Stephen King Pytel kostí 16 страница

„Tak jak je to s Mattie, Bille? Povídejte.“

Nezabralo mu to moc času. Venkovské příběhy jsou většinou velmi prosté. Což neznamená, že nejsou často zajímavé.

Mattie Devorová začala svůj život jako Mattie Stanchfieldová, nebyla z TR, ale z Mottonu, který je hned za hranicí kraje. Její otec byl dřevař, matka kadeřnice (což svým příšerným způsobem bylo dokonalé venkovské manželství). Měli tři děti. Když Dave Stanchfield nevybral zatáčku v Lovenu a vjel s plně naloženým náklaďákem do rybníka Kewadin, jeho vdově to „zlomilo srdce“, jak se říká. Brzy zemřela. Neměli žádnou pojistku kromě té, kterou musel Stanchfield povinně mít v práci.

Představte si bratry Grimmovy, jo? Odmyslete si laciné hračky za domem, dva sušáky na vlasy v kadeřnictví ve sklepě, starou zrezivělou toyotu na příjezdové cestě, a už to tu máme: Bylo nebylo, žila jedna chudá vdova a ta měla čtyři děti.

Mattie je v této pohádce princeznička – chudá, ale krásná (to, že je krásná, jsem mohl osobně dosvědčit). Nyní přichází princ. V tomto případě je to vytáhlý, zajíkavý zrzek, který se jmenuje Lance Devore. Dítě pozdních let Maxe Devora. Když Lance potkal Mattie, bylo mu jedenadvacet. Jí sotva sedmnáct. K setkání došlo u Warringtona, kde byla Mattie na letní brigádě jako servírka.

Lance Devore bydlel na druhé straně jezera v zátoce Upper Bay, ale každé úterý večer se u Warringtona pořádal softbalový zápas, lidi z městečka proti letním hostům, a Lance obvykle přijel na kánoi, aby si zahrál. Softbal je pro všechny Lance Devory, co jich na světě je, skvělá věc; když tak stojíte na značce s pálkou v rukou, nezáleží na tom, jestli jste vyčouhlý nebo ne. A určitě nezáleží na tom, jestli koktáte.

„Pořádně jim u Warringtona zamotal hlavu,“ vyprávěl Bill. „Nevěděli, ke kterýmu družstvu patří – k místním, nebo přespolním. Lanceovi to bylo tuk; klidně hrál s těma nebo jinejma. Některý týdny hrál s jedněma, jindy zase s těma druhejma. Všichni byli rádi, když se k nim přidal, protože uměl odpalovat jako anděl. Hodně ho dávali na první základnu, protože byl vysokej, ale tam ho byla škoda. Na druhý nebo na poslední… páni! Uměl skákat a točit se jako ten Noriega.“

„Možná myslíte Nurejeva,“ podotkl jsem.

Pokrčil rameny. „Hlavní je, že na něj byla sakra podívaná. A lidi ho měli rádi. Zapadl mezi ně. Hrajou to hlavně mladí lidi, víte, a pro ně je důležitý, co člověk dělá, a ne co je zač. Kromě toho by spousta z nich nerozeznala Maxe Devora od díry v zemi.“

„Pokud nečtou Wall Street Journal a počítačové časopisy,“ řekl jsem. „V nich se narazí na jméno Devore stejně často jako na jméno Boží v bibli.“

„Nekecáte?“

„No, myslím, že v počítačových časopisech se Bůh hláskuje spíš Gates, ale víte, jak to myslím.“

„Asi jo. Ale stejně je to pětašedesát let, co Max Devore pobyl delší dobu tady v TR. Víte, co se stalo, když odjel, ne?“

„Nevím, měl bych?“

Překvapeně se na mě podíval. Potom jako by mu přes oči padl nějaký závoj. Zamrkal a pohled se mu zase vyčistil. „Povím vám to jindy – není to žádný tajemství –, ale do jedenácti musím bejt u Harrimanových, zkontroluju jim žumpovou pumpu. Nechci se moc zakecat. Hlavně se vám tu snažím říct, že Lance Devora brali jako hodnýho mladýho kluka, kterej umí odpálit míček na sto dvacet metrů do lesa, když se správně trefí. Nikdo, kdo byl dost starej, mu otce nevyčítal – aspoň v ty úterní večery u Warringtona – a nikdo mu ani nevyčítal, že jeho rodina je v balíku. Sakra, v létě je tady spousta boháčů. To přece víte. Žádnej sice nemá takovej balík jako Max Devore, ale mezi boháčema je rozdíl jenom v počtu nul.“

To nebyla pravda a já měl právě tolik peněz, abych to věděl. Bohatství je jako Richterova stupnice – jakmile minete určitý stupeň, skoky z jedné úrovně na další nejsou dvoj- nebo trojnásobné, ale někdy závratně a ničivě mnohonásobné, na jaké ani nechcete pomyslet. Fitzgerald to vystihl přesně, i když mám dojem, že nevěřil vlastnímu odhadu: velmi bohatí jsou jiní než vy nebo já. Napadlo mě, že to Billovi povím, ale pak jsem si to rozmyslel a zůstal zticha. Musel ještě spravit žumpovou pumpu.

Rodiče Kyry se setkali nad soudkem piva, který uvízl v bahnité díře. Mattie jako obvykle v úterý večer vezla soudek na vozíku z hlavní budovy na softbalové hřiště. Bez potíží urazila skoro celou cestu od restaurace, ale v týdnu hodně pršelo a vozík nakonec zapadl do bahna. Lanceovo družstvo bylo na hřišti a Lance seděl na konci lavičky a čekal, až na něj přijde řada s odpalováním. Uviděl dívku v bílých šortkách a modré Warringtonově sportovní košili, jak zápolí se zaseknutým vozíkem, a vstal, aby jí pomohl. Za tři týdny z nich byla nerozlučná dvojice a Mattie byla těhotná; za deset týdnů byli svoji; za třicet sedm měsíců ležel Lance Devore v rakvi, udolán jednoho letního večera softbalem a studeným pivem, udolán tím, čemu říkal „lesáctví“, udolán otcovstvím, udolán láskou ke krásné princezně. Prostě další předčasný konec, podle hesla Žili šťastně až do smrti.

Bill Dean nepopisoval jejich setkání nijak podrobně; řekl jenom: „Potkali se na hřišti – vezla pivo a on jí pomohl z bahna, když tam s vozejkem zapadla.“

Mattie o tom nikdy moc nevyprávěla, takže toho mnoho nevím. Ale stejně vím… a i když jsou možná některé podrobnosti mylné, vsadil bych dolar proti stovce, že moje představa je správná. Bylo to prostě léto, kdy jsem věděl věci, do kterých mi vůbec nic nebylo.

Je vedro, to za prvé – v roce 1994 bylo nejparnější léto za posledních deset let a červenec je nejteplejší letní měsíc. Prezidenta Clintona tlačí ke zdi Newt a republikáni. Lidi říkají, že starý Kluzký Willie možná ani nebude kandidovat pro druhé období. Boris Jelcin prý umírá na srdeční chorobu nebo je na mumifikační klinice. Red Sox si vedou líp, než by jim příslušelo. Johanna Ar1en Noonanová v Derry začíná mít možná po ránu divné pocity kolem žaludku. Pokud ano, neřekne to manželovi.

Vidím Mattie v modré sportovní košili s bíle vyšitou jmenovkou nad levým ňadrem. Bílé šortky jsou v příjemném kontrastu s opálenýma nohama. Vidím ji také v modré čepici s červeným W nad dlouhým kšiltem. Pěkné tmavě plavé vlasy má protažené dírou vzadu v čepici, spadají jí na límec košile. Vidím ji, jak se snaží vytlačit vozík z bláta a přitom moc netřást sudem piva. Hlavu má skloněnou; stín kšiltu jí zakrývá celý obličej, kromě úst a malé pevné brady.

„J-já vá-vám p-p-pomůžu,“ říká Lance a ona vzhlédne. Stín, který vrhá čepice, zmizí, a on uvidí její veliké modré oči – takové, které zdědila jejich dcera. Jeden pohled do těch očí a válka je dobojována bez jediného výstřelu; patří jí s jistotou, s jakou může patřit mladý muž mladé ženě.

Zbytek, jak se tady v kraji říká, bylo prostě namlouvání.

Starý pán měl tři děti, ale Lance byl jediný, o kterého se patrně zajímal. („Dcera má o pár koleček v hlavě víc,“ vyjádřil se Bill věcně. „Je v nějaký praštěný akademii v Kalifornii. Myslím, že taky chytila rakovinu.“) Skutečnost, že Lance se vůbec nezajímalo počítače a software, jeho otce patrně spíš těšila. Měl dalšího syna, který byl schopen vést obchody. V jiném směru byl starší Lanceův nevlastní bratr naprosto neschopný: nebyla od něj žádná vnoučata.

„Začal kroutit zadkem,“ vyjádřil se Bill. „Slyšel jsem, že to se v Kalifornii stává běžně.“

Měl jsem pocit, že tady v TR se to taky stává dost běžně, ale nepovažoval jsem za vhodné zrovna v této chvíli dávat sexuální instruktáž svému správci.

Lance Devore chodil na Reed College v Oregonu, hlavní obor lesnictví – byl to takový ten chlapík, který se zamiluje do zelených flanelových kalhot, červených kšand a pohledu na kondory za úsvitu. Takový dřevorubec jako z bratří Grimmů, když pomineme akademickou hantýrku. V létě před posledním ročníkem školy si ho otec zavolal na rodinné sídlo v Palm Springs a předal mu hranatý kufřík nacpaný mapami, leteckými fotografiemi a právnickými lejstry. Nebyly zrovna uspořádané, ale pochybuju, že to Lanceovi vadilo. Představte si, že sběratel komiksů dostal bednu nacpanou vzácnými starými čísly Kačera Donalda. Představte si, že sběratel filmů dostal nahrubo sestříhaný, nikdy neuvedený film s Humphreym Bogartem a Marilyn Monroe v hlavních rolích. Pak si představte, že ten dychtivý mladý lesák si uvědomil, že jeho otci patří nejen akry nebo čtvereční míle rozsáhlých nezačleněných lesů v západním Maine, ale celé říše.

I když Max Devore odjel z TR v roce 1933, neustále se živě zajímal o kraj, kde vyrostl, předplácel si krajské noviny a kupoval si časopisy jako Downeast a Maine Times. Začátkem osmdesátých let začal skupovat dlouhou řadu pozemků na východ od hranice mezi Maine a New Hampshire. Bůh věděl, že jich tam byla spousta na prodej; papírenské společnosti, kterým většina půdy patřila, zapadly do jámy recese a spousta jich došla k přesvědčení, že nejlíp bude, když začnou s redukcí pozemkového a jiného vlastnictví v Nové Anglii. Takže tato půda, ukradená Indiánům a ve dvacátých a padesátých letech bezohledně vykácena, přešla do rukou Maxe Devora. Možná ji koupil jen proto, že byla za babku a on toho mohl využít. Možná ji koupil, aby si dokázal, že opravdu přežil své dětství; vlastně nad ním triumfoval.

Nebo ji možná koupil jako hračku pro svého milovaného mladšího syna. V letech, kdy Devore půdu nejvíce nakupoval, byl Lance teprve dítě… ale už byl dost starý, aby vnímavý otec poznal, kam směřují jeho zájmy.

Devore požádal Lancea, aby během léta roku 1994 prohlédl zakoupené pozemky, které mu patřily už víc než deset let. Chtěl, aby chlapec dal do pořádku veškeré papíry, ale chtěl víc než to – chtěl, aby se v nich Lance vyznal. Nechtěl vyloženě doporučení, jak půdu využít, i když by asi Lanceovi popřál sluchu, kdyby s nějakým návrhem přišel; prostě se chtěl vyznat v tom, co nakoupil. Chtěl by Lance strávit léto v západním Maine a obhlédnout to tam? Za plat dva nebo tři tisíce dolarů měsíčně? Myslím, že Lanceova odpověď byla slušnější verzí odpovědi Buddyho Jellisona: „Sere vrána na vršky borovic?“

Chlapec přijel v červnu 1994 a rozbil stan na opačné straně jezera Dark Score. Koncem srpna se měl vrátit do Reedu. Jenomže místo toho se rozhodl, že si vezme roční volno. Otec radost neměl. Čichal „problém s holkou“, jak to nazval.

„Jo, ale z Kalifornie do Maine je to na čenichání dost daleko,“ řekl Bill Dean, opřený o dvířka své dodávky a s opálenými pažemi založenými na hrudi. „Měl někoho mnohem blíž než v Palm Springs, aby to vyčenichal za něj.“

„Co máte na mysli?“ zeptal jem se.

„Práskače. Lidi to udělají zadarmo a většinou jsou ještě ochotnější, když dostanou zaplaceno.“

„Lidi jako Royce Merrill?“

„Royce může bejt jeden z nich,“ souhlasil. „Ale nebude jedinej. Tady nebývají časy dobrý a zlý; pro místní je to většinu zlý nebo horší. Takže když takovej chlap jako Max Devore pošle nějakýmu chlapíkovi dávku padesáti- a stodolarovejch bankovek…“

„Byl to někdo místní? Nějaký právník?“

Žádný právník; obchodník s nemovitostmi Richard Osgood („takovej umaštěnec“, jak zněl Billův posudek), který sídlil a podnikal v Mottonu. Nakonec si Osgood najal právníka z Castle Rock. Umaštěnec měl původně za úkol, když léto 1994 končilo a Lance Devore zůstal v TR, zjistit, co se to sakra děje, a zatrhnout to.

„A potom?“ zeptal jsem se.

Bill mrkl na hodinky, mrkl na nebe a potom zaměřil pohled na mě. Trochu legračně pokrčil rameny, jako by říkal: „Oba víme, jak to na světě chodí, a nemusíme to vytrubovat do světa – nač takový hloupý otázky.“

„Potom se Lance Devore a Mattie Stanchfieldová vzali v baptistickým kostele, co je u okresky. Vykládalo se hodně o tom, co všechno Osgood vyváděl, aby jim v tom zabránil – slyšel jsem, že se dokonce pokusil podplatit reverenda Gooche, aby je nesezdal, ale myslím, že je to blbost, prostě by šli jinam. Kromě toho nemá smysl tu vykládat něco, co nevím určitě.“

Bill si uvolnil ruce a začal na osmahnutých prstech pravé ruky odpočítávat položky.

„Vzali se v půlce září 1994, to vím.“ Vystrčil palec. „Lidi trochu zvědavě čekali, jestli se tam objeví ženichův otec, ale ten se neukázal.“ Vystrčil ukazovák. Spolu s palcem vytvořil jakoby pistoli. „Mattie se v dubnu 1995 narodilo dítě, trochu předčasně… ale ne moc, takže to nevadilo. Viděl jsem ji s ním v obchodě na vlastní oči, když bylo tak týden starý, a bylo velký akorát.“ Druhý prst. „Nevím, jestli jim otec Lance Devora úplně odmítal finančně pomoct, ale vím, že bydleli v tom přívěsu u Dickieho garáže, takže si myslím, že měli pěkně tvrdý živobytí.“

„Devore utáhl šrouby,“ řekl jsem. „Chlapi, co jsou zvyklí dostat, co chtějí, to dělají… ale když měl toho kluka tak rád, jak říkáte, třeba se s tím smířil.“

„Možná jo, možná ne.“ Znovu pohlédl na hodinky. „Jenom to rychle dopovím a pak pomažu… ale měl byste slyšet ještě jednu historku, protože to fakt ukazuje, jak byly rozdaný karty.

Loni v červenci, ani ne měsíc před tím, než umřel, zašel Lance Devore na poštu v Lakeview General. Chtěl poslat takovou velkou obálku, ale nejdřív musel ukázat Carle DeCincesové, co je uvnitř. Říkala, že prej byl nafouknutej jako páv, jak už tak bejvají taťkové malejch dětí.“

Přikývl jsem, pobavený představou hubeného, zajíkavého Lance Devora, jak je nafouknutý. Ale v duchu jsem to přímo viděl a ten obrázek byl docela milý.

„Byla to ateliérová fotka, kterou si nechali udělat v Rock. Byla na ní ta malá… jak se jenom jmenuje? Kayla?“

„Kyra.“

„Nojo, dneska jim dávají neuvěřitelný jména, co? Byla na ní Kyra, seděla ve velkým koženým křesle, na nosánku legrační brejličky, a dívala se na jednu tu leteckou fotku lesů za jezerem v TR-100 nebo TR-110 – každopádně patřily k těm, co koupil děda. Carla říkala, že holčička se tvářila překvapeně, jako by netušila, že je na celém světě tolik stromů. Prej byla hrozně miloučká, nojo.“

„Miloučká jako kočička,“ zamumlal jsem.

„A na obálce – doporučeně a expres – byla adresa Maxwell Devore, Palm Springs, Kalifornie.“

„Což vás vedlo k domněnce, že děda buď roztál a řekl si o fotku své jediné vnučky, nebo si Lance Devore myslel, že by ho ta fotka mohla obměkčit.“

Bill přikývl, celý potěšený jako otec, jehož dítěti se podařilo vypočítat obtížný příklad. „Nevím, jestli se to povedlo,“ řekl. „Nebylo dost času, aby se to projevilo. Lance koupil takovou tu malou satelitní anténu, jaký se tady dají sehnat. Ten den, kdy ji namontoval, přišla hrozná bouřka, krupobití, vichr, na jezeře vlny, pořád lítaly blesky. Bylo už k večeru. Lance namontoval anténu odpoledne, všechno pěkně stihnul, jenomže zrovna když začínala bouřka, vzpomněl si, že nechal na střeše přívěsu nástrčnej klíč. Vylezl nahoru, že ho schová, aby nezmokl a nezrezivěl –“

„Udeřil do něj blesk? Ježíšikriste, Bille!“

„Blesk udeřil, to jo, ale prásklo to na druhý straně silnice. Když projíždíte kolem Wasp Hill Road, kde se napojuje na okresku, uvidíte tam pahýl stromu, do kterýho to sjelo. Lance zrovna slízal s klíčem po žebříku dolů, když to prásklo. Jestli vám ještě nikdy neuhodilo za zadkem, tak nevíte, jak je to děsivý – jako když vám opilej řidič vlítne z protisměru před auto, rovnou na vás, ale v poslední chvíli to strhne zpátky na svou stranu. Když udeří blesk blízko, zježí vám to vlasy postaví vám to i pinďoura, sakra. Dokonce vám i na ocelovejch plombách může začít hrát rádio, v uších hučí a vzduch je cejtit spáleninou. Lance spadl z žebříku. Jestli měl čas si něco pomyslet, než dopadl na zem, určitě si myslel, že se ocitl na elektrickým křesle. Chudák kluk. Měl TR moc rád, ale přineslo mu smůlu.“

„Zlámal si vaz?“

„Nojo. Kvůli tomu hromobití Mattie vůbec neslyšela, že spadl nebo jestli křičel. Podívala se ven až za chvíli, když začaly padat kroupy, a on ještě nebyl doma. A on tam ležel na zemi a hleděl do toho pitomýho krupobití otevřenejma očima.“

Bill se naposledy podíval na hodinky a vzal za dveře u dodávky. „Děda na svatbu nepřišel, ale přijel synovi na pohřeb, a od tý doby tu je. S tou mladou nechtěl nic mít –“

„Ale chce to dítě,“ dopověděl jsem. Sice to nebylo nic, co bych už nevěděl, ale stejně jsem cítil, jak mi srdce klesá jako kámen. Nemluvte o tom, žádala mě Mattie tehdy dopoledne čtvrtého. Nemáme teď s Ki dobré období. „Jak daleko se už dostal?“

„Na třetí metu a finišuje, řekl bych. Má bejt jednání u vyššího soudu okresu Castle, možná tenhle nebo příští měsíc. Soudce by mohl rozhodnout, že matka tu malou předá, nebo to odročí na podzim. Myslím, že to bude nakonec jedno, protože na týhle boží zelený zemi se nikdy nestane, že by soud rozhodl ve prospěch matky. Ta malá bude určitě vyrůstat v Kalifornii.“

Když to takto vyložil, dost nepříjemně mě zamrazilo.

Bill vklouzl za volant dodávky. „Držte se od toho dál, Miku,“ řekl.

„Držte se dál od Mattie Devorové a její dcerky. A jestli vás předvolají k soudu kvůli tomu, co jste viděl tuhle v sobotu, hodně se usmívejte a mluvte co nejmíň.“

„Max Devore ji žaluje, že není schopná to dítě vychovávat.“

„Nojo.“

„Bille, já to dítě viděl, a je s ním všechno v pořádku.“

Znovu se usmál, ale tentokrát nijak vesele. „Já netvrdím, že ne. Ale o to nejde. Nepleťte se jim do jejich věcí, kamaráde. Je mou povinností, abych vám to řekl; když tu není Jo, jsem asi jedinej, kdo se o vás stará.“ Zabouchl dveře auta, nastartoval, sáhl po řadicí páce, ale pak ruku znovu spustil, protože ho napadlo ještě něco. „Kdybyste měl čas, měl byste se podívat po těch sovách.“

„Jakých sovách?“

„Někde tady by tu mělo být pár sov z umělý hmoty. Možná jsou ve sklepě nebo v Johannině pracovně. Přišly poštou na dobírku na podzim, než Jo umřela.“

„Na podzim 1993?“

„Nojo.“

„To není možné.“ Na podzim roku 1993 jsme na Sáře nebyli.

„Ale jo. Byl jsem tady a nasazoval zimní dveře, když se tu Jo objevila.

Trochu jsme pokecali a pak přijela poštovní dodávka. Odvlekl jsem tu krabici za dveře a dal si kafe – tehdy jsem to ještě pil – a ona zatím vytahala sovy z krabice a ukázala mi je. Pane jo, ty ale vypadaly fakt jako opravdový! Ani ne za deset minut zase odjela. Jako by sem přijela jenom kvůli tomu, ale proč by sem někdo jezdil až z Derry, aby převzal pár sov na dobírku, to fakt netuším.“

„Kdy na podzim to bylo, Bille? Pamatujete si to?“

„Druhej tejden v listopadu,“ odpověděl okamžitě. „Odpoledne jsme pak se ženou jeli do Lewistonu, k její sestře. Měla narozeniny. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v sámošce v Castle Rock, aby si žena mohla koupit krocana na Díkůvzdání.“ Zvědavě se na mě podíval. „Vy jste o těch sovách vůbec nevěděl?“

„Ne.“

„Je to trochu divný, že?“

„Možná mi o tom povídala a já jsem zapomněl,“ řekl jsem. „Stejně na tom už teď asi nezáleží.“ Ale připadalo mi, že záleží. Byla to maličkost, ale zdálo se mi, že na ní záleží. „Proč by vůbec Jo kupovala sovy z umělé hmoty?“

„Aby vrány nekadily na dřevo, jako vám teď kadí na verandu. Když vrány ty sovy uvidí, odfrčí.“

Rozchechtal jsem se, i když mě zaskočil… nebo možná právě proto.

„Jo? Tak to opravdu funguje?“

„Nojo, ale musíte je občas přenýst, aby to vránám nezačalo bejt podezřelý. Vrány jsou hrozně chytrý ptáci, víte. Koukněte se po těch sovách, budete tu mít menší binec.“

Дата добавления: 2015-11-04