Aacute;ST II 2 страница

Pomalu stoupal úzkým schodištěm do čtvrtého, nejvyššího patra budovy. Vždy se na chvíli zastavil na odpočívadlech, aby nabral dech, maje na paměti svůj šelest na srdci, na nějž ho upozornil doktor Van Allen. Zbývalo mu už jen pár posledních schodů, když vtom spatřil nějaký list papíru, přilepený na mléčné sklo dveří jeho pracovny a překrývající na nich nápis ALBERT GENDRON, STOMATOCHIRURG.

Nadpis na onom listu papíru rozeznal už z pátého schodu od dveří a srdce se mu okamžitě rozbušilo, šelest nešelest. Jenomže se mu nerozbušilo námahou, nýbrž vztekem.

SLYŠTE, VY BERÁNCI BOŽÍ! křičel ten nadpis jasně červeným fixem.

Albert strhl papír s dveří a chvatně ho četl. Dýchal přitom nosem a funěl jako býk, právě se připravující vyrazit do útoku.

SLYŠTE, VY BERÁNCI BOŽÍ!

Zkoušeli jsme to s vámi po dobrém – „Nechť slyší, kdo slyšet chtějí“ – ale nevedlo to k ničemu. JSOU NA CESTĚ K ZATRACENÍ A DLE SKUTKŮ SVÝCH POZNÁNI BUDOU. Snášeli jsme vaše papežské modloslužebnictví i vaše prostopášné zbožnění mamonu. Teď jste ale zašli až příliš daleko.V CASTLE ROCKU SE ŽÁDNÝ KARBAN S ĎÁBLEM KONAT NEBUDE!

Letos na podzim cítí v Castle Rocku všichni slušní křesťané OHEŇ PEKELNÝ a SÍRU. A pokud ho necítíte i vy, je to způsobeno jen tím, že vaše nosy jsou ucpané hříchem a ponížením.

SLYŠTE NAŠI VÝSTRAHU A DBEJTE JI: VZDEJTE SE SVÝCH PLÁNŮ ZMĚNIT TOTO MĚSTO NA DOUPĚ ZLODĚJŮ A KARBANÍKŮ, JINAK OHEŇ PEKELNÝ SEŽEHNE VÁS! SÍRU PEKEL UCÍTÍTE! „Neboť hříšníci, ti do pekel přijdou, jakož i národové Boha nedbající.“ Žalm 9:17.

SLYŠTE A DBEJTE, JINAK PLÁČ A NÁŘEK VÁŠ VSKUTKU HLASITĚ ZAZNÍ!

ZNEPOKOJENÍ BAPTISTÉ Z CASTLE ROCKU

„No, do prdele,“ řekl konečně Albert a zmačkal papír v obrovité pěsti. „Tak ten šílenej baptistickej švec nakonec přece jen ztratil nervy.“

Jakmile vešel do své pracovny, okamžitě zatelefonoval otci Johnovi, aby mu sdělil, že od této chvíle bude třeba ve hře o Noční kasino trochu přitlačit.

„Žádné strachy, Alberte,“ řekl otec Brigham klidně. „Jestli po nás ten idiot chňapne, tak mu ukážeme, že i my, beránci boží, umíme kousat… nemám pravdu?“

„Máte pravdu, otče,“ řekl Albert. Pořád ještě držel v ruce tu zmačkanou kouli papíru. Teď na ni pohlédl a pod mrožím knírem se mu mihl nepříjemný úšklebek. „Máte pravdu.“

Ve čtvrt na jedenáct onoho pondělního dopoledne oznamoval digitální displej před bankou v Castle Rocku teplotu pětadvacet stupňů. Na obzoru za mostem Tin Bridge tvořily odrazy jasných slunečních paprsků blýskavé prasátko v místě, kde se na obzoru objevovala státní silnice číslo 117, vinoucí se pak k městečku. Alan Pangborn seděl ve své kanceláři, probíral se zprávami o vraždách Cobbové a Jerzyckové a odrazy slunce na kovu a skle neviděl. I kdyby je viděl, nijak zvlášť by ho asi ani nezajímaly – je to koneckonců jen nějaké přijíždějící auto. Avšak blýskavý odraz slunce na chrómu a skle, přibližující se k mostu rychlostí nejméně sto kilometrů v hodině, zvěstoval příjezd, jenž se měl stát významnou součástí dalšího osudu Alana Pangborna… i celého městečka.

Ve výloze Nezbytných věcí sejmula ruka s dlouhými prsty, vystupující z rukávu flanelového sportovního saka, ceduli s oznámením KOLUMBŮV DEN – ZAVŘENO, a na její místo pověsila jinou, s nápisem PŘIJME SE POMOCNÍK.

To auto jelo při přejíždění mostu stále ještě nejméně sedmdesátkou v místech, kde dopravní značky omezovaly rychlost na čtyřicet kilometrů v hodině. Bylo to fáro, na něž by kluci koukali s posvátnou bázní a závistí: světle zelený dodge Challenger s poněkud zvýšenou zádí, takže nosem směřoval k vozovce. Za kouřově zbarvenými okenními skly bylo možno zahlédnout trubku rámu, zpevňujícího svým obloukem střechu v místě mezi předními a zadními sedadly. Zadek sporťáku byl polepený různými nálepkami: HEARST, FRAM, STÁT KVAKERŮ, RADIÁLKY GOODYEAR, TURBO RAM. Motor spokojeně předl, polykaje benzín o devadesáti šesti oktanech, který se dal koupit jedině na oxfordské dálnici severně od Portlandu.

Na křižovatce ulic Main a Laurel auto trochu zpomalilo a se zaskřípěním pneumatik zajelo na jedno z parkovacích míst před holičstvím. Uvnitř holičství právě nebyl žádný zákazník; v křeslech pro zákazníky pod starými reklamami na vodičky po holení a pomády seděl jak Bill Fullerton, tak druhý holič Henry Gendron. Četli si dohromady z jednoho výtisku ranních novin. Když řidič ještě před vypnutím motor krátce protůroval a výfuk zaburácel, oba vzhlédli.

„Toho bych nechtěl potkat na silnici,“ řekl Henry.

Bill přikývl a zatáhl se palcem a ukazovákem pravé ruky za spodní ret. „Hm.“

Oba zvědavě sledovali pomalu se otevírající dveře na straně řidiče. Z temného vnitřku Challengeru se vynořila noha v černé vysoké botě se šněrováním, pokračující úzkými, vybledlými džínsami. O chvíli později vystoupil řidič, narovnal se v prudkém denním světle, sejmul si sluneční brýle, zasunul je za výstřih košile a začal se lenivě, spokojeně rozhlížet.

,A je,“ řekl Henry. „Tak tohle vypadá na malér.“

Bill Fullerton sledoval ten zjev, sportovní přílohu novin v klíně, ústa trochu pootevřená. „Eso Merrill,“ řekl. „No, ať se propadnu, jestli to není voň.“

„Co tady sakra chce?“ zeptal se Henry rozhořčeně. „Měl by přece bejt někde v Mechanic Falls.“

„To teda nevím,“ řekl Bill a znovu se potáhl za ret. „Koukni na něj! Je šedivěj jako potkan a dvakrát tak šeredněji Jak je vlastně starej, Henry?“

Henry pokrčil rameny. „Co já vím, tak něco mezi čtyřiceti a padesáti. A koho to vlastně zajímá? Stejně z něj koukají jen trable.“

Jako by ho slyšel, otočil se Eso k výkladu holičství a pomalu zvedl v sarkastickém gestu ruku. Oba muži sebou rozhořčeně trhli – jako dvojice starých panen, jež si právě uvědomily, že to drzé pískání, vycházející ze dveří herny, patří jim.

Eso zasunul ruce do kapes džíns a začal se klátit pryč – vypadal jako člověk, který má nekonečně dost času a zná všechny triky celého světa.

„Neměl bys zavolat šerifa Pangborna?“ zeptal se Henry.

Bill Fullerton se znovu potáhl za ret. Pak zavrtěl hlavou. „Však voň už se to domákne, že je Eso zase ve městě,“ řekl. „I beze mne. Nebo bez tebe.“

Tiše seděli a sledovali Esa kráčejícího po Main Street, až jim zmizel z dohledu.

Kdyby někdo sledoval Esa Merrilla, netečně kráčejícího po Main Street, ani by ho nenapadlo, že jde o člověka, jemuž na bedrech leží závažný problém. A sice problém, jehož závažnost by do určité míry dokázal identifikovat třeba právě Cvalík Keeton; Eso totiž dlužil pár lidem poměrně velkou finanční částku. Jenomže Cvalíkovi věřitelé mu mohli maximálně zařídit vězení. Ale pokud Eso nedá dohromady dost velký balík, a to hodně brzy – řekněme tak do prvního listopadu –, pak jeho věřitelé mu nejspíš zařídí útulek někde minimálně metr pod zemí.

Ti hoši, jež Eso kdysi terorizoval – hoši jako Teddy Duchamp, Chris Chambers a Vern Tessio – ti by ho poznali okamžitě, i přes jeho šedivějící vlasy. V době, kdy Eso ještě pracoval v místní textilce (v posledních pěti letech byla zavřená), míval problémy jiného druhu. V těch časech jeho hříchy tvořilo jen požívání piva a drobné krádeže. V důsledku konzumace piva ztloustl a v důsledku drobných krádeží se mu dostávalo značné pozornosti ze strany nebožtíka šerifa George Bannermana. A pak Eso objevil kokain.

Přišel o práci v textilce a o třicet kilo tělesné váhy – lítal v tom totiž na plné obrátky a nakonec mu ten pochybný život přerušily čtyři roky basy, které vyfasoval za vloupání prvního stupně. Jeho finanční situace se tenkrát houpala oním grandiózním způsobem, známým snad jen riskujícím burzovním hráčům a překupníkům kokainu. Začínal měsíc bez jediného centu a na jeho konci také někdy míval padesát či šedesát tisíc dolarů, napěchovaných v kořenech zasychající jabloně za parkovištěm na Cranberry Bog Road. Jeden večer si pochutnával na večeři o sedmi chodech u Maurice, hned další už jen dlabal makaróny se sýrem v kuchyňce svého obytného přívěsu. Záviselo to na situaci na trhu a na nabídce – protože Eso, podobně jako většina překupníků kokainu, byl nejlepším zákazníkem sám sobě.

Asi tak rok nato se Eso – teď už vytáhlý, hubený a šedivějící –seznámil s pár chlápky z Connecticutu. A tihle chlápci dělali jak do zbraní, tak i do kokainu. Eso si s nimi hned padl do noty; stejně jako on, i bratři Corsonové byli sami sobě nejlepšími zákazníky. Nabídli mu slušný podíl na správě oblasti středního Maine a Eso s radostí přijal. Bylo to jen čistě obchodní rozhodnutí, zrovna tak jako jeho rozhodnutí stát se překupníkem koksu. Mimoto jestli Eso na světě miloval něco víc než auťáky a koks, tak právě bouchačky.

Při jedné z těch příležitostí, kdy zrovna nebyl moc při penězích, se vypravil za svým strýcem, který půjčoval peníze polovině městečka a všeobecně o něm bylo známo, že peněz má dost. Eso neviděl důvod, proč by neměl na podobnou půjčku mít nárok také on; byl mladý (nu… osmačtyřicet… relativně mladý), měl určité plány a byl frajer.

Jeho strýc se však na celou věc díval naprosto jinak.

„Ani ve srandě,“ řekl mu Reginald Marion Merrill, řečený „Fotr“. „Vím, vodkaď máš prachy – teda když je máš. Máš je z toho bílého svinstva.“

„Ale strejdo Reginalde –“

„Pro tebe nejsem žádnej strejda Reginald,“ odpověděl Fotr. „Tobě už to je totiž vidět na frňáku. Ses moc nevopatrnej. Frájové, co berou tohle bílý svinstvo a eště s ním kšeftujou, začnou dycky bejt moc nevopatrný A vod lidí, co hnojej škarpy, nebo sedej v báni, svý prachy nikdy zpátky nedostanu. Tím bych ti chtěl jen tak naznačit, že vodě mě teda nedostaneš ani floka.“

A skutečně – k prorokovanému maléru došlo krátce poté, co do funkce okresního šerifa nastoupil Alan Pangborn. Alanův první větší úspěch přišel, když překvapil Esa a jeho dva kamarády, jak se právě snaží dostat do trezoru v kanceláři Henryho Beauforta u Žlutého tygra. Byl to parádní zátah, jako podle učebnice – a Eso se ocitl v base v Shawshanku necelé čtyři měsíce poté, co ho před ní varoval jeho strýc. Obvinění z pokusu o loupež bylo nakonec v odvolacím řízení staženo, ale Eso přesto dostal pár let naostro za vloupání.

Ven se na podmínku dostal na jaře roku 1989 a přestěhoval se do Mechanic Falls. Našel si tam i zaměstnání; Správa dálnic Oxfordské planiny byla zapojena do státního programu postpenitární péče a tak John „Eso“ Merrill dostal práci jako údržbář a mechanik na částečný úvazek.

Spousta jeho starých kámošů se poflakovala všude kolem –nemluvě už o jeho starých zákaznících – a tak není divu, že Eso zase brzy lítal v kšeftech i šňupání.

V zaměstnání u Správy dálnic zůstal až do dne, kdy mu oficiálně vypršela podmínka – ale ani o den déle. Z Danbury v Connecticutu mu zavolali Létající bratři Corsonovi a Eso brzy zase začal kšeftovat se zbraněmi a bílým práškem z Bolívie.

Zatímco byl v base, zvedly se ale jak ceny, tak nároky; místo pistolí, pušek a opakovaček teď frčely kšefty s automatickými a poloautomatickými zbraněmi. Vrchol přišel letos v červnu, kdy se mu podařilo prodat ze země odpalovanou raketu Thunderbolt nějakému námořníkovi s jihoamerickým přízvukem. Ten chlápek si raketu naložil a vyplatil Esu sedmnáct tisíc dolarů v nových stodolarovkách s výrobními čísly, jež nešla za sebou.

„Na co vlastně užijete takovou věc,“ zeptal se Eso trochu fascinovaně.

„Na všechno možný, seňore,“ odpověděl ten námořník bez úsměvu.

Ale pak v červenci všechno najednou prasklo. Eso nebyl dodnes schopen pochopit, jak se to vlastně stalo – docházelo mu jedině to, že možná by dopadl lépe, kdyby se Létajících bratrů Corsonových držel nejen při kšeftování se zbraněmi, ale i s koksem. Převzal dodávku jednoho kilogramu kolumbijského koksu od nějakého chlápka v Portlandu a financovat mu ten kšeft pomohli právě Mike a Dave Corsonovi. Přispěli asi pětaosmdesáti tisíci dolary. Ta dodávka mohla mít tak dvojnásobnou hodnotu, než byla požadovaná cena – zkouška ukázala, že to je prvotřídní materiál. Esu bylo jasné, že pětaosmdesát talířů je o dost víc peněz, než mu normálně prochází rukama, ale byl si jistý, že to nějak zvládne. Esův přístup k životu byl ve starých dobách charakterizován jeho neustálým prohlašováním „Bez problému!“ Ale věci se od té doby už trochu změnily. Hodně se změnily.

Všechno začalo, když z Danbury ve státě Connecticut zavolal Dave Corson a zeptal se Esa, jak si to představuje, snažit se udat prášek do pečiva za cenu kokainu. Tomu chlápkovi z Portlandu se zřejmě podařilo Esa oblafnout, a když tohle došlo Davu Corsonovi, tak už nemluvil moc přátelsky. Vlastně by se dalo říci, že mluvil naopak značně nepřátelsky.

Eso se mohl vypařit. Místo toho ale sebral všechnu svoji odvahu – a nebylo jí málo, i když už byl ve středním věku –, sedl na letadlo a letěl na schůzku s Létajícími bratry Corsonovými. Vyložil jim svoji verzi toho, co se přihodilo. Vykládal ji v nákladním prostoru skříňového kamiónu značky Dodge s vypolstrovanými stěnami, vyhřívanou bahenní lázní a zrcadlem na stropě. Působil velmi přesvědčivě. Musel působit velmi přesvědčivě, protože kamión byl zaparkovaný na konci nějaké prašné cesty pár kilometrů západně od Danbury, za volantem byl nějaký černoch jménem Čahoun Timmy a Létající bratři Corsonové, Mike a Dave, seděli každý z jedné strany vedle Esa a v klíně měli položené svoje bezzákluzné pušky značky H & K. A jak tak Eso mluvil, vzpomněl si, co mu říkal jeho strýc ještě před tím malérem u Žlutého tygra. Nevopatrný lidi končej v lapáku. Když teda máj štěstí. A když ho nemaj, tak hnojej škarpy. No, pokud jde o tu první část, tak měl Fotr celkem pravdu; a teď bude muset být Eso sakra přesvědčivý, aby se nesplnila i ta druhá část. Ze škarpy ho na podmínku už nikdo nepustí.

Byl velice přesvědčivý. Jednu chvíli vyřkl dvě kouzelná slova: Kačer Morin.

„Ty si koupil ty sračky vod Kačera?“ zeptal se Mike Corson a vyvalil své krhavé oči. „Byl to určitě von?“

„No jasně, že byl,“ řekl Eso. „Proč?“

Létající bratři Corsonové se na sebe podívali a rozchechtali se. Eso neměl ani páru, čemu se chechtají, ale byl rád, že aspoň tak. To by mohlo být dobré znamení.

„Jak vypadal?“ zeptal se Dave Corson.

„No, takovej čahoun – ne teda jako tenhle“ – Eso ukázal palcem na řidiče, který měl nasazená sluchátka walkmanu a pohupoval se v rytmu hudby, již slyšel jen on sám – „ale dost dlouhej. Kanuk. Aspoň tak mluvil. Měl malou zlatou náušnici.“

„Jasně, to je starej pitoma Kačer,“ souhlasil Mike Corson.

„Teda něco ti povím – docela se divím, že toho pitomu eště nikdo nesejmul,“ řekl Dave Corson. Podíval se na svého bratra a chvíli pak kroutili hlavami v obapolném podivu.

„Já sem myslel, že je čistej,“ řekl Eso. „Kačer dycky bejval čistej.“

„Jenomže vod ty doby sis někde trochu dáchnul, ne?“ zeptal se Mike Corson.

„Nejspíš sis válel šunky někde na Havaji,“ řekl Dave Corson.

„Tak tos tam musel bejt zrovna tu dobu, co votamtuď přiletěl Kačer,“ řekl Mike. „A vod ty doby to s nim šlo dost rychle s kopce.“

„Von si Kačer v poslední době oblíbil takovej menší trik,“ řekl Dave. „Znáš fintu skoč na špek, Eso?“

Eso se zamyslel. Pak zavrtěl hlavou.

„Ale znáš,“ řekl Dave. „Protože právě kvůli ní teď máš hlavu v pejru. Kačer ti vokázal spoustu balíčků s bílým práškem. V jednom byl dobrej koks. A ve zbejvajících byly sračky. Přesně takový, jako máš ve svý makovici, Eso.“

„Dyť smě dělali zkoušku!“ řekl Eso. „Vybral sem namátkou jeden balíček a udělali smě zkoušku!“

Mike a Dave se na sebe podívali s pochmurným pobavením.

„Voni udělali zkoušku,“ řekl Dave Corson.

„A von vybral namátkou jeden balíček,“ dodal Mike Corson.

Obrátili oči vzhůru a pohlédli na sebe v zrcadle na stropu kamiónu.

„No a?“ řekl Eso, hledě z jednoho na druhého. Byl rád, že oni Kačera také znají a doufal, že snad uvěří i tomu, že je nezamýšlel podvést – zároveň ale pociťoval i určitý neklid. Chovají se k němu, jako kdyby byl nějaký trouba – a Eso Merrill přece žádného troubu nikomu dělat nebude.

„No a co?“ zeptal se Mike Corson. „Kdyby sis nemyslel, že ten balíček pro zkoušku sis namátkou vybral sám, tak bys přece ten kšeft neudělal, ne? Kačer je prostě takovej vopelichanej kouzelník, co mu furt a znova vychází ten ubohej trik s kartama.,Vyber si nějakou kartu, kteroukoliv.‘ Už si to někdy slyšel, ty jedno Eso Kulový?“

Zbraně nezbraně, Eso se pokusil zaprotestovat. „Takhle mi neříkej.“

„Budeme ti říkat, jak nás napadne,“ řekl Dave. „Dlužíš nám totiž pětaosmdesát talířů, Eso – a jako ručení za ty prachy sme zatím dostali jen haldu prášku do pečiva, co má cenu tak dolar padesát. Když budeme chtít, budeme ti říkat třeba Hubert J. Píčus.“

Pohlédli s bratrem na sebe. Proběhla mezi nimi rozmluva beze slov. Dave se otočil a poplácal Čahouna Timmyho po rameni. Podal mu svoji pušku. Pak Dave i Mike vystoupili z kamiónu, postavili se vedle sebe u škumpového houští na okraji nějakého pole a začali spolu vážně rozmlouvat. Eso neslyšel, co říkají – bylo mu ale úplně jasné, o co asi jde. Rozhodovali se, co s ním provedou.

Seděl na okraji vany, potil se jako prase a čekal, až se oba bratři vrátí. Čahoun Timmy se rozvaloval na vypolstrovaném šéfovském křesle, kde předtím seděl Mike Corson, mířil puškou na Esa a pohupoval hlavou. K Esovi slabě doléhaly hlasy Marvina Gaye a Tammi Terrellové ze sluchátek walkmanu. Marvin a Tammi, oba už po smrti, zpívali písničku „Moje chyba“.

Vešli Dave a Mike.

„Dáme ti tři měsíce, abys sehnal ty prachy,“ řekl Mike. Eso pocítil nesmírnou úlevu. „Teď právě nám záleží víc na našich penězích než na tvojí kůži. A je tu ještě něco.“

„Musíme sejmout Kačera Morina,“ řekl Dave. „Už nás sere dost dlouho.“

„Kazí méno nám všem,“ řekl Mike.

„A ty bys ho moh najít,“ řekl Dave. „Máme dojem, že ho třeba napadne, když si jednou na ten špek skočil jako Eso Kulový, že to pude příště zase.“

„Chceš snad k tomu něco říct, Eso Kulový?“ zeptal se ho Mike.

Eso k tomu nechtěl říct vůbec nic. Docela mu stačilo vědomí, že se dožije ještě příštího víkendu.

„Máš čas do prvního listopadu,“ řekl Dave. „Do ty doby nám přineseš naše prachy – a pak všichni vyrazíme na Kačera. Jestli ale ty prachy nepřineseš, tak halt zkusíme, co všechno se ti dá ufiknout, než to vzdáš a chcípneš.“

Když to prasklo, měl Eso v držení asi deset různých zbraní těžšího kalibru jak automatických, tak v poloautomatickém provedení. Většinu času, který měl k dispozici do uplynutí poskytnuté lhůty, věnoval zpeněžení těchto zbraní. A kdykoliv se mu podařilo nějakou zbraň prodat, okamžitě peníze zase proměňoval na koks. Když člověk potřebuje dát rychle dohromady větší balík peněz, nedá se vydělat na ničem víc než na kokainu.

Ale poptávka po zbraních byla právě dočasně v útlumu. Prodal polovičku svých zásob – žádné větší kousky – tím to však končilo. Ve druhém týdnu září narazil na slibného křena v jedné hospodě v Lewistonu. Ten křen se mu snažil nenápadně, jak jen to šlo, naznačovat, že by chtěl koupit nejméně šest, možná i deset automatických zbraní, pokud se dozví také jméno nějakého spolehlivého dodavatele zbraní. To Eso mohl zařídit; nejspolehlivějšími dodavateli zbraní, jež znal, byla právě firma Létající bratři Corsonové.

Дата добавления: 2015-10-29