Aacute;ST PÁTÁ – Otázka života a smrti

FLORIDA

Třetí syn paní Hallorannové, Dick, oblečený v bílých kuchařských šatech, s cigaretou Lucky Strike v koutku úst, vycouval s odpočatým cadillacem ze stání na parkovišti za zelinářským velkoobchodem IA a pomalu objížděl budovu. Masterton, spolumajitel, který nikdy neodvykl ledabylé šouravé chůzi, již si osvojil někdy před válkou, tlačil do vysoké, tmavé budovy dvoukolák se salátem.

Hallorann stisknutím tlačítka stáhl okénko u spolujezdce a zahalekal: „Ty avokáda máš setsakra drahý, ty zloději!“

Masterton se podíval přes rameno, odhalil v úsměvu tři zlaté zuby a zakřičel: „S takovejma řečma můžeš jít víš kam, stará vojno.“

„Nemysli si, že mě nasereš, brácho.“

Masterton mu ukázal vztyčený prostředník. Hallorann mu lichotku vrátil.

„Nakupoval jsi okurky, ne?“ zeptal se Masterton.

„Jo.“

„Přijď zejtra brzo ráno, dostaneš ty nejpěknější nový brambory, jaký jsi kdy viděl.“

„Pošlu pro ně kluka,“ řekl Hallorann. „Přijdeš večer?“

„Co tam máš k pití, brácho?“

„Něco fajnovýho.“

„Budu tam. Radši už jeď a nedávej tomu moc vovsa. Tady jseš provařenej mezi všema poldama až k St. Pete.“

„Ty toho zas víš, co?“ zašklebil se Hallorann.

„Víc, než si ty kdy můžeš vtlouct do ty svý palice, brácho.“

„Na negra jseš dost voseklej.“

„Pokračuj v krasojízdě, zmiz vocad, než po tobě začnu házet ty saláty.“

„Jen do toho. Aspoň budu mít něco zadarmo.“

Masterton naznačil hod. Hallorann se sehnul, vytáhl okénko a odjel.

Cítil se dobře. V poslední půlhodině cítil pomeranče, ale nepřipadalo mu to divné. Poslední půlhodinu strávil mezi ovocem a zeleninou.

Bylo půl páté odpoledne východního času, prvního dne měsíce prosince. Na většině území panovala zima, ale tady nosili muži košile s rozhalenkou a krátkými rukávy a ženy lehké letní šaty nebo šortky. Na střeše První floridské banky ukazoval digitální teploměr zasazený mezi dvěma obřími grapefruity šestadvacet stupňů. Díky Bohu za Floridu, pomyslel si Hallorann, i s těmi komáry a jinou havětí.

Vzadu v autě měl dva tucty avokád, bednu okurek, bednu pomerančů a bednu grapefruitů. Tři nákupní sáčky bermudských cibulek, nejbáječnější zeleninky, jakou kdy laskavý Pán stvořil, něco sladkého hrášku, který může být podáván jako příloha k hlavnímu jídlu, ale v devíti z deseti případů se vrátí nedotčený, a jeden baklažán, který byl výhradně pro osobní spotřebu.

Hallorann se zastavil na světlech na konci Vermont Street, a když naskočila zelená, zahnul na magistrálu 219, zrychlil na pětašedesát a držel rychlost, dokud se město nerozložilo na předměstí s benzínovými pumpami, stánky s občerstvením a McDonaldy. Dneska měl malý nákup a klidně pro něj mohl poslat Baedeckera, ale ten by se rozčiloval, že musí nakoupit maso, a kromě toho si Hallorann nikdy nenechal ujít příležitost k nezávaznému špičkování s Frankem Mastertonem. Masterton možná přijde večer na televizi a popijí spolu Hallorannovu Bushmill's, ale možná taky nepřijde. Nic se nestane. Každé setkání s ním bylo tak trochu bolestné. Teď už každé, protože už nebyli mladí. Posledních pár dní na to musel pořád myslet. Člověk už není mladý, když mu je skoro šedesát (nebo – popravdě řečeno – přes šedesát), a musí myslet na to, že odejde. A může k tomu dojít kdykoliv. Právě na tohle myslel celý minulý týden. Netrápil se, ale bral to jako skutečnost. Umírání je součástí života. Člověk na to musí přijít, pokud uzraje. A i když je těžké pochopit neodvratitelnost vlastní smrti, není nemožné se s ní smířit.

Nedokázal říct, proč mu právě tohle tolik zaměstnávalo mysl. V každém případě měl ještě jeden důvod, proč jel sám na tenhle malý nákup, a tím důvodem byla návštěva malé kanceláře nad Frankovou hospodou. Sídlil tam teď právník (minulý rok tu byl zubař, ale ten zřejmě zkrachoval), mladík jménem McIver. Hallorann vešel dovnitř a sdělil McIverovi, že chce učinit poslední vůli a zda by mu v tom McIver nemohl pomoci. Hm, řekl McIver, a kdy byste ji chtěl mít sepsanou a potvrzenou? Včera, řekl Hallorann, zvrátil hlavu a zasmál se. Máte na mysli něco složitějšího? byla McIverova další otázka. Hallorann neměl na mysli nic složitějšího. Měl cadillac, bankovní konto – nějakých devět tisíc dolarů – a nepatrný běžný účet a skříň s oblečením. Všechno chtěl odkázat své sestře. A co když vaše sestra zemře dřív? zeptal se McIver. To nevadí, řekl Hallorann. Když k tomu dojde, sepíšu novou závěť. Poslední vůle byla sepsána a potvrzena během necelých tří hodin – rychlá práce na pokoutního advokáta – a Hallorann ji teď měl zastrčenou v náprsní kapse, zastrčenou v modré obálce nadepsané staroanglickým písmem POSLEDNÍ VŮLE.

Nedokázal říct, proč si k tomu, co léta odkládal, vybral právě tenhle teplý slunečný den, ale cosi ho k tomu přimělo a on nedokázal vzdorovat. Byl zvyklý poslouchat svůj vnitřní hlas.

Byl už dost daleko od města. Tachometr ukazoval zakázaných pětadevadesát a Hallorann se držel v levém pruhu a předjížděl většinu aut, která mířila do Petersburgu. Věděl, že vůz bezpečně sedí i ve stopadesátce a ani ve stodevadesátce se nijak nevznáší. Divoké jízdy měl už ale dávno za sebou. Myšlenka na jízdu stodevadesátikilometrovou rychlostí na nějakém rovném úseku už ho spíš děsila. Stárnul.

(Hergot, ty pomeranče ale voní. Jestli už nejsou přezrálé.)

Na přední sklo narážely mouchy. Naladil si na rádiu Miami, kde vysílali soul, a z reproduktorů se ozval tichý, naříkavý hlas Ala Greena.

„Užili jsme spolu fůru báječnejch chvil, teď je čas se loučit, už ubejvá nám sil…“

Pootevřel okénko, vyhodil nedopalek cigarety, a pak je stáhl úplně, aby vyvětral tu vůni pomerančů. Poklepával si prsty na volant a broukal si pod vousy. Na zpětném zrcátku se pohupoval jeho medailónek svatého Kryštofa.

Náhle vůně pomerančů zesílila a on věděl, že je to tady, že na něj něco jde. Ve zpětném zrcátku uviděl své vypoulené, překvapené oči. A pak ho to udeřilo obrovskou silou, která vymazala všechno ostatní: hudbu, silnici před ním, uvědomování sebe sama jako jedinečné lidské bytosti. Jako by mu někdo přiložil k hlavě nějakou psychickou zbraň a vystřelil.

(!!!ACH DICKU PROSÍM PROSÍM PROSÍM PŘIJĎ!!!)

Jeho vůz jel vedle dodávky Pinto, řízené mužem v montérkách. Dělník si všiml, že Hallorannův vůz sjíždí do jeho pruhu, a dlouze zatroubil. Když cadillac neměnil směr, podíval se muž z dodávky na řidiče a uviděl velkého černocha sedícího vzpřímeně za volantem. Oči měl obrácené v sloup. Později dělník řekl manželce, že to, co měl ten chlap na hlavě, považoval za jeden z těch negerských účesů, jaké se dneska nosí, ale když se díval pozorně, vypadalo to, že na hlavě toho bakeliťáka stojí každý vlas. Měl dojem, že ho kleplo.

Dělník prudce zabrzdil a měl štěstí, že za ním nikdo nejel. Pozoroval, jak se mu tlačí do cesty zadek cadillacu, a ve snové hrůze upíral oči na podlouhlá a zašpičatělá zadní světla, která jen o vlas minula jeho přední nárazník.

Dělník zajel do levého pruhu a houkal a řval na opile se potácející vůz. Vyzval řidiče, ať na sobě spáchá násilný sexuální akt. Ať se orálně ukájí s vybranými vrubozubými ptáky a hlodavci. Vyslovil osobitý návrh, ať se všechny osoby s negerskou krví vrátí na svůj rodný kontinent. Vyjádřil svou upřímnou víru v to, jaké místo bude zastávat negrova duše v posmrtném životě. Skončil přesvědčivým tvrzením, že jeho matku potkal v neworleanském veřejném domě.

A pak už vůz předjel a byl mimo nebezpečí a náhle si uvědomil, že se pomočil.

V Hallorannově mysli se stále opakovala ta jediná myšlenka

(PŘIJĎ DICKU PROSÍM PŘIJĎ DICKU PROSÍM),

ale náhle začala mizet jako rozhlasová stanice, když člověk vyjíždí z dosahu vysílače. Začal si uvědomovat, že jeho vůz jede v rychlosti přes osmdesát kilometrů za hodinu po krajnici. Strhl jej zpátky na silnici a cítil, jak mu ustřelil zadek, než se dostal zpátky na pevný povrch vozovky.

Před sebou uviděl stánek s občerstvením. Vyhodil směrovku a zabočil k němu. Srdce mu bolestně poskakovalo v hrudi, tvář měl nezdravě šedou. Zaparkoval, vytáhl si z kapsy kapesník a otřel si čelo.

(Pane Bože!)

„Co si dáte?“

Ten hlas ho překvapil, i když to nebyl Boží hlas, ale hlas příjemné malé servírky, která stála u jeho otevřeného okénka s jídelním a nápojovým lístkem.

„Jednu šumivou, děvče. A dva kopečky vanilkový zmrzliny, jo?“

„Ano, pane.“ Odešla s půvabným kroucením zadečku v červené nylonové uniformě.

Hallorann se opřel o kožené opěradlo a zavřel oči. Nic se mu nevybavilo. Odeznělo to v mezidobí poté, co sem zabočil, a předtím, než si objednal. Zbylo mu po tom všem jen těžké, dunivé bolení hlavy, jako by mu někdo vypral a vyždímal mozek a zavěsil jej k usušení. Takhle nějak ho bolela hlava, když se do něj opřel ten kluk Danny v tom Ullmanově letohrádku.

Jenže tohle bylo silnější. Tehdy to bylo ve hře. Tentokrát se v tom ozvalo čiré zoufalství, každé slovo mu dunělo v hlavě.

Podíval se na své ruce. Svítilo na ně horké slunce, ale stále na nich byla husí kůže. Vzpomněl si, že řekl chlapci, ať ho v případě potřeby zavolá. A on teď volal.

Najednou mu připadlo divné, že ho tam vůbec mohl nechat, když je takhle osvícený. Zřejmě se něco děje, možná něco hodně zlého.

Rychle nastartoval vůz, zařadil zpátečku a vycouval z parkoviště. Na silnici se vřítil s protáčením pneumatik. Servírka stála ve dvířkách stánku a v ruce držela tác.

„Co se ti děje, hoří snad?“ zakřičela, ale Hallorann už byl pryč.

Ředitel se jmenoval Queems, a když Hallorann vešel, Queems se zrovna vybavoval se sázkovou kanceláří. Chtěl si vsadit na čtyři první v Rockawaý. Ne, žádnou novou sázku, žádnou quinellu, žádné pořadí, nic takového. Jen starou dobrou čtyřku, šest dolarů na hlavu. A taky by si vsadil na neděli na Jets. Jak to, že hrají s Bills? Copak nevědí, s kým Jets hrají? Pět set, o jedno položení. Queems podrážděně zavěsil. Hallorann pochopil, jak může člověk, vydělávající padesát tisíc ročně vedením téhle malé osvěžovny, nosit kalhoty, které se vzadu blýskají. Podíval se na Halloranna krví podlitýma očima, v nichž byla znát přemíra bourbonu ze včerejška.

„Nějaké problémy, Dicku?“

„Ano, pane Queemsi, tak nějak. Potřebuju tři dni volna.“

Queems měl v kapsičce průsvitné žluté košile krabičku kentek. Sáhl do kapsičky a nehty vytáhl jednu cigaretu, nevrle se zakousl do mikronitového filtru a zapálil si stolním zapalovačem Cricket.

„To já taky,“ řekl. „Co máte za lubem?“

„Potřebuju tři dni,“ opakoval Hallorann. „Kvůli svýmu chlapci.“

Queems se podíval na Hallorannovu levou ruku, která byla bez prstenu.

„Od čtyřiašedesátýho jsem rozvedenej,“ řekl Hallorann trpělivě.

„Dicku, znáte přece naši situaci o víkendech. Je tu plno. Nabito. Jsou obsazena i ta nejlevnější místa. A v neděli večer je plno i ve Floridské hospodě. Vezměte si moje hodinky, peněženku, hotelové rezervy. Krucinál, můžete si vzít i mou ženu, pokud to ustojíte. Ale nechtějte po mně, prosím vás, volno. Co je mu, nějaká nemoc?“

„Ano, pane,“ řekl Hallorann a snažil se, aby bylo vidět, jak mačká v ruce plátěnou čepici a kroutí očima. „Je postřelenej.“

„A sakra!“ Queems položil kentku na popelník s emblémem obchodní školy v Mississippi, jejímž byl absolventem.

„Nějaká nehoda při lovu?“

„Ne, pane,“ odpověděl Hallorann a nechal svůj hlas klesnout do tiššího a chraplavějšího tónu. „Víte, Jana žije s tím šoférem náklaďáku, bělochem. A ten postřelil mýho chlapce. Je ve špitálu v coloradským Denveru. V kritickým stavu.“

„Jak jste se to dozvěděl? Myslel jsem, že jste byl na nákupu zeleniny.“

„To jsem taky byl, pane.“ Než šel ke Queemsovi, zastavil se v kancelářích Western Union, aby si u firmy Avis zajistil vůz, který měl být připraven na letišti ve Stapletonu. Před odchodem ukradl formulář s hlavičkou Western Union. Teď vytáhl složený a zmuchlaný prázdný formulář z kapsy a zamával jím před Queemsovýma krhavýma očima. Pak jej zastrčil zpátky do kapsy a ještě o poznání ztišil hlas. „Tohle mi poslala Jana,“ řekl. „Čekalo to na mě ve schránce, když jsem se před chvílí vrátil.“

„Ježíši. Ježíši Kriste,“ řekl Queems. V obličeji se mu zračil podivně napjatý výraz účasti, který Hallorann důvěrně znal. Byl to výraz soucitu bílého muže, který si myslí, že vychází dobře s barevnými, a teď je postaven před skutečnost, že obětí toho neštěstí byl černoch nebo jeho bájný černý syn.

„No jo, no dobře, to musíte jet,“ řekl Queems. „Baedecker to za vás ty tři dny může vzít. A pikolík taky vypomůže.“

Hallorann přikývl a zachovával vážnou tvář, přestože se při představě Baedeckera s vypomáhajícím pikolíkem musel uvnitř zasmát. U pikolíka nebylo jisté, že se hned napoprvé trefí do záchodové mušle, i když měl zrovna dobrý den.

„Chci vám vrátit plat za tenhle tejden,“ řekl Hallorann. „Celej. Vím, jaký starosti vám tím nadělám, pane Queemsi.“

Queemsův výraz byl ještě napjatější; vypadal, jako by mu v krku uvízla rybí kost. „O tom si můžeme promluvit později. Jděte se sbalit. Řeknu to Baedeckerovi. Mám vám rezervovat letenku?“

„Ne, pane, to si obstarám sám.“

„Tak dobře.“ Queems vstal, účastně se uklonil a nadechl se kouře stoupajícího z kentky. Rozkašlal se, až mu jeho bílý úzký obličej zrudl námahou. Hallorann se musel hodně přemáhat, aby si uchoval vážnou tvář. „Doufám, že všechno dobře dopadne, Dicku. Zavolejte, až se něco dozvíte.“

„Zavolám.“

Potřásli si přes stůl rukama.

Hallorann stačil dojít do přízemí až k pokojům personálu, než v něm explodoval mohutný smích, který mu otřásal hlavou. Stále se ještě smál a otíral si slzící oči kapesníkem, když k němu znovu dolehla vůně pomerančů, silná a dusivá, a za ní následoval úder do hlavy, pod jehož silou opilecky zavrávoral a narazil na růžovou zeď (!!! PROSÍM PŘIJĎ DICKU PROSÍM PŘIJĎ PŘIJĎ RYCHLE!!!) Za chvíli se trochu vzpamatoval a přinejmenším se cítil schopný vystoupit po vnějším schodišti ke svému bytu. Klíč si nechával pod pletenou rákosovou rohožkou. Když se pro něj shýbal, něco mu vypadlo z náprsní kapsy a s plesknutím přistálo na podlaze. Jeho mysl byla stále natolik zaměstnána tím hlasem, který mu prochvíval celou hlavou, že chvíli dokázal jen prázdně zírat na modrou obálku, která mu naprosto nic neříkala.

Pak ji obrátil. Podivným černým pavoučím písmem na ní stálo POSLEDNÍ VŮLE.

(Pane Bože, tak takhle to je?)

Nevěděl. Ale mohlo to tak být. Celý týden mu myšlenka na vlastní konec lpěla na mysli jako… no, jako…

(No tak to vyslov) zlápředtucha.

Smrt? Na chvíli před ním vyvstal celý jeho život. Ne v časové lince, v celé délce, ani ne topograficky, se všemi výšinami a propastmi, jimiž si třetí syn paní Hallorannové prošel, ale jeho stávající život. Martin Luther King jim říkal nedlouho předtím, než ho vrahova kulka srazila do mučednického hrobu, že už stanul na hoře. Dick tohle říct nemohl.

Nezlezl žádnou horu, ale po letech úporného úsilí se dostal na slunnou náhorní plošinu. Měl dobré přátele. Měl veškerá doporučení, která by mu zajistila práci kdekoliv. Když potřeboval ženskou, dokázal si najít přítelkyni, která se na nic neptala a nedělala kolem toho zbytečné ciráty. Smířil se s barvou své pleti – šťastně se s ní smířil. Bylo mu přes šedesát a díkybohu byl stále v kondici.

Vsadí tohle všechno – svůj život – pro tři bílé lidi, které ani nezná?

Ale tohle je lež, ne?

Toho chlapce znal. Rozuměli si tak dobře, jak si mnohdy nerozumějí dobří přátelé ani po čtyřiceti letech. Znal toho chlapce a ten chlapec znal jeho, protože měli oba v hlavách něco jako světlomet, něco, o co neusilovali, co jim bylo prostě dáno.

(Ale ne, ty máš jen baterku, to on má světlomet.)

Někdy bylo tohle světlo, tahle zář, docela dobrá věc. Člověk si mohl vsadit na koně, nebo, jak říkal ten chlapec, mohl prozradit tatínkovi, kde je jeho kufr, který tak dlouho postrádá. Ale tohle byl jen takový nálev, salátový dresink, pod nímž byla podivná pachuť, jako by salát byl z hořkých okurek. Člověk cítil bolest a smrt a slzy. A teď byl chlapec uvázaný k tomu místu, a on za ním musel jít. Pro toho chlapce. Když s ním mluvil, měl pocit, že se odlišují jen barvou pleti. Takže půjde. Udělá, co může, protože kdyby to neudělal, chlapec by zemřel přímo v jeho hlavě.

Ale protože byl jen člověk, nemohl se ubránit myšlence, že ho raději nikdy neměl potkat.

(Začala vstávat a jít po něm.)

Házel si šaty do cestovní kabely, když mu na mysli vytanula ta myšlenka a zmrazila ho silou vzpomínky, tak jako vždycky, když k němu dolehla. Snažil se na to myslet co nejméně.

Ta pokojská, jmenovala se Delores Vickeryová, byla hysterka. Vyžvanila některé věci dalším pokojským, a co horšího, i některým hostům. Když se to doneslo k Ullmanovi, a to mohla ta pitomá slepice předpokládat, vyhodil ji na hodinu. Přiběhla v slzách k Hallorannovi, ne proto, že byla vyhozená, ale pro to, co viděla v tom pokoji ve druhém patře. Šla na dvěstěsedmnáctku vyměnit ručníky, říkala, a tam byla ta paní Masseyová; ležela mrtvá ve vaně. To bylo samozřejmě nemožné. Paní Masseyovou předchozího dne diskrétně odvezli a v tu dobu už byla na cestě do New Yorku – v nákladním voze, místo ve vagónu první třídy, jak byla zvyklá.

Hallorann neměl Delores moc rád, ale šel se tam ten večer podívat. Pokojská byla třiadvacetiletá holka olivové pleti, která vypomáhala koncem sezóny, kdy byl větší klid, jako servírka. Hallorann odhadoval, že je mírně osvícená, že tak trochu poblikává. Mohl k nim na večeři přijít nějaký šupák v omšelém saku se svými kumpány a Delores je celý večer obsluhovala u jednoho ze svých stolů a ten šupák jí nechal pod talířem desetidolarovku, která už sama o sobě byla urážkou obsluhy, ale ještě horší bylo, že Delores po ní chňapla. Byla to líná flákačka, která pracovala pod člověkem, který flákače nesnášel. Sedávala v komoře s prádlem, četla náboženský časopis, pokuřovala, ale kdykoliv přišel Ullman na jednu ze svých neohlášených inspekcí (a běda holce, kterou nachytal, že dává odpočívat nohám), vždycky ji našel v pilné práci. Časopis měla schovaný mezi prádlem na nějaké vysoké polici a popelník zastrčený v kapse uniformy. Ano, pomyslel si Hallorann, byla to povalečka a špindíra a ostatní holky štvala, ale měla ten občasný záblesk. Vždycky jí to ještě dodalo sebevědomí, ale dvěstěsedmnáctka ji vyděsila natolik, že byla ráda, když jí Ullman předal propouštěcí papíry a ona mohla zmizet.

Ale proč přišla za ním? Osvícený k osvícenému sedá, pomyslel si Hallorann a usmál se té parafrázi.

A tak šel toho večera nahoru a zašel do toho pokoje, který měl být následujícího dne znovu obsazený. Použil univerzálního klíče z kanceláře. Kdyby ho byl tehdy přistihl Ullman, následoval by Delores Vickeryovou do řad nezaměstnaných.

Sprchový závěs kolem vany byl zatažený. Hallorann jej odhrnul, ještě než ho mohla dostihnout předtucha, co za ním bude. Paní Masseyová, nafouklá a rudá, ležela bezduše ve vaně, která byla zpola naplněná vodou. Stál tam a díval se na ni a v hrdle cítil zběsilý tep. V Overlooku bylo ještě pár dalších věcí: v nepravidelných intervalech se mu vracel zlý sen – obsluhoval na nějakém maškarním plese ve společenském sále Overlooku a při pokynu k odmaskování ukázali všichni obličeje a byly to obličeje tlejícího hmyzu – a pak tu byla ta zvířata vystříhaná z keřů. Dvakrát nebo třikrát je zahlédl v pohybu, i když jen mírném. Ten pes jako by chvílemi seděl, chvílemi se hrbil, a ti lvi jako by se pohybovali dopředu a ohrožovali ty uličníky na hřišti. Minulý rok v květnu ho Ullman poslal na půdu pro ozdobné krbové náčiní, které teď stálo u krbu v hale. Když byl nahoře, všechny tři žárovky zhasly a on pak nemohl najít cestu k padacím dveřím. Neurčitou dobu klopýtal a tápal kolem sebe a byl stále blíže a blíže panice. Otloukal si holeně o různé bedny a narážel do věcí se sílícím pocitem, že se za ním něco ve tmě plíží. Nějaké obrovské a děsivé stvoření, které vystoupilo odněkud z trámoví, když zhasla světla. A když už doslova zakopl o obrubeň padacích dveří, co nejrychleji slezl dolů a nechal dveře otevřené, zející temnotou a skrytým nepořádkem. Měl pocit, že taktak unikl nějaké pohromě. Za nějakou chvíli přišel Ullman do kuchyně a upozornil ho, že nechal nahoře otevřené dveře a rozsvícená světla. Myslí si snad Hallorann, že si hosté budou chtít na půdě hrát honbu za pokladem? Myslí si, že elektřina je zadarmo?

A měl podezření – ne, byl si skoro jistý – že někteří hosté také něco viděli nebo slyšeli. Za ty tři roky, co tu pracoval, bylo prezidentské apartmá zadané devatenáctkrát. Šest hostů odjelo z hotelu předčasně a někteří z nich vypadali znatelně špatně. Další hosté opustili stejně spěšně další pokoje. Jednoho večera ve čtyřiasedmdesátém, když padal soumrak, podlehl jeden muž, nositel Bronzové a Stříbrné hvězdy z Koreje (nyní seděl ve správní radě tří důležitých společností a říkalo se o něm, že vyhodil z práce jednoho velice známého televizního moderátora), hysterickému záchvatu na trávníku před hotelem. Během svého zaměstnání v Overlooku napočítal nejmíň deset dětí, které si prostě odmítly hrát na hřišti. Jedna holčička dostala záchvat, když si hrála v betonové prolézačce, ale Hallorann nevěděl, jestli to může přičítat strašidelné pověsti Overlooku – říkalo se, že ta holčička, jediná dcera krásné filmové herečky, byla evidovaná epileptička a ten den si prostě zapomněla vzít lék.

Takže když tam tak stál nad mrtvolou paní Masseyové, byl vystrašený, ale ne úplně vyděšený. Nebylo to tak zcela nečekané. Hrůza ho zachvátila, až když otevřela oči a odhalila prázdné stříbrné panenky a zašklebila se na něj. Hrůza ho zachvátila, když začala vstávat a jít po něm.

Utekl s rozbušeným srdcem a necítil se dobře, ani když za sebou zabouchl a zamkl dveře. Teď, když zapínal leteckou kabelu, si připustil, že se v Overlooku necítil dobře nikdy.

A teď ten chlapec – volá, křičí o pomoc.

Hallorann se podíval na hodinky. Bylo půl šesté odpoledne. Když už šel ke dveřím, vzpomněl si, že v Coloradu, zvláště v horách, bude teď tuhá zima, a vrátil se k šatníku. Z igelitového pouzdra, které měl z čistírny, vytáhl zimní kabát s beránkem a přehodil si jej přes ruku. Byl to jediný zimní kus oděvu v jeho garderobě. Pozhasínal všechna světla a rozhlédl se kolem sebe. Zapomněl na něco? Ano. Na jednu věc. Vytáhl z náprsní kapsy poslední vůli a položil ji na okraj toaletky se zrcadlem. Když bude mít štěstí, po návratu si ji zase může vzít k sobě.

Když bude mít štěstí.

Vyšel z bytu, zamkl za sebou dveře, dal klíč pod rákosovou rohožku a seběhl dolů ke svému otevřenému cadillacu.

Když byl Hallorann v polovině cesty na miamské letiště, dost daleko od telefonu, který Queems se svými patolízaly odposlouchával, zastavil u nákupního střediska Laundromat a zavolal United Airlines. Letadlo do Denveru?

Jedno letí v 18:36. Stihne ho pán?

Hallorann se podíval na hodinky, které ukazovaly 18:02, a řekl, že by to mohl stihnout. Jsou ještě nějaká volná místa?

Hned se na to podívám.

Ve sluchátku to luplo a ozval se sacharínový hlas Montavaniho, který měl volajícímu zpříjemnit čekání. Ale nezpříjemnil. Hallorann přešlapoval z jedné nohy na druhou a pozoroval střídavě hodinky a mladou dívku se spícím dítětem na zádech, která vykládala nákupní vozík. Určitě se bála, že přijde domů pozdě, spálí se jí pečeně a její manžel – Mark? Mike? Matt? – se rozzlobí.

Uběhla minuta. Dvě. Už začal uvažovat o tom, že odjede a zkusí to naslepo, když se znovu ozval hlas telefonistky. Měla jedno volné místo, zrušení rezervace. Bylo v první třídě. Nevadí mu to?

Ne. Chce je.

Bude platit v hotovosti nebo úvěrovou kartou?

V hotovosti, děvče, v hotovosti.

A jméno –?

Hallorann, se dvěma l dvěma n. Za chvíli jsem tam.

Zavěsil a spěchal k východu. Jednoduché myšlení té dívky s vozíkem, která se bála o svou pečeni, k němu bez ustání doléhalo, až myslel, že se zblázní. Někdy to tak bylo – zničehonic zachytil myšlenku, jedinou myšlenku, naprosto čistou a jasnou… a obvykle naprosto bezvýznamnou.

Málem to stihl.

Hnal se na letiště stotřicítkou, když ho zastavil floridský policajt.

Hallorann zajel k okraji silnice, stáhl okénko a otevřel ústa, aby podal vysvětlení policajtovi, který si listoval ve svém zápisníku.

„Já vím,“ řekl policajt beze spěchu. „Pohřeb v Clevelandu. Váš otec. Svatba v Seattlu. Vaše sestra. Oheň v San Jose, kterej zničil cukrárnu vašeho dědečka. Nějakej opravdu milej kambodžskej komunista, kterej čeká u úschovny na newyorským letišti. Já tuhle silnici u letiště miluju. Už ve škole jsem měl nejradši pohádky.“

„Poslyšte, pane, můj syn je –“

„Jediná část pohádky, kterou nedokážu odhadnout dopředu,“ řekl policajt a nalistoval si v zápisníku čistou stránku, „je číslo řidičáku a techničáku toho motoristickýho bajkaře, kterej mi tu dělá přestupky. Tak buďte hodnej chlapec a ukažte mi to.“

Hallorann se zahleděl do policajtových chladných modrých očí, zvážil, jestli stojí za to mu vyprávět o synovi v kritické situaci, a usoudil, že by mu to mohlo jen uškodit. Tenhle polda nebyl žádný Queems. Vytáhl peněženku.

„Výborně,“ řekl policajt. „Tak ukázal byste mi ty papíry, prosím? Musím se podívat, jakej bude mít tahle báchorka konec.“

Hallorann beze slova vytáhl řidičský a technický průkaz a podal je dopravnímu policajtovi.

„No, dobrý. Dokonce tak dobrý, že si zasloužíte dáreček.“

„Jakej?“ zeptal se Hallorann s nadějí v hlase.

„Až si zapíšu ty čísla, nechám vás nafouknout takovej malej balónek.“

„Ježíšmarjá,“ zavyl Hallorann. „Pane, moje letadlo –“

„Pšt,“ řekl dopravní policajt. „Nezlobte mě.“

Hallorann zavřel oči.

K přepážce letecké společnosti se dostal v 18:49 a doufal, že let byl odložen. Ale nemusel se ani ptát. Na tabuli s odlety nad přicházejícími cestujícími stálo, že letadlo do Denveru, které mělo odletět v 18:36 východního času, odletělo v 18:40. Před devíti minutami.

„Doprdele,“ řekl Dick Hallorann.

A náhle znovu ucítil vůni pomerančů, plnou a sytou, a sotva stačil doběhnout na záchod, než to přišlo, ohlušující a strašlivé:

(!!! DICKU PROSÍM PŘIJĎ DICKU PROSÍM PROSÍM PŘIJĎ!!!)

Дата добавления: 2015-10-26