Студопедия
Случайная страница | ТОМ-1 | ТОМ-2 | ТОМ-3
АвтомобилиАстрономияБиологияГеографияДом и садДругие языкиДругоеИнформатика
ИсторияКультураЛитератураЛогикаМатематикаМедицинаМеталлургияМеханика
ОбразованиеОхрана трудаПедагогикаПолитикаПравоПсихологияРелигияРиторика
СоциологияСпортСтроительствоТехнологияТуризмФизикаФилософияФинансы
ХимияЧерчениеЭкологияЭкономикаЭлектроника

Aacute;ST III 5 страница

Читайте также:
  1. A Christmas Carol, by Charles Dickens 1 страница
  2. A Christmas Carol, by Charles Dickens 2 страница
  3. A Christmas Carol, by Charles Dickens 3 страница
  4. A Christmas Carol, by Charles Dickens 4 страница
  5. A Christmas Carol, by Charles Dickens 5 страница
  6. A Christmas Carol, by Charles Dickens 6 страница
  7. A Flyer, A Guilt 1 страница

„Neměla ses už vracet,“ řekla Lenore. Nikdy v životě ještě nestřílela ze žádné zbraně – a právě teď zabila ženu… ale jediný pocit, který měla, byl krutý triumf. Ta žena byla na jejím pozemku, ničila její zahrádku (Lenore si počkala, až se ta potvora skutečně dá do práce – na ni si přece nikdo jen tak nepřijde) a ona tedy jednala v souladu se svými právy. Naprosto v souladu se svými právy.

„Lenore?“ zavolal na ni její manžel. Vykláněl se z okénka koupelny v prvním patře, obličej měl natřený holicí pěnou. Hlas mu zněl poplašeně. „Lenore, co se děje?“

„Zastřelila jsem na našem pozemku pachatele,“ řekla Lenore klidně, aniž by vzhlédla. Strčila nohu pod těžké tělo a snažila se ho obrátit. Když se jí špička střevíce zabořila do vláčného boku té potvory Bonsaintové, pocítila jakési zlé potěšení. „Je to Stephanie Bon-“

Tělo se převalilo. Nebyla to Stephanie Bonsaintová. Byla to ta hezká manželka zástupce šerifa.

Zastřelila Melissu Clutterbuckovou.

Calava Lenore Potterové náhle proletěla kolem modré, kolem purpurové, kolem rudé. A doletěla až k půlnoční černi.

 

Alan Pangborn seděl a hleděl si na ruce – hleděl někam daleko za ně do tak černé temnoty, že si ji ani nedokázal pořádně představit. Právě ho napadlo, že dnes odpoledne možná ztratil Polly ne pouze na čas – dokud se to současné nedorozumění nějak nevysvětlí – nýbrž navždy. A před ním je ještě nejméně pětatřicet let, které bude muset nějak přežít.

Zaslechl nějaký zvuk a rychle vzhlédl. Byla to slečna Hendriová. Vypadala dost nervózně – ale zároveň také vypadala jako člověk, který dospěl k určitému rozhodnutí.

„Ten chlapec Rusku se převaluje,“ řekla. „Není vzhůru – dali mu uklidňující prostředek, a tak ještě nějaký čas úplně vzhůru nebude – ale převaluje se.“

„Ano?“ zeptal se Alan tiše a čekal.

Slečna Hendriová se kousla do rtů a pak pokračovala. „Ano. Kdybych mohla, tak bych vás k němu pustila, šerife Pangborne – ale já opravdu nemohu. Chápete to, že? Chci říci, že já vím, že máte ve vašem městečku nějaké problémy, ale tomu chlapci je pouhých sedm let.“

„Ano.“

„Já si teď zajdu do kantýny na šálek čaje. Paní Evansová se opozdila – chodí věčně pozdě – ale během pár minut tu určitě už bude. Kdybyste zašel do pokoje Seana Ruska – číslo devět – hned po mém odchodu, možná by ani nezjistila, že jste uvnitř. Rozumíte?“

„Ano,“ řekl Alan vděčně.

„Kontroly jsou až v osm hodin, takže pokud budete uvnitř v jeho pokoji, nejspíš na vás nepřijde. Ovšem kdyby na vás přišla, tak jí řeknete, že já jsem vám přesně podle nemocničních předpisů přístup k němu zapověděla. Řeknete jí, že jste tam proklouzl v okamžiku, kdy chodba byla na chvíli bez dozoru. Řeknete to?“

„Ano,“ řekl Alan. „Můžete se spolehnout.“

„Odejít můžete schodištěm na druhém konci chodby. Pokud tedy půjdete do pokoje Seana Ruska. Což jsem vám pochopitelně zapověděla.“

Alan vstal a veden náhlým impulsem, políbil ji na tvář.

Slečna Hendriová se začervenala.

„Moc děkuji,“ řekl Alan.

„Za co? Nic jsem neudělala. Půjdu si tedy teď na ten čaj. Dokud neodejdu, zůstaňte, prosím, sedět přesně tam, kde jste seděl do této doby, šerife.“

Alan se opět poslušně posadil. Zůstal sedět a hleděl do prostoru mezi Hloupým Honzou a strejdou tak dlouho, dokud se za slečnou Hendriovou nezavřela obě křídla létacích dveří. Pak vstal a tiše kráčel pestře vymalovanou chodbou, po níž se povalovaly různé hračky a skládačky, k pokoji číslo 9.

Sean Rusk byl úplně vzhůru a hleděl na Alana.

Toto oddělení bylo pediatrické a postel, v níž Sean ležel, byla sice malá, ale i tak se v ní nějak ztrácel. Jeho tělo tvořilo pod dekou jen malé hrbolky, takže chlapcova hlava – spočívající na nadýchaném bílém polštáři – vypadala, jako kdyby ke zbytku těla ani nepatřila. V obličeji byl velmi bledý. Pod očima, hledícíma na Alana klidně a bez jakéhokoliv překvapení, měl tmavočervené kruhy. Přes střed čela mu padal pramínek černých vlasů.

Alan vzal židli, stojící u okna, a přitáhl si ji k boku postele, jejíž postranice byly vytažené, aby z ní Sean nemohl vypadnout. Sean hlavu neotočil, avšak sledoval očima Alanovy pohyby.

„Ahoj Seane,“ řekl Alan potichu. „Tak jak se cítíš?“

„Mám sucho v krku,“ řekl Sean sípavým šepotem.

Na stolku vedle postýlky stál džbán s vodou a dvě sklenice. Alan nalil do jedné skleničky vodu a podal ji přes tyče postýlky Seanovi.

Sean se pokusil posadit, ale nesvedl to. S povzdechem, který Alana až píchl u srdce, mu opět hlava padla na polštář. Musel si vzpomenout na svého vlastního syna – na chudáka Todda. Když vsunul ruku pod Seanova záda, aby mu pomohl posadit se, měl na chvíli naprosto příznačně jasnou vidinu. Viděl Todda před autem, mávajícího v odpověď na Alanovo zamávání, a ve středu té vidiny teď jakési mihotavé světlo vykreslovalo kolem Toddovy hlavy její jasný obrys, osvětlujíc přitom všechny známé rysy jeho tváře.

Ruka se mu zachvěla. Na Seanovo nemocniční pyžamo ukáplo trochu vody.

„Promiň.“

„To je dobrý,“ řekl Sean tím svým sípavým šepotem a pak začal žíznivě pít. Skleničku dopil skoro do dna. Pak se zakuckal.

Alan ho opatrně opět položil. Sean se teď zdál být už víc čilý, ale v očích pořád ještě neměl žádnou jiskru. Alan si pomyslel, že snad ještě nikdy neviděl kluka, který by vypadal tak nesmírně opuštěně – a jeho mysl se znovu pokusila vyvolat poslední představu Todda.

Zapudil ji. Má před sebou práci. Sice nechutnou a i trochu neférovou, ale stále víc a víc se mu zdálo, že to je také práce nesmírně důležitá. Bez ohledu na to, co se možná děje v Castle Rocku právě teď, byl si stále více jist, že odpověď na alespoň některé z jeho otázek leží za tím bledým čelem a těma smutnýma očima bez jiskry.

Rozhlédl se po pokoji a přinutil se k úsměvu. „Dost nudný pokoj, co?“ řekl.

„Jo,“ odpověděl Sean tichým, sípavým hlasem. „Úplně k ničemu.“

„Možná pár kytiček by to tu oživilo,“ řekl Alan. položil si pravou ruku na předloktí levé a nenápadně si přitom zasunul složený balíček pod pásek náramkových hodinek.

Věděl, že riskuje, ale rozhodl se zkusit to. Skoro se mu to nepovedlo. Dvě papírové kytičky protrhl, když mu prst sklouzl po smyčce ve snaze balíček otevřít. Zaslechl znavené lupnutí pružinky. Nepochybně to bude poslední představení této verze Květinového kouzla – ale Alan ho teď už prostě dokončit musel… a povedlo se mu. A Sean – na rozdíl od svého bratra – byl zřetelně potěšený a pobavený; i přes stav, v němž byl, a léky, které teď procházely jeho organismem. „Paráda! Jak to děláte?“

„To je takové kouzlo… Chceš je?“ Pohnul se, že zasune kytici papírových květů do džbánu s vodou.

„Ne. Jsou jen z papíru. A taky jsou na pár místech už potrhané.“ Sean chvíli přemýšlel – nejspíš se mu zdálo, že to asi znělo příliš nevděčně – a proto dodal: „Ale kouzlo to je pěkné. Umíte je taky zmizet?“

To pochybuji, synu, pomyslel si Alan. Nahlas ale řekl: „Zkusím to.“

Držel kytici před sebou, aby na ni Sean dobře viděl, pak trochu zkroutil pravou ruku a stáhl ji dolů. Udělal ten pohyb mnohem pomaleji než obvykle, protože bral ohled na ubohý stav kytice, avšak výsledkem byl překvapen. Skládací květiny místo toho, aby jako obvykle postupně mizely před zrakem sledující osoby, se mu zatáhly do polosevřené dlaně hladce jako kouř. Cítil, jak uvolněné a vytahané pérko drhne a kroutí se, nakonec se však přece jen rozhodlo naposledy spolupracovat.

„To je teda fakt perfektní,“ řekl Sean s uznáním a Alan s ním v duchu musel souhlasit. Byla to nádherná verze kouzla, kterým bavil školní děti po celá léta; měl však teď silné pochybnosti, že by dokázal něco podobného předvést, kdyby měl zbrusu nový balíček. Nové péro by nejspíš takový pomalý, snový pohyb neumožnilo.

„Díky,“ řekl a naposledy zasunul složený balíček pod řemínek hodinek. „Když tedy nechceš květiny, co takhle čtvrťák na limonádu z automatu?“

Alan se naklonil k Seanovi a opatrně mu vytáhl čtvrťák z nosu. Chlapec se zakřenil.

„Ohó, já jsem zapomněl – dneska už vlastně stojí pětasedmdesát centů, že? Inflace. Nu, to ale také nemusí být problém.“ Vytáhl jednu minci Seanovi z úst a třetí objevil se svém vlastním uchu. To už Seanův úsměv začal trochu pohasínat a Alan si uvědomil, že by se raději měl rychle pustit do práce. Postavil ty tři mince na stolek vedle postele. „To máš na potom, až ti bude líp,“ řekl.

„Děkuji vám, pane.“

„Není zač, Seane.“

„Kde je můj táta?“ zeptal se Sean. Hlas už teď měl trochu silnější.

Ta otázka připadla Alanovi nějak podivná. Čekal by, že Sean se bude nejdřív ptát po matce. Je mu přece teprve sedm let.

„Přijede brzy, Seane.“

„To doufám. Chtěl bych být s ním.“

„Já vím.“ Alan se odmlčel a pak řekl. „A tvoje maminka taky přijede už brzy.“

Sean se zamyslel a pak pomalu a přesvědčeně zavrtěl hlavou. Polštář přitom slabě šustil. „Ne, ta nepřijede. Má moc práce.“

„Má tolik práce, že se na tebe ani nepřijede podívat?“

„Ano. Má moc práce. Maminka totiž navštěvuje Krále. Proto už nemůžu chodit do jejího pokoje. Zavírá dveře, nasazuje si sluneční brýle a navštěvuje Krále.“

Alan byl přitom, když paní Rusková odpovídala na otázky státní policie. Hovořila pomalu a nesouvisle. Sluneční brýle ležely vedle ní na stole. Zdálo se mu, že bez nich nemůže být; jednou rukou si s nimi téměř neustále pohrávala. Pak ruku stáhla, jako kdyby se obávala, že si toho někdo všimne – ale trvalo jen pár vteřin a ruka se jí k nim opět vrátila, jakoby sama od sebe. V tu chvíli byl přesvědčen, že je buď v šoku nebo pod vlivem nějakého utišujícího prostředku. Teď o tom přemítal. Přemítal také o tom, zda se má Seana začít ptát na Briana, nebo zda má sledovat tuto novou cestu. Nebo je to snad jedna a ta samá cesta?

„Vy ale nejste žádný opravdový kouzelník,“ řekl Sean. „Vy jste policajt, že jo?“

„J-Jo.“

„Vy jste státní policajt s modrým autem, co jezdí fakt rychle?“

„Ne – já jsem okresní šerif. Normálně mám hnědé auto s hvězdou na boku, to taky jezdí fakt rychle – ale dneska tu jsem se svojí starou dodávkou, kterou pořád nemůžu nikde udat…“ Alan se zašklebil. „Ta je zase fakt pomalá.“

Vzbudil chlapcův zájem. „A proč jste nepřijel tím vaším hnědým policejním autem?“

Abych nepostrašil Jill Mislaburskou nebo tvého bratra, pomyslel si Alan. Nevím jak na Jill, ale na Briana to zase asi tak úplně nejlíp nefungovalo.

„Já vlastně už ani nevím,“ řekl. „Měl jsem toho dneska hodně.“

„Vy jste takový šerif jako byl v tom filmu Mladé pušky?“

„J-jo. Asi jo. Takový podobný.“

„My jsme si s Brianem ten film půjčili a koukali jsme na něj. Byl perfektní. Chtěli jsme jít i na Mladé pušky II, když je loni promítali v Bridgtonu v kině – ale maminka nás nechtěla pustit, protože to je nepřístupný film. My na nepřístupný filmy chodit nesmíme, ale táta se na ně občas kouká doma na videu. Mně i Brianovi se teda Mladé pušky líbily moc.“ Sean se odmlčel a oči mu potemněly. „To ale bylo ještě před tím, než si Brian pořídil tu kartu.“

„Jakou kartu?“ Poprvé se teď v Seanových očích objevil nějaký opravdový cit. Byla jím hrůza.

„Tu baseballovou kartu. Tu úžasně zvláštní baseballovou kartu.“

„Aha.“ Alan si vzpomněl na piknikovou chladničku a baseballové karty – tupláky, jak jim říkal Brian – uvnitř. „Brian baseballové karty sbíral, viď, Seane?“

„Ano. A právě na to ho on dostal. A určitě musel na jiné věci dostat i jiné lidi.“

Alan se předklonil. „Kdo, Seane? Kdo ho dostal?“

„Brian se zabil. Viděl jsem. jak to udělal. Bylo to v garáži.“

„Já vím. Je mi to moc líto.“

„Spousta něčeho mu vylítla z hlavy. Ne jenom krev. Něco. Bylo to žlutý.“

Alana nenapadlo nic, co by na to mohl odpovědět. Srdce mu tlouklo pomalu a silně, v ústech měl sucho a bylo mu trochu špatně od žaludku. Jako pohřební zvon, rozhoupaný rukama nějakého idiota uprostřed noci, mu znělo v hlavě jméno jeho syna.

„Je škoda, že to udělal,“ řekl Sean. Hlas teď měl nějak podivně věcný, v očích se mu však začaly nalévat dvě velké slzy, které rostly a začaly stékat po hladkých tvářích. „Už nebudeme spolu koukat na Mladé pušky II, až budou k dostání na videokazetách. Budu se na ně muset koukat sám – a to už nikdy nebude taková sranda, když u toho Brian nebude dělat ty svoje pitomý fóry. To vím bezpečně.“

„Ty jsi měl svého bratra moc rád, viď?“ zeptal se Alan chraplavě. Protáhl ruku tyčemi postýlky. Vklouzla mu do ní ruka Seana Ruska a sevřela mu ji. Byla horká. A malá. Velmi malá.

„Jo. Brian chtěl být nadhazovačem u Red Soxů, až vyroste. Povídal, že se naučí házet perfektní falše, jako to umí Mike Boddicker. Teď se to už ale nenaučí. Řekl mi, abych se k němu nepřibližoval, nebo že mě to postříká. Brečel jsem. Měl jsem strach. To nebyl žádnej biják. To byla prostě naše garáž.“

„Já vím,“ řekl Alan. Vzpomněl si na Anniino auto. Na rozbitá okna. Na krev na sedadlech ve velkých černých loužích. To také nebyl žádný biják. Alan začal plakat. „Já vím, chlapče.“

„Chtěl po mně, abych mu to slíbil – a já jsem mu to slíbil a taky to dodržím. Budu ten slib dodržovat, dokud budu naživu.“

„Cos mu slíbil, chlapče?“

Alan si otřel volnou rukou obličej, ale slzy zastavit nedokázal. Ten chlapec ležel před ním, tvář měl bílou skoro jako polštář, na němž mu spočívala hlava; ten chlapec viděl svého bratra, jak spáchal sebevraždu, viděl jeho mozek, jak se rozstříkl po stěně garáže – a kde je teď jeho matka? Navštěvuje Krále, řekl. Zavírá dveře, nasazuje si sluneční brýle a navštěvuje Krále.

„Cos mu slíbil, chlapče?“

„Chtěl jsem přísahat na jméno své maminky, ale to Brian nechtěl. Říkal, že musím přísahat na svoje vlastní jméno. Protože ji on už také dostal. Brian říkal, že dostane každého, kdo přísahá na jméno někoho jiného. A tak jsem přísahal na svoje vlastní jméno, jak to chtěl – ale Brian tu pušku stejně nechal vystřelit.“ Sean teď už plakal víc, ale skrze slzy hleděl vážně na Alana. „To nebyla jen krev, pane šerife. To bylo něco jiného. Něco žlutého.“

Alan mu stiskl ruku. „Já vím, Seane. A co chtěl bratr, abys mu slíbil?“

„Když vám to řeknu, tak Brian možná nepřijde do nebe.“

„Ale ano, přijde. Já ti to slibuji. A já jsem šerif.“

„Porušují někdy šerifové svoje sliby?“

„Nikdy neporuší to, co slíbí malým klukům v nemocnici,“ řekl Alan. „Šerifové totiž nemohou porušit to, co slíbí dětem.“

„Přišli by do pekla, kdyby porušili svůj slib?“

„Ano,“ řekl. „Přesně tak. Když poruší svůj slib, přijdou do pekla.“

„Můžete mi přísahat, že Brian přijde do nebe, i když vám to řeknu? Můžete přísahat na vaše vlastní jméno?“

„Přísahám na svoje vlastní jméno,“ řekl Alan.

„Dobře,“ řekl Sean. „Chtěl, abych mu slíbil, že nikdy nepůjdu do toho nového obchodu, kde dostal svoji ohromně zvláštní baseballovou kartu. On si myslel, že na ní je Sandy Koufax, ale ten na ní náhodou vůbec nebyl. Byl na ní nějaký úplně jiný hráč. Ta karta byla stará a špinavá, ale Brian to asi nevěděl.“ Sean se odmlčel, chvíli přemýšlel a pak pokračoval klidným hlasem. „Jednou přišel domů se zablácenýma rukama. To bláto si umyl a pak jsem slyšel, jak u sebe v pokoji brečí.“

Ta prostěradla, pomyslel si Alan. Wilmina prostěradla. Tak přece jen to byl Brian.

„Brian mi řekl, že Nezbytné věci jsou travičský obchod a že on je jedovatý člověk, a že tam nikdy nesmím jít.“

„Tohle Brian opravdu řekl? Řekl Nezbytné věci?“

„Ano.“

„Seane –“ Odmlčel se a přemýšlel. Probíhaly jím po celém těle jakési elektrické výboje, bodaly a hryzaly ho svými modrými jiskrami.

„Co?“

„A tvoje… tvoje matka ty brýle také koupila v Nezbytných věcech?“

„Ano.“

„Ona ti to řekla?“

„Ne. Ale já to vím, že je tam koupila. Když nosí ty sluneční brýle, tak může navštěvovat Krále.“

„Jakého Krále, Seane? Víš to?“

Sean útrpně pohlédl na Alana. „No Elvise. To je přece Král.“

„Elvise,“ zamumlal Alan. „No jistě – kdo jiný?“

„Já chci tatínka.“

„Já vím, zlato. Ještě ti dám pár otázek a pak už tě nechám na pokoji. Pak můžeš usnout – a až se pak probudíš, tak už tatínek bude u tebe.“ Alespoň doufal. „Seane, řekl ti Brian, kdo je ten jedovatý člověk?“

„Ano, pan Gaunt. To je ten člověk, který tam prodává. To je ten jedovatý člověk.“

Jeho mysl teď přeskočila k Polly – Polly po tom pohřbu, jak mu říká Možná je to jenom tím, že jsem konečně našla toho správného doktora… doktora Gaunta. Doktora Lelanda Gaunta.

Viděl ji, jak před sebou drží malou stříbrnou kuličku, kterou si koupila v Nezbytných věcech, aby na ni dobře viděl… ale jakmile zvedl ruku, že se jí dotkne, sevřela ji v dlani. V tu chvíli měla v obličeji výraz, který jí vůbec nepatřil. Podezřívavý a majetnický. A později s ním mluvila takovým rezavým, chvějícím se a slzami naplněným hlasem, který také jako by jí vůbec nepatřil: Je strašné, když člověk zjistí, že ta tvář, o níž byl přesvědčen, že ji miluje, byla jen maska… Jak jen jsi mohl jednat za mými zády?… Jak jen jsi mohl?

„Cos jí řekl?“ zamumlal. Vůbec si neuvědomoval, že jednou rukou uchopil přehoz postele a pomalu ho mačkal v sevřené pěsti. „Cos jí řekl? A jak se ti sakra podařilo ji přesvědčit?“

„Pane šerife? Jste v pořádku?“

Alan se přinutil otevřít pěst. „Ano – v pořádku. A jsi si naprosto jist, že Brian řekl pan Gaunt, Seane?“

„Ano.“

„Děkuji ti,“ řekl Alan. Naklonil se nad postel, potřásl Seanovi rukou a políbil ho na jeho chladnou, bledou tvář. „Moc ti děkuji, že jsi se mnou mluvil.“ Pustil chlapcovu ruku a narovnal se.

V posledním týdnu prostě zanedbal jednu jedinou věc ve své úřední agendě – opomenul uskutečnit zdvořilostní rozhovor s novým obchodníkem v Castle Rocku. O nic vlastně nešlo; jen přátelské pozdravení, přivítání ve městě a rychlé prověření v případě, že by něco nemělo být v úplném pořádku. Chystal se k tomu – jednou se tam dokonce zastavil, ale nedotáhl to do konce. A dnes, když začal na základě Pollyina chování přemítat, co je vlastně pan Gaunt zač, se už ten malér skutečně rozjel a on skončil tady, skoro čtyřicet kilometrů od městečka.

Vyhýbá se mi? Vyhýbal se mi celou tu dobu?

Normálně by to byla směšná myšlenka, ale v tomto tichém pokoji plném stínů mu naopak vůbec směšná nepřipadala.

Náhle se potřeboval vrátit. Potřeboval se co možná nejrychleji vrátit.

„Pane šerife?“

Alan na něj pohlédl.

„Ještě něco říkal Brian,“ řekl Sean.

„Ano?“ zeptal se Alan. „A co to bylo, Seane?“

„Brian říkal, že pan Gaunt vlastně vůbec člověk není.“

Alan kráčel chodbou co možná nejtišeji ke dveřím s nápisem VÝCHOD, každou chvíli očekávaje, že bude zastaven zvoláním dámy, která nahradila slečnu Hendriovou. Ale jediná osoba, jež ho oslovila, byla nějaká malá holčička. Stála ve dveřích svého pokoje, blonďaté vlásky svázané do copů, které jí ležely na flanelové noční košilce vybledle růžové barvy. Nejspíš její nejmilejší, alespoň soudě dle stupně obnošenosti. Byla bosá, mašličky na koncích copů měla nakřivo a oči ve vyjeveném obličeji obrovské. Byl to obličej, který toho věděl o bolesti nepochybně víc, než může jakýkoliv dětský obličej vědět.


Дата добавления: 2015-10-29; просмотров: 102 | Нарушение авторских прав


Читайте в этой же книге: Zatím jen varování! 6 страница | Zatím jen varování! 7 страница | Zatím jen varování! 8 страница | Zatím jen varování! 9 страница | Zatím jen varování! 10 страница | Zatím jen varování! 11 страница | Zatím jen varování! 12 страница | Aacute;ST III 1 страница | Aacute;ST III 2 страница | Aacute;ST III 3 страница |
<== предыдущая страница | следующая страница ==>
Aacute;ST III 4 страница| Aacute;ST III 6 страница

mybiblioteka.su - 2015-2024 год. (0.025 сек.)