Студопедия
Случайная страница | ТОМ-1 | ТОМ-2 | ТОМ-3
АрхитектураБиологияГеографияДругоеИностранные языки
ИнформатикаИсторияКультураЛитератураМатематика
МедицинаМеханикаОбразованиеОхрана трудаПедагогика
ПолитикаПравоПрограммированиеПсихологияРелигия
СоциологияСпортСтроительствоФизикаФилософия
ФинансыХимияЭкологияЭкономикаЭлектроника

Stephen King Pytel kostí 18 страница



Jo vždycky tvrdila, že clevelandský styl oblékání se přirozeně dělí na dvě podmnožiny: dokonalý clevelandský a ležérní clevelandský. Můj návštěvník v to úterní ráno dal přednost ležérnímu clevelandskému – to si člověk vezme havajskou košili s ananasy a opicemi, béžové plátěné kalhoty z banánové republiky a bílé sandály. Ponožky nejsou povinné, ale bílá obuv je nezbytnou součástí clevelandského stylu, stejně jako nejméně jeden nevkusný zlatý šperk. Tento chlapík poslednímu požadavku dokonale vyhovoval: na zápěstí měl rolexky a kolem krku zlatý řetěz. Z kalhot mu vylézal cíp košile a na zadku se mu košile podezřele boulila. Buď tam měl pistoli nebo pípátko, ale na pípátko to vypadalo moc velké. Znovu jsem pohlédl na auto. Černoboké gumy. A na přístrojové desce, a heleme se, modrý majáček. Lépe je přikrást se nepozorovaně, babičko.

„Michael Noonan?“ Byl svým způsobem hezký a určitým ženám by se líbil – takovým, které se přikrčí, když někdo v jejich blízkosti zvýší hlas, takovým, které málokdy zavolají policii, když se doma dějí hrozné věci, protože jaksi zoufale potajmu jsou přesvědčeny, že si ty hrůzy samy zaslouží. Hrůzy, které končí monokly pod očima, vykloubenými lokty a občas cigaretou típnutou o kozičku. To jsou ženy, které velmi často říkají svým manželům nebo milenců taťko, například „Můžu ti přinýst pivo, taťko?“ nebo „Bylo to dneska v práci perný, taťko?“

„Ano, jsem Michael Noonan. Co pro vás můžu udělat?“

Tato konkrétní verze taťky se otočila, shýbla a sebrala cosi z poházených papírů na sedadle vedle řidiče. Obousměrné rádio pod přístrojovou deskou jednou krátce písklo a pak ztichlo. Chlapík se ke mně otočil s jakousi velkou žlutou složkou v ruce. Podával mi ji. „To je vaše.“

Když jsem si ji nevzal, udělal krok vpřed a pokusil se mi ji strčil do dlaně, což mě mělo přinutit reflexivně stisknout prsty. Jenomže já jsem obě ruce zvedl k ramenům, jako by mi právě řekl, ruce vzhůru, kámo.

Trpělivě se na mě podíval, tvář měl irskou jako bratři Arlenovi, ale bez té arlenovské laskavosti, přímosti a zvědavosti. Místo těchto vlastností jsem viděl jakési zakyslé pobavení, jako by viděl všemožné odporné chování, co ho na světě je, a to většinou dvakrát. Jedno obočí měl kdysi dávno rozříznuté a tváře měly narudlou ošlehanou barvu, která naznačovala buď třeskuté zdraví, nebo hluboký zájem o obilné alkoholové produkty. Vypadal, že by mohl člověka shodit do škarpy a ještě si na něj sednout, aby ho tam udržel. Byla sem hodná, taťko, pusť mě, nebuď takovej.

„Nezhoršujte to. Vy si to vemete a oba to víme, tak to nezhoršujte.“



„Ukažte mi nejdřív nějaký průkaz.“

Vzdychl, obrátil oči v sloup a pak sáhl do kapsy u košile. Vytáhl kožené pouzdro a otevřel je. Uvnitř byl odznak a průkazová fotografie. Můj nový přítel se jmenoval George Footman a byl to zástupce šerifa okresu Castle. Fotka byla nevýrazná a beze stínů, taková, jaká se ukazuje obětem přepadení ve fotoalbu zločinců.

„Dobrý?“ zeptal se.

Vzal jsem si dokument ve žluté obálce, když mi ho znovu podal. Stál tam, a zatímco jsem si papír prohlížel, čišelo z Footmana to zakyslé pobavení. Byl jsem předvolán do Castle Rock, do kanceláře Elmera Durgina, advokáta, na desátou hodinu dopolední 10. července 1998 – jinými slovy na pátek. Řečený Elmer Durgin byl jmenován opatrovníkem ad litem nezletilé Kyry Elizabeth Devorové. Mám u něj do protokolu vypovědět vše, co je mi známo o tom, jak se daří Kyře Elizabeth Devorové. Tato výpověď bude zaznamenána v zastoupení vyššího okresního castleského soudu a soudce Nobla Rancourta. Přítomen bude stenograf. Byl jsem ujištěn, že se jedná o výpověď před soudem a nemá to nic společného se Žalobcem ani Žalovaným.

Footman řekl: „Je mou povinností připomenout vám, že budete platit pokutu, pokud –“

„Díky, ale dejme tomu, že už jste mi to všechno pověděl, ano? Budu tam.“ Mávl jsem k jeho autu v odmítavém gestu. Byl jsem do morku kostí znechucený… a měl jsem pocit, že mi zasahují do soukromí. V životě jsem neměl co do činění se soudy a ani jsem o to nestál.

Vrátil se k autu, už chtěl nasednout, ale pak se zastavil s jednou chlupatou paží opřenou o horní hranu otevřených dvířek. Rolexky zasvítily v pražícím slunci.

„Dám vám radu,“ řekl a to mi stačilo, abych o tom chlapovi už věděl dost. „Nenaserte pana Devora.“

„Jinak mě rozmáčkne jako štěnici,“ řekl jsem.

„Co?“

„Máte přece říct:,Dám vám jednu radu – nenaserte pana Devora, jinak vás rozmáčkne jako štěnici‘.“

Podle jeho výrazu – napůl zmateného, napůl vzteklého – jsem soudil, že původně chtěl říct něco v tomto duchu. Zřejmě jsme viděli stejné filmy, včetně těch, ve kterých Robert De Niro hraje psychotiky. Pak se mu tvář rozjasnila.

„No jasně, vy jste ten spisovatel,“ řekl.

„To se o mně povídá.“

„Můžete takový věci říkat, protože jste spisovatel.“

„No, jsme ve svobodné zemi, ne?“

„Teď jste na to kápnul.“

„Jak dlouho pracujete pro Maxe Devora, zástupče? A ví kancelář okresního šerifa o těch vašich fuškách?“

„Vědí to. Žádnej problém. Vyjste tady ten, kterej má možná problém, pane chytrej spisovatelskej.“

Řekl jsem si, že je nejvyšší čas skončit, než poklesneme na úroveň fekálních nadávek.

„Odjeďte laskavě z mé cesty, zástupče.“

Ještě chvíli se na mě díval a očividně pátral po nějaké perfektní odpovědi, ale žádnou nenašel. Potřeboval, aby mu pan chytrej spisovatelskej pomohl, to je ono. „V pátek se pro vás stavím,“ řekl nakonec.

„Znamená to, že mi koupíte oběd? Nebojte se, já vás draho nepřijdu.“

Zarudlé tváře mu ještě víc potemněly a já viděl, jak bude vypadat, až mu bude šedesát, jestli mezitím nenechá ohnivé vody. Nasedl do fordu a vycouval po cestě tak ostře, až pneumatiky kvílely. Já jsem pořád stál na místě a díval se, jak odjíždí. Jakmile vyjel z cesty 42 a zamířil zase k okresce, vrátil jsem se do domu. Napadlo mě, že ta extra práce zástupce Footmana se určitě vyplatí, když si může dovolit rolexky. Ale třeba byly se slevou.

Uklidni se, Michaeli, radil Johannin hlas. Rudý hadr už odjel, nikdo už před tebou ničím nemává, tak se uklidni

Vypnul jsem ten hlas. Nechtěl jsem se uklidnit; chtěl jsem se rozčílit.

Protože mi zasahovali do soukromí.

Přešel jsem ke stolu v hale, kde jsme s Jo vždycky schovávali aktuální dokumenty (a stolní kalendáře, když jsem tak o tom přemýšlel) a připíchl předvolání za růžek žluté obálky na malou nástěnku. Když jsem to dokončil, zvedl jsem ruku před oči, chvíli se díval na snubní prsten a pak pěstí udeřil do stěny vedle knihovny. Udeřil jsem tak tvrdě, až celá řada paperbacků poskočila. Přemýšlel jsem o neforemných šortkách Mattie Devorové a haleně z Kmartu, potom o jejím tchánovi, který zaplatil čtyři a čtvrt miliónu za Warrington. Vypsal osobní šek, sakra. Přemýšlel jsem o tom, jak mi Bill Dean říkal, že tak či onak ta malá vyroste v Kalifornii.

Chodil jsem domem sem a tam, pořád to ve mně vařilo a nakonec jsem skončil před lednicí. Kruh z magnetů byl pořád stejný, ale písmena uvnitř se změnila. Místo

ahoj

tam teď stálo

pomz j

„Pomzj?“ řekl jsem, a jakmile jsem to slovo uslyšel, pochopil jsem. Písmena na lednici pocházela jen z jedné abecedy (ne, vlastně ani to ne, jak jsem viděl; pár písmenek se někde poztrácelo), a budu muset sehnat další. Jestli se dveře mé lednice měly stát spiritistickou tabulkou, budu potřebovat pořádnou zásobu písmen. Zvlášť samohlásek. Zatím jsem přesunulo za m. Teď to znělo

pmoz j

Dlaní jsem zrušil kruh z ovocných a zeleninových magnetů, rozstrkal písmena a znovu jsem začal přecházet domem. Rozhodl jsem se přece, že se nebudu motat mezi Devora a jeho snachu, ale stejně jsem se mezi nimi ocitl. Před mým domem se objevil zástupce šerifa v clevelandském ohozu a komplikuje mi život, který má už tak dost problémů… a nádavkem mě trochu vystraší. Najednou jsem se rozhodl, že se budu spíš věnovat létu než duchům, brečícím dětem a tomu, co měla moje manželka za lubem před čtyřmi nebo pěti lety… pokud vůbec něco za lubem měla. Nemohl jsem psát knížky, ale to neznamenalo, že se musím řítit do průšvihu.

Pomoz jí.

Rozhodl jsem se, že to aspoň zkusím.

* * *

„Literární agentura Harolda Oblowského.“

„Pojeď se mnou do Belize, Nolo,“ řekl jsem. „Potřebuju tě. O půlnoci, až úplněk promění pláž ve slonovinu, se nádherně pomilujeme.“

„Zdravím vás, pane Noonane,“ odpověděla. Nola rozhodně neměla smysl pro humor. Ani pro romantiku. V jistém ohledu se tím pádem pro agenturu Oblowského dokonale hodila. „Chcete mluvit s Haroldem?“

„Jestli tam je.“

„Je. Počkejte, prosím.“

Když jste autor bestsellerů – dokonce i takový, jehož knížky se pravidelně objevují v žebříčcích, které jdou do patnáctého místa –, má to tu výhodu, že váš agent je skoro vždy přítomen. Další pěkná věc je, že pokud odjel na dovolenou do Nantucketu, pak i tam pro vás bude. A třetí pěkná věc je, že čas, který spolu strávíte tlacháním, je obvykle docela krátký. „Miku!“ zvolal. „Jaké je jezero? Myslel jsem na tebe celý víkend!“

Jo, pomyslel jsem si, a prasata budou hvízdat.

„Celkově je to tady fajn, ale konkrétně jedna věc je na levačku, Harolde. Potřebuju mluvit s nějakým právníkem. Nejdřív jsem si myslel, že zavolám Wardu Hankinsovi, aby mi někoho doporučil, ale pak jsem si řekl, že potřebuju někoho renomovanějšího, než koho bude znát Ward. Někoho s nabroušenými tesáky a chutí na lidské maso, takový by se mi hodil.“

Tentokrát se Harold neobtěžoval s obvyklou taktikou dlouhých pauz. „Co se děje, Miku? Jsi v průšvihu?“

Bouchni jednou, pokud souhlasíš, dvakrát, pokud nesouhlasíš, pomyslel jsem si a přízračnou chvilku jsem si myslel, že to doopravdy udělám. Vzpomněl jsem si, jak jsem dočítal paměti Christy Brownové, Celé ty dny, a uvažoval, jaké by to bylo napsat celou knížku perem sevřeným mezi prsty u levé nohy. Teď jsem uvažoval, jaké by to bylo procházet věčností a mít k dispozici jediný způsob komunikace, a to bouchat do stěny ve sklepě. A to by vás mohli slyšet a rozumět vám jenom určití lidé… a ti ještě jenom v určité chvíli.

Jo, byla jsi to ty? A jestli ano, proč jsi odpověděla tak dvojsmyslně?

„Miku? Jsi tam?“

„Ano. Není to vlastně můj průšvih, Harolde, takže ochlaď trysky. Ale mám problém. Tvůj hlavní kůň je Goldacre, že?“

„Správně. Okamžitě mu za-“

„Ale ten se zabývá hlavně smluvním právem.“ Přemýšlel jsem nahlas, a když jsem se odmlčel, Harold mě nerušil. Někdy je správný chlap. Vlastně většinou. „Ale stejně mu zavolej, budeš tak hodnej? Pověz mu, že potřebuju mluvit s nějakým advokátem, který se vyzná v zákonech o svěřování dětí do výchovy, nebo jak se to říká. Ať mě spojí s tím nejlepším, kdo může okamžitě převzít jeden případ. S někým, kdo by mohl být v pátek se mnou u soudu, jestli to bude nutné.“

„Jde o otcovství?“ zeptal se uctivě a zároveň starostlivě.

„Ne, výchovu.“ Chtěl jsem mu povědět, aby si celý příběh poslechl od právníka, který bude zmocněn později, ale Harold si zasloužil něco lepšího… a stejně by se dřív nebo později dožadoval mé verze, ať už by mu právník řekl cokoliv. Odvyprávěl jsem mu, co se stalo čtvrtého července dopoledne a co následovalo. Držel jsem se Devorových, nezmiňoval jsem se o hlasech, plačících dětech ani bouchání ve tmě. Harold mě přerušil jen jednou, a to ve chvíli, kdy si uvědomil, kdo je hlavním zlosynem této hry.

„Říkáš si o malér,“ řekl. „To víš, ne?“

„Stejně už v něm do jisté míry jsem,“ odpověděl jsem. „Rozhodl jsem se, že mu to tak úplně nedaruju, nic víc.“

„Nebudeš mít klid a mír, který spisovatel potřebuje k řádnému výkonu práce,“ pronesl Harold legračně škrobeným tónem. Napadlo mě, jak by asi reagoval, kdybych mu řekl, že to stejně nevadí, že jsem od Johanniny smrti nenapsal nic úžasnějšího než seznam nákupů a tohle mě možná aspoň trochu probere. Ale neudělal jsem to. Nedovolte jim, aby si všimli vašeho zpoceného čela, tak zní heslo klanu Noonanových. Někdo by měl vyrýt na dveře rodinné hrobky NEBOJTE SE, MÁM SE FAJN.

Pak jsem si vzpomněl: pomz j.

„Ta mladá žena potřebuje nějakého přítele,“ řekl jsem, „a Johanna by určitě chtěla, abych se jí zastal. Jo se nikdy nelíbilo, když někdo rajtoval po obyčejných lidech.“

„Myslíš?“

„Jo.“

„Tak dobře, uvidím, koho seženu. A Miku… chceš, abych šel v pátek s tebou k tomu advokátovi?“

„Ne.“ Vyletělo to ze mně zbytečně prudce a pak následovalo ticho, které nevypadalo vypočítavě, ale ublíženě. „Poslouchej, Harolde, můj správce mi říkal, že skutečné stání u soudu se bude konat brzo. Jestli se i potom budeš chtít stavit, zavolám ti. Tvoje morální opora nikdy není na škodu – to víš.“

„V mém případě je to nemorální opora,“ odpověděl, ale už znovu mluvil vesele.

Rozloučili jsme se. Vrátil jsem se k lednici a podíval se na magnety. Pořád byly beze smyslu rozstrkané a to byla docela úleva. Dokonce i duchové si musí někdy odpočinout.

Vzal jsem telefon, vyšel ven na verandu a dopadl na židli, na které jsem seděl večer čtvrtého, kdy mi volal Devore. Ani po návštěvě „taťky“ jsem ještě nedokázal ten rozhovor strávit. Devore mě nazval lhářem; já mu poradil, aby si strčil moje telefonní číslo do zadku. Sousedské vztahy jsme zahájili skvěle.

Přitáhl jsem si židli trochu blíž k okraji verandy, pod kterou bylo takových třicet závratných metrů svahu k jezeru. Pátral jsem po té zelené ženě, kterou jsem viděl při plavání, a napomínal se, abych nebyl cvok – takové věci vidíte jenom z určitého úhlu, když se postavíte třeba jenom o tři metry jinak, neuvidíte vůbec nic. Ale toto byla zřejmě výjimka, která potvrzuje pravidlo. Trochu pobaveně, ale i stísněně jsem si uvědomil, že ta bříza u Ulice vypadá z břehu stejně jako z jezera. Trochu za to mohla ta borovice těsně za ní – s holou větví, která trčela na sever jako kostnatá napřažená paže –, ale nebylo to jen tím. Také tady odtud tvořily bílé větve břízy a úzké lístky ženskou postavu, a když vítr rozhoupal nižší větve, zeleň a stříbro se zamihotaly jako dlouhá sukně.

Odmítl jsem Haroldovu dobře míněnou nabídku, že se tu objeví, skoro ještě dřív, než ji vyslovil, a jak jsem se tak díval na tu stromovou ženu, trochu strašidelnou, pochopil jsem proč: Harold byl hřmotný, Harold nevycítil jemné odstíny, Harold by mohl zahnat všechno, co tu bylo. To jsem nechtěl. Bál jsem se, to ano – když jsem stál na těch sklepních schodech, potmě, a poslouchal, jak se těsně pode mnou ozývají rány, to jsem byl strachy skoro bez sebe –, ale také jsem se po letech poprvé cítil dokonale živý. V tomto domě jsem se dotýkal čehosi, co se naprosto vymykalo mým zkušenostem, a to mě fascinovalo.

Telefon na klíně zazvonil, až jsem nadskočil. Popadl jsem ho, čekal jsem, že to bude Max Devore nebo třeba Footman, jeho nohsled ověšený zlatem. Ukázalo se, že je to právník, jmenoval se John Storrow, který podle hlasu vypadal, jako by vyšel ze školy teprve nedávno – nejspíš minulý týden. Jenomže pracoval pro firmu Avery, McLain a Bemstein na Park Avenue, a Park Avenue je sakra dobrá adresa pro právníka, i pro toho, kdo má pořád ještě pár mléčných zubů. Jestli Henry Goldacre řekl, že je Storrow dobrý, nejspíš dobrý byl. A specializoval se na právo výchovy dětí.

„Teď mi povězte, co se to tam děje,“ řekl, když bylo představování za námi a základní scéna jasná.

Snažil jsem se co nejlépe a cítil jsem, jak se mi s vyprávěním zlepšuje trochu nálada. Je to zvláštně konejšivé, mluvit s právníkem, když začnou odtikávat placené hodiny; překročili jste magickou hranici, kdy se z nějakéhoprávníka stává váš právník. Váš právník je milý, váš právník je soucitný, váš právník si píše poznámky do žlutého bloku a přikyvuje ve správných chvílích. Na většinu otázek, které váš právník položí, umíte odpovědět. A když neumíte, váš právník vám pomůže, abyste to dokázali, to se vsaďte. Váš právník je vždycky na vaší straně. Vaši nepřátelé jsou jeho nepřáteli. Pro něj nikdy nejste póvl, pro něj jste vždycky hedvábí.

Když jsem domluvil, řekl John Storrow: „Páni. Divím se, že se toho ještě nechytily noviny.“

„To mě vůbec nenapadlo.“ Ale pochopil jsem. Sága rodiny Devorových nebyla pro New York Times nebo Boston Globe, nejspíš ani pro Derry News, ale do bulvárních týdeníků, co se prodávají v samoobsluhách, například do National Enquirer nebo Inside Views, by se hodil jako Popelčina nožka do střevíčku – King Kong se místo dívky rozhodne unést její nevinné dítě a odtáhnout je až na vrchol Empire State Building. Ach, jejda, pusť to dítě, ty surovče. Nebyl to materiál na první stránku, nebyly by k tomu žádné krvavé fotky nebo záběry nějaké celebrity z márnice, ale jako hlavní tahák na stránku devět by to šlo. V duchu už jsem skládal titulek na pozadí fotek Warringtonova srubu a rezavého přívěsu Mattie: POČÍTAČOVÝ KRÁL ŽIJE V NÁDHEŘE A SNAŽÍ SE ODVÉST KRASAVICI JEDINÉ DÍTĚ. Nejspíš moc dlouhé, usoudil jsem. Už jsem nepsal, a přesto jsem potřeboval redaktora. To bylo pěkně smutné, když se tak nad tím člověk zamyslí.

„Možná se časem postaráme, aby se toho příběhu chytily,“ dumal Storrow. Uvědomil jsem si, že je to člověk, kterého bych mohl mít rád, aspoň ve své současné vzteklé náladě. Zenergičtěl. „Koho zastupuji, pane Noonane? Vás, nebo tu mladou dámu? Hlasuji pro tu mladou dámu.“

„Ta mladá dáma ani neví, že jsem vám zavolal. Může si myslet, že se pletu do věcí, po kterých mi nic není. Může mi klidně i vynadat.“

„Proč by to dělala?“

„Protože je Yankee – navíc z Maine, ti jsou nejhorší. Ve srovnání s nimi dokonce Irové mluví logicky.“

„Možná, ale ona je ten, kdo má na košili připíchnutý terč. Navrhuji, abyste jí zavolal a pověděl jí to.“

Slíbil jsem to. Nebylo těžké něco takového slíbit. Věděl jsem, že se s ní budu muset spojit, jakmile jsem přijal předvolání od zástupce Footmana. „A kdo podpoří Michaela Noonana v pátek dopoledne?“

Storrow se suše zasmál. „Na to najdu někoho místního. Zajde do té Durginovy kanceláře s vámi, bude tam tiše sedět s kufříkem na kolenou a bude naslouchat. Možná už tou dobou budu v městečku – to se dozvím, až si promluvím s paní Devorovou –, ale nebudu v Durginově kanceláři. Až se bude konat soudní jednání, pak mě tam uvidíte osobně.“

„Tak dobře, fajn. Zavolejte mi, jak se jmenuje můj nový právník. Můj další nový právník.“

„Mhm. Mezitím si promluvte s tou mladou dámou. Dohodíte mi kšeft.“

„Pokusím se.“

„Taky se snažte držet všem na očích, pokud s ní budete,“ řekl. „Jestli dáme zlým hochů možnost, aby byli oškliví, tak budou oškliví. Mezi vámi nic není, ne? Nic ošklivého? Promiňte, že se musím ptát, ale já se musím ptát.“

„Ne,“ řekl jsem. „Už je to pěkně dlouho, co jsem s někým měl něco ošklivého.“

„Asi bych vám měl vyjádřit soustrast, pane Noonane, ale za těchto okolností –“

„Mike. Říkejte mi Mike.“


Дата добавления: 2015-11-04; просмотров: 20 | Нарушение авторских прав







mybiblioteka.su - 2015-2024 год. (0.02 сек.)







<== предыдущая лекция | следующая лекция ==>