Студопедия
Случайная страница | ТОМ-1 | ТОМ-2 | ТОМ-3
АвтомобилиАстрономияБиологияГеографияДом и садДругие языкиДругоеИнформатика
ИсторияКультураЛитератураЛогикаМатематикаМедицинаМеталлургияМеханика
ОбразованиеОхрана трудаПедагогикаПолитикаПравоПсихологияРелигияРиторика
СоциологияСпортСтроительствоТехнологияТуризмФизикаФилософияФинансы
ХимияЧерчениеЭкологияЭкономикаЭлектроника

Zatím jen varování! 8 страница

Читайте также:
  1. A Christmas Carol, by Charles Dickens 1 страница
  2. A Christmas Carol, by Charles Dickens 2 страница
  3. A Christmas Carol, by Charles Dickens 3 страница
  4. A Christmas Carol, by Charles Dickens 4 страница
  5. A Christmas Carol, by Charles Dickens 5 страница
  6. A Christmas Carol, by Charles Dickens 6 страница
  7. A Flyer, A Guilt 1 страница

Dopil panáka a vstal.

„Pane Beauforte, pořád ještě po něm jdete?“ zeptal se Billy úzkostně.

„Nebudu na něj plejtvat svým časem,“ prohlásil Henry a Billy si ulehčené oddychl. „Ať se o něj postará šerif Alan Pangborn. Konečně, na co platím vlastně daně – no ne, Billy?“

„Taky si myslím.“ Billy se podíval z okna a trochu se rozzářil. S kopce ke Žlutému tygru sjíždělo staré, prorezlé auto, jež kdysi bývalo bílé, teď však mělo neurčitou vyšisovanou barvu – říkejme jí špinavá silniční šeď. Z výfuku vypouštělo oblaka modrého dýmu. „No hele! Starej Lenny! Toho sem už neviděl snad léta!“

„Nojo, ale stejně otvíráme až v pět,“ řekl Henry. Šel za barový pult, že si zatelefonuje. Bedýnka s winchestrovkou uvnitř stále ještě ležela na barovém pultu. Tak tohle jsem chtěl použít, pomyslel si. Fakt už jsem tomu byl blízko. Co to sakra do lidí vjede – je to snad nějaký jed, nebo co?

Billy kráčel ke dveřím, zatímco Lennyho starý auťák zajížděl na parkoviště.

 

„Lestere –“ začal John LaPointe; a přesně to byl okamžik, kdy mu v obličeji přistála pěst velikosti konzervované šunky – nicméně mnohem tvrdší. Ozval se ošklivý praskavý zvuk, jak mu v příšerné bolesti Lester přerazil nos. Johnovy oči ztratily obraz světa a v nastalé temnotě se mu zjevily pestrobarevné paprsky světla. Mávaje rukama potácivě plápolal po místnosti v předem prohrané bitvě o udržení rovnováhy. Z nosu a úst mu tekla krev. Narazil zády na vývěsnou tabuli a srazil ji na zem.

Lester vykročil proti němu, zuřivě vraště v soustředění čelo pod rozcuchanou kšticí.

V kukani dispečerky Sheila zapnula vysílačku a začala volat Alana.

 

Frank Jewett se právě chystal opustit dům svého dobrého „přítele“ George T. Nelsona, když vtom ho napadla taková výstražná myšlenka. Tou myšlenkou bylo, že když George T. Nelson dorazí domů a najde ložnici zdemolovanou, kokain v záchodě a podobiznu své matky podělanou, vydá se možná hledat svého starého kamaráda. Frank se rozhodl, že by byl blázen, kdyby nedokončil to, co začal… a pokud dokončení toho, co začal, má znamenat ustřelení kulek tomu vyděračskému hajzlovi, pak myšlenka provést to puškou právě George T. Nelsona se Frankovi pozdávala jako zvláště poetická. A jestli se mu nepodaří odemknout skříň se zbraněmi nebo vyrazit u ní dveře, tak si vybere jeden z porcovacích nožů svého starého kamaráda a udělá to s ním. Postaví se za dveře, a jakmile George T. Nelson vejde, Frank mu buď ustřelí jeho zasrané kulky nebo ho chytí za vlasy a prořízne mu jeho zasraný krk. Z těch dvou možností by nepochybně byla bezpečnější puška, ale čím víc Frank myslel na horkou krev, stříkající z proříznutého hrdla George T. Nelsona a skrápějící mu ruce, tím víc se mu zamlouvala i druhá možnost. George hajzle jeden vyděračskej.

Frankovo rozvažování v tomto bodě narušil papoušek George T. Nelsona Tammy Fayová, který si právě vybral ten nejnevhodnější moment celého svého ptačího života k započetí svých trylků. Když ho tak Frank poslouchal, objevil se mu v obličeji zvláštní a dost ohyzdný úsměv. Jak je možné, že jsem si na toho mizerného ptáka nevzpomněl dřív? ptal se sám sebe, když se vydal do kuchyně.

Po kratším hledání našel šuplík s ostrými noži a příštích patnáct minut strávil jeho prostrkáváním dráty Tammyiny klece, v níž malý ptáček divoce poletoval ve snaze uniknout ostří nože – než ho ta hra unavila a vzdal ji. Pak Frank sešel do přízemí, aby zjistil, co se dá provést se skříní na zbraně. Se zámkem větší problémy nebyly, a když Frank opět stoupal do patra, spustil náhle sice trochu mimosezónní, nicméně veselou písničku:

Ach… raději nezlob, raději neplač, Raděj se nevrť, hned řeknu ti proč, Přijíždí k nám Santa Claus! Chce vědět, zda hezky spíš! Uslyší tě, když zlobíš! Ten hned pozná, zda byls hodný, Tak raděj hezky zavři očka svý.

Frank, který nikdy nevynechal se svojí vlastní milovanou matkou sledování sobotního televizního pořadu Lawrence Welka, zpíval poslední rým hlubokým basem jednoho z účinkujících, Larryho Hoopera. Ach, jak nádherně se cítí! Jak jen si mohl ještě před hodinou či dvěma myslet, že je v koncích se svým životem? Tohle přece není žádný konec, to je začátek! Pryč se starým harampádím – především se starými dobrými „přáteli“ jako je George T. Nelson – a sem se vším novým!

Frank se posadil za dveře. Teď by si dal jedno pivko; vedle něj stála o stěnu opřená winchestrovka, automatickou dvaatřicítku Llama měl nacpanou za pasem a porcovací nůž Sheffington – anglická ocel – držel v ruce. Z místa, kde byl usazen, viděl na hromadu žlutých per, jež bývaly Tammy Fayovou. Přes Frankova ústa přelétl ošklivý úšklebek a jeho oči – nyní již úplně šílené oči – se těkavě převalovaly v důlcích sem a tam za kulatými skly obrouček brýlí pana Weatherbee.

„Tak raděj hezky zavři očka svý!“ broukal si. Jak tam tak seděl, přezpíval si ten rým ještě několikrát, než se pohodlně usadil s nohama křížem, zády opřený o zeď, všechny zbraně na klíně.

Trochu ho znepokojovalo, že je tak ospalý. To je přece šílenost – klimbat, když čeká na člověka, kterému chce proříznout hrdlo – ale to na věci nic nemění. Měl dojem, že někde četl (možná na některém z kursů na univerzitě státu Maine ve Farmingtonu, kterou absolvoval s odřenýma ušima), že vážné nápory na nervovou soustavu takové následky mívají… a on přece právě prožil nápor na svoji nervovou soustavu, vážný jen co je pravda. Docela se diví, že mu srdce neprasklo jako nějaká stará pneumatika, když viděl, ve své kanceláři rozházené všechny ty časopisy po celé místnosti.

Frank se rozhodl, že by nebylo moudré nevyužít příležitost. Odtáhl dlouhou pohovku se světlým potahem kousek od stěny, zalezl za ni a lehl si na záda na podlahu s puškou v levé ruce. Pravou ruku, stále svírající porcovací nůž, si položil na prsa. Tak. Takhle je to mnohem lepší. Vysoký a měkký koberec George T. Nelsona je celkem pohodlný.

„Tak raděj hezky zavři očka svý,“ broukal si Frank. O deset minut později, když už konečně usínal, si ještě tiše broukal vánoční písničku.

 

„Jedničko!“ vykřikovala Sheila z reproduktoru vysílačky pod přístrojovou deskou, právě když Alan přejížděl na cestě zpátky do města most Tin Bridge. „Jedničko, přijeď sem! Přijeď okamžitě!“

Alan pocítil, jak se mu nějak začíná houpat žaludek. Clut určitě vjel do hnízda sršňů v domě Hugha Priesta na Castle Hill Road – o tom byl přesvědčen. Proč se sakra nedomluvil s Johnem, aby ho kryl, až se začne objímat s Hughem?

Ty víš moc dobře, proč to tak dopadlo – protože když jsi vydával příkazy, ne všechnu svoji pozornost jsi věnoval svojí práci. Jestli se kvůli tomu něco stane Clutovi, tak za to poneseš odpovědnost ty, bude to na tobě. Ty máš teď za povinnost prostě konat svoji povinnost. A tak ji konej, Alane – zapomeň na Polly a dělej už tu svoji sakra práci.

Strhl mikrofon z držáku. „Tady Jednička, slyším!“

„Někdo tady mlátí Johna,“ křičela. „Pojeď sem rychle, Alane, je to vážné!“

Tato informace byla natolik zvláštní, že Alan na chvíli vůbec nebyl schopen nějak reagovat.

„Cože? Kdo? Tam?“

„Pospěš si, on ho zabije!“

Okamžitě se mu rozsvítilo. Pochopitelně, je to Hugh Priest. Nějak se dostal do kanceláře šerifa – přijel ještě dřív, než stačil John dojet na Castle Hill a začal tam řádit. Takže v nebezpečí není Andy Clutterbuck, nýbrž John LaPointe.

Alan uchopil maják, zapnul ho a nasadil na střechu. Jakmile dojel na městskou stranu mostu, v duchu se své staré dodávce omluvil a sešlápl plyn až k podlaze.

 

Když Clut spatřil, že všechny pneumatiky u auta jsou nejen prázdné, ale prostě přímo rozřezané na cucky, začal mít silný dojem, že Hugh asi doma přece jen nebude. Právě se chystal zajít do domu, když vtom zaslechl nějaké slabé výkřiky o pomoc.

Chvíli nerozhodně stál před příjezdovou cestou, pak vyběhl na silnici. To už spatřil Lennyho, ležícího u příkopu, a rozběhl se k němu; rozepnuté pouzdro pistole vlálo za ním.

„Pomoz mi!“ sípal Lenny, když si Clut k němu klekl. „Hugh Priest zešílel, ten idiot jeden se mnou praštil vo zem!“

„Kde jste zraněn, Lenny?“ zeptal se Clut. Dotkl se jednoho ramene starého muže. Lenny ze sebe vydal skřek. Také odpověď. Clut vstal, nebyl si jist, co by měl udělat dál. V hlavě se mu teď ta spousta nových informací zablokovala. S jistotou věděl jen to, že takovouhle situaci si zoufale nepředstavoval.

„Nehýbejte se,“ řekl konečně. „Zavolám vám pohotovost.“

„Blbečku jeden, mluvíš, jako kdybych se právě chystal vstát a zatančit si tu tango,“ řekl Lenny. Plakal a kvílel bolestí. Vypadal jako starý policejní pes se zlomenou nohou.

„Jasně,“ řekl Clut. Vyrazil zpátky ke svému policejnímu vozu, pak se zase vrátil k Lennymu. „On si vzal váš auťák, že jo?“

„Ne!“ vyrazil ze sebe Lenny, svíraje si rukama přeražená žebra. „Posadil mě sem a pak vodletěl na kouzelným koberci. Jasně, že si vzal můj auťák! Proč si kurva myslíš, že tady ležím? Že se tu snad vopaluju, nebo co?“

„Jasně,“ opakoval Clut a utíkal zpátky. Desetníky a pětníky mu létaly z kapes a kutálely se po asfaltu na všechny strany.

Natáhl se do okna vozu tak rychle, až si skoro urazil hlavu o rám dveří. Chňapnul mikrofon. Musí zavolat Sheilu, aby pro toho staříka sehnala nějakou pomoc – to ale není to nejdůležitější. Alan i státní policie musí být uvědomeni, že Hugh Priest teď má starý chevrolet Bel-Air Lennyho Partridge. Clut si nebyl jist, jaký to je ročník, ale ten šedivý pekáč pozná každý.

Nemohl ale dostat Sheilu na příjem. Zkoušel to třikrát a nikdo se neozýval. Vůbec nikdo.

Opět uslyšel Lennyho, který znovu začal volat o pomoc. Clut se vydal k Hughovi do domu, aby zavolal záchranku v Norwayi telefonem.

Sheila si tedy nemohla vybrat sakra lepší dobu jít na záchod, pomyslel si.

Henry Beaufort se také snažil dovolat do kanceláře šerifa. Stál za barovým pultem a držel sluchátko telefonu u ucha. Telefon zvonil a zvonil. „Tak dělejte,“ vrčel, „berte už konečně ten zasranej telefon. Co tam k sakra děláte? Mastíte karty nebo co?“

Billy Tupper vyšel ven. Henry zaslechl, jak něco křičí a znepokojeně vzhlédl. Po výkřiku následovala nějaká silná rána. Henry si zpočátku pomyslel, že určitě praskla jedna ze starých pneumatik na Lennyho autě… pak se ale ozvaly ještě dvě další rány.

Do Tygra vešel Billy. Kráčel velmi pomalu. Jednou rukou se držel za hrdlo, mezi prsty mu protékala krev.

„Enry!“ křičel Billy šeptavým hlasem s jakýmsi podivným, jakoby londýnským přízvukem. „Enry! En-“ Zachytil se o hudební automat, chvíli u něj stál, trochu se stočil a pak ho najednou opustily všechny síly a on se jako pytel svalil na podlahu.

Na nohy, jež ležely téměř mimo místnost, mu teď dopadl nějaký stín – a pak se objevil vlastník stínu. Měl kolem krku liščí ohon a v ruce pistoli. Z hlavně se jí kouřilo. V řídkém porostu chlupů na prsou se mu mezi bradavkami blyštěly kapičky potu. Pokožku pod očima měl prověšenou a hnědou. Překročil tělo Billyho Tuppera a vkročil do temnoty Žlutého tygra.

„Nazdar Henry,“ řekl Hugh Priest.

 

John LaPointe nevěděl, proč se to děje, ale bylo mu jasné, že Lester ho zabije, pokud bude ve svém útoku pokračovat neztenčenou silou – a Lester nijak nedával najevo, že by svůj útok zpomaloval či snad hodlal přerušit nebo zastavit. Pokusil se odsunout po zdi mimo Lesterův dosah, ten ho však chytil za košili a zvedl vzhůru. Lester stále ještě nebyl ani udýchaný. Ani košili neměl zatím pomuchlanou či vytaženou zpod pružného pásku na svých lesklých sportovních kalhotách.

„Tak tady máš další, hochu,“ řekl Lester a vpálil mu pěst přímo na horní ret. John ucítil, jak mu úder přerazil zuby. „Můžeš si přes to zase nechat narůst svůj zkurvenej číčolecht.“

John vyrazil naslepo jednou nohou na Lestera a ze všech sil kopnul. Lester ze sebe vydal překvapené zajeknutí a šel k zemi; jak se však kácel, stačil ještě natáhnout obě ruce a zabořit je do Johnovy krví potřísněné košile, takže strhnul zástupce šerifa na sebe. Začali se válet po podlaze, kopat a mlátit pěstmi.

Oba byli příliš zaměstnaní, než aby si všimli Sheily Brighamové, která vyběhla ze své kukaně do kanceláře Alana. Strhla tam ze stěny pušku, nabila ji a běžela zpátky do haly, kde teď panoval nepředstavitelný chaos. Lester seděl na Johnovi a se strojovou pravidelností mu tloukl hlavou o zem.

Sheila dobře věděla, jak se zachází s puškou, kterou teď držela v ruce; od svých osmi let chodila střílet na terče. Opřela si pažbu o rameno a zaječela: „Johne, odtáhni se od něj! Ať mám čistou mušku!“

Lester se otočil ve směru jejího hlasu, oči mu plápolaly. Vycenil na Sheilu zuby jako nějaká šílená obří gorila a pak pokračoval v mlácení Johnovou hlavou o podlahu.

Jak se Alan blížil svým vozem k budově Magistrátu, zaregistroval první nepochybně pozitivní věc toho dne: z druhého směru se blížil VW brouk Norrise Ridgewicka. Norris byl v civilu, ale to Alanovi vůbec nevadilo. Bude ho dnes odpoledne potřebovat. Ach jo, jak moc ho bude dnes odpoledne potřebovat.

Pak i tahle jediná dobrá věc šla do háje.

Z boční uličky, kterou byl přístup na magistrátní parkoviště, vyrazil náhle obrovitý červený vůz – cadillac s poznávací značkou KEETON 1. Alan s ústy dokořán sledoval, jak Cvalík nabořil svůj cadillac do boku Norrisova brouka. Cadillac sice nejel nijak rychle, ale byl zhruba čtyřikrát větší než Norrisovo auto. Ozvalo se praskání muchlaného plechu a brouk se s dutou ránou a řinčením skla převrhl na bok na stranu spolujezdce.

Alan dupl na brzdy a vystoupil ze své dodávky.

Cvalík vystoupil ze svého cadillaku.

Norris se soukal oknem ven ze svého volkswagenu, ve tváři výraz naprostého zmatku.

Cvalík vykročil směrem k Norrisovi, ruce sevřené v pěst. Ve svém kulatém, tučném obličeji měl zasazený nehybný škleb.

Alanovi stačilo pohlédnout na ten škleb a okamžitě se rozběhl.

 

První výstřel, který Hugh vypálil, roztříštil láhev whisky na polici za barovým pultem. Druhý roztříštil sklenici nad nějakým zarámovaným dokumentem, visícím na stěně těsně nad Henryho hlavou a nechal černý otvor v licenční destičce za ní. Třetí výstřel odtrhl v růžovém obláčku krve a kousků masa Henrymu kus pravé tváře.

Henry zaječel, chytil bedýnku s winchestrovkou a skočil pod pult. Uvědomoval si, že ho Hugh střelil; neměl však ponětí, jak vážně ho zranil. Jen si uvědomoval, že pravá strana tváře ho náhle pálí jako čert a že po krku mu s horkých čůrcích stéká krev – horká, mokrá a lepkavá.

„Tak teď si promluvíme vo auťákách, Henry,“ řekl Hugh, blíže se k barovému pultu. „A možná eště lepší bude, když si popovídáme vo mým liščím vohonu – co tomu řikáš?“

Henry otevřel bedýnku. Byla vyložená rudým sametem. Vnořil do ní chvějící se, nejisté ruce a vytáhl winchestrovku s upilovanou hlavní. Začal ji lámat, pak si ale uvědomil, že nemá čas. Musí prostě doufat, že je nabitá.

Složil pod sebe nohy, připravený vyskočit a předvést Hughovi – jak doufal – pořádné překvapení.

 

Sheila si uvědomila, že John se nedokáže vyprostit ze sevření toho šíleného muže, který se jmenuje snad Lester Platt nebo Pratt… ale každopádně je to instruktor tělocviku na střední škole. Nedovedla si ani představit, že by se John vůbec dokázal zpod jeho sevření vyprostit. Lester teď přestal mlátit Johnovi hlavou o zem a místo toho mu sevřel obrovité ruce na hrdle.

Sheila obrátila pušku, uchopila ji oběma rukama za hlaveň a rozpřáhla se s ní přes rameno jako nějaký hráč baseballu. Pak jí mocně máchla.

Lester v posledním okamžiku otočil hlavu – právě včas, aby chytil úder okovaným koncem pažby z ořechového dřeva přesně mezi oči. Ozvalo se ošklivé prasknutí, jak pažba prorazila díru do Lesterovy lebky a změnila mu čelo na rosol. Zaznělo to, jako kdyby někdo těžce došlápl na plnou krabici bramborových lupínků. Lester Pratt byl mrtvý, ještě než dopadl na podlahu.

Sheila Brighamová na něj pohlédla a začala ječet.

 

„To sis myslel, že nebudu vědět, kdo to byl?“ vrčel Cvalík Keeton, tahající Norrise – omámeného, avšak nezraněného –zbývajících pár čísel z okna na straně řidiče u převrženého brouka. „To sis myslel, že to nebudu vědět, když tam na každým lístku, cos nalepil, bylo dole tvoje jméno? To sis fakt myslel? Fakt?“

Napřáhl pěst, že Norrise udeří a Alan Pangborn mu na ni s naprostou lehkostí – než bys řekl švec – navlékl pouta.

„Ha!“ vykřikl Cvalík a těžkopádně se otočil.

V magistrátní budově začal někdo ječet.

Alan pohlédl tím směrem, a pak za druhý konec pout odtáhl Cvalíka k otevřeným dveřím jeho cadillaku. Cvalík se ho přitom snažil volnou rukou bít. Alan dostal několik neškodných úderů do ramene a volný konec pout zahákl kolem kliky cadillaku.

Otočil se a za ním stál Norris. Stačil zaregistrovat skutečnost, že Norris vypadá prostě příšerně – připsal to skutečnosti, že za bílého dne do něj narazil první radní městečka.

„Jdeme,“ řekl Norrisovi. „Jsme v maléru.“

Ale Norris ho ignoroval, alespoň v tu chvíli. Prošel kolem Alana a dal Cvalíkovi pěstí na oko. Cvalík ze sebe vydal poděšené zakviknutí a padl na dveře cadillaku. Byly dokořán a jeho váha je zabouchla, přiskříply mu podolek jeho potem promočené bílé košile.

„To máš za tu krysí past, tlusťochu jeden smradlavej!“ křičel Norris.

„Já tě dostanu!“ křičel Cvalík na něj. „Nemysli si, že tě nedostanu! Já vás dostanu tady všechny!“

„Dostaneš leda tohle,“ zavrčel Norris. Opět se na Cvalíka hnal, pěsti sevřené na svých hubených holubích prsou, když vtom ho Alan chytil a odtáhl pryč.

„Nech toho!“ zařval Norrisovi do tváře. „Vevnitř máme malér! Velkej malér!“

Vzduchem se opět rozlehlo zaječení z vnitřku kanceláře. Na chodníku podél Lower Main Street se teď už začínali zastavovat lidé. Norris hleděl nejdřív na ně, pak pohlédl na Alana. Oči se mu vyjasnily, jak Alan s ulehčením zaregistroval, a Norris už zase začal vypadat normálně. Víceméně normálně.

„O co jde, Alane? Má to co dělat s ním?“ Trhnul bradou směrem ke cadillaku. Cvalík tam stál a tupě na ně zíral, volnou rukou škubal za pouto na zápěstí. Zdálo se, že výkřiky zevnitř vůbec nevnímá.

„Ne,“ řekl Alan. „Máš svoji zbraň?“

Norris zavrtěl hlavou.

Alan rozepnul pouzdro, vytáhl služební osmatřicítku a podal ji Norrisovi.

„A co ty, Alane?“ zeptal se Norris.

„Já chci mít volné ruce. Pojď, jdeme. V kanceláři je Hugh Priest, a zešílel.“

Hugh Priest sice zešílel, to je pravda – o tom nebylo nejmenších pochyb – nicméně v tuto chvíli byl dobrých pět kilometrů od budovy Magistrátu městečka Castle Rock.

„Pojď si popovíd-“ začal a v tu chvíli vyskočil zpod barového pultu jako čertík z krabičky Henry Beaufort, pravou stranu košile nasáklou krví, upilovanou winchestrovku zacílenou. Henry a Hugh vypálili současně. Zvuk výstřelu automatické pistole se ztratil v zahřmění pušky. Z upilované hlavně vyšlehl kouř a oheň. Hugh byl zvednut nad podlahu a hnán výstřelem přes celou místnost, bosé nohy vlekl, místo prsou měl beztvarou hmotu krvavé kaše. Pistole mu vypadla z ruky. Konce liščího ohonu na něm hořely.

Henry byl vržen na polici za barem, Hughova kulka mu provrtala pravou plíci. Všude kolem něj se sypaly sklenice a láhve. Necítil žádnou bolest. Puška mu upadla a on se plížil k telefonu. Vzduch byl plný pachu rozlitého alkoholu a hořící liščí kožešiny. Henry se pokusil nadechnout, a přestože prsa se mu dmula, zdálo se mu, že žádný vzduch nenatáhl. Ozval se jen takový pištivý, chrchlavý zvuk, jak dírou v plicích nasával vzduch.


Дата добавления: 2015-10-29; просмотров: 99 | Нарушение авторских прав


Читайте в этой же книге: JÁ V STAROŽITNOSTI 1 страница | JÁ V STAROŽITNOSTI 2 страница | JÁ V STAROŽITNOSTI 3 страница | JÁ V STAROŽITNOSTI 4 страница | Zatím jen varování! 1 страница | Zatím jen varování! 2 страница | Zatím jen varování! 3 страница | Zatím jen varování! 4 страница | Zatím jen varování! 5 страница | Zatím jen varování! 6 страница |
<== предыдущая страница | следующая страница ==>
Zatím jen varování! 7 страница| Глава 1. Сахаджа-Йога

mybiblioteka.su - 2015-2024 год. (0.021 сек.)