Студопедия
Случайная страница | ТОМ-1 | ТОМ-2 | ТОМ-3
АвтомобилиАстрономияБиологияГеографияДом и садДругие языкиДругоеИнформатика
ИсторияКультураЛитератураЛогикаМатематикаМедицинаМеталлургияМеханика
ОбразованиеОхрана трудаПедагогикаПолитикаПравоПсихологияРелигияРиторика
СоциологияСпортСтроительствоТехнологияТуризмФизикаФилософияФинансы
ХимияЧерчениеЭкологияЭкономикаЭлектроника

TELEFONÁT

Cítila jsem, že je zase moc brzy, když jsem se probudila, a věděla jsem, že se mi pomalu denní a noční pořádek začínají převracet. Ležela jsem v posteli a poslouchala tiché hlasy Alice a Jaspera v druhém pokoji. Vůbec bylo divné, že byly dost hlasité na to, abych je slyšela. Rychle jsem se překulila, až se mé nohy dotkly podlahy, a pak jsem doklopýtala do obývacího pokoje.

Hodiny na televizi oznamovaly, že je těsně po druhé ráno. Alice a Jasper seděli společně na pohovce, Alice zase kreslila, zatímco Jasper se jí díval přes rameno. Nevzhlédli, když jsem vstoupila, příliš ponořeni do Aliciny práce.

Přikradla jsem se vedle Jaspera, abych se koukla.

„Viděla něco víc?“ zeptala jsem se ho tiše.

„Ano. Něco ho přivedlo zpátky do místnosti s videem, ale teď je světlo.“

Dívala jsem se, jak Alice kreslí čtvercovou místnost s tmavými trámy přes nízký strop. Stěny byly obložené dřevem, trochu tmavým, vyšlým z módy. Na podlaze ležel tmavý vzorovaný koberec. Proti jižní stěně bylo velké okno, otvor v západní stěně vedl do obývacího pokoje. Jedna strana toho vstupu byla z kamene – velký žlutohnědý kamenný krb, který byl otevřený do obou místností. Z tohoto úhlu pohledu bylo vidět hlavně televizi a video, které balancovaly na mrňavém dřevěném stolečku někde v jihozápadním rohu pokoje. Před televizí stála stará sektorová pohovka s kulatým konferenčním stolkem.

„Telefon patří sem,“ zašeptala jsem a ukázala.

Dva páry věčných očí na mě zíraly.

„To je matčin dům.“

Alice už byla dole z gauče, telefon v ruce, a vytáčela. Zírala jsem na přesné zobrazení matčina obývacího pokoje. Jasper přistoupil nezvykle blízko ke mně. Zlehka se dotkl rukou mého ramene a fyzický kontakt jako by jeho uklidňující vliv ještě zesiloval. Panika zůstávala tupá, nezaostřená.

Aliciny rty se chvěly rychlostí jejích slov, tiché bzučení nebylo možné rozeznat. Nedokázala jsem se soustředit.

„Bello,“ řekla Alice. Podívala jsem se na ni zkoprněle.

„Bello, Edward si pro tebe jede. Spolu s Emmettem a Carlislem tě někam odvezou, aby tě na chvíli schovali.“

„Edward sem jede?“ Ta slova byla jako záchranná vesta, která mi drží hlavu nad potopou.

„Ano, chytí první letadlo ze Seattlu. Setkáme se s ním na letišti a ty s ním odjedeš.“

„Ale co moje máma… přišel sem pro mou mámu, Alice!“ Navzdory Jasperovi mi z hlasu vybublala hysterie.

„Jasper a já tu zůstaneme, dokud nebude v bezpečí.“

„Já nemůžu vyhrát, Alice. Nemůžete navěky uhlídat každého, koho znám. Nechápeš, co dělá? Vůbec mě nestopuje. Najde někoho, ublíží někomu, koho mám ráda… Alice, já nemůžu –“

„My ho chytíme, Bello,“ ujistila mě.

„A co když ublíží vám, Alice? Myslíš, že mi to nevadí? Myslíš, že mi může ublížit jen přes mou lidskou rodinu?“

Alice se podívala významně na Jaspera. Hluboká, těžká mlha letargie mě obestoupila a moje oči se zavřely navzdory mé vůli. Moje mysl s tou mlhou bojovala, uvědomovala si, co se děje. Nutila jsem se mít otevřené oči a vstala jsem, ustoupila z dosahu Jasperovy ruky.

„Nechci zase usnout,“ namítla jsem rozhněvaně.

Šla jsem do svého pokoje a zavřela dveře, vážně jsem jimi skoro práskla, abych se mohla složit v soukromí. Tentokrát za mnou Alice nešla. Tři a půl hodiny jsem zírala do zdi a pohupovala se, stočená do klubíčka. Moje mysl kroužila kolem, snažila se přijít na nějaký způsob, jak z té noční můry ven. Nebylo úniku, nedostanu žádné omilostnění. Viděla jsem, jak se v mé budoucnosti nejasně rýsuje jenom jeden možný konec. Jediná otázka byla, kolika dalším lidem bude ublíženo, než se k němu dostanu.

Jediná útěcha, jediná naděje, která mi zbývala, bylo vědomí, že brzy uvidím Edwarda. Možná, že kdybych jen mohla zase vidět jeho obličej, také bych byla schopná vidět řešení, které mi teď unikalo.

Když telefon zazvonil, vrátila jsem se do předního pokoje; trochu jsem se styděla za své chování. Doufala jsem, že jsem nikoho z nich neurazila, že chápou, jak vděčná jsem za oběti, které kvůli mně podstupují.

Alice mluvila stejně rychle jako vždycky, ale co zaujalo mou pozornost, bylo to, že Jasper poprvé nebyl v místnosti. Podívala jsem se na hodiny – bylo půl šesté ráno.

„Právě nastupují do letadla,“ oznámila mi Alice. „Přistanou ve tři čtvrtě na deset.“ Jen pár hodin dýchat, a bude tady.

„Kde je Jasper?“

„Šel nás odhlásit.“

„Vy tady nezůstanete?“

„Ne, přesuneme se blíž k domu tvé matky.“

Žaludek se mi nepříjemně zhoupl při jejích slovech.

Ale telefon zazvonil znovu, rozrušil mě. Podívala se překvapeně, ale já jsem mezitím přistoupila k ní a s nadějí sahala po telefonu.

„Haló?“ zeptala se Alice. „Ne, je přímo tady.“ Napřáhla ke mně telefon. Tvoje matka, artikulovala němě.

„Haló?“

„Bello? Bello?“ Byl to matčin hlas, v povědomém tónu, který jsem ve svém dětství slyšela tisíckrát, pokaždé, když jsem se dostala příliš blízko okraje chodníku nebo když jsem se jí ztratila z dohledu na místě plném lidí. Bylo v něm slyšet paniku.

Povzdechla jsem si. Čekala jsem to, ačkoliv jsem se snažila formulovat svůj vzkaz tak, aby ji pokud možno nevyděsil, aby však přesto pochopila, jak je naléhavý.

„Uklidni se, mami,“ řekla jsem co nejvyrovnanějším hlasem a pomalu jsem odcházela od Alice. Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu lhát tak přesvědčivě, když se na mě dívá. „Všechno je v pořádku, víš? Jenom mi dej chviličku, a já ti všechno vysvětlím, slibuju.“

Odmlčela jsem se, překvapená, že mě ještě nepřerušila.

„Mami?“

„Dávej si velký pozor, abys nic neřekla, dokud ti nepovím.“ Hlas, který jsem slyšela teď, byl stejně neznámý jako nečekaný. Byl to mužský tenor, velmi příjemný, obecný hlas – takový hlas, jaký slýcháte v reklamách na luxusní auta. Mluvil velmi rychle.

„Tak podívej, nechci tvojí matce ublížit, takže prosím udělej přesně to, co ti řeknu, a ona bude v pořádku.“ Odmlčel se na chvilku, zatímco já jsem poslouchala v němé hrůze. „To je moc dobré,“ pochválil mě. „Teď opakuj po mně, a snaž se, aby to znělo přirozeně. Prosím tě, řekni: Ne, mami, zůstaň, kde jsi.“

„Ne, mami, zůstaň, kde jsi.“ Můj hlas byl sotva víc než šepot.

„Vidím, že to bude obtížné.“ Hlas byl pobavený, stále lehký a přátelský. „Co kdybys šla do jiného pokoje, aby tvůj obličej všechno nepokazil? Není důvod, aby tvoje matka trpěla. Jak půjdeš, řekni prosím: Mami, prosím tě, poslouchej mě. Řekni to.“

„Mami, prosím tě, poslouchej mě,“ prosil můj hlas. Šla jsem velmi pomalu do ložnice a cítila v zádech Alicin ustaraný pohled. Zavřela jsem za sebou dveře a snažila se jasně myslet i přes hrůzu, která mi svírala mozek.

„Takže, už jsi sama? Jenom odpověz ano nebo ne.“

„Ano.“

„Ale oni tě stále slyší, tím jsem si jistý.“

„Ano.“

„Tak dobře,“ pokračoval ten příjemný hlas, „řekni: Mami, věř mi.“

„Mami, věř mi.“

„Tohle vyšlo mnohem líp, než jsem si myslel. Byl jsem připraven čekat, ale tvoje matka přijela s předstihem. Takže to máme snadnější, co říkáš? Znamená to pro tebe méně napětí a nejistoty, méně úzkosti.“

Čekala jsem.

„Teď chci, abys poslouchala velice pozorně. Budu potřebovat, aby ses dostala z dosahu svých přátel; myslíš, že to dokážeš? Odpověz ano nebo ne.“

„Ne.“

„To nerad slyším. Doufal jsem, že budeš trochu kreativnější. Myslíš, že by ses dokázala dostat pryč, kdyby na tom závisel život tvé matky? Odpověz ano nebo ne.“

Nějaký způsob musí existovat. Vzpomněla jsem si, že pojedeme na letiště. Sky Harbor International Airport: přeplněné, člověk se tam snadno ztratí…

„Ano.“

„To je lepší. Jsem si jistý, že to nebude snadné, ale jestli uvidím sebemenší náznak, že máš nějakou společnost, no, tak to bude s tvou matkou moc zlé,“ slíbil ten přátelský hlas. „Musíš o nás teď už vědět dost, aby sis uvědomila, jak rychle bych se dozvěděl, kdyby ses pokusila přivést si někoho s sebou. A jak málo času bych potřeboval, abych se vypořádal s tvou matkou, kdyby na to došlo. Chápeš? Odpověz ano nebo ne.“

„Ano,“ zlomil se mi hlas.

„Velmi dobře, Bello. Tak a teď co máš udělat. Chci, abys šla do matčina domu. Vedle telefonu bude číslo. Zavolej na ně a já ti povím, kam odtamtud jít.“ Už jsem věděla, kam půjdu, a kde tohle skončí. Ale budu se přesně držet jeho instrukcí. „Dokážeš to? Odpověz ano nebo ne.“

„Ano.“

„Před polednem, prosím, Bello. Nemám na to celý den,“ řekl zdvořile.

„Kde je Phil?“ zeptala jsem se úsečně.

„Ale no tak, buď opatrná, Bello. Počkej, dokud tě nepožádám, abys promluvila, prosím.“

Čekala jsem.

„Teď je důležité, abys ve svých přátelích nevzbudila podezření, až se k nim vrátíš. Pověz jim, že volala tvoje matka a že jsi ji přemluvila, aby ještě nejezdila domů. Teď opakuj po mně: Díky, mami. Řekni to.“

„Díky, mami.“ Přicházely slzy. Snažila jsem se je potlačit.

„Řekni: Mám tě ráda, mami, uvidíme se brzy. Řekni to.“

„Mám tě ráda, mami,“ můj hlas byl nezřetelný. „Uvidíme se brzy,“ slíbila jsem.

„Sbohem, Bello. Těším se, že se zase uvidíme.“ Zavěsil.

Držela jsem telefon u ucha. Klouby jsem měla ztuhlé hrůzou, nedokázala jsem narovnat prsty, abych ho položila.

Věděla jsem, že musím přemýšlet, ale hlavu jsem měla plnou maminčina zděšení. Vteřiny odtikávaly, zatímco jsem se snažila se ovládnout.

Pomalu, pomaličku se moje myšlenky začínaly prolamovat tou cihlovou zdí bolesti. Plánovat. Protože jsem teď neměla na vybranou jinou možnost než jednu: jít do zrcadlové místnosti a zemřít. Neměla jsem žádné záruky, neměla jsem co nabídnout, abych udržela matku naživu. Mohla jsem jenom doufat, že se James spokojí s vítězstvím ve hře, že mu bude stačit porazit Edwarda. Sevřelo mě zoufalství; nebyla možnost vyjednávat, neměla jsem nic, co bych mu mohla nabídnout nebo sebrat, nic, co by ho mohlo ovlivnit. Ale neměla jsem na vybranou. Musela jsem to zkusit.

Potlačila jsem hrůzu, jak jen jsem uměla. Už jsem se rozhodla. Nemělo smysl marnit čas tím, že se budu trápit, jak to skončí. Musela jsem myslet velmi jasně, protože Alice a Jasper na mě čekali, a utéct jim je naprosto nezbytné, a naprosto nemožné.

Najednou jsem byla vděčná, že je Jasper pryč. Kdyby tady byl a vycítil mou úzkost v posledních pěti minutách, jak bych v nich mohla nevzbudit podezření? Potlačovala jsem hrůzu a úzkost, snažila jsem se to v sobě zadusit. Teď jsem si to nemohla dovolit. Nevěděla jsem, kdy se Jasper vrátí.

Soustředila jsem se na svůj útěk. Musela jsem doufat, že skutečnost, že znám letiště, obrátí vyhlídky v můj prospěch. Nějak musím udržet Alici stranou…

Věděla jsem, že na mě Alice čeká v druhém pokoji, zvědavá. Ale musela jsem se v soukromí vypořádat ještě s jednou věcí, než se Jasper vrátí.

Musela jsem se smířit s tím, že už Edwarda nikdy neuvidím, že nebudu mít ani jeden jediný pohled do jeho tváře, který bych si s sebou odnesla do zrcadlové místnosti. Chystala jsem se mu ublížit a nemohla jsem se ani rozloučit. Na chvíli jsem se poddala vlnám utrpení, které mě zaplavovaly. Pak jsem potlačila i je a šla za Alicí.

Jediný výraz, který jsem dokázala nasadit, byl otupělý, mrtvý pohled. Viděla jsem její neklid a nechtěla jsem čekat, až se zeptá. Měla jsem jen jeden scénář a teď bych v žádném případě nezvládla improvizovat.

„Mamka si dělala starosti, chtěla přijet domů. Ale je to v pořádku, přesvědčila jsem ji, aby zůstala, kde je.“ Můj hlas byl jako bez života.

„Postaráme se, aby byla v pořádku, Bello, neboj se.“

Otočila jsem se; nechtěla jsem, aby mi viděla do tváře.

Oko mi padlo na čistý list dopisního papíru na stole. Šla jsem pomalu k němu a vymýšlela plán. Byla tam taky obálka. To bylo dobré.

„Alice,“ zeptala jsem se pomalu, aniž jsem se otočila, a snažila se, aby mě hlas neprozradil. „Když napíšu matce dopis, předáš jí ho? Tedy myslím, jestli ho necháš v domě.“

„Jasně, Bello.“ Její hlas byl opatrný. Viděla, že se mnou něco není v pořádku. Musím udržet svoje emoce lépe pod kontrolou.

Šla jsem znovu do ložnice a klekla si vedle malého nočního stolku, abych psala.

 

Edwarde, psala jsem. Ruka se mi třásla, písmena byla sotva čitelná.

Miluju tě. Moc se omlouvám. Má mou mámu a já to musím zkusit. Vím, že to možná nevyjde. Je mi to hrozně, hrozně líto.

Nezlob se na Alici a Jaspera. Jestli jim uteču, bude to zázrak. Poděkuj jim za mě. Obzvlášť Alici, prosím tě.

A zoufale tě prosím, už ho nesleduj. Myslím si, že o to mu právě jde. Nesnesla bych, kdyby měl kvůli mně někdo jiný přijít k úhoně, a obzvlášť ty ne. Prosím tě, tohle je jediná věc, o kterou tě teď můžu žádat. Udělej mi to kvůli.

Miluju tě. Odpusť mi.

Bella

 

Pečlivě jsem dopis složila a zalepila ho do obálky. On ho nakonec najde. Jenom jsem doufala, že pochopí, a alespoň jednou mě poslechne.

A pak jsem pečlivě zalepila i svoje srdce.


 


Дата добавления: 2015-10-30; просмотров: 119 | Нарушение авторских прав


Читайте в этой же книге: NOČNÍ MŮRA 11 страница | NOČNÍ MŮRA 12 страница | DUCH NAD HMOTOU 1 страница | DUCH NAD HMOTOU 2 страница | DUCH NAD HMOTOU 3 страница | DUCH NAD HMOTOU 4 страница | DUCH NAD HMOTOU 5 страница | DUCH NAD HMOTOU 6 страница | DUCH NAD HMOTOU 7 страница | DUCH NAD HMOTOU 8 страница |
<== предыдущая страница | следующая страница ==>
NETRPĚLIVOST| HRA NA SCHOVÁVANOU

mybiblioteka.su - 2015-2024 год. (0.015 сек.)