Студопедия
Случайная страница | ТОМ-1 | ТОМ-2 | ТОМ-3
АвтомобилиАстрономияБиологияГеографияДом и садДругие языкиДругоеИнформатика
ИсторияКультураЛитератураЛогикаМатематикаМедицинаМеталлургияМеханика
ОбразованиеОхрана трудаПедагогикаПолитикаПравоПсихологияРелигияРиторика
СоциологияСпортСтроительствоТехнологияТуризмФизикаФилософияФинансы
ХимияЧерчениеЭкологияЭкономикаЭлектроника

Zatím jen varování! 4 страница

Читайте также:
  1. A Christmas Carol, by Charles Dickens 1 страница
  2. A Christmas Carol, by Charles Dickens 2 страница
  3. A Christmas Carol, by Charles Dickens 3 страница
  4. A Christmas Carol, by Charles Dickens 4 страница
  5. A Christmas Carol, by Charles Dickens 5 страница
  6. A Christmas Carol, by Charles Dickens 6 страница
  7. A Flyer, A Guilt 1 страница

„Ano, já… rozumím. Ano.“ Ale její jakoby ospalá tvář se mračila.

„Nezdáte se být příliš šťastná.“

„Nu… já…“

„Takové věci jako azka nikdy nefungují zvlášť dobře u lidí, kteří nejsou šťastni,“ řekl pan Gaunt. Ukázal prstem na malou vybouleninu v místě, kde se pod halenkou dotýkala její pokožky stříbrná kulička, a jí se opět zdálo, že cítí, jak se uvnitř kuličky cosi začalo pohybovat. A v týž okamžik zavalily její ruce příšerné křeče bolesti, zakusující se jí do masa jako nějaká síť krutých ocelových háčků. Polly hlasitě zaúpěla.

Pan Gaunt ohnul napřažený prst. Opět pocítila, jak se uvnitř stříbrné kuličky cosi pohnulo – tentokrát již zřetelněji – a bolest pominula.

„Nechcete přeci, aby se věci zase vrátily zpátky tam, kde byly – nebo snad ano, Polly?“ zeptal se jí pan Gaunt medovým hlasem.

„Ne!“ vykřikla. Prsa se jí mocně dmula. Začala si horečně mnout ruce, jako kdyby si je umývala, a své hrůzou rozšířené oči zoufale upřela na jeho. „Prosím, ne!“

„Protože to by se také mohly měnit ze špatného k ještě horšímu, že?“

„Ano! Ano, to by mohly!“

„A nikdo si to nedovede představit, že? Ani šerif. Ten přece nemá ani potuchy, jaké to je budit se ve dvě hodiny v noci příšernou bolestí, že?“

Zavrtěla hlavou a rozplakala se.

„Dělejte, co vám říkám, a už se nikdy nebudete budit bolestí, Polly. A ještě něco – dělejte, co vám říkám, a dozví-li se snad někdo v Castle Rocku, že vaše dítě uhořelo v sanfranciském činžáku, nedozví se to ode mne.“

Polly se z hrdla vydral chraplavý, zoufalý výkřik – výkřik ženy, beznadějně sevřené mezi mlýnskými kameny té nejhorší možné noční můry.

Pan Gaunt se usmál.

„Existuje víc druhů pekel než jen jedno, že, Polly?“

„Jak tohleto víte?“ zašeptala. „To přece neví nikdo. Ani Alan. Řekla jsem Alanovi –“

„Vím to, protože vědět, to je můj obor. A jeho obor zase je podezřívat, Polly – Alan nikdy neuvěřil tomu, co jste mu napovídala.“

„Říkal –“

„Nepochybně říkal spoustu věcí, ale nikdy vám neuvěřil. Ta dívka, co jste si ji najala na hlídání Keltona, brala drogy, že? To pochopitelně nebyla vaše chyba, avšak to, co vedlo k dané situaci, bylo otázkou osobní volby, Polly, ne? Vaší volby. Ta mladá dívka, kterou jste si najala na hlídání Keltona, se zfetovala a spadla jí cigareta – možná marihuanová – do odpadkového koše. Její byl ten prst, který stiskl spoušť, řekla byste snad – ale ta zbraň byla nabitá jako důsledek vaší pýchy, vaší neschopnosti sklonit se před rodiči a dalšími dobrými lidmi v Castle Rocku.“

Polly se teď rozplakala ještě víc.

„Ale přesto – cožpak nemá mladá žena nárok mít svoji pýchu?“ zeptal se pan Gaunt jemně. „Když už jí nezbývá nic jiného, cožpak nemá nárok alespoň na tohle – na poslední minci, bez níž by její peněženka byla už úplně prázdná?“

Polly zvedla uplakaný, zoufalý obličej. „Byla jsem přesvědčena, že to je moje věc,“ řekla. „A stále si to myslím. Je-li to pýcha, tak co?“

„Ano,“ řekl chlácholivě. „Řečeno ústy nepokořenými… ale oni vás přece chtěli mít zpátky, ne? Váš otec a matka. Možná by to nebylo nic příjemného – s dítětem jako živou připomínkou a při způsobu, jakým pracují zlé jazyky v příjemně klidných vodách tohoto městečka – ale možné to bylo.“

„Ano, bylo – a každý den bych musela bojovat o to, abych se vymanila z vlivu své matky!“ vybuchla zuřivě ošklivým hlasem, nijak nepřipomínajícím její normální hlas.

„Ano,“ řekl pan Gaunt stejně chlácholivě. „A tak jste zůstala tam, kde jste byla. Měla jste Keltona a měla jste svoji pýchu. A když pak byl Kelton mrtvý, zůstávala vám ještě ta pýcha že?“

Polly zavyla žalem a zoufalstvím a mokrý obličej skryla do dlaní.

„Tohle bolí ještě hůř než vaše ruce, že?“ zeptal se pan Gaunt. Polly pokývala hlavou, aniž by sejmula dlaně z obličeje. Pan Gaunt zvedl své ošklivé ruce s dlouhými prsty, podržel je Polly za hlavou a promluvil tónem člověka, pronášejícího chvalořeč: „Humanita! Jak ušlechtilé! Jaká ochota obětovat bližního!“

„Přestaňte!“ zasténala. „Cožpak nemůžete přestat?“

„Je to tajemství, že, Patricie?“

„Ano.“

Dotkl se jejího čela. Polly uniklo tlumené zaúpění, avšak neodtáhla se.

„Jsou to dvířka do pekel, jež byste ráda nechala zamčená, že?“

Přikývla s obličejem ukrytým v dlaních.

„Proto dělejte, co vám říkám, Polly,“ zašeptal. Sejmul jí jednu ruku z obličeje a začal ji hladit. „Dělejte, co vám říkám, a nikde nic nevykládejte.“ Pohlédl blíže na její mokré tváře a zarudlé oči, plné slz. Na chvíli se mu na rtech objevil znechucený úšklebek.

„Tak ani nevím, z čeho se mi dělá víc špatně – jestli z brečící ženy nebo ze smějícího se muže. Otřete si sakra ten obličej, Polly.“

Pomalu, jako ve snu, vytáhla z kabelky kapesníček s vyšívanými okraji a začala si otírat obličej.

„Dobře,“ řekl a vstal. „Nechám vás teď jít domů, Polly, máte jistě spoustu vyřizování. Ale rád bych vám ještě řekl, že mi bylo velkým potěšením uzavřít s vámi obchod. Vždy jsem velmi obdivoval ženy, jež jsou samy na sebe pyšné.“

 

„Hej, Briane – chceš ukázat kouzlo?“

Chlapec na kole rychle vzhlédl, z čela mu odlétla patka vlasů, a Alan spatřil v jeho tváři nezaměnitelný výraz holého a nefalšovaného strachu.

„Kouzlo?“ řekl chlapec chvějícím se hlasem. „Jaké kouzlo?“

Alan nevěděl, z čeho má ten kluk strach, jednu věc ale pochopil – jeho kouzla, na něž se tak často spoléhal jako na prostředek prolomení ledů při jednání s dětmi, budou tentokrát z určitého důvodu působit přesně opačně. Nejlepší bude co nejrychleji kouzlo smést ze stolu a začít znovu a jinak.

Zvedl levou ruku – na níž měl hodinky – a usmál se do Brianovy bledé, ostražité a vyděšené tváře. „Všimni si, že v rukávu nic nemám a že rukou si sahám až k rameni. Teď ale… čáry máry!

Alen si jel otevřenou pravou rukou pomalu dolů po levé paži a obratně přitom zachytil pravým palcem za balíček, který měl pod hodinkami. Když sevřel ruku v pěst, stáhl tenkou smyčku, držící balíček pohromadě. Levou rukou si překryl pravou, a když pak rozpažil, rozvinula se v místech, kde ještě před okamžikem byl jen vzduch, obrovská kytice pestrých květin z hedvábného papíru.

Alan tohle kouzlo prováděl už snad stokrát – a nikdy se mu nepodařilo lépe než dnes, v tomto horkém říjnovém odpoledni. Avšak očekávaná reakce – chvíle ohromeného překvapení následovaná úšklebkem, v němž je jeden díl úžasu a dva díly obdivu – se Brianovi ve tváři neobjevila. Zběžně si kytici prohlédl (Alanovi se zdálo, že v tom krátkém pohledu je úleva – jako kdyby očekával, že to kouzlo bude mnohem méně příjemné povahy) a pak zase začal zírat do Alanovy tváře. „Paráda, co?“ zeptal se Alan. Roztáhl ústa do širokého úsměvu, stejně pravého, jako zuby jeho pradědečka.

„Jo,“ řekl Brian.

„No jo. Tak koukám, že jsi myšlenkami někde úplně jinde.“ Alan dal ruce k sobě, obratně kytici opět skládal. Je to lehký trik – vlastně až moc lehký trik. Je už na čase koupit nový balíček kouzla s kyticí; nevydrželo dlouho. Pérko v jeho balíčku už bylo vytahané a pestrobarevný papír se brzy začne trhat.

Opět ukázal prázdné ruce; znovu se povzbudivě usmíval. Kytice zmizela – zůstal jen malý balíček pod jeho hodinkami. Brian Rusk jeho úsměv neopětoval; neměl ve tváři vlastně vůbec žádný výraz. Zbytky letního opálení nedokázaly zakrýt bledost jeho pokožky ani skutečnost, že pleť má v předpubertálním stavu: na čele řadu pupínků, jeden větší u koutku úst a z obou stran nosu uhry. Pod očima měl načervenalé stíny, jako kdyby vydatný spánek včerejší noci proběhl někdy dávno.

Ten kluk není ani zdaleka v pořádku, pomyslel si Alan. Něco je v něm špatně natažené, možná i prasklé. V úvahu tedy připadají dvě možnosti: buď Brian Rusk viděl toho, kdo okna rozbíjel, nebo to udělal sám. Syčárna to je v každém případě, avšak jestli je skutečností ta druhá možnost, tak si Alan ani nedokázal představit rozsah a hloubku viny, trápící nyní toho kluka.

„To je perfektní kouzlo, šerife Pangborne,“ řekl Brian bezbarvým hlasem bez jakéhokoliv citu. „Fakt.“

„Díky – jsem rád, že se ti líbilo. Jestlipak víš, Briane, o čem bych si s tebou potřeboval promluvit?“

„Já… myslím, že ano,“ řekl Brian a Alan si byl náhle jistý, že chlapec se mu hodlá přiznat k rozbití těch oken. Přímo tady, na rohu ulice, se mu přizná a Alan bude moci učinit velký krok na cestě k rozmotání toho, co se přihodilo mezi Wilmou a Nettií.

Ale Brian neřekl nic víc. Jen dál hleděl na Alana svýma unavenýma, zčervenalýma očima.

„Co se stalo, synu?“ zeptal se ho Alan potichu. „Co se stalo, když jsi byl u Jerzycků v domě?“

„Nevím,“ řekl Brian. Hlas měl úplně apatický. „Ale včera se mi o tom zdálo. A v neděli taky. Zdá se mi, jak jdu k tomu domu, jenomže v tom snu vždycky vidím, kdo tam dělal ten rámus.“

„A kdo to byl, Briane?“

„Nějaká příšera,“ řekl Brian. Hlas se mu nezměnil, avšak v každém oku se mu na spodním víčku začala tvořit obrovská slza. „A v tom snu klepu na dveře, místo toho, abych jel pryč, jako jsem to udělal – ty dveře se otevřou a je tam příšera a ta… mě… sežere.“ Obě slzy se vykulily z očí a začaly pomalu stékat po nečisté pleti tváří Briana Ruska.

Ano, pomyslel si Alan, možná to je také jen obyčejný strach. Takový druh strachu, který může malé dítě pociťovat, když v nesprávnou dobu otevře dveře ložnice rodičů a spatří otce s matkou souložit. Ale je ještě příliš malý na to, aby věděl, jak soulož vypadá – a proto si myslí, že se perou. A jestli přitom jsou navíc ještě hluční, tak si může i myslet, že se chtějí navzájem zabít.

Ale tak tomu není. To by bylo až příliš jednoduché. Spíš se zdá, že ten kluk lže, jako když tiskne – i přes ten jeho zmučený pohled v očích, ten pohled, který jako by říkal, chci vám všechno vypovědět. Co to může znamenat? Alan to nevěděl určitě, ale zkušenost mu říkala, že nejpravděpodobnější bude, že Brian viděl toho, kdo ty kameny házel. Možná to byl někdo, koho chce Brian krýt. A nebo ta osoba, jež kameny házela, ví, že ji Brian viděl a Brian ví také, že byl viděn. Možná se ten kluk jen bojí odvety.

„Ty kameny do domu Jerzycků neházela žádná příšera. Ty házela nějaká osoba,“ řekl Alan tichým a (jak doufal) chlácholivým hlasem.

„Ano, pane,“ řekl Brian – téměř vzlykl. „Asi ano. Nejspíš to tak bylo. Myslel jsem si, že se perou, ale byl to někdo, kdo tam házel kameny.“

„Ty sis myslel, že se perou?“

„Ano, pane.“

„Opravdu sis to myslel?“

„Ano, pane.“

Alan si povzdychl. „Nu, tak teď tedy víš, jak to bylo doopravdy. A také víš, že to byla pěkná lumpárna. Házet někomu kameny do oken, to je dost vážná věc, i když už to nemá žádné další následky.“

„Ano, pane.“

„Ale tentokrát to však následky mělo. To snad víš, Briane, ne?“

„Ano, pane.“

Ty zvláštní oči, hledící na něj z netečného, bledého obličeje. Alan si začal uvědomovat dvě věci: tenhle kluk mu chce říci, co se tam stalo, ale téměř určitě mu to neřekne.

„Vypadáš dost nešťastný, Briane.“

„Ano, pane?“

„Ano, pane… znamená to, že jsi nešťastný?“

Brian přikývl a po tvářích se mu začaly koulet dvě další velké slzy. Alan pocítil dva mocné, protikladné city: hlubokou lítost a divoké podráždění.

„A z čeho jsi nešťastný, Briane? Řekni.“

„Když já jsem míval takový fakt hezký sen,“ řekl Brian tak tiše, že ho skoro nebylo slyšet. „Byl sice uhozený, ale přitom hezký. Byl o slečně Ratcliffové, co ji mám na logopedii. Teď už vím, že to je blbost. Ale předtím jsem to nevěděl a to bylo lepší. Ale stejně – teď už to vím.“

A ty tmavé, nešťastné oči se opět zahleděly na Alana.

„Ten sen, co se mi zdál… o té příšeře, co hází kameny… ten mě moc děsí, šerife Pangborne… nešťastný jsem ale z věcí, které teď už vím. Je to jako vědět, jak dělá kouzelník svoje triky.“

Trochu pokýval hlavou a Alan by přísahal, že Brian se mu dívá na pásek náramkových hodinek.

„Někdy je lepší být pitomec. To už dneska vím.“

Alan položil ruku na hochovo rameno. „Heleď, Briane, zkrátíme tyhle voloviny, jo? Řekni mi, co se stalo. Řekni mi, co jsi viděl a co jsi udělal.“

„Jel jsem tam, abych se zeptal, jestli nebudou chtít v zimě čistit příjezdovou cestu,“ začal chlapec vyprávět mechanicky bezbarvým hlasem, který Alana děsil. Ten kluk vypadá jako skoro každý druhý americký jedenáctiletý nebo dvanáctiletý kluk – tenisky, džínsy, tričko s kresbou postavičky Bárta Simpsona – ale mluví jako nějaký špatně naprogramovaný robot, kterému právě hrozí přetížení. A Alana v tu chvíli poprvé napadlo, že Brian možná spatřil, jak ty kameny na dům Jerzycků hází jeden z jeho rodičů.

„Slyšel jsem nějaký rámus,“ pokračoval hoch. Mluvil v holých větách oznamovacích, jako jsou instruováni vypovídat u soudu pracovníci policie. „Byly to děsivé zvuky. Rány, praskání a rozbíjení věcí. A tak jsem jel pryč, jak to šlo nejrychleji. Nějaká paní ze sousedství byla venku na verandě. Ptala se mě, co se děje. Asi měla taky strach.“

„Ano,“ řekl Alan. „Jillian Mislaburská. Už jsem s ní mluvil.“

Dotkl se piknikové chladničky značky Playmate, posazené šikmo v košíku Brianova kola. Nevšiml si způsobu, jakým Brian stiskl rty. „Tuhle chladničku jsi měl v neděli dopoledne s sebou, Briane?“

„Ano, pane,“ řekl Brian. Otřel si tváře hřbety rukou a ostražitě sledoval Alanův obličej.

„Co v ní bylo?“

Brian neřekl nic, ale Alanovi se zdálo, že se mu chvějí rty.

„Co v ní bylo, Briane?“

Brian opět neříkal nic.

„Byla plná kamenů?“

Brian pomalu zavrtěl hlavou – ne.

Alan se zeptal po třetí: „Co v ní bylo?“

„Totéž, co v ní je teď,“ zašeptal Brian.

„Mohu ji otevřít a podívat se?“

„Ano, pane,“ řekl Brian bezhlesně. „Myslím, že ano.“

Alan odklopil víko a nahlédl do chladničky.

Byla plná baseballových karet z bublinkových žvýkaček značek Topps, Fleer a Donruss.

„Ty mám na výměnu. Vozím je s sebou skoro všude,“ řekl Brian.

„Ty… vozíš je s sebou.“

„Ano, pane.“

„A proč, Briane? Proč s sebou pořád taháš chladničku plnou baseballových karet?“

„Vždyť vám to povídám – jsou na výměnu. Člověk nikdy neví, kdy se mu naskytne příležitost udělat s někým výměnu. Tak třeba pořád hledám Joe Foye – ten hrál v roce 1967 za mužstvo Impossible Dream – a bažantskou kartu Mika Greenwella.“ A teď se Alanovi zdálo, že zahlédl v chlapcových očích prchavý záblesk pobavení; skoro jako kdyby zaslechl nějaký telepatický hlas, skandující Blbečku! Blbečku! Ale to jistě bude jen jeho vlastní frustrace, hledající v chlapcově hlase výsměch.

A nebo ne?

No a co jsi čekal, že v té chladničce najdeš? Haldu kamenů obalených vzkazy? To sis vážně myslel, že je právě na cestě provést stejnou věc na domě někoho jiného?

Ano, připustil. Nějaká jeho část si myslela právě to. Brian Rusk. Trpasličí postrach Castle Rocku. Šílený vrhač kamení. Ale nejhorší bylo, že si byl naprosto jistý, že Brian Rusk ví, co se mu právě teď honí hlavou.

Blbečku! Blbečku!

„Briane, prosím tě, řekni mi, co se tady v městečku děje. Jestli to víš, pověz mi to, prosím.“

Brian zavřel víko chladničky a neřekl nic. Víko v ospalém podzimním odpoledni tiše cvaklo.

„Nemůžeš mi to říct?“

Brian pomalu přikývl – Alan si pomyslel, že to znamená, že má pravdu: nemůže to říci.

„Tak mi řekni alespoň tohle: máš strach? Máš strach, Briane?“

Brian opět přikývl, stejně pomalu.

„Řekni mi, z čeho máš strach, synu. Třeba ho budu moci zahnat.“ Prstem si lehce poklepal na odznak, který měl na levé straně šerifské košile. „Mám ten dojem, že proto mě platí, a proto tady nosím tu hvězdu. Protože někdy umím zahnat to, co strach nahání.“

„Já –“ začal Brian, když vtom se probudila k životu policejní vysílačka, kterou nechal Alan asi před třemi či čtyřmi roky namontovat pod přístrojovou desku své dodávky.

„Jedničko, Jedničko, tady základna. Slyšíte mě? Přepínám!“

Brian odtrhl své oči od Alanových. Stočil je směrem k dodávce a k hlasu Sheily Brighamové – k úřednímu hlasu, k policejnímu hlasu. Alan si uvědomil, že pokud se ten hoch právě rozhodl, že mu něco řekne (ale možná si to jen přeje, aby to tak bylo), tak ta chvíle už pominula. Jeho tvář se znovu uzavřela jako ulita korýše.

„Jeď domů, Briane. Promluvíme si o tom… o tom tvém snu… trochu víc někdy později. Platí?“

„Ano, pane,“ řekl Brian. „Myslím, že ano.“

„A zatím přemýšlej o tom, co jsem ti řekl: být šerifem, to znamená především umět zahánět to, co nahání strach.“

„Já už musím jet domů, šerife. Kdybych nebyl včas doma, schytal bych to od maminky.“

Alan přikývl. „Nu, to přece nechceme. Tak jeď, Briane.“

Sledoval odjíždějícího hocha. Brian měl hlavu hluboce skloněnou a na kole se spíš ploužil, než aby pořádně jel. Tady je něco v nepořádku – v takovém nepořádku, že Alanovo pátrání po okolnostech dvojité vraždy Nettie a Wilmy se teď zdálo být až podružné: měl by především vypátrat, co způsobuje, že ten kluk má takový unavený a vystrašený obličej.

Ty ženské jsou koneckonců mrtvé a pohřbené. Brian Rusk ale ještě žije.

Šel k omlácené staré dodávce, kterou měl už před rokem vyměnit, natáhl se dovnitř, uchopil mikrofon vysílačky a stiskl tlačítko vysílání. „Jo, Sheilo, tady Jednička. Slyším – přepínám.“

„Volal tě Henry Payton, Alane,“ řekla Sheila. „Mám ti říct, že to je naléhavé. Chce, abych tě s ním spojila.“

„Můžeš začít,“ řekl Alan. Pocítil, jak se mu zrychluje tep.

„Bude to možná chvíli trvat.“

„To je v pořádku. Čekám tady. Jednička končí.“

Opřel se o bok vozu v polostínu, mikrofon v ruce, aby se dozvěděl to, co je pro Henryho Paytona tak naléhavé.

 

Když Polly dorazila domů, bylo dvacet minut po třetí a ona se cítila jako rozervaná do dvou úplně opačných směrů. Na jedné straně pociťovala hlubokou, urgentní potřebu vykonat tu pochůzku, kterou jí uložil pan Gaunt (nechtěla na ni myslet jeho terminologií – jako na žertík; Polly Chalmersová žertům příliš nerozuměla), aby ji měla za sebou a azka jí už konečně patřila. Skutečnost, že při obchodování s panem Gauntem není obchod uzavřen, dokud pan Gaunt neřekne, že obchod uzavřen je, jí zatím na mysl nepřišla.

Na druhé straně pociťovala hlubokou a urgentní potřebu spojit se s Alanem, aby mu přesně vypověděla, co se přihodilo… anebo vypověděla mu alespoň to, co si z toho pamatuje. Jednu věc si ale pamatuje určitě – a plní ji hanbou i jakousi hrůzou. Nicméně pamatuje si ji velmi dobře: pan Leland Gaunt nenávidí muže, kterého Polly miluje, a pan Gaunt dělá něco – něco – co je velmi špatné. Alan by to měl vědět. I kdyby ta azka měla přestat účinkovat, měl by to vědět.

To přece nemyslíš vážně.

Ale ano – nějaká její část to myslí přesně tak. Ta část, jež byla vyděšená z pana Gaunta, i když si už nebyla schopna vzpomenout, co přesně ten pocit způsobilo.


Дата добавления: 2015-10-29; просмотров: 91 | Нарушение авторских прав


Читайте в этой же книге: Aacute;ST II 5 страница | Aacute;ST II 6 страница | Aacute;ST II 7 страница | Aacute;ST II 8 страница | JÁ V STAROŽITNOSTI 1 страница | JÁ V STAROŽITNOSTI 2 страница | JÁ V STAROŽITNOSTI 3 страница | JÁ V STAROŽITNOSTI 4 страница | Zatím jen varování! 1 страница | Zatím jen varování! 2 страница |
<== предыдущая страница | следующая страница ==>
Zatím jen varování! 3 страница| Zatím jen varování! 5 страница

mybiblioteka.su - 2015-2024 год. (0.027 сек.)