Студопедия
Случайная страница | ТОМ-1 | ТОМ-2 | ТОМ-3
АвтомобилиАстрономияБиологияГеографияДом и садДругие языкиДругоеИнформатика
ИсторияКультураЛитератураЛогикаМатематикаМедицинаМеталлургияМеханика
ОбразованиеОхрана трудаПедагогикаПолитикаПравоПсихологияРелигияРиторика
СоциологияСпортСтроительствоТехнологияТуризмФизикаФилософияФинансы
ХимияЧерчениеЭкологияЭкономикаЭлектроника

Aacute;ST I. 18 страница

Читайте также:
  1. A Christmas Carol, by Charles Dickens 1 страница
  2. A Christmas Carol, by Charles Dickens 2 страница
  3. A Christmas Carol, by Charles Dickens 3 страница
  4. A Christmas Carol, by Charles Dickens 4 страница
  5. A Christmas Carol, by Charles Dickens 5 страница
  6. A Christmas Carol, by Charles Dickens 6 страница
  7. A Flyer, A Guilt 1 страница

„No vidíš! A to se ti právě snažím říct, Alane. On je přesvědčen, že se hrnu nastoupit na místo jeho matky a –“

„Kriste pane,“ řekl Alan. „Jak dlouho už tě straší ten nápad, že AL už v tobě vidí novou zlou macechu?“

Trochu se zamračila. „Doufám, že se nebudeš zlobit, když to nebudu považovat za tak zábavnou záležitost, za jakou to patrně považuješ ty.“

Vzal ji jemně za předloktí a políbil na koutek úst. „Já to ale vůbec nepovažuji za žádnou zábavnou záležitost. Jsou chvíle –a právě jsem na to myslel – kdy mám takový divný pocit z toho, že jsem s tebou. Jako by to bylo nějak příliš brzy. Není to nijak brzy, ale někdy mi to tak připadá. Chápeš, jak to myslím?“

Přikývla. Její zamračení teď trochu ustoupilo, avšak nezmizelo úplně. „Jistě, že to chápu. Všechny postavy ve filmech a v televizních inscenacích se přece také vždycky musí nějakou dobu dramaticky trápit, nemyslíš?“

„Na to můžeš dát krk. Ve filmech najdeš spoustu trápení, ale žal tam je jen zřídkakdy. Protože žal, ten už je až moc skutečný. Žal je…“ Pustil její paži, vzal talíř a začal ho utírat. „Žal je brutální.“

„Ano.“

„Takže občas cítím trochu vinu, to ano.“ Hořce ho pobavila defenzívnost, již slyšel ve svém hlase. „Částečně proto, že se to zdá být tak příliš brzy – i když to vlastně vůbec tak není – a částečně proto, že jako kdybych se toho všeho zbavil nějak příliš snadno – i když jsem se ničeho vlastně nezbavil. Ta myšlenka, že bych se měl ještě dál trápit, ta se skutečně ještě občas objevuje – to nechci popírat – ale zároveň vím, že to všechno je jen taková pitomost… protože nějaká část mé osobnosti – vlastně její velká část – se skutečně pořád ještě trápí.“

„Je to prostě lidské,“ řekla tiše. „Podivně exotické a vzrušivě perverzní.“

„Jo, asi ano. A pokud jde o Ala, tak ten se s tím vyrovnává po svém. A docela dobře – natolik dobře, že na něj mohu klidně být pyšný. Svoji matku pochopitelně postrádá, ale jestli za někým truchlí – a to já nemohu říci s naprostou určitostí – tak to určitě je Todd. Ale tvoje hypotéza, že sem nejezdí proto, že by tě snad neschvaloval nebo neschvaloval náš vztah… tak ta je úplně scestná.“

„To jsem docela ráda. Ani nevíš, jak se mi ulevilo. Ale přesto…“

„Ještě něco není v pořádku?“

Přikývla. „Já celkem chápu, co tě asi napadá. Ale chování dětí – i když je na devětadevadesát procent v mezích normálu – se dospělým nikdy nemůže jevit jako úplně správné. Někdy zapomínáme, jak lehce se děti dávají do pořádku a téměř vždycky zapomínáme, jak rychle se mění. Al se vzdaluje. Ode mne, od svých starých kamarádů jako je Jimmy Catlin, od celého Castle Rocku. Prostě se vzdaluje – nic víc, nic míň. Jako raketa, když zapnou motory třetího stupně. S dětmi to je vždycky tak, a pro rodiče to asi vždycky představuje určité nepříjemné překvapení.“

„Ale přesto to je trochu brzy,“ řekla Polly tiše. „Vzdalovat se už v sedmnácti letech.“

„Ano, je to trochu brzy,“ řekl Alan. Mluvil tónem, který nebyl ani trochu podrážděný. „Přišel o svého bratra a svoji matku při debilní dopravní nehodě. Celý život se mu rozházel. Rozházel se konečně i můj život. Ale přesto jsme se semkli – jako by se nepochybně za podobných okolností semkli otec se synem vždy –abychom zjistili, zda se z těch střípků dá znovu ještě něco sestavit. Myslím, že-jsme si vedli celkem dobře, ale na druhé straně bych musel být úplně padlý na hlavu kdybych si nepřiznal, že všechno se změnilo. Polly, můj život je tady, v Castle Rocku. Ale jeho už ne. Původně jsem si myslel, že snad by se sem mohl vrátit, ale když jsem viděl jeho pohled po mé poznámce, že by přece mohl od podzimu studovat tady, okamžitě mi bylo všechno jasné. On se sem nechce vrátit už jen proto, že tady na něj čeká příliš mnoho vzpomínek. Časem se to možná změní… ale já na něj teď nehodlám nijak tlačit. To ale nemá nic společného s tebou a se mnou. Je to jasné?“

„Je to jasné. Alane?“

„Hm?“

„Že ti ale chybí, viď?“

„Ano,“ odpověděl prostě. „Chybí mi každý den.“ Náhle zjistil, že má slzy na krajíčku. Odvrátil se a otevřel jen tak zbytečně nějakou skříňku kredence, snažil se své city potlačit. Nejlepší asi bude změnit námět hovoru, a to rychle. „Jak to vypadá s Nettií?“ zeptal se a s úlevou zaznamenal, že mu hlas zní celkem normálně.

„Říká, že k večeru už to bylo lepší, ale nějak strašně dlouho telefon nebrala – už jsem si ji představovala, jak tam leží v bezvědomí na koberci.“

„Možná že spala.“

„Říkala, že nespala, a ani podle hlasu se mi to nezdálo. Víš přece, jaký mají hlas lidé, probuzení telefonem, ne?“

Přikývl. To byla další věc, které jako policajt rozuměl. Byl často buď na příjmu či opačné straně telefonu, přetrhávajícího něčí spánek.

„Říkala mi, že byla v kůlně a probírala se tam nějakými starými krámy své matky, ale –“

„Jestli má skutečně tu střevní chřipku, tak jsi možná volala právě v momentě, kdy seděla na trůnu a jen se k tomu nechtěla přiznat,“ řekl Alan suše.

Chvíli o tom uvažovala a pak se rozesmála. „Nejspíš to tak bylo. To by jí celkem odpovídalo.“

„Jasně,“ řekl. Alan prohrábl dřez a pak vytáhl zátku. „Tak zlato, máme všechno umyté.“

„Já ti moc děkuji. Alane.“ Štípla ho do tváře.

„Heleme se, koukni, co jsem našel,“ řekl Alan. Sáhl jí za ucho a vytáhl odtamtud padesátník. „Krásná dámo, to si tam vždycky schováváte peníze?“

„Jak to děláš?“ zeptala se a hleděla na půldolar s nepředstíraným úžasem.

„Jak dělám co?“ zeptal se. Půldolar mu jakoby plul po kolébajících se kloubech jeho pravice. Sevřel minci mezi prostředník a prsteník a ruku obrátil. Když ji zase vrátil do původní polohy, mince byla pryč. „Myslíš, že bych měl utéci a dát se k nějakému cirkusu?“ zeptal se jí.

Usmála se. „Ne – zůstaň tady, se mnou. Alane, co myslíš, je to hloupost mít pořád takovou starost o Nettii?“

„Vůbec ne,“ řekl Alan. Strčil levou ruku – tu, do níž přesunul půldolar – do kapsy kalhot, vytáhl ji prázdnou a uchopil utěrku na nádobí. „Dostala jsi ji z magorky, zařídila jsi jí práci, pomohla jsi jí koupit domek. Cítíš za ni odpovědnost, a do jisté míry také oprávněně. Kdybys o ni neměla starost, musel bych ji mít já o tebe.“

Vzala do ruky poslední sklenku z odkapávače. Alan jí spatřil v obličeji náhlý výraz nevole a bylo mu okamžitě jasné, že tu sklenku neudrží, i když sklo už bylo téměř suché a neklouzalo. Rychle přiskočil, trochu podřepí a natáhl ruku. Provedl ten pohyb téměř graciézně, Polly skoro připomínal taneční krok. Sklenička jí vyklouzla z ruky a bezpečně spočinula na jeho dlani, nastavené ve výši necelého půl metru od podlahy.

Bolest, která ji trápila celý večer – a neustále přítomný strach, že Alan nějakým způsobem zjistí, jak opravdu špatně na tom je – byl náhle potlačen vlnou touhy tak silné a neočekávané, že ji až poplašila; přímo ji polekala. A touha, to je vlastně nějak až příliš rezervovaný výraz, ne? To, co teď pociťovala, bylo něco jednoduššího, byl to primárnější pocit. Byl to chtíč.

„Ty jsi mrštný jako kocour,“ řekla, když se zvedal. Hlas měla chraplavý, trochu zastřený Pořád před sebou měla ten obraz elegantního prohnutí jeho nohou, protažení dlouhých svalů jeho stehen. Křivku jednoho lýtka. „Jak se tak velký chlap vlastně může tak rychle pohybovat?“

„To nevím,“ řekl a pohlédl na ni s překvapením a trochu rozpačitě. „Co se děje, Polly? Koukáš se nějak divně. Cítíš se dobře?“

„Cítím,“ řekla, „jako kdyby mi začínaly nějak vlhnout kalhotky.“

Také pocítil vzrušení. Zničehonic. Prostě se náhle dostavilo. „No tak se na ně podíváme,“ řekl a přiskočil k ní se stejnou grácií neuvěřitelnou rychlostí, kterou by u něj nikdo – kdo by sledoval jeho loudavou chůzi po Main Street – ani nečekal. „Prostě se na ně podíváme.“ Levou rukou odložil skleničku na polici a pravou jí vklouzl mezi stehna, dřív než si vůbec uvědomila, co se vlastně děje.

„Alane, co to dě-“ A pak, jak se jí jeho palec jemně přitiskl na klitoris, už nestačila dořeknout slovo děláš, vyšlo z ní už jen zaúpění. Alan ji s lehkostí až ohromující zvedl do náruče.

Položila mu paži kolem šíje, i v tomto vzrušeném okamžiku dávala pozor, aby se držela jen předloktími; ruce jí trčely za jeho krkem jako nějaké tuhé klacky – náhle však byly jedinými částmi jejího těla, jež byly tuhé. Zbytek jejího těla povoloval, rozplýval se. „Alane, pusť mě!“

„Myslím, že tě už nepustím,“ řekl a zvedl ji ještě výš. Volnou ruku jí vsunul mezi lopatky a přitiskl ji k sobě. Náhle se začala na té ruce mezi svýma nohama kývat sem a tam, jako na nějakém houpacím koni, a on tomu pohybu pomáhal. Měla pocit, jako kdyby byla v nějakém nádherném víru, s nohama ve větru a vlasy ve hvězdách.

„Alane –“

„Pevně se držte, krásná dámo,“ řekl a smál se na celé kolo, jako kdyby nevážila víc než pytel plný peří. Zaklonila se, v návalu vzrušení si téměř neuvědomujíc tu ruku, ono vzrušení způsobující – uvědomovala si jen, že nemůže spadnout. Pak ji k sobě zase přitiskl, jednou rukou jí hladil na zádech a palcem druhé ruky na ní pracoval tam dole, na něco podobného nikdy ani nepomyslila, opět se zaklonila a roztouženě sténala.

Orgasmus ji překvapil a zasáhl jako nějaká slastná kulka, explodující všemi směry od svého středu. Nohy se jí v milostné křeči napnuly a pak zase povolily, čtvrt metru nad podlahou kuchyně (jedna z tenisek jí spadla a zalétla až do pokoje), hluboce zaklonila hlavu, na jeho předloktí se v lechtajícím vodopádu rozprostřel vějíř jejích tmavých kadeří a právě v okamžiku, kdy procházela vyvrcholením, políbil ji na bílou linku hrdla.

Postavil ji… ale pak ji zase rychle zachytil, když se pod ní podlomila kolena.

„Ach, bože,“ řekla a slabě se zasmála. „Ach, bože, Alane, tyhle džíny už nikdy nevyperu.“

Přišlo mu to k smíchu a hlasitě se rozesmál. Klesl na jednu z kuchyňských židlí, nohy mu vylétly do výše a drže se za žaludek, vyl smíchy. Vykročila k němu. Uchopil ji, posadil si ji na klín a pak se postavil, drže ji v náručí.

Pocítila, jak se v ní zvedá opět ta vlna vzrušení a žádosti, tentokrát však jasnější a nějak zaostřenější. Tak teď, pomyslela si, teď je to touha. Toužím moc po tom člověku.

„Odnes mne nahoru,“ řekla. „Jestli bys mne až tam neunesl, tak mne odnes na gauč. A jestli bys mne nedonesl ke gauči, udělej mi to hned tady, v kuchyni na podlaze.“

„Myslím, že alespoň do obývacího pokoje tě ještě donesu,“ řekl. „A co dělají vaše ruce, krásná dámo?“

„Jaké ruce?“ zeptala se zasněně, zavírajíc oči. Soustřeďovala se na zřetelnou slast této chvíle, pohybovala se v jeho náručí prostorem, pohybovala se v temnotě, zaštítěna silou jeho paží. Přitiskla mu tvář k hrudi a když ji položil na gauč, strhla ho na sebe… a tentokrát k tomu použila ruce.

Na gauči setrvali téměř hodinu, pak ve sprše tak dlouho, až přestala téci teplá voda, což je vyhnalo. Vzala ho pak ještě k sobě do postele, kde ležela tak vyčerpaná a spokojená, že byla schopna už jen bezvládně se k němu tulit.

Předpokládala sice, že se s ním dnes večer bude milovat – ale spíš jen pro uspokojení jeho žádosti, než z nějaké vlastní opravdové touhy. A už vůbec nepředpokládala takovou řadu výbuchů, jež v ní proběhly… ale byla ráda. Ucítila sice, že ta bolest rukou se jí stále připomíná, dnes ale aspoň nebude na uspání potřebovat žádný percodan.

„Alane, ty jsi fantastický milenec.“

„Ty ovšem také.“

„Je to všemi hlasy,“ řekla a položila si hlavu na jeho hruď. Slyšela tlukot jeho srdce, konejšivý a kolébavý, jakoby říkající – jsem tu jen pro tebe. Opět si pomyslela – nikoliv bez jemné ozvěny oné právě prožité prudké vášně – jak je mrštný, jak je silný… ale spíš jak je mrštný a rychlý. Zná ho už od doby, kdy k ní přišla pracovat Annie, a jejím milencem je už pět měsíců – nikdy si ale ještě neuvědomila jak mrštný vlastně je, až teprve dnes večer. Bylo to něco jako tělesná verze všech těch jeho kouzel s mincemi, s kartami a se stínovými zvířátky, jež znaly nad všechny děti v městečku a o jejichž předvedení žadonily, kdykoliv ho potkaly. Je to trochu až děsivé, ale současně i nádherné.

Začínala cítit, jak na ni jde ospalost. Měla by se ho zeptat, jestli u ní chce zůstat přes noc – a pokud ano, požádat ho, aby auto uklidil do garáže. Castle Rock je malé město s mnoha zlými jazyky – ale možná si dělá zbytečné starosti. Alan se o všechno postará. Konečně jako vždycky, řekla si.

„Nějaké nové útoky Cvalíka nebo reverenda Vildy?“ zeptala se ospale.

Alan se usmál. „Na obou frontách klid, alespoň zatím. Pana Keetona a reverenda Rose mám nejraději, když je vidím co nejméně, a z tohoto hlediska byl dnešek přímo vynikající.“

„Tak to je dobré,“ zamumlala.

„Jistě, ale vím o něčem, co je ještě lepší.“

„A sice?“

„Norris už má zase dobrou náladu. Koupil si u tvého přítele pana Gaunta rybářský prut s navijákem a teď mluví jen o tom, jak se přes víkend vydá na ryby. Myslím, že mu tam umrzne zadek – ale když je Norris v pohodě, jsem v pohodě i já. Strašně mě mrzelo, že si na něj Keeton včera tak dovoloval. Lidé si z Norrise dělají legraci, že je takový hubeňour a fajnovka, ale za poslední tři roky se z něj stal vynikající policista pro tohle malé město. A je to zrovna tak citlivý člověk, jako každý jiný. Není jeho vina, že je tak hubený, že nejspíš bude mít pohřeb v holi.“

„Hmmmm…“

Propadávala se. Propadávala se do nějaké laskavé temnoty, kde neexistuje žádná bolest. Polly se poddávala spánku a jak se jí postupně zmocňoval, rozléval se jí po tváři spokojený úsměv.

 

To Alanovi trvalo usínání mnohem déle.

Jeho vnitřní hlas se zase vrátil, ale tón falešné a škodolibé radosti už byl pryč. Zněl teď tázavě, plačtivě, téměř zoufale. Kde to jsme, Alane, ptal se. Není to tu náhodou nesprávný pokoj? Nesprávná postel? Nesprávná žena? Já už asi ničemu nerozumím.

Alan náhle zjistil, že je mu toho hlasu líto. Nebyla to žádná sebelítost, protože nikdy nezněl tak, jako právě teď. Napadlo ho, že ten hlas asi vůbec nechce mluvit, stejně jako nechce ani on sám – jako zbytek jeho samotného, Alana, existujícího v současnosti a Alana, plánujícího si budoucnost – si ho nepřeje slyšet. Je to hlas toho, co se patří, hlas žalu. A navíc i hlas pocitu viny.

Před více než dvěma lety začala mít Annie Pangbornová bolesti hlavy. Nebyly nijak silné – jak alespoň tvrdila; mluvila o nich nerada, podobně jako Polly nerada mluvila o své artritidě. Pak ale jednoho dne při holení – muselo to být někdy začátkem roku 1990 – si Alan všiml, že z velké tuby rodinného balení Anacinu 3, stojící na vaně, je sejmuté víčko. Chtěl tubu zavřít… ale vtom se zarazil. Koncem minulého týdne si z tuby na dvě stě pětadvacet tablet vzal pár aspirinů. To byla tuba ještě skoro plná. Teď je ale téměř prázdná. Otřel si s tváře zbytky pěny na holení a šel do obchodu Šijem, pořád šijem, kde pracovala Annie už od doby, kdy Polly Chalmersová svůj obchod otevřela. Vzal svoji ženu na kávu… a položil jí přitom pár otázek. Zeptal se jí na ty aspiriny. Vzpomíná si, že byl trochu vylekaný (ale jen trochu, zasáhl ten vnitřní hlas ponuře),ale jen trochu, protože nikdo přece nemůže za jediný týden spotřebovat sto devadesát tablet aspirinu; nikdo. Annie mu pochopitelně řekla, že je blázen. Řekla, že vytírala roh za vanou a tu tubu převrhla. Víčko na ní nebylo nasazené pevně a většina tablet se vysypala do vany. Začaly se tam rozpouštět a tak je spláchla vodou.

Tohle řekla.

Ale on je policajt, a i když byl mimo službu, nedokázal vypnout svůj automatický zvyk sledovat všechno, co se děje na jeho území. Nebyl prostě schopen svůj detektor lži vypnout. Pozoruje-li člověk lidi, odpovídající na kladené otázky – důkladně je pozoruje – tak téměř vždycky musí poznat, kdy lžou. Alan jednou vyslýchal muže, který každou vyslovenou lež signalizoval poklepáváním nehtem palce po špičáku. Ústa vyslovovala lži; a tělo mělo signalizovat, že jde o pravdu. A tak se natáhl přes stůl v Nanině restauraci, kde seděli, vzal Annie za ruce a požádal ji, aby řekla pravdu. A když mu po chvíli váhání řekla – ano, ty bolesti hlavy skutečně jsou horší; ano, skutečně si pár aspirinů vzala; avšak ne, nevzala si v žádném případě všechny chybějící, tuba se skutečně převrhla a vysypala do vany – tak jí uvěřil. Chytil se na ten nejlacinější trik podvodníků, kterému říkají kousni a povol: když tě chytnou při lhaní, couvni a řekni jen půlku pravdy. Kdyby ji byl sledoval pozorněji, jistě by poznal, že Annie stále ještě neřekla celou pravdu. Donutil by ji přiznat se k tomu, co se mu tenkrát zdálo být téměř nemožné, co však dle jeho dnešního přesvědčení bylo skutečnou pravdou: že ty šílené bolesti hlavy ji nutí brát denně nejméně dvacet aspirinů. A kdyby byla přiznala tohle, okamžitě by s ní zajel k nějakému neurologovi do Bostonu či Portlandu. Ale byla to jeho žena a on tenkrát nebýval tolik ostražitý, zvláště ne v době mimo službu.

Místo toho se tedy spokojil s tím, že jí domluvil návštěvu u doktora Raye Van Allena, kam nakonec šla. Doktor Allen nezjistil nic a Alan to nikdy proti němu nepoužil. Provedl jí běžné testy reflexů, podíval se jí do očí svým osvědčeným oftalmoskopem, přezkoušel jí zrak, zda se neobjevuje dvojité vidění a pak ji poslal do Oxfordu na rentgen. Nicméně nenařídil axiální tomografii, a když Annie prohlásila, že bolesti jsou pryč, Ray jí uvěřil. Alan byl přesvědčen, že jí uvěřil oprávněně. Věděl, že lékaři jsou citliví na lži skoro jako policajti. Pacienti mají podobnou tendenci lhát jako podezřelí, a to ze stejného a prostého důvodu: ze strachu. A když Ray prohlížel Annie, nebyl mimo službu. Je také možné, že ty bolesti pominuly v čase, jenž uplynul mezi dnem, kdy Alan učinil svůj objev, a dnem, kdy Annie doktora Van Allena konečně navštívila. Patrně pominuly. Později při dlouhém rozhovoru, který vedli nad skleničkami brandy v doktorově bytě na Castle View, řekl Ray Alanovi, že symptomy se často objevují a mizí v případech, kdy nádor se utvoří vysoko na kmeni mozku. „Mozkové nádory jsou často provázeny záchvaty,“ řekl Alanovi. „A jestli na ni zrovna přišel záchvat, pak možná…“ A pokrčil rameny. Ano. Možná. A možná také byl neoznačeným spolupachatelem smrti jeho ženy a syna jistý muž jménem Thad Beaumont – ale ve svém srdci nebyl Alan schopen obviňovat ani Thada.

Ne všechno, co se přihodí na malých městech, se dozví jejich obyvatelé – a je přitom úplně jedno, jak moc špicují uši či jak moc si pouští ústa na špacír. V Castle Rocku všichni znali příběh Franka Dodda, šíleného policisty z časů šerifa Bannermana, který vraždil ženské, a jistě slyšeli i o bernardýnovi se vzteklinou jménem Cujo, řádícím na silnici číslo 3. Jistě jim byla známa i skutečnost, že domek Thada Beaumonta, spisovatele a místní celebrity, v létě roku 1989 vyhořel do základů. Ale už nevěděli nic dalšího o okolnostech požáru, ani o skutečnosti, – že Beaumonta strašil nějaký člověk, který vlastně ani nebyl člověkem, nýbrž nějakou příšerou, která snad ani neměla jméno. Nicméně Alan Pangborn všechny tyto skutečnosti zná a čas od času ho pořád ještě pronásledují ve spaní. Tohle všechno ale už byla minulost v době, kdy si Alan začal plně uvědomovat Anniiny bolesti hlavy… až na to, že to vlastně žádná minulost přece jen nebyla. Prostřednictvím Thadových opileckých telefonátů se Alan stal nedobrovolným svědkem rozpadu Thadova manželství a postupného odumírání jeho zdravého rozumu. A šlo vlastně i o jeho vlastní zdravý rozum. Alan četl někde v čekárně u lékaře takový článek o černých dírách – obrovských vesmírných prázdných prostorech, vlastně jakýchsi smrštích antihmoty, nasávajících nenasytně vše, co se dostane do jejich blízkosti. Koncem léta a na podzim roku 1989 se případ Thada Beaumonta stal Alanovou osobní černou dírou. Existovaly dny, kdy zjišťoval, že pochybuje o těch nejzásadnějších koncepcích reality a ptal se sám sebe, zda se skutečně něco takového stalo. Existovaly noci, kdy ležel s očima dokořán až do svítání s obavou usnout, s obavou ze snu, který by nepochybně přišel: že se na něj řítí nějaké černé monstrum, černé monstrum s jakousi hnijící příšerou za volantem a samolepkou TĚŽKOTONÁŽNÍ ZKURVYSYN na zadním nárazníku. V té době byl schopen vykřiknout hrůzou i při pouhém zahlédnutí vrabce, sedícího na zábradlí verandy či poskakujícího po trávníku. Když se ho někdo ptal, co ho vlastně trápí, odpovídal Alan: „Od té doby, co má Annie ty problémy, jsem trochu neklidný.“ Ale nešlo ve skutečnosti o vůbec žádný neklid; někde v hlubinách své duše už bojoval zoufalou bitvu o „zachování si zdravého rozumu. TĚŽKOTONÁŽNÍ ZKURVYSYN – jak tohle se mu vracelo. Jak tohle ho strašilo. Tohle a pak ti vrabci.


Дата добавления: 2015-10-29; просмотров: 92 | Нарушение авторских прав


Читайте в этой же книге: Aacute;ST I. 7 страница | Aacute;ST I. 8 страница | Aacute;ST I. 9 страница | Aacute;ST I. 10 страница | Aacute;ST I. 11 страница | Aacute;ST I. 12 страница | Aacute;ST I. 13 страница | Aacute;ST I. 14 страница | Aacute;ST I. 15 страница | Aacute;ST I. 16 страница |
<== предыдущая страница | следующая страница ==>
Aacute;ST I. 17 страница| Aacute;ST I. 19 страница

mybiblioteka.su - 2015-2024 год. (0.015 сек.)