Aacute;ST II 6 страница

A ten muž se ženou se líbali.

Ona měla na sobě blýskavý krátký svetr, odhalující nahou pokožku nad pasem, a bílou, nejspíš plátěnou sukni. Velmi krátkou sukni. Jedna mužova ruka byla důvěrně přitisknuta na obnaženou pokožku nad jejím pasem. Druhou měl přímo pod její sukní, vyhrnoval ji tak vlastně ještě výš. Sally zahlédla okraj jejích spodních kalhotek.

Štětka jedna odporná, pomyslela si Sally s hněvivým znechucením.

Muž byl k fotografovi otočen zády; Sally viděla jen část jeho brady a jedno ucho. Viděla však, že je velmi urostlý a že má tmavé vlasy sestřižené na krátkého ježka. Měl na sobě modré tričko bez rukávů – děti ve škole takovým tričkům říkaly svalouš – a modré sportovní kalhoty s bílým pruhem na straně.

Lester.

Lester, prozkoumávající krajinu pod sukní té štětky.

Ne! bránila se v panické hrůze její mysl. To přece nemůže být on! Lester do barů nechodí! Ani nepije! A nikdy by nelíbal jinou ženu, protože miluje mne! Vím, že mne miluje, protože…

„Protože to říká.“ Zvuk jejího hlasu, dutého a apatického, zněl jejím uším otřesně. Pocítila nutkání zmačkat tu fotografii a vyhodit ji z auta, ale nedokázala to – někdo by ji mohl najít, a co by si pak pomyslel?

Opět se sklonila nad fotografií, zkoumala ji žárlivýma, pozornýma očima.

Hlava muže zakrývala větší část obličeje té ženy, avšak Sally viděla linii jejího obočí, koutek jejích úst, její levou tvář a linii její brady. A co je důležitější, viděla jasně na její účes – drdol s ofinou do čela.

Tmavé vlasy má Judy Libbyová. A Judy Libbyová nosí drdol s ofinou do čela.

Mýlíš se. Ne, něco víc – blázníš. Lester se přece s Judy rozešel, když vystoupila z církve. A pak někam odjela. Do Portlandu nebo do Bostonu, nebo někam úplně jinam. Tohle musí být něčí hloupý, špatný vtip. Ty přece víš, že Lester by nikdy –

Ví to ale? Opravdu to ví?

Veškerá její samolibost se teď obrátila proti ní, začala se jí vysmívat – a z nějaké komory hluboko v jejím srdci náhle promluvil hlas, který až do této chvíle nikdy neslyšela: Víra v nevinu je nejmocnější zbraní lháře.

Nemusí to vlastně vůbec být Judy; nemusí to vlastně být ani Lester. Koneckonců, stejně se dá těžko poznat, o koho jde, když se právě líbají, ne? Člověk to kolikrát nepozná ani v kině, když přijde po začátku, i když třeba jde o nějaké známé hvězdy. Musí počkat, až přestanou a opět se podívají do kamery.

Tohle ale není žádné kino, přesvědčoval ji ten nový hlas. Tohle je realita. A kdyby to nebyli oni, kde by se tu v autě vzala ta obálka?

Její oči se teď zahleděly na pravou ruku té ženy, kterou měla přitisknutou ke krku (Lestera) svého přítele. Měla dlouhé, pěstěné nehty, nalakované na nějaký tmavý odstín. Takové nehty mívala Judy Libbyová. Sally se upamatovala, že ji ani moc nepřekvapilo, když Judy přestala chodit do kostela. Holka s takovými nehty určitě myslí na jiné věci než na Boha zástupů.

Dobře, tak možná že to je Judy Libbyová. To ale neznamená, že ten muž s ní je Lester. Možná že se nám oběma tímhle chce mstít za to, že ji Lester nechal, když si konečně uvědomil, že ona je asi taková křesťanka, jako byl Jidáš Iškariotský. Konečně ježka má spousta kluků, zrovna tak spousta kluků nosí modrá trička a kalhoty s bílými lampasy.

Pak očima sklouzla na něco jiného a srdce jí náhle ztěžklo, jako kdyby jí do něj nalili olovo. Ten muž na fotografii měl náramkové hodinky – digitální. Jasně je poznávala, i když snímek nebyl úplně ostrý. Bodejť by je nepoznávala – cožpak je sama nevěnovala Lesterovi před měsícem k narozeninám?

To může přece být náhoda, nevzdávala se. Je to běžná značka, Seiko, na dražší neměla. Takové hodinky může mít každý. Ale ten nový hlas se nevázaně chechtal. Ten nový hlas chtěl vědět, koho že si myslí, že ošálí. A ještě něco: neviděla sice tu ruku, která byla pod dívčinou sukní (díky Bohu i za malé radosti!), viděla ale paži, která k ní patřila. A na té paži byla dvě velká mateřská znamínka, těsně pod loktem. Téměř se stýkala, připomínala svým uspořádáním osmičku.

Kolikrát mu láskyplně přejížděla prstem přes ta mateřská znamínka, když spolu seděli na lavičce a objímali se? Kolikrát je láskyplně líbala, zatímco on laskal její prsy (uvězněné v neprůstřelné podprsence značky J. C. Penney, pečlivě vybrané právě pro podobné milostné půtky na zastrčené lavičce parku) a roztouženě jí šeptal do ucha něžnosti a sliby nehynoucí lásky?

Ano, je to Lester. Hodinky se dají připnout a zase odepnout, mateřská znamínka ale ne… Vynořil se jí úryvek nějakého starého diskotékového popěvku: „Špatný holky… chlastaj… kecaj…“

„Štětko, štětko, štětko!“ syčela na fotografii v náhlém návalu nenávisti. Jak je možné, že se k ní vrátil? Jak to jen mohl udělat?

Možná proto, řekl ten hlas, že ona ho nechá dělat to, co ty ho dělat nenecháš.

Prsa se jí vzedmula; se znechuceným zasyčením nabrala dech.

Vždyť ale jsou někde v baru! Lester přece nechodí – Pak si ale uvědomila, že to už je vedlejší. Jestliže se Lester stýká s Judy, jestliže v tomhle jí lže, pak už není ani tak moc důležité, jestli pije nebo nepije pivo, ne?

Sally odložila třesoucí se rukou fotografii a vytáhla z obálky přeložený papír. Byl to jediný list broskvově zbarveného dopisního papíru s vroubkovaným okrajem. Když ho vytahovala, ucítila nějakou vůni, nasládlou a těžkou. Sally k listu přičichla a hluboce vdechla.

„Štětko!“ zaječela přeskakujícím hlasem. Kdyby se teď právě před ní objevila Judy Libbyová, vrhla by se Sally na ni svými vlastními nehty, jakkoliv krátké je má. Jen kdyby se tu tak objevila. A Lester také. Ten by si s fotbalem musel dát pauzu, až by si ho podala.

Rozložila dopis. Text byl krátký, rukopis školácký.

Drahý Lestere, tuhle fotku udělala Felicie, když jsme byli u Tygra. Říkala, že by nás teď mohla vydírat! To ale byla jen legrace. Dala mi ji a já ti ji posílám jako upomínku na naši VELKOU NOC. Byla to od tebe STRAŠNÁ SPROSŤÁRNA, strkat mi ruku pod sukni, takhle „přímo na veřejnosti“, ale moc mne to VZRUŠILO. Když ty jsi TAK SILNÝ. Čím víc se na tu fotku dívám, tím „žhavější“ jsem. Když se pořádně podíváš, tak uvidíš moje kalhotky! Ještě že Felicie nebyla u toho potom, když už jsem žádné neměla!!! Brzo se uvidíme. Zatím ti posílám tuhle fotku „v upomínku na mne“. Myslím na tebe a na tvého MACKA. Raději toho už nechám, než se nažhavím ještě víc a udělám něco ošklivého. A přestaň si už, prosím tě, dělat starosti s tou VÍŠ KTEROU. Ta má hlavu plnou Ježíše, než aby myslela na nás.

Tvoje Judy

Sally seděla za volantem Lesterova mustanga skoro půl hodiny, četla si znovu a znovu ten dopis a v hlavě jí vířily vztek, bolest a žárlivost. V jejích myšlenkách a pocitech byl i určitý sexuální podtón – to však bylo něco, co by nikdy nikomu nepřiznala, tím spíše ne sobě samotné.

Ta štětka jedna pitomá ani neví, jak se píše „aby“, pomyslela si.

Nemohla se očima odtrhnout od některých výrazů. Většinou šlo o ty, co byly napsány velkými písmeny.

Naše VELKÁ NOC STRAŠNÁ SPROSŤÁRNA VZRUŠILO TAK SILNÝ TVÉHO MACKA

Ale pasáž, ke které se neustále musela vracet, a která ji nejvíc rozběsňovala, bylo ono rouhavé zneužití rituálu Přijímání: „v upomínku na mne“.

Sally se draly na mysl obscénní představy: Lesterova ústa, svírající se na bradavce Judy Libbyové, jež sténá: „Ber si, vypij vše, v upomínku na mne.“ Lester klečící mezi roztaženýma nohama Judy Libbyové, která mu říká, „ber si, dej si, v upomínku na mne.“

Zmačkala pastelově barevný list papíru do koule, kterou mrštila na podlahu auta. Seděla vzpřímeně za volantem, dýchala zhluboka, vlasy zcuchané do zpocených pramenů (nepřítomně si je čuchala druhou rukou, zatímco pročítala dopis). Pak se sehnula, dopis zvedla, vyrovnala ho a strkala ho i s fotografií zpátky do obálky. Ruce se jí přitom třásly tak silně, že se jí to povedlo až na třetí pokus – a když se jí to konečně podařilo, roztrhla obálku až do půlky. „Štětko!“ zaječela znova a rozeštkala se. Slzy měla horké a pálily ji jako kyselina. „Štětko! A ty taky! Ty! Kurevníku jeden prolhanej!“

Zasunula klíč do zapalování. Mustang nastartoval s řevem, odpovídajícím vzteku, který jí lomcoval. Zařadila rychlost a vystřelila ze školního parkoviště v oblaku modrého dýmu a s pronikavým pištěním pálící se gumy pneumatik.

Billy Marchant, zkoušející na skateboardu zatáčky, překvapeně vzhlédl.

O čtvrt hodiny později už byla v ložnici, prohrabovala se svým spodním prádlem, hledala a nenacházela třísku. Její vztek na Judy a toho svého prolhaného mrchu miláčka zastiňovala nepředstavitelná hrůza – co když ta tříska zmizela? Co když ji přece jen někdo ukradl?

Roztrženou obálku si vzala s sebou domů a teď si uvědomila, že ji křečovitě svírá v levé ruce. Bránila jí v hledání. Odhodila ji a začala plnými hrstmi vyhazovat z prádelníku bavlněné spodní prádlo. Létalo na všechny strany. A přesně v okamžiku, kdy měla pocit, že už musí vykřiknout vzteky, panikou a frustrací, třísku spatřila. Vytrhla zásuvku tak prudce, že tříska přitom sklouzla až do jejího levého zadního rohu.

Uchopila ji a okamžitě pocítila, jak ji zaplavuje vlna klidu a blaženosti. Do druhé ruky vzala obálku a pak držela obě ruce před sebou – dobro a zlo, svátost a profánnost, alfu a omegu. Roztrženou obálku vložila do zásuvky a zakryla ji bez ladu a skladu hromadou spodního prádla.

Posadila se, dala si nohy křížem a sklonila hlavu nad třískou. Zavřela oči v očekávání, že podlaha se pod ní začne jemně houpat, v očekávání klidu, který se dostaví, až uslyší hlasy zvířat, ubohých, hloupých zvířat, jež v čase bezbožnosti byly zachráněny díky milosti Boží.

Místo toho však uslyšela hlas člověka, který jí prodal třísku. Víte, měla byste si to vážně vyřídit, řekl pan Gaunt z hlubiny třísky. Měla byste si vyřídit tu… tu hnusnou záležitost. „Ano,“ řekla Sally Ratcliffová. „Ano, já vím.“ A tak seděla celé odpoledne ve své horké panenské ložnici, přemýšlela a snila v temném kruhu, jenž tříska kolem ní rozprostřela, v temnotě jakoby vytvořené příkrovem kobry.

„Pohleď tam dál, v šatu zeleném je můj král… iko-iko… on není muž obyčejný, on je miláček můj jediný…“

Zatímco Sally Ratcliffová meditovala ve své nové temnotě, seděla Polly Chalmersová v paprscích zářivého slunce u okna, jež otevřela, aby vpustila do místnosti špetku onoho nezvykle horkého říjnového odpoledne. Pracovala na svém šicím stroji značky Singer a zpívala si jasným, příjemným altem písničku Iko-iko.

Rosalie Drakeová k ní přišla a řekla: „Tak mám dojem, že vím o někom, komu je dnes už lépe. A to o hodně lépe, řekla bych podle toho zpěvu.“

Polly vzhlédla od práce a obdařila Rosalii trochu zvláštním úsměvem. „Je i není,“ řekla.

„To znamená, že ti je lépe, i když to nepřiznáváš.“

Polly nad tím chvíli zauvažovala a pak přikývla. Není to sice přesně tak, ale skoro to tak bude. Ty dvě ženy, které spolu včera zemřely, jsou dnes opět spolu, v Samuelsově pohřebním ústavu. Pohřby budou sice vypraveny ze dvou různých kostelů, ale už zítra odpoledne zase budou Nettie a Wilma sousedky… tentokrát na hřbitově Homeland. Polly si připisovala část viny za jejich smrt – konečně Nettie by se nikdy znovu neusídlila v Castle Rocku, nebýt jí. To ona napsala potřebná doporučení, ona absolvovala potřebné pohovory, to ona našla Nettii bydlení ve městě. A proč vlastně? Nejhorší na tom je, že Polly si už ani nevzpomíná proč – možná v tom byl částečně akt křesťanské dobročinnosti a částečně něco jako zbytek odpovědnosti za staré rodinné přátelství.

Z této odpovědnosti se nehodlá nijak vyvlékat, ani si ji nenechá od nikoho vymlouvat (Alan se naštěstí o to moudře ani nepokoušel), přesto si však nebyla jistá, zda by vůbec byla schopná mít nějaký vliv na průběh událostí. Jádro Nettiiny šílenosti zřejmě leželo mimo dosah vlivu či moci Polly, ale přesto v Castle Rocku alespoň strávila tři šťastné a produktivní roky. A možná jsou takové tři roky lepší než dlouhá, šedivá léta, jež by musela strávit v nějakém ústavu, než by ji vykoupilo stáří či prostě nuda. A jestliže Polly svým jednáním připsala svoje jméno na rozsudek smrti Wilmy Jerzyckové, cožpak si jeho obsah nevyplnila Wilma sama? Byla to konečně Wilma, ne Polly, která přišpendlila Nettiina milého pejska k podlaze vývrtkou.

Její jiná, jednodušší část, se ale smrtí přítelkyně trápila a zároveň se podivovala nad skutečností, že Nettie něco takového byla schopná učinit, zvláště když se Polly zdálo, že už na tom je lépe.

Větší část dopoledne věnovala přípravám pohřbu a telefonovala několika málo Nettiiným příbuzným (všichni se více méně vyslovili, že na pohřeb nepřijedou – jinou reakci konečně Polly ani neočekávala). Tato práce ji zaměstnala natolik, že jí pomohla zapomenout na vlastní žal… rituál pohřbívání mrtvého má asi sloužit právě tomuto účelu.

Ale pár věcí jí přesto vrtalo hlavou dál.

Například ty makaróny – pořád ještě byly v lednici, zabalené do fólie, aby neoschly. Předpokládala, že si je dnes dají s Alanem k večeři – jestli ovšem Alan přijde. Sama by je nejedla. To by nemohla.

Pořád si připomínala, jak rychle na ní Nettie poznala, že má bolesti, jak přesně je zhodnotila, jak jí přinesla ty termální rukavice a tvrdila, že tentokrát by jí měly pomoci. A pochopitelně vzpomínala na poslední slova, jež jí Nettie řekla: „Mám tě ráda, Polly.“

„Hlavu vzhůru, Polly, hlavu vzhůru, Polly, slyšíš?“ prozpěvovala Rosalie. Rosalie a Polly dnes ráno společně vzpomínaly na Nettii, vyměňovaly si různé reminiscence, společně si poplakaly v zadní místnosti, držely se v náručí mezi štůčky látek. Rosalie teď také vypadala šťastně – možná i proto, že slyšela vesele si prozpěvující Polly.

Nebo možná nebyla k žádné z nás úplně upřímná, přemítala Polly. Visel nad ní jakýsi stín – ne sice úplně černý, ale dostatečně tmavý, aby ji zastiňoval. Proto je náš žal tak křehký. „Já tě slyším,“ řekla Polly. „Mně je fakt líp – ani za to nemůžu, ale jsem moc ráda, že je mi líp. Myslíš, že tohle bude stačit na přední stranu?“

„Tak akorát,“ přikývla Rosalie. „Ani nevím, co mne víc překvapilo, když jsem vešla – jestli tvůj zpěv, nebo tvůj cvakající šicí stroj. Zvedni ruce.“

Polly je zvedla. Nikdo by si je nepochybně nespletl s rukama nějaké královny krásy – ty pokroucené prsty s groteskně naběhlými kotníky –, avšak Rosalie spatřila, že od minulého pátku, kdy musela Polly pro bolest dokonce dřív odejít z práce, otoky výrazně opadly.

„Ohó!“ zvolala Rosalie. „Bolí tě vlastně ještě?“

„Jistě, že ano – ale je to teď snad nejlepší za poslední měsíc. Koukni.“

Pomalu sevřela prsty v pěst. Pak je znovu opatrně rozevřela. „To už je nejmíň měsíc, kdy se mi tohle naposledy podařilo.“ Ovšem pravda byla trochu jiná, a Polly si to uvědomovala: sevřít ruku v pěst, aniž by jí to působilo bolest, nedokázala už od března či dubna.

„Ohó!“

„Je to lepší,“ řekla Polly. „A kdyby tu teď byla Nettie, aby to viděla, bylo by to už úplně nejlepší.“

Dveře v přední místnosti obchodu se otevřely.

„Šla by ses podívat, kdo to je?“ řekla Polly. „Chtěla bych došít tenhle rukáv.“

„Jistě.“ Rosalie vykročila, pak se na chvíli zastavila a ohlédla se.

„Nettii by stejně vůbec nevadilo, že je ti líp.“

Polly přikývla. „To přece vím,“ řekla vážně.

Rosalie odešla obsloužit zákazníka. Jakmile byla pryč, zvedla Polly levou ruku k hrudi a dotkla se malé bulky, ne větší než žalud, jež jí spočívala pod růžovým svetrem mezi prsy.

Azka – jak nádherné je to slovo, pomyslela si a pokračovala v šití, posunujíc látku pod míhající se stříbrnou jehlou – poprvé od léta šila modelové šaty.

Nepřítomně přemítala, kolik asi bude pan Gaunt za ten amulet chtít. Ale ať už bude chtít sebevíc, říkala si, bude to málo. Nechci – nemohu – na to takhle myslet, ale je to tak. Ať už bude chtít cokoliv, bude to maličkost.

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Páni (a paní) radní v Castle Rocku měli společně jednu sekretářku, pracující na plný úvazek, a to mladou dámu s exotickým jménem Ariadne St. Clairová. Byla to veselá mladá dáma nijak neoplývající inteligencí, avšak pracovitá a příjemná na pohled. Měla velká prsa, dmoucí se jí pod nejspíš nevyčerpatelnou zásobou svetrů z angorské vlny, a nádhernou pleť. A také velmi špatný zrak. Její obrovité hnědé oči plavaly za silnými čočkami brýlí s kostěnými obroučkami. Cvalík ji měl docela rád. Považoval ji za příliš hloupou, než aby mohla patřit k Nim.

Ve tři čtvrtě na čtyři strčila Ariadne hlavu do dveří jeho kanceláře. „Je tady Deke Bradford, pane Keetone. Potřebuje váš podpis na formulář žádosti na čerpání finančního fondu. Podepíšete mu ho?“

„Nu, tak se na to podíváme,“ řekl Cvalík a hbitě vsunul sportovní část lewistonských novin Daily Sun, otevřenou na stránce dostihů, do zásuvky psacího stolu.

Dnes se cítil lépe; byl čerstvý a měl chuť do práce. Ty mizerné růžové lístky shořely na popel v kuchyňských kamnech, Myrtle se přestala plížit jako opařená kočka, kdykoliv se k ní přiblížil (na Myrtle mu až tak moc zase nezáleželo, ale je to přesto otrava žít se ženou, jež je přesvědčena, že jste bostonský škrtič), a večer ho na dostizích nepochybně čeká další balík peněz. Protože je svátek, přijde spousta lidí, kteří vsadí spoustu peněz.

Vlastně už začal myslet na sázky na pořadí i umístění.

A pokud jde o šerifa Sračkojeda, jeho přitroublého zástupce a celý zbytek té bandy nu, on s panem Gauntem o Nich vědí, a Cvalík je přesvědčen, že oni dva už utvoří sakra dobrý tým.

Ze všech těchto důvodů s klidem Ariadnu pozval dál do své kanceláře – dopřál si dokonce i trochu kdysi běžného potěšení sledovat, jak se jí v bezesporu úžasné podprsence pohupují prsa.

Položila mu formulář na stůl. Cvalík ho zvedl a zaklonil se ve své otáčecí židli, aby si ho pročetl. Požadovaná částka byla uvedena v rámečku v horní části formuláře – devět set čtyřicet dolarů. Měla být vyplacena firmě Stavby a sklady Čase v Lewistonu. Do rubriky, vyhrazené pro Požadované zboží či služby, napsal Deke tiskacími písmeny 16 BEDEN DYNAMITU. Pod tím, do rubriky Poznámky a zdůvodnění, napsal:

Tak jsme konečně narazili na žulový útes u štěrkové jámy při silnici číslo 5, na který nás upozorňovali už asi v roce 1987 geologové (podrobnosti jsou uvedené v mojí zprávě). Za ním je každopádně zase spousta štěrku, ale abychom se k němu dostali, musíme žulu odstřelit. A to se musí udělat dřív, než se ochladí a začne padat sníh. Pokud budeme muset celou zásobu štěrku na zimu kupovat někde v Norwayi, tak nás daňoví poplatníci nejspíš zaškrtí. Zvládnou to dva nebo tři odstřely a firma Case má právě na skladě zásobu vynikajícího dynamitu Taggart Hi-Impact – byl jsem tam. Když budeme chtít, můžeme ho mít zítra v poledne a ve středu můžeme začít střílet. Místa odstřelu jsem označil, kdyby se někdo z kanceláře Rady na to chtěl přijít podívat.

Дата добавления: 2015-10-29