem a měl jsem pocit, že jsem v životě nebyl tak unavený. Celé tělo jsem měl namožené – asi trochu z té chůze, ale hlavně z napětí, které jsem zažil při příjezdu… a z rozhodnutí, že tu zůstanu. Abych bojoval. Ten přízračný fantom, kterého jsem slyšel plakat, když jsem sem poprvé vkročil, i když mi teď připadal velmi vzdálený, mi také nijak neulevil.
Opláchl jsem si obličej u dřezu v kuchyni, pěstmi si vymnul slzy a vyčistil si ucpaný nos. Potom jsem si odnesl kufr do ložnice pro hosty v severním křídle. Nechtělo se mi spát v jižním křídle, v hlavní ložnici, kde jsem naposledy spal s Jo.
Přesně to předpokládala Brenda Meserveová. Na stolku stála kytice čerstvých lučních květin a lístek: VÍTEJTE ZPÁTKY, PANE NOONANE. Kdybych nebyl tak citově vyčerpaný, asi bych při pohledu na ten vzkaz, vyvedený ostrým krasopisem paní Meserveové, dostal další záchvat pláče. Strčil jsem obličej do květin a zhluboka se nadechl. Pěkně voněly sluncem. Pak jsem se svlékl, šaty nechal tam, kde spadly, a stáhl pokrývku na posteli.
Nová prostěradla, nové polštáře; stejný starý Noonan vklouzl mezi deky a položil hlavu na polštář.
Ležel jsem tam se zapnutou noční lampičkou, díval se na stíny na stropě a skoro jsem nemohl věřit tomu, že tu jsem a ležím v této posteli. Nevítal mě tu žádný přízrak v rubáši, to jistě ne… ale měl jsem pocit, že by mě mohl dostihnout ve snu.
Někdy – aspoň u mě tomu tak je – se člověk jakoby propadá, když usíná. Tu noc nikoli. Usnul jsem, aniž bych o tom věděl, a probudil se druhý den ráno, oknem svítilo slunce a lampička byla stále zapnutá. Nezdály se mi žádné sny, na které bych si vzpomínal, jenom jsem měl neurčitý pocit, že jsem se někdy v noci na okamžik probudil a uslyšel zvonit zvonek, velmi potichu a hodně daleko.
7. kapitola
Prostředkem okresky číslo 68 si vykračovala malá holčička – sotva odrostlá batolecímu věku –, oblečená v červených plavkách, na nohou žluté sandálky a na hlavě baseballovou čapku bostonských Red Sox otočenou kšiltem dozadu. Zrovna jsem jel kolem obchodu se smíšeným zbožím Jezerní vyhlídka a garáží Dickieho Brookse, kde je rychlost snížena z osmdesátky na padesátku. Díky bohu jsem ji toho dne dodržel, jinak bych tu malou možná přejel.
Byl to můj první den po návratu. Vstal jsem pozdě a skoro celé dopoledne jsem se procházel po lese, který lemuje jezero, díval se, co je stejné a co se změnilo. Vypadalo to, že hladina vody klesla, a na vodě bylo méně člunů, než jsem očekával, zvlášť o největším letním svátku, ale jinak mi to připadalo, že jsem snad nikdy neodjel. Dokonce jako bych plácal po stejných komárech.
Kolem jedenácté mi žaludek připomněl, že jsem vynechal snídani. Řekl jsem si, že teď je na řadě výlet do Village Cafe. Restaurace ve Warringtonu byla mnohem víc nóbl, ale tam by mě moc okukovali. Village Cafe bude lepší – pokud ještě funguje. Buddy Jellison byl nerudný jezevec, ale byl vždycky nejlepším kuchařem v západním Maine a můj žaludek si žádal veliký mastný burger.
A do toho ta malá holčička, která šla rovnou po bílé středová čáře a vypadala jako mažoretka v čele neviditelného průvodu.
V padesátikilometrové rychlosti jsem měl dost času ji zahlédnout, ale tato silnice byla v létě dost rušná a jen málo lidí by se namáhalo plížit se tady předepsanou rychlostí. Okres Castle měl jenom tucet policejních vozů a málokterý z nich se obtěžoval zajet do TR, pokud je někdo přímo nevolal.
Zajel jsem ke krajnici, zaparkoval a byl venku dřív, než se prach začal usazovat. Toho dne bylo vlhko, teplo a klidno, zdálo se, že mraky jsou tak nízko, že by se jich mohl člověk dotknout. To děcko – malá blonďatá holčička s tupým nosíkem a strupatými koleny – stála na bílé čáře, jako by to bylo provazochodecké lano, a pozorovala nebojácně jako koloušek, jak k ní jdu.
„Ahoj,“ pozdravila. „Jdu na pláž. Mamka mě nechce vzít a já mám hlozný vztek.“ Zadupala, aby předvedla, že ví dobře jako každý jiný, co to znamená mít hrozný vztek. Hádal jsem jí tak tři čtyři roky. Výmluvná na svůj věk a sakra roztomilá, ale stejně jí byly jen ty tři čtyři roky.
„No, zajít si o Čtvrtém na pláž je dobrý nápad, to jo,“ souhlasil jsem, „ale –“
„Čvltého čelvence bude taky ohňostloj,“ přidala se a ten „ohňostloj“ od ní zněl mile exoticky, jako nějaké vietnamské slovo.
„Ale jestli tam půjdeš po silnici, spíš skončíš v nemocnici v Castle Rock.“
Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 20 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая лекция | | | следующая лекция ==> |