Stephen King Pytel kostí 7 страница

Konečně zazpívala pěnkava. Následovaly další dvě tři vteřiny ticha, a potom odpověděla sojka. Uplynuly další dvě tři vteřiny, a potom se přidala svým kratičkým příspěvkem vrána. Ozvalo se drnčení datla, hledajícího larvy. Vlevo ode mě zašelestila podrostem deňka. Za minutu poté, co jsem vstal, se lesem ozývaly všemožné zvuky jako obyčejně; všichni se vrátili ke své obvyklé práci a já si šel také po svých. Ale nikdy jsem na tu nečekanou ránu nezapomněl, ani na to mrtvé ticho, které pak následovalo.

Po té noční můře jsem si na onen červnový den často vzpomněl, ale na tom nebylo nic pozoruhodného. Všechno se jaksi změnilo, nebo se mohlo změnit… ale nejdřív přijde ticho, kdy se ujišťujeme, že se nám stále nic nestalo a že nebezpečí – pokud to bylo nebezpečí – pominulo.

Derry bylo skoro celý další týden uzavřené. Led a prudký vítr při bouři způsobily veliké škody a teplota vyskočila o sedm stupňů, takže sníh se odklízel od domů jen těžce. K tomu je ovzduší po březnové bouři vždycky trpké a sklíčené; každý rok máme takovou bouřku (a dvě tři v dubnu pro dobrou míru, když máme smůlu), ale zdá se, že je nikdy nečekáme. Pokaždé nás zaskočí a bereme je osobně.

Jednoho dne ke konci onoho týdne se počasí konečně začalo lámat. Využil jsem toho a vyjel si na šálek kávy a dopolední kousek koláče do malé restaurace o tři domy dál od lékárny, kde si Johanna vyřizovala poslední pochůzku. Popíjel jsem a žvýkal a luštil křížovku v novinách, když se někdo zeptal: „Můžu si k vám přisednout, pane Noonane? Dneska je tady docela nával.“

Zvedl jsem hlavu a uviděl starého muže, kterého jsem znal, ale nedokázal si ho zařadit.

„Ralph Roberts,“ představil se. „Jsem dobrovolníkem u Červenýho kříže. Já i moje manželka Lois.“

„Aha, no jo, samozřejmě.“ U Červeného kříže dávám zhruba každých šest týdnů krev. Ralph Roberts byl jeden ze staroušků, kteří potom vydávají džus a sušenky a říkají vám, abyste nevstávali a nedělali žádné prudké pohyby, jestli se vám motá hlava. „Posaďte se, prosím.“

Podíval se na mé noviny, rozložené u křížovky a položené na slunci, a vklouzl do boxu. „Nepřipadá vám, že když vyluštíte křížovku v Derry News, je to, jako byste dobře odpálil v baseballovém zápase?“ zeptal se.

Zasmál jsem se a přikývl. „Dělám to ze stejného důvodu jako lidé, kteří šplhají na Mount Everest, pane Robertsi… protože tu je. Jenomže z křížovky v News člověk nikdy nespadne.“

„Říkejte mi Ralphe, prosím.“

„Dobře. A já jsem Mike.“

„Fajn.“ Usmál se a ukázal zuby, které byly trochu křivé a zažloutlé, ale vlastní. „Mám rád tykání. Je to jako když si člověk může sundat kravatu. To byl ale pořádný fukéř, co jsme měli, co?“

„Ano,“ souhlasil jsem, „ale teď už se pěkně otepluje.“ Teploměr provedl jeden z těch úžasných březnových skoků, ze včerejších minus čtyř se dnes ráno vyšplhal na plus deset. Ještě lepší než zvýšená teplota vzduchu bylo teplé slunce na tváři – právě to teplo mě vylákalo z domu.

„Asi tu máme jaro. Některé roky se trochu zpozdí, ale zdá se, že vždycky najde cestu domů.“ Usrkával kávu, potom šálek odložil. „V poslední době jsem tě v Červeným kříži neviděl.“

„Zotavuju se,“ řekl jsem, ale to byla lež; znovu darovat další pintu jsem mohl už před čtrnácti dny. Pozvánka byla na lednici. Prostě jsem ji pustil z hlavy. „Určitě přijdu příští týden.“

„Mluvím o tom jenom proto, že máš áčko, a to se nám vždycky hodí.“

„Rezervuj mi tam gauč.“

„To se spolehni. Všechno je jinak v pohodě? Ptám se jenom proto, že vypadáš unaveně. Jestli špatně spíš, tak to tě lituju, a vím, o čem mluvím, věř mi.“

Všiml jsem si, že vypadá jako postižený nespavostí – měl váčky pod očima. Ale táhlo mu na osmdesát a málokomu se podaří dostat se tak daleko bez tohoto neduhu. Když jste tu chvíli, život vás možná jenom trochu pošimrá na tvářích a kolem očí. Když se tu zdržíte déle, skončíte jako Jake La Motta po perné čtvrthodince.

Už jsem se chystal říct, co povídám vždycky, když se mě někdo zeptá, jestli mi něco není, pak mě napadlo, proč musím pokaždé vyrukovat s tou únavnou šaškárnou á la muž z Marlbora, a koho se to snažím oblafnout. Co by se asi stalo, kdybych řekl tomu chlápkovi, co mi vždycky v Červeném kříži dával čokoládovou sušenku, když mi sestra vytáhla jehlu z paže, že se necítím na sto procent? Nastalo by zemětřesení? Oheň a povodeň? Blbost.

„Ne,“ řekl jsem, „opravdu se poslední dobou necítím moc valně, Ralphe.“

„Chřipka? Bylo jí tu dost.“

„Ne. Chřipka se mi tentokrát úplně vyhnula. A spal jsem docela dobře.“ Což byla pravda – žádné sny o Smějící se Sáře se neopakovaly, v normální ani vysokooktanové verzi. „Myslím, že mám prostě depresi.“

„No, měl by sis vzít dovolenou.“ Usrkl kávy. Když se na mě znovu podíval, zamračil se a šálek odložil. „Co je? Co se stalo?“

Nic, chtěl jsem říct. Byl jsi jenom první ptáček, který zazpíval do ticha, Ralphe, nic víc.

„Nic se nestalo,“ řekl jsem a potom, protože jsem trochu chtěl zjistit, jak to slovo budou chutnat, až je vypustím z vlastních úst, jsem opakoval: „Dovolenou.“

„No jo,“ usmál se. „Lidi si ji berou každou chvíli.“

* * *

Lidi si ji berou každou chví1i. V tom měl pravdu; dokonce i lidé, kteří si ji nemůžou moc dovolit, na dovolenou jedou. Když jsou unavení. Když zapadnou až po krk do vlastních sraček. Když je na ně svět už moc, když. jim jde po krku a dusí je.

Rozhodně jsem si dovolenou mohl dopřát a rozhodně jsem si mohl vzít v práci volno – jaké práci, ha ha? –, a přesto jsem potřeboval pána se sušenkami z Červeného kříže, aby mi ukázal, co by mělo být evidentní pro vysokoškolsky vzdělaného člověka, jako jsem já: že jsem nebyl na pořádné dovolené od doby, kdy jsme s Jo byli na Bermudách, to bylo tu zimu, než zemřela. Nedopřál jsem si oddechu, i když jsem vlastně neměl co na práci. Teprve v létě, když jsem v News četl nekrolog Ralpha Robertse (porazilo ho auto), jsem si naplno uvědomil, kolik mu dlužím. Ta rada byla lepší než všechny sklenice pomerančové šťávy, které jsem kdy po darování krve dostal, to vám povím.

* * *

Když jsem z té restaurace odešel, nezamířil jsem domů, ale probrouzdal jsem půlku toho zatraceného městečka s novinami s načatou křížovkou, zastrčenými podpaží. Chodil jsem, dokud jsem celý neprokřehl, i když bylo docela teplo. Na nic jsem nemyslel, a přesto jsem myslel na všechno. Bylo to zvláštní přemýšlení, takové, jaké jsem prožíval předtím, než jsem začal psát knížku, a i když jsem tak nepřemýšlel už celé roky, vpravil jsem se do něj snadno a přirozeně, jako bych toho nikdy nenechal. Je to, jako by vám u domu zastavili nějací chlapi s velkým náklaďákem a začali vám do sklepa stěhovat různé věci. Líp to vysvětlit nemůžu. Nevidíte, co je to za věci, protože jsou všechny zabalené v ochranných obalech, ale ani je nemusíte vidět. Je to nábytek, všechno co potřebujete, aby byl z domu domov, abyste se tam cítili dobře, přesně tak, jak chcete.

Když ti chlapi naskáčou zpátky do náklaďáku a odjedou, sejdete do sklepa a procházíte se sem a tam (stejně jako jsem se tehdy pozdě odpoledne procházel po Derry, čvachtal v galoších do kopce i údolím), dotknete se zabalené křivky tuhle, zabaleného rohu tamhle. Je tohle pohovka? Je tohle prádelník? Na tom nesejde. Je tu všechno, stěhováci nezapomněli na nic, a i když to všechno musíte sami vytahat nahoru (při tom si často namůžete stará ubohá záda), je to tak v pořádku. Důležité je, že v zásilce nic nechybí.

Tentokrát jsem si myslel – doufal –, že stěhovací vůz přivezl materiál potřebný pro dalších čtyřicet let: pro roky, které jsem mohl strávit v Nepsavé zóně. Chlapi přijeli k těm sklepním dveřím, zdvořile zaklepali, a když po několika měsících pořád nikdo neotvíral, tak si nakonec vzali beranidlo. HEJ, KÁMO, DOUFÁME, ŽE TĚ TEN RANDÁL MOC NEVYLEKAL, TĚCH DVEŘÍ JE NÁM LÍTO!

O dveře jsem se nestaral; staral jsem se o nábytek. Něco se rozbilo nebo něco chybí? Neřekl bych. Určitě bude stačit, když všechno vytahám nahoru, stáhnu obaly a nábytek postavím tam, kam patří. Cestou domů jsem minul Stín, kouzelné malé revivalové kino v Derry, které prosperovalo bez ohledu na videovou revoluci (možná právě díky ní). Tento měsíc dávali klasickou sci-fi z padesátých let, ale duben byl věnován Humphreymu Bogartovi, Johanninu stálému oblíbenci. Postával jsem chvíli pod markýzou a prohlížel si jeden plakát. Když jsem jel domů, vybral jsem si z telefonního seznamu celkem namátkou jednoho agenta cestovní kanceláře a pověděl mu, že chci jet na Key Largo. Key West, chcete říct, povídá ten chlap. Ne, říkám mu, myslím Key Largo, přesně jako v tom filmu s Bogiem a Bacallovou. Natři týdny. Pak jsem si to rozmyslel. Byl jsem bohatý, nebyl jsem na nikom závislý a byl jsem v důchodu. Co je to za blbost, „tři týdny“? Dáme rovnou šest, řekl jsem. Najděte mi nějakou chatu nebo něco. To bude drahé, řekl. Pověděl jsem mu, že je mi to jedno. Až se vrátím zpátky do Derry, bude jaro.

Mezitím jsem musel vybalit nějaký nábytek.

První měsíc jsem byl ostrovem Key Largo nadšený a poslední dva týdny k smrti znuděný. Zůstal jsem však, protože nuda je dobrá. Lidé s vysokou odolností vůči nudě mohou hodně napřemýšlet. Snědl jsem asi miliardu garnátů, vypil asi tisíc margarit a přečetl přesně dvacet tři šestákové romány. Spálil jsem se, sloupal se a nakonec jsem zhnědl. Koupil jsem si čepici s dlouhým kšiltem a nápisem PAPOUCH vyšitým jasně zelenou nití. Chodil jsem pořád po stejné pláži tak dlouho, dokud jsem všechny neznal křestním jménem. A rozbaloval jsem nábytek. Spousta se mi ho nelíbila, ale nebylo pochyb, že se všechen do domu hodí.

Přemýšlel jsem o Jo a našem společném životě. Přemýšlel jsem o tom, jak říkala, že nikdo si nikdy nesplete Ve dvou s Pohlédni k domovu, anděli. „Nechystáš se mě zavalit žvásty deprimovaného umělce, že ne, Noonane?“ odpověděla… a během doby, kterou jsem strávil na Key Largo, se mi ta slova pořád vybavovala, vždycky pronášená Johanniným hlasem: žvásty deprimovaného umělce, jenom pitomé dětinské žvásty deprimovaného umělce.

Myslel jsem na Jo v její dlouhé červené lesní zástěře, jak ke mně jde s kloboukem plným černých hub a jak se vítězně směje: „Dnes večer nikdo v TR nebude jíst líp než Noonanovi!“ volala. Myslel jsem na ni, jak si lakovala nehty na nohou, s trupem vklíněným mezi stehny, jak to umějí jenom ženy, když provádějí takovou činnost. Myslel jsem na ni, jak po mně hodila knihu, protože jsem se smál nějakému novému účesu. Myslel jsem na ni, jak se pokoušela naučit se hrát jednu lidovku na bendžo a na to, jak vypadala bez podprsenky v tenkém svetru. Myslel jsem na ni, jak plakala a jak se smála a měla vztek. Myslel jsem na ni, jak mi říká, že to jsou jenom žvásty deprimovaného umělce.

A přemýšlel jsem o tom snu, zvlášť o tom posledním. Šlo mi to snadno, protože nevybledl tak, jak se to děje s obyčejnějšími sny. Poslední sen o Smějící se Sáře a můj úplně první sen s polucí (udělal jsem se na nějaké dívce, nahé a ležící ve spacáku a pojídající švestku) jsou jediné sny, které si naprosto jasně pamatuji, i po všech těch letech; zbytek jsou jenom mlhavé útržky nebo jsem je zapomněl úplně.

Ve snech o Sáře byla spousta zřetelných podrobností – potáplice, cvrčci, večernice a moje přání, jenom abych vyjmenoval některé –, ale myslel jsem, že všechny ty podrobnosti jsou nasnadě. Úprava scény, jestli chcete. Jako takové jsem je mohl ze svých úvah vypustit. Tím pádem.zbývaly tři hlavní prvky, tři velké kusy nábytku, které zbývaly rozbalit.

Seděl jsem na pláži, díval se, jak mi mezi prsty u nohou obalených pískem zapadá slunce, a myslím, že člověk nemusí být psychiatr, aby poznal, jak se ty tři věci daly dohromady.

Ve snech o Sáře byly hlavním prvkem lesy za mnou, dům pode mnou a samotný Michael Noonan, ztuhlý uprostřed. Stmívá se a v lese je nebezpečí. Jít do domu bude strašidelné, možná proto, že byl tak dlouho prázdný, ale nepochybuji o tom, že tam musím jít; ať jsem vyděšený, jak chci, je to jediné přístřeší, které mám. Jenomže to nedokážu. Nemůžu se hýbat. Mám spisovatelskou křeč.

V té noční můře konečně můžu vejít do bezpečí domu, jenomže se ukáže, že to žádné bezpečí není. Ukáže se, že je mnohem nebezpečnější, než jsem očekával i v těch nejdivočejších… nu, ano, nejdivočejších snech. Vyhrne se z něj moje mrtvá manželka, křičí a je pořád zamotaná do rubáše a chce mě napadnout. Dokonce i po pěti týdnech a skoro tři tisíce mil od Derry jsem se při vzpomínce na ten rychle se blížící bílý přízrak s pytlovitými pažemi otřásl a ohlédl se přes rameno.

Ale byla to Johanna? Vlastně jsem to nevěděl, že? Ten přízrak byl celý zabalený v látce. Rakev vypadala jako ta, ve které byla pohřbena, to je fakt, ale to mě možná jenom pletlo.

Spisovatelská křeč, spisovatelský blok.

Nemůžu psát, řekl jsem tomu hlasu ve snu. Ten hlas říká, že můžu.

Ten hlas tvrdí, že spisovatelský blok už je pryč, a já mu věřím, protože i spisovatelská křeč je pryč, konečně jdu po příjezdové cestě dolů, jdu do bezpečí. Ale bojím se. Dokonce ještě před tím, než se objeví ten beztvarý bílý přízrak, tak jsem vyděšený. Říkám, že se bojím paní Danversové, ale to si jenom ve snu spojuji Smějící se Sáru s Manderley. Bojím se

„Bojím se psát,“ slyším se, jak říkám nahlas. „Bojím se to vůbec zkusit.“

To bylo večer před tím, než jsem konečně odletěl zpátky do Maine, a byl jsem jen zpola střízlivý, ale pil jsem dál. Ke konci dovolené jsem po večerech popíjel často. „Mě neděsí ten blok, mě děsí, že ten blok neodstraňuju. Jsem vážně v prdeli, chlapci a děvčata. Jsem v prdeli až po uši.“

Ať už jsem byl v prdeli nebo ne, měl jsem dojem, že jsem konečně vyhmátl jádro pudla. Bál jsem se ten blok odstranit, možná jsem se bál sebrat nitky svého života a pokračovat bez Jo. Jenomže v hloubi duše jsem věřil, že to musím udělat; to znamenají ty hrozivé zvuky v lese za mnou. A víra znamená hodně. Možná až moc, zvlášť když má člověk fantazii. Když se člověk s fantazií dostane do duševních potíží, hranice mezi zdáním a skutečností má tendenci mizet.

Cosi na mě v tom lese číhalo, nepochybně. Jednu z těch věcí jsem držel zrovna v ruce, když jsem na to myslel. Pozvedl jsem skleničku, podržel ji proti západnímu nebi, aby se zdálo, že zapadající slunce ve sklenici hoří. Hodně jsem pil a na Key Largo to možná bylo v pořádku sakra, předpokládalo se, že lidé budou na dovolené hodně pít, byl to skoro zákon –, ale já jsem pil až moc ještě před odletem. Pil jsem tak, že by se mi to mohlo co nevidět vymknout z rukou. Takové pití může přivést člověka do problémů.

Cosi v lese a potenciálně bezpečné místo, střežené děsivým strašidlem, které nebylo moje manželka, ale možná vzpomínka na mou manželku. Dávalo to smysl, protože Smějící se Sára byla vždycky Johanniným oblíbeným místem na zemi. Tato myšlenka vedla k jiné, té, která mě přinutila sundat nohy z lehátka, na němž jsem se povaloval, a vzrušeně jsem se posadil. Smějící se Sára byla také místem, kde začal ten rituál… šampaňské, poslední řádek a to veledůležité požehnání: No, tak to je v pořádku, ne?

Chtěl jsem, aby bylo zase všechno v pořádku? Opravdu jsem to chtěl? Před měsícem nebo před rokem bych možná nevěděl, ale teď jsem měl jistotu. Odpověď zněla ano. Chtěl jsem se pohnout z místa – odpoutat se od mrtvé manželky, vyléčit si srdce, jít dál. Ale abych to mohl udělat, budu se muset vrátit.

Zpátky do roubeného domu. Zpátky do Smějící se Sáry.

„No ano,“ řekl jsem a na těle mi naskočila husí kůže. „Jasně, pochopils to.“

Tak proč ne?

Nad tou otázkou jsem se cítil stejně hloupě jako nad poznámkou Ralpha Robertse, že potřebuji dovolenou. Jestli se potřebuji vrátit na Smějící se Sáru, když už mám po dovolené, tak proč bych nejel? Možná to tam bude prvních pár nocí trochu strašidelné kvůli kocovině po mém posledním snu, ale už jenom to, že tam budu, ten sen možná rychleji zažene.

A možná (tuto poslední myšlenku jsem vpustil jenom do pokorného koutku vědomí) se tam něco stane s mým psaním. Nebylo to pravděpodobné… ale nebylo to ani nemožné. Pokud se nestane zázrak, nebyla to snad moje myšlenka na Nový rok, když jsem seděl na okraji vany a držel si mokrý hadr na rozseknutém čele? Ano. Pokud se nestane zázrak. Někdy třeba slepí lidé upadnou, praští se do hlavy a znovu se jim vrátí zrak. Někdy mrzáci můžou zahodit berle, když vystoupají po kostelních schodech až nahoru.

Zbývalo mi osm nebo devět měsíců, než mě Harold a Debra začnou doopravdy otravovat kvůli dalšímu románu. Rozhodl jsem se, že tu dobu strávím v Smějící se Sáře. Chvíli bude trvat, než zařídím všechno v Derry, a chvíli bude trvat Billu Deanovi, než připraví dům u jezera na roční pobyt, ale mohl bych se tam dostat do Čtvrtého července. Řekl jsem si, že je to dobré datum pro začátek, nejenže má naše země narozeniny, ale hlavně v západním Maine končí sezóna otravného hmyzu.

Než jsem si sbalil svou prázdninovou výstroj (ty brožované románky jsem nechal v chatce dalšímu obyvateli), oholil si týdenní strnisko z obličeje tak opáleného, že už mi nepřipadal jako můj, a odletěl zpátky do Maine, jsem byl rozhodnutý: odjedu na místo, které mé podvědomí označilo jako úkryt před houstnoucí tmou; odjedu tam, i když mi podvědomí zároveň naznačilo, že to nebude bez rizika. Nepojedu tam v očekávání, že Sára zafunguje jako Lurdy… ale dovolím si doufat, a až poprvé uvidím nad jezerem vycházet Večernici, dovolím si něco přát.

* * *

Jenom jediná věc nezapadala do mého úhledného rozboru snů o Sáře, a protože jsem ji nemohl vysvětlit, snažil jsem si jí nevšímat. Ale moc se mi to nedařilo; asi byl ve mně pořád kus spisovatele a spisovatel je člověk, který naučil své myšlenky provádět nepřístojnosti.

Byl to ten škrábanec na hřbetu ruky. Ta ranka se objevovala ve všech snech, na to bych přísahal… a potom se objevila ve skutečnosti. Takové blbosti v pracích dr. Freuda nenajdete; takové věci jsou vyloženě pro horkou linku Přátel duchů.

Byla to náhoda, nic víc, myslel jsem si, když moje letadlo začalo klesat. Měl jsem sedadlo číslo A-Z (na létání vpředu je pěkné, že když letadlo spadne, rozmázne vás to jako první) a díval se na borové lesy, zatímco jsme se snášeli po sestupné dráze k mezinárodnímu letišti Bangor. Sníh zase na rok zmizel; všechen jsem ho propásl na dovolené. Jenom náhoda.

Kolikrát v životě ses řízl do ruky? Ruce jsou přece pořád vpředu, ne, pořád se jimi oháníš! Prakticky si o to říkají.

To všechno mě mělo přesvědčit, ale jaksi se to nedařilo. Mělo, jenže… inu...

Mohli za to ti hoši ve sklepě. Ti to nebrali. Ti hoši ve sklepě to rozhodně vůbec nebrali.

V té chvíli se ozvalo tupé zadunění, protože se letoun dotkl dráhy, a já jsem dotyčnou myšlenku zahnal z mysli.

Дата добавления: 2015-11-04