Mluvil pak dlouho o tom, jak si Tomáše váží. Všichni na jeho ministerstvu litují, že chirurg takového formátu musí předpisovat na předměstském středisku aspiriny. Dával mu nepřímo najevo, že policie, i když to nemůže říci nahlas, nesouhlasí s příliš drastickým způsobem, jak jsou odstraňováni odborníci ze svých míst.
Tomáše už dlouho nikdo nepochválil, takže poslouchal velmi pozorně obtloustlého muže, a byl překvapen, jak je přesně a do podrobností informován o jeho odborných úspěších. Jak je člověk bezbranný proti lichocení! Tomáš se nemohl ubránit, aby bral vážně, co člověk z ministerstva říká.
Ale nebylo to jen z ješitnosti. Bylo to ještě víc z nezkušenosti. Sedíte-li tváří v tvář někomu, kdo je milý, uctivý, zdvořilý, je velmi těžko si neustále uvědomovat, že nic z toho, co říká, není pravda, že nic není myšleno upřímně. Nevěřit (ustavičně a systematicky, bez chvíle zaváhání) si vyžaduje obrovského úsilí a také tréninku, to jest častých policejních výslechů. Tento trénink Tomášovi chyběl.
Muž z ministerstva pokračoval: "My víme, pane doktore, že jste měl v Curychu výborné postavení. A my velmi oceňujeme, že jste se vrátil. To od vás bylo krásné. Věděl jste, že vaše místo je tady." A pak dodal, jako by něco Tomášovi vyčítal: "Ale vaše místo je u operačního stolu!"
"Já s vámi souhlasím," řekl Tomáš.
Byla krátká pauza a muž z ministerstva pak řekl zarmouceným hlasem: "Ale řekněte mi, pane doktore, vy si skutečně myslíte, že by se měly komunistům vypíchat oči? Nezdá se vám divné, že to říkáte právě vy, který jste už tolika lidem vrátil zdraví?"
"To je přece úplný nesmysl," bránil se Tomáš. "Přečtěte si přesně, co jsem napsal."
"Já jsem to četl," řekl muž z ministerstva vnitra hlasem, který chtěl být velice smutný.
"A napsal jsem snad, že se mají komunistům vypíchat oči?"
"Všichni to tak pochopili," říkal muž z ministerstva a jeho hlas byl čím dál smutnější.
"Kdybyste četl ten text celý, jak jsem ho napsal, nemohlo by vás to napadnout. Vyšel trochu zkrácen."
"Cože?" zbystřil sluch muž z ministerstva. "Oni nepublikovali váš text tak, jak jste ho napsal?"
"Zkrátili ho."
"Hodně?"
"Asi o třetinu."
Muž z ministerstva se zdál být upřímně pohoršen: "To ovšem nebyla čestná hra z jejich strany."
Tomáš pokrčil rameny.
"Měl jste se ohradit! Měl jste okamžitě žádat opravu!"
"Vždyť vzápětí nato přišli Rusové. Měli jsme všichni jiné starosti," řekl Tomáš.
"Proč si mají o vás lidé myslit, že jste vy, lékař, chtěl, aby někdo bral lidem zrak?"
"Prosím vás, ten můj článek byl otištěn někde vzadu mezi dopisy. Nikdo si ho ani nevšiml. Právě jen ruská ambasáda, které přišel vhod."
"Neříkejte to, pane doktore! Sám jsem mluvil s mnoha lidmi, kteří o vašem článku mluvili a divili se, že jste ho mohl napsat. Ale teď jsou mi věci mnohem jasnější, když jste mi vysvětlil, že článek nevyšel tak, jak jste ho napsal. To oni vás k němu vyzvali?"
"Ne," řekl Tomáš, "sám jsem jim ho poslal."
"Vy se s těmi lidmi znáte?"
"S kterými?"
"Co otiskli váš článek."
"Ne."
"Nikdy jste s nimi nemluvil?"
"Jednou mne pozvali do redakce."
"Proč?"
"Kvůli tomu článku."
"A s kým jste mluvil?"
"S nějakým redaktorem."
"Jak se jmenoval?"
Teď teprve Tomáš pochopil, že je vyslýchán. Zdálo se mu najednou, že může každým slovem uvést někoho do nebezpečí. Znal ovšem jméno toho redaktora, ale zapřel to: "Nevím."
"Ale pane doktore," řekl muž tónem plným pohoršení nad Tomášovou neupřímností: "přece se vám představil!"
Je to tragikomické, jak právě naše dobrá výchova se stala spojencem policie. Neumíme lhát. Imperativ "mluv pravdu!", který nám vštěpovala maminka a tatínek, účinkuje tak automaticky, že se stydíme za svou lež i před policajtem, který nás vyslýchá. Je pro nás jednodušší hádat se s ním, urážet ho (což nemá vůbec žádný smysl) než mu lhát do očí (což je to jediné, co máme dělat).
Když mu muž z ministerstva vytkl neupřímnost, Tomáš si připadal málem vinen; musil překonávat jakousi zábranu, aby trval dále na své lži: "Asi se mi představil," řekl, "ale protože mi jeho jméno nic neříkalo, hned jsem ho zapomněl."
"Jak vypadal?"
Redaktor, s nímž tehdy jednal, byl malý a měl krátce na ježka ostříhané světlé vlasy. Tomáš se snažil volit údaje právě opačné: "Byl vysoký. Měl dlouhé černé vlasy."
"Aha," řekl muž z ministerstva, "a velkou bradu!"
"Ano," řekl Tomáš.
"Trochu schýlený."
"Ano," souhlasil ještě jednou Tomáš a uvědomil si, že právě teď muž z ministerstva už identifikoval, o koho jde. Tomáš nejenom že udal nějakého ubohého redaktora, ale jeho udání je ještě ke všemu falešné.
"Ale proč vás pozval? O čem jste mluvili?"
"Šlo jim o nějakou změnu ve slovosledu."
Znělo to jako směšná vytáčka. Muž z ministerstva se znovu pohoršeně divil, že mu Tomáš nechce říkat pravdu: "Ale pane doktore! Před chvílí jste tvrdil, že vám váš text o třetinu zkrátili a teď říkáte, že s vámi diskutovali o změně slovosledu! To přece není logické!"
Tomášovi se hned odpovídalo lépe, protože to, co říkal, byla naprostá pravda: "Není to logické, ale je to tak," smál se: "Požádali mne, abych jim dovolil Změnit v jedné větě slovosled a pak třetinu vynechali."
Muž z ministerstva znovu vrtěl hlavou, jako by nemohl pochopit takové nemorální jednání a řekl: "To nebylo korektní jednání od těch lidí vůči vám."
Dopil sklenku vína a uzavřel: "Pane doktore, stal jste se obětí manipulace. Bylo by škoda, abyste na to doplatil vy i vaši pacienti. My jsme si, pane doktore, velmi dobře vědomi vašich kvalit. Podíváme se, co by se s tím dalo dělat."
Podal Tomášovi ruku a srdečně mu s ní třásl. Pak odešli z hospody každý do svého auta.
--- 6. ---
Tomáš upadl po tom setkání do strašné nálady. Vyčítal si, že přistoupil na žoviální tón rozhovoru. Když už neodmítl s policistou mluvit (nebyl na takovou situaci připraven, nevěděl, co mu zákon dovoluje a co ne), měl aspoň odmítnout pít s ním v hospodě víno jako s přítelem! Co kdyby ho viděl někdo, kdo toho člověka zná? Musil by usoudit, že Tomáš je ve službách policie! A proč mu vůbec říkal, že jeho článek byl zkrácen? Proč mu dával naprosto zbytečně tuhle informaci? Byl se sebou skrz naskrz nespokojen.
O čtrnáct dnů později muž z ministerstva přišel opět. Chtěl jít jako posledně ho hospody naproti, ale Tomáš ho prosil, aby zůstali v ordinaci.
"Já vám rozumím, pane doktore," usmál se.
Tato věta Tomáše upoutala. Muž z ministerstva promluvil jak šachista, který potvrzuje soupeři, že v předchozím tahu udělal chybu.
Seděli naproti sobě na židlích a byl mezi nimi Tomášův psací stůl. Asi po deseti minutách, během nichž mluvili o epidemii chřipky, která právě řádila, muž řekl: "Přemýšleli jsme o vašem případu, pane doktore. Kdyby šlo jenom o vás, věci by byly jednoduché. Ale musíme brát ohled na veřejné mínění. Ať už jste chtěl nebo nechtěl, přispěl jste svým článkem k antikomunistické hysterii. Nezapírám vám, že jsme dostali dokonce návrh, abyste byl pro svůj článek pohnán před soud. Je na to paragraf. Veřejné podněcování k násilí."
Muž z ministerstva se odmlčel a díval se Tomášovi do očí. Tomáš pokrčil rameny. Muž nasadil opět chlácholivý tón: "My jsme ten návrh odmítli. Ať je vaše odpovědnost jakákoli, je v zájmu společnosti, abyste pracoval tam, kde se vaše schopnosti nejlépe uplatní. Váš primář si vás velice váží. A máme zprávy i od vašich pacientů. Vy jste velký specialista, pane doktore! Nikdo nemůže žádat po lékaři, aby se vyznal v politice. Nechal jste se napálit. Mělo by se to dát do pořádku. Proto jsme vám chtěli navrhnout text prohlášení, který byste podle našeho názoru měl dát k dispozici novinám. My už bychom se postarali, aby byl uveřejněn v pravý čas," a podával Tomášovi papír.
Tomáš četl, co tam bylo napsáno, a zděsil se. To bylo mnohem horší, než co po něm před dvěma lety žádal jeho primář. To nebylo jen naprosté odvolání článku o Oidipovi. Zde byly věty o lásce k Sovětskému svazu, o věrnosti komunistické straně, zde bylo odsouzení intelektuálů, kteří prý chtěli zemi přivést k občanské válce, ale hlavně tu byla denunciace redaktorů z týdeníku spisovatelů i se jménem dlouhého a shrbeného redaktora (Tomáš se s ním nikdy nesetkal, ale znal jeho jméno i fotografii), kteří vědomě zneužili jeho článku, aby mu dali jiný smysl a proměnili v kontrarevoluční výzvu; byli prý příliš zbabělí, aby takový článek napsali sami, a chtěli se schovat za naivního lékaře.
Muž z ministerstva viděl zděšení v Tomášových očích. Shýbl se a plácl ho pod stolem přátelsky do kolena: "Pane doktore, to je jenom návrh! Vy si to rozmyslíte a kdybyste chtěl nějakou formulaci změnit, samozřejmě se o tom můžeme dohodnout. Je to konec konců váš text!"
Tomáš vracel papír policistovi, jako by se ho bál mít ještě o vteřinu déle ve svých rukou. Vypadalo to téměř, jako by si myslil, že na něm někdo někdy bude hledat otisky jeho prstů.
Místo aby si papír vzal, muž z ministerstva rozpažil v hraném údivu ruce (bylo to stejné gesto, jímž papež žehná z balkónu davům): "Ale pane doktore, proč mi to vracíte? Jen si to nechte. Promyslete si to v klidu doma."
Tomáš vrtěl hlavou a držel papír trpělivě v natažené ruce. Muž z ministerstva přestal napodobovat žehnajícího papeže a papír si musil nakonec vzít.
Tomáš mu chtěl říci velmi energicky, že nikdy žádný text nenapíše a nepodepíše. V poslední chvíli však změnil tón. Řekl mírně: "Nejsem přece negramotný. Proč bych podepisoval něco, co jsem sám nenapsal?"
"Dobře, pane doktore, můžeme zvolit opačný postup. Napíšete to nejdříve vy sám a pak se teprve na to podíváme spolu. To, co jste četl, vám mohlo sloužit alespoň, jako vzor."
Proč Tomáš hned rázně neodmítl policistův návrh? Prolétla mu hlavou asi tato úvaha: Kromě toho, že podobná prohlášení mají demoralizovat celý národ (v tom tkví zřejmě generální ruská strategie), policie sleduje v jeho případě pravděpodobně i nějaký konkrétnější cíl: je možné, že připravují proces s redaktory týdeníku, do něhož Tomáš napsal svůj článek. Je-li tomu tak, potřebují Tomášovo prohlášení jako důkaz k přelíčení i jako součást tiskové kampaně, kterou budou proti redaktorům vést. Když teď zásadně a energicky odmítne, vystavuje se nebezpečí, že policie nechá uveřejnit připravený text i s jeho falešným podpisem. Žádné noviny by nikdy neuveřejnily jeho dementi! Nikdo na celém světě by neuvěřil, že to nenapsal ani nepodepsal! Pochopil už, že lidé jsou příliš šťastni, když vidí druhého v mravním ponížení, než aby si takové potěšení nechali kazit jeho vysvětlováním.
Tím, že dal policii naději, že sám nějaký text napíše, získal čas. Hned nazítří podal písemnou výpověď z místa. Předpokládal (správně), že ve chvíli, kdy dobrovolně sestoupí na nejnižší místo společenského žebříčku (kam v té době sestoupily ostatně tisíce intelektuálů z jiných oborů), policie nad ním ztratí moc a přestane se o něho zajímat. Za takových okolností už nebudou moci žádný text s jeho prohlášením otisknout, protože by to bylo naprosto nevěrohodné. Hanebná veřejná prohlášení jsou totiž vždycky spjata s postupem a nikoli s pádem podepsaných.
Lékaři jsou však v Čechách státní zaměstnanci a stát je ze svých služeb může propustit a nemusí. Úředník, se kterým Tomáš jednal o své výpovědi, ho znal podle jména a vážil si ho. Přemlouval ho, aby své místo neopouštěl. Tomáš si náhle uvědomil, že vůbec není jisté, že se rozhodl správně. Ale cítil se už vázán ke svému rozhodnutí jakýmsi slibem věrnosti a stál na svém. A tak se stal umývačem oken.
--- 7. ---
Když odjížděl před lety z Curychu do Prahy, Tomáš si tiše říkal "es muss sein!" a myslil přitom na svou lásku k Tereze. Ale už téhož dne v noci začal pochybovat, zda to opravdu musilo být: uvědomil si, že ho k Tereze dovedl jen řetěz směšných náhod, které se mu udály před sedmi lety (ischias jeho šéfa byl na jejich počátku) a že jen díky nim se nyní vrací do klece, z níž nebude úniku.
Znamená to, že v jeho životě žádné "es muss sein!", žádná velká nutnost nebyla? Myslím, že přece jen byla. Nebyla to láska, bylo to povolání. K lékařství ho nepřivedla ani náhoda, ani rozumový kalkul, nýbrž hluboká vnitřní touha.
Pokud je vůbec možné lidi dělit do nějakých kategorií, pak tedy podle těchto hlubokých tužeb, které je orientují k té či oné celoživotní činnosti. Každý Francouz je jiný. Ale všichni herci na celém světě se sobě podobají, v Paříži, v Praze, i v posledním okresním divadle. Herec je ten, kdo od dětství souhlasí, aby se celý život vystavoval anonymnímu publiku. Bez tohoto základního souhlasu, který nemá nic co dělat s talentem, který je něčím hlubším než talent, se nemůže stát hercem. Podobně lékař je ten, kdo souhlasí, že se bude celý život a do všech důsledků obírat lidskými těly. Tento základní souhlas (a nikoli talent a zručnost) mu umožňují, aby v prvním ročníku vstoupil do pitevního sálu a o šest let později byl lékařem.
Chirurgie dovádí základní imperativ lékařského povolání až k extrémní hranici, kde se lidské dotýká božského. Když uhodíte někoho obuškem silně po hlavě, skácí se a přestane navždycky dýchat. Jednou by však stejně přestal dýchat. Taková vražda jen o málo předejde, co by Bůh o něco později zařídil sám. Bůh, dá se předpokládat, počítal s vraždou, ale nepočítal s chirurgií. Netušil, že se někdo opováží vstrčit ruku dovnitř mechanismu, který on vymyslil, zahalil pečlivě do kůže, zapečetil a uzavřel před očima člověka. Když Tomáš poprvé nasadil skalpel na kůži může spícího v narkóze a potom rozhodným gestem tu kůži proťal a rozparoval rovným a přesným tahem (jako by to byl kus neživé látky, kabát, sukně, záclona), zažil krátký ale intenzivní pocit svatokrádeže. Ale právě to ho přitahovalo! To bylo to "es muss sein!" hluboce v něm zakořeněné, ke kterému ho nedovedla žádná náhoda, žádný primářův ischias, nic vnějšího.
Ale jak je tedy možné, že se něčeho tak hlubokého zbavil tak rychle, energicky a lehce?
Odpověděl by nám, že to udělal proto, aby ho policie nezneužila. Ale upřímně řečeno, i když by to bylo teoreticky možné (a i když se takové případy staly), nebylo příliš pravděpodobné, že by policie dala uveřejnit falešné prohlášení s jeho podpisem.
Člověk má ovšem právo obávat se i nebezpečí, jež jsou málo pravděpodobná. Připusťme to. Připusťme i to, že se hněval sám na sebe, na svou neobratnost a že se chtěl vyhnout dalším stykům s policií, které by v něm zvyšovaly jeho pocit bezmoci. A připusťme i to, že už svého povolání stejně pozbyl, protože mechanická práce na středisku, kde předpisoval aspiriny, neměla s jeho představou lékařství nic společného. Přesto všechno mi prudkost jeho rozhodnutí připadá zvláštní. Neskrývá se za ní ještě něco jiného, hlubšího, co unikalo jeho rozumové úvaze?
--- 8. ---
I když si kvůli Tereze zamiloval Beethovena, Tomáš se v hudbě moc nevyznal a pochybuji, že znal skutečnou historii slavného Beethovenova motivu "muss es sein? es muss sein!".
Bylo to tak: nějaký pan Dembscher dlužil Beethovenovi padesát forintů a skladatel, který byl věčně bez peněz, ho o ně upomenul. "Muss es sein?" vzdychl nešťastně pan Dembscher a Beethoven se bujaře zasmál: "Es muss sein!" a hned ta slova a jejich melodii zapsal do not a složil na ten realistický motiv malou skladbičku pro čtyři hlasy: tři hlasy zpívají "es muss sein, es muss sein, ja, ja, ja," musí to být, musí to být, ano, ano, ano a třetí hlas dodává: "heraus mit dem Beutel!" vytáhni pěkně portmonku!
Stejný motiv se stal o rok později základem čtvrté věty jeho posledního kvarteta opus 135. Tehdy už Beethoven nemyslil na Dembscherovu portmonku. Slova "es muss sein!" mu zněla čím dál slavnostněji, jako by je pronášel sám Osud. V jazyku Kantově i "dobrý den!", patřičně vysloveno, může nabýt podoby metafyzické teze. Němčina je jazyk těžkých slov. "Es muss sein!" nebyla už žádná legrace ale "der schwer gefasste Entschluss".
Beethoven proměnil tedy žertovnou inspiraci v závažný kvartet, vtip v metafyzickou pravdu. Je to zajímavý příběh o změně lehkého v těžké (tedy podle Parmenida: o změně pozitivního v negativní). Kupodivu, taková proměna nás nepřekvapuje. Pohoršilo by nás naopak, kdyby byl Beethoven proměnil závažnost svého kvartetu v lehký vtip čtyřhlasého kánonu o Dembscherově portmonce. Jednal by přitom zcela v duchu Parmenidově: proměnil by těžké v lehké, tedy negativní v pozitivní! Na počátku (jako nedokonalá skica) by byla velká metafyzická pravda a na konci (jako dokonalé dílo) by byl lehoučký žert! Jenomže my už neumíme myslit jako Parmenides.
Zdá se mi, že ono agresivní, slavnostní, přísné "es muss sein!" už dávno tajně Tomáše dráždilo a že v něm existovala hluboká touha proměnit v Parmenidově duchu těžké v lehké. Vzpomeňme na to, jak kdysi v jedné jediné chvíli se odmítl navždycky vidět se svou první ženou i se synem a jak přijal s pocitem úlevy, že se s ním rozešli oba rodiče. Co to bylo jiného než prudké a ne zcela rozumové gesto, jímž odvrhl to, co se mu prohlašovalo jako těžká povinnost, jako "es muss sein!"?
Tehdy to ovšem bylo "es muss sein!" vnější, uložené společenskými konvencemi, kdežto "es muss sein!" jeho lásky k lékařství bylo vnitřní. Tím hůř. Vnitřní imperativ je ještě silnější a proto ještě víc volá po revoltě.
Být chirurgem znamená rozříznout povrch věcí a podívat se, co se skrývá uvnitř. Snad právě tato touha vedla Tomáše k tomu, že chtěl poznat, co je na druhé straně za "es muss sein!"; jinak řečeno: co zůstane ze života, když se člověk zbaví toho, co až dosud považoval za své poslání.
Když se však představil dobrosrdečné ředitelce pražských podniků pro čištění výkladních skříní a oken, viděl najednou výsledek svého rozhodnutí ve vší konkrétnosti a neodvratnosti a téměř se polekal. V tomto úleku prožil několik prvních dnů svého nového zaměstnání. Ale když překonal (trvalo to asi týden) zarážející neobvyklost svého nového života, pochopil náhle, že se octl na dlouhých prázdninách.
Дата добавления: 2015-09-29; просмотров: 25 | Нарушение авторских прав
| <== предыдущая лекция | | | следующая лекция ==> |