Bez přehodnocení zakládajících dokumentů KSČM nemůže být tato strana komunistickou

Již jsem o tom nejednou mluvil i na tomto fóru: je třeba si uvědomit a mít neustále, zvláště nyní v souvislosti se čtvrt stoletím, které uplynulo od kontrarevolučních převratů a obnovy kapitalismu, nejen u nás, ale ve většině zemí bývalé světové socialistické soustavy, že bez přehodnocení, ustavujících, zakladatelských dokumentů KSČM, jejichž nosné myšlenkové konstrukce naprosto odporují vědecké, marxisticko-leninské teorii společenského vývoje, zvláště dialekticko-materialistickému pojetí dějin, nemůže se tato strana stát stranou skutečně komunistickou. Ano, tato strana, v důsledku trvale chybných přístupů svého vedení, které tak dogmaticky lpí zejména na programových dokumentech prvních sjezdů této strany, tj. I. olomouckého (říjen 1990), 18. sjezdu KSČS jako federace KSČM a SDL-KSS (listopad 1990), a II. kladenského (prosinec 1992), se nemůže zbavit toho, že se od svého vzniku (již 25 let) potýká s problémem své identity, že je limitována schizoidním stavem, který je určen rozporem mezi jejím názvem, včetně značné části její členské základny a právě její nekomunistickou ideologickou orientací a praktickou, reformistickou politikou.

Konkrétně jde zejména o to, že se KSČM v těchto dokumentech:

(1)   Předně, zcela distancovala od marxismu-leninismu, který byl označen za ideologii „vyjadřující omezené zájmy vládnoucích vrstev“, „privilegovaného postavení řídícího aparátu“. Za ideologii, která prý nahradila „marxistické myšlení“, kdy marxismus-leninismu byl prý především vhodným „ideologicko-propagandistickým nástrojem prosazování a faktického zastírání“ zájmů oněch „vládnoucích vrstev“. (s. 6-7). Analogicky, v zásadě z antikomunistických pozic, argumentují i autoři materiálu „Podklad CSTS k hodnocení minulosti“ (pro jednání Rady CSTS 29. 9. 2014), když s despektem píší o „utilitárním marxismu ruských bolševiků“. Pro přesnost uvádím rozsáhlejší citaci: „Zaostalé Rusko se v sovětských časech snažilo o cestu z barbarství a despotismu, bohužel uskutečňovanou často barbarsko-despotickými metodami. Ruští bolševici nabídli radikální východisko, které bylo spojeno s formováním strany nového revolučního typu a utilitárním výkladem marxismu v podmínkách ruské revoluce a mimořádně nepříznivých podmínek pro budování nové společnosti v zaostalé a poničené zemi“ (s. 4).

Marxismus-leninismus, který byl označen za soustavu ideologických dogmat, by prý měl být nahrazen tak, aby se navázalo na pokrokové, humánní a demokratické tradice v českém, slovenském i světovém myšlení. Konkrétněji řečeno, na odkaz „socialistických teorií Marxem počínaje a ideami současné Socialistické internacionály konče…“ (Dokumenty 18. sjezdu KSČS, s. 49).

(2)   Spolu s tím, když se KSČM přihlásila k základním idejím antikomunistické Socialistické internacionály, distancovala se nejen od marxismu-leninismu, marxisticko-leninské koncepce strany, od předchozího vývoje KSČ, jejích revolučních tradic, zejména bolševizace, ale i od budovatelského, socialistického úsilí, s výjimkou tzv. pražského jara (let 1968-1969), éry perestrojky a listopadové kontrarevoluce, prý „revoluce“, která nám měla být, mj. slovy M. Grebeníčka, „ukradena“.

(3)   Pokud jde o pojetí socialismu, ten v uvedených dokumentech není interpretován z pozic vědeckého komunismu, ale sociálně demokratického, fakticky antikomunistického „demokratického socialismu“:

(a) Jak to formulovaly dokumenty 18. sjezdu KSČS, bylo hlavním obsahem událostí roku 1968 uskutečnění pokusu „o zásadní reformu socialismu“, kdy již tehdejší „Akční program KSČ z dubna 1968 byl, a to nejen komunisty, přijímán jako program demokratického socialismu“;

(b) Rovněž I. sjezd (Olomouc 13.–14. 10. 1990) prezentoval obdobnou formulaci: že je nutné „uznat přínos pražského jara, rehabilitovat reformní komunisty,“ kdy prý bohužel až tato porážka (1989 – Z. K.) vytvořila podmínky a předpoklady“ nejen pro „přerod strany“, ale i pro „renesanci socialismu. Máme tedy historickou povinnost – zbavit ho všeho vulgárního, doktrinářského… uplatnit alternativu demokratického socialismu“ (Dokumenty I. sjezdu KSČM, s. 3-4).

Uvedené formulace, tak jako celá řada dalších, a ony dokumenty prvých sjezdů KSČM jako celek, znemožňují těm, kteří z nich vychází a dogmaticky na nich lpí, aby dokázali objektivně, pravdivě zhodnotit nejen minulost, jak to prokazuje již výše uvedená citace z materiálu CSTS „K hodnocení minulosti“.

K devastaci českého zemědělství

Rudolf Lukášek

Ve svém vystoupení bych chtěl navázat na úvodní slovo M. Formánka, přesněji na tu část, ve které se zmiňuje o zemědělství. Chtěl bych tedy hovořit o zemědělství a potravinářství. Předesílám však, že nejsem ani zemědělec, ani potravinář. Nebudu vás tedy zahrnovat odbornými výrazy či velkým množstvím čísel, statistickými údaji, zahrnujícími celou Českou republiku. Budu mluvit o tom, co vidím kolem sebe v místech, kde se pohybuji a slyším od lidí, kteří pracují v zemědělství, s nimiž se stýkám a mezi kterými žiji. Jedná se především o Trutnovsko, což je podhorská oblast se svými specifickými pro zemědělskou výrobu podmínkami a o Jičínsko, kde jsou ty podmínky samozřejmě jiné. Obdobně mnozí z vás, když se rozhlédnete v místech svého bydliště, byste byli schopni doplnit a potvrdit mé poznatky z ostatních částí naší republiky.

A proč jsem se, ač ne zemědělec, pro toto téma rozhodl? Protože si myslím, že je to vysoce politické téma a naši poslanci zvolení za KSČM a jsou mezi nimi i zemědělští odborníci, by měli v parlamentu k otázkám zemědělství a výrobě potravin vystupovat podstatně razantněji a tyto otázky nastolovat. Nestačí jen konstatovat, že zatímco jsme byli před listopadovým převratem soběstační ve výrobě potravin (jejichž kvalita byla na vysoké úrovni), tak jsme tuto soběstačnost ztratili!

Nejprve tedy k poznatkům z Trutnovska, potvrzujícím údaje uvedené v úvodním slově o poklesu zaměstnanosti v zemědělské výrobě.

Vlastnická struktura zemědělských podniků na okrese Trutnov se ze čtrnácti rozdrobila nejméně na 100 subjektů. Jako samostatný zemědělský podnik je uznáván farmář již od 5 ha zemědělské půdy. Úbytek pracovních míst je s likvidací chovu skotu na mléko a přechodem na extenzivní provozování živočišné výroby enormní. Markantní je to v Horní Olešnici, kde ze 113 zaměstnanců je jich nyní 12, a to hospodaří téměř na celé dřívější výměře! (Pro větší srozumitelnost, až na výjimky, byla zachována jen pracovní místa v rostlinné výrobě). Uváděný pokles zaměstnanosti na čtvrtinu tak není nijak přehnaný. Vzhledem k zaměření okresu na chov skotu a jak je uvedeno ve výše uvedeném příkladu z Horní Olešnice, si myslím, je ten pokles ještě podstatně vyšší!

Uvedené tvrzení si žádá podrobnější vysvětlení. Tedy – z původních deseti zemědělských družstev, tří státních statků a Choustníkova Hradiště se v původní rozloze nezachoval žádný zemědělský subjekt. Z těchto podniků vznikly akciové společnosti, s. r. o. a dále fyzické osoby, které však většinou hospodaří na menších výměrách. Naprostá většina zemědělských podniků se podřídila diktátu dotačních pravidel a změnila výrobní zaměření tak, aby díky dotacím bylo dosahováno maximálního zisku. (Otázku dotací se pokusím vysvětlit později.) V praxi to tedy znamená rezignovat na zemědělskou výrobu a věnovat se tzv. údržbě krajiny, to jest pěstování pouze výnosných plodin, jako je řepka, kukuřice pro bioplynové stanice a podobnou produkci, která nemá s výrobou potravin nic společného. Chov skotu, který do našich podhorských podmínek vždy patřil, byl v podstatě zlikvidován.

Výjimku tvoří snad ZD Dolní Kalná, dnes tedy, a. s., která si jako poslední větší zachovala chov dojných krav a produkce mléka je jejím hlavním příjmem.

ZD Pilníkov se nejprve rozpadlo po vesnicích. Chov krav na mléko byl zlikvidován ve všech. Včetně plemenného stáda s vysokou užitkovostí ve Vlčicích. Nejmodernější stáje v Pilníkově, včetně dojírny a kejdového hospodářství skončily v rozvalinách. Ostatně každý z vás, pokud cestuje po České republice, může na vlastní oči vidět celou řadu kravínů, velkokapacitních mechanizovaných skladováků píce a dalších zemědělských objektů v rozvalinách.

ZD Horní Olešnice, (o kterém jsem se již zmínil), se stalo farmou, a. s. Humburky u Nového Bydžova. Chová jen krávy bez tržní produkce a jen tolik kusů, aby byl nárok na dotace co nejvyšší a naopak náklady co nejnižší.

Na území Čermné a Chotěvic hospodaří EKOMASO, s. r. o., opět se zaměřením na dotace, tedy s povinným minimálním počtem masných krav.

Nyní se pokusím vysvětlit otázku dotací. Státní dotace pro zemědělský podnik jsou vázány na podnikem „obhospodařovanou“ výměru zemědělské půdy a od ní stanovený minimální stav kusů skotu. Mimochodem to vám i vysvětlí, proč můžete občas číst inzeráty typu: „Koupím zemědělskou půdu minimálně 1000 ha“, protože čím větší výměra, tím vyšší dotace. Státní dotace jsou totiž velmi výhodný kšeft. Nejsou ale státní dotace takto zaměřené vlastně zločin? Vždyť potlačují zemědělskou výrobu v České republice a zvyšují závislost na dovozu potravin!

Informace o dotacích se získávají jen obtížně. Údaje se většinou skrývají s odvoláním na ochranu osobních dat. Výše dotací, jak jsem již uvedl, by měla být odvozena od velikosti podniku a obhospodařované půdy. Zdaleka tomu však vždy není! Podnik se musí angažovat především v té „správné“ straně. Přednostně se podporují soukromé osoby a výši jejich dotací se už nikdo pravdu nedozví.

Přesto se podařilo z veřejných zdrojů některé informace získat. Nebudu zde uvádět žádné tabulky, ale např. nejvyšší dotace, kterou získal jeden podnik, činila více než 252 mil. 840 tis. Kč. Deset nejvíce dotovaných podniků si rozdělilo vice než 1 mld. 217 mil. 808 tis. Kč. A když těm deseti přidáme ještě dalších pět, tak jejich celková dotace činila více než 1,5 mld. Kč.

Mohl bych pokračovat uváděním dalších příkladů. Např. ZD Bílá Třemešná, kde živočišná výroba skončila už počátkem devadesátých let minulého století. Dnes tam provozují jen rostlinnou výrobu. ZD Horní Brusnice. Ve významném podniku se specializací na výrobu mléka nezbylo z původního stáda dojnic naprosto nic. Část nejmodernějších stájí byla přestavěna na jatka a výrobnu masných výrobků. Přestavba byla financována jak jinak, především z dotací. Mohl bych pokračovat dalšími informacemi, ale myslím si, že ty již výše uvedené stačí. Jsou věrohodné. V převážné míře jsem čerpal ze zkušeností a znalostí přední zemědělské odbornice Ing. Kovářové, dlouholeté úspěšné předsedkyni ZD.

V úvodu svého vystoupení jsem se zmínil i o Jičínsku, kde coby důchodce, dnes trávím více času než v rodném pohraničí.

Za sousedku tam mám zootechničku Renatu. Obdivuji ji, protože její práce ji musí být koníčkem, jinak by ji nemohla řadu let dělat. Vstávat časně ráno, kolem 4. hodiny, sloužit soboty, neděle, svátky, to by pro mě nebylo! V žádném případě se nejedná o osmihodinovou pracovní dobu! Z rozhovoru s ní vím, že dnešní stav dojnic je zhruba třetinový oproti stavu před převratem. Obdobný pokles zaznamenal i celkový pokles stavu skotu. Z teletníku je hromada ruin. Tu vidím. Vidím i co zbylo z kravína a skladováku píce v Češově a z kravína v Konecchlumí. Hromadu sutě, která zbyla z kravína v Kovači, alespoň odvezli a zůstala jen po něm lebedou zarostlá pláň. Z několika vepřínů na teritoriu ZD Slatiny zbyl jediný. Mimochodem, Renata je jedna ze čtyř, která zbyla asi z 11 zootechniků. To také svědčí o poklesu zaměstnanosti v zemědělství.

V úvodu jsem přiznal, že nejsem zemědělec, že to, co uvádím, jsou poznatky vnímavého pozorovatele. Možná amatérského agronoma. Přímo v sousedství naší zahrady na Jičínsku jsou totiž pole, louky a les. Zemědělskou půdu obdělávalo a vlastně dosud obdělává ZD Slatiny u Jičína. Dříve nositel hrdého názvu a „Řádu práce“. Proč vlastně: „dosud obdělává“? Protože dnes se jmenuje - AGRO Slatiny, a. s.

AGRO Slatiny, a. s., se v rostlinné výrobě také přeorientovalo. Zemědělské družstvo bylo před listopadovým převratem významným pěstitelem cukrové řepy. Dnes ji pěstuje jen zlomek produkce, protože by ji nemělo kam dodávat. Supermoderní cukrovar v Kopidlně nebyl na počátku devadesátých let minulého století ani uveden do provozu a dnes z něho zbývají jen trosky. Zemědělské družstvo bylo producentem zeleniny. V zahradnickém centru mělo vlastní skleníky, kam jsme si my, občané, mohli chodit kupovat sadbu pro vlastní zahrádky. Dnes není po sklenících ani památky a místo nich je zaplevelená pláň. Zeleninu vysoké kvality, celer, zelí, kapustu, květák dodávalo zemědělské družstvo až do Prahy. Když jsem u kravína tehdy viděl květák určený ke zkrmení, protože neprošel vysokým nárokům na kvalitu, tak jsem těm kravám záviděl. Dnes v Kauflandu lepší nenabízejí, a to je z dovozu!

V okolí naší zahrady na polích pěstuje už asi pět let po sobě kukuřici pro bioplynovou stanici. Ta kukuřice je možná geneticky upravená. Než mi přítel vysvětlil, jak to je, jsem se domníval, že normální kukuřice má za každým listem klas, tedy mnoho. Omyl! Maximálně dva klasy na jednom stvolu. Když jsem pak viděl na sousedním poli kukuřici se dvěma klasy za jedním listem a nádory podobné námelu, bylo mi jasné, že tady není něco v pořádku. Zapůsobila genetika? Když jsem se na to zeptal jiného souseda, odborníka na rostlinnou výrobu, tak mi odpověděl: „To neřeš, ta kukuřice stejně skončí v bioplynce.“ No fajn, ale co když tuto kukuřici, třeba omylem použijí jako krmivo? Především si je však třeba uvědomit, že nedodržováním střídání plodin na polích se hlavně znehodnocuje zemědělská půda!

Bioplynové stanice jsou také výhodný byznys. Vysoká výkupní cena elektrické energie je garantovaná státem. Je to velice lukrativní způsob obživy, který však devastuje zemědělskou půdu.

Každoroční střídání plodin na pozemku je třeba dodržovat. To věděl i pantáta, že když několikrát po sobě dá na jeden záhonek mrkev, že se mu tam po několika sezonách objeví háďátko a mrkev nebude vhodná ani jako krmná.

To naši zemědělci nevědí, nebo jim je to jedno, že pěstováním monokultur na jednom pozemku devastují zemědělskou půdu? Že se tím vytvářejí podmínky pro šíření škůdců a chorob rostlin!

Ochrana zemědělského půdního fondu by měla být nejvyšším státním zájmem. Místo ochrany však můžeme pozorovat pravý opak. Na nejúrodnějších pozemcích kolem Trutnova se buduje tzv. průmyslová zóna. Plechové haly, pro něž nebude za několik let využití. Na jejich místo už nikdo pole nevrátí. Když jsme dnes přijížděli se s. Ondráčkem ku Praze, tak jsme na místech, s kdysi úrodnou černozemí, viděli logistická centra a hromadu shrnuté ornice. Zřejmě se jedná o přípravu na další stavbu.

To, jak se dnes zachází v České republice se zemědělským půdním fondem, není náhoda! To nejsou chyby v plánování a řízení. To je zlý a promyšlený úmysl, který bych nazval i zločinem. Shrnutá ornice je pouhé gesto určené hlupákům, protože existuje také podornice a další vrstvy půdy, se kterými se již nic nedělá. Od zkušeného báňského inženýra Ing. Prouzy vím, že jeden centimetr půdy vznikal erozí z horniny milion let. Umíte si to představit? Můžete se jet také přesvědčit na Vestřev, jaká péče byla věnována pod jeho vedením rekultivaci po těžbě českých granátů.

Vše, co jsem zde uvedl, svědčí o úmyslném a cíleném prohlubování závislosti České republiky na dovozu potravin. Co taková závislost znamená, víme. Když se mluví o závislosti na dovozu ropy a plynu, naskakuje lidem „husí kůže“. Jenže závislost na dovozu potravin je daleko závažnější. Pokud nám dovoz potravin někdo někdy omezí, budeme podstatně vydíratelnější.

Proto si myslím, že problémy, které jsem zde naznačil, jsou nejvyšší politikum! Že poslanci zvolení za KSČM by v parlamentu měli otázky ochrany zemědělského půdního fondu, otázky dotací a další s nimi související daleko razantněji prosazovat.

Zachovejme si hrdost na socialismus

Ivan Malec

Československá republika v roce 1918 vznikla po rozpadu Rakouska-Uherska s atributem průmyslově rozvinuté země. První republika byla převážně strojírenskými a hutními závody s to vyzbrojit dvojnásob tak velkou armádu, než byla s to postavit, což žádná země na světě ani z poloviny neuměla. Její produkce obráběcích strojů ve srovnání na hlavu předčila Velkou Británii, která jako vůdčí koloniální mocnost byla při srovnávání ekonomické síly stavěna na první místo ve světě.

Konstatuji to ne proto, že bych chtěl v tomto příspěvku adorovat první republiku, ale jako argument toho, že silná dělnická třída v našem průmyslu umožnila vytvořit a za vedení Klementa Gottwalda konsolidovat naší komunistickou stranu. To komunistická strana při volbě nástupce prezidenta Masaryka hlasem podpořila a do čela země prosadila Edvarda Beneše. Proti vůli agrárního komplexu.

Po druhé světové válce pak upevněním našeho vztahu s rozhodující protifašistickou vítěznou mocností, se Sovětským svazem, dělnická třída vedená komunistickou stranou v naší zemi upevnila i svou moc politickou.

První poválečné volby rozhodně vyhrála Komunistická strana Československa, předsedou vlády se stal Klement Gottwald.

Znárodněním v roce 1948 a prakticky souběžným združstevněním zemědělství se vytvořily předpoklady pro nebývalé zvýšení ekonomického potenciálu naší země, a pro prosazení odpovídajícího sociálního prostředí a vztahů mezi lidmi. Bez silné základny dělnické třídy by nebylo silné komunistické strany a bez silné a jednotné komunistické strany by nebylo odpovídajícího sociálního prostředí a vztahů mezi lidmi!

Proto současný kapitalismus usiluje jak oslabit politickou sílu naší strany, tak o oslabení ekonomické základny a její dělnické třídy. Proto v diskusi na téma o dvaceti pěti letech „budování kapitalismu“ v České republice, o tom jaký vývoj naší země přerušila „sametová revoluce“ a majetkový převrat, se současně musíme i zamýšlet nad tím, jak se to dotklo naší strany. Nakolik jí to ideologicky a mocensky upevnilo či oslabilo.

Na první programové konferenci pořádané stranou v roce 1990 jsem doporučil respektovat marxistickou poučku o vlivu základny na nadstavbu a nadstavby na základnu, aby z ní náš program vycházel. Soudruh, který už tehdy tam byl uváděn coby ekonomický guru, na to reagoval mávnutím ruky a slovy „že to není nutné“. Jsem přesvědčen, že to nutné je. I to jak řídit ekonomiku by se mělo považovat za součást marxistické politiky.

Odvolávám se přitom na to, že po znárodnění průmyslu naše strana na všech svých sjezdech, až do roku 1990, schvalovala pětileté plány jako směrnici závaznou k realizaci v dalším období. Pětileté plány se konstruovaly, jak to vyplývalo ze Stalinovy formulace základního zákona socialismu, aby se soustavně zvyšovala životní úroveň obyvatelstva.

Ve své bonmotické stati „Prognostika a přestavba“ zveřejněné v polovině roku 1989 Miloš Zeman mj. kritizoval absenci perspektivních plánů. Co jiného než perspektivními plány byly pětiletky? Namísto nich prosazoval „ostrovy pozitivní deviace“. Takovými obraty celý náš systém řízení ekonomiky bonmoticky poplival. Pak po „sametové revoluci“ Zeman, jako předseda vlády začal naše kvetoucí podniky rozprodávat do ciziny. Vedení naší strany nereagovalo.

V posledních letech socialismu naše statistika přistoupila k přípravě programu propočtu mezioborových vztahů, jejíchž poznání a následná realizace měly přispět k dalšímu vzestupu ekonomiky Československé socialistické republiky. Bez krizí a kolizí, které přináší kapitalismus. Ta úloha byla v v roce 1990 již, jak metodicky, tak realizačně připravena. Byla však „sametově hozena do koše“! Ani k tomu však tehdejší vedení naší strany nezaujalo stanovisko, Ti zasvěcení byli v rámci „sametové revoluce“ při kádrových změnách ve straně nahrazení novými, praxí nepolíbenými „mladými soudruhy“, kteří do podtextu svého myšlení uložili a za své přijali ony tři tehdy tradované axiomy, kterými se kapitalismus v naší zemi uváděl a uvedl, tj. že stát je nejhorší hospodář, že k cestě vpřed se „nám“ nedostává investičních prostředků, že na té cestě vpřed není využito zpětné vazby.

Namísto Marxe se inspirovali prognostickou hrou Zemana.

K axiomu, že stát je nejhorším hospodářem, stačí konstatovat, že naše průmyslové podniky nebyly státní, ale národní, a ty zemědělské družstevní. K tomu, že se nám nedostávalo investičních prostředků, stačí si položit otázku za jaké prostředky to vše, co sametový kapitalismus shrábl do soukromých kapes, bylo námi postaveno? Za jaké prostředky na Slovensku celé průmyslové Pováží? Za jaké prostředky se v Turčanském Martině realizovala výroba tankových hlavní pro tanky, které vyhrály druhou světovou válku. Za jaké prostředky v Plzni vyrostla na světě největší výroba elektrických lokomotiv. Za jaké prostředky se v Tatře Kopřivnice realizovala výroba tahačů, které ve světových soutěžích porážely všechny soupeře?

Naše jaderné elektrárny byly vybaveny díly vyrobenými v našich národních podnicích, v První brněnské a Plzeňské Škodovce a dalších. O výstavbu dalších temelínských bloků bude teď naše vláda škemrat u zahraničních dodavatelů.

K tvrzení o nedostatku zpětné vazby, které s konstatováním nedostatku investičních prostředků byly častým sólokaprem Miloše Zemana, coby argumentem pro rozprodávání i tradičních výrob do ciziny, musím konstatovat, že si náš pan prezident ve své Prognostice a Přestavbě spletl jablka s hruškami. Nerozlišil mezi horizontální zpětnou vazbou laickou a vertikální zpětnou vazbou odbornou. Při tvorbě plánů perspektivních pětiletých, i krátkodobých, tj. ročních, se ta vertikální odborná uplatňovala v celé řídící hierarchii výrobních jednotek shora dolů a zdola nahoru jako zpětná vazba odborná.

Po kapitalistické „sametové revoluci“, namísto toho aby se u nás průmysl rozvíjel, se řada průmyslových odvětví destrukturalizovala. Rozcupovala na menší celky a privatizovala. Jak k tomu přispěla kuponová privatizace, je škoda se zmiňovat. Typickým příkladem toho „rozcupování“ je bývalý koncern ZAVT. To je Závody automatizační a výpočetní techniky, které měly navázat na dobré jméno a na dědictví Františka Křižíka. Technicky a organizačně zajeté náročné výroby se zčásti přeměnily v montovny nebo subdodavatelské celky fungující na bázi nízkých mezd. Do krajů, jako jsou Ostravský a Severočeský, přinášejí bídu a zvýšenou míru nezaměstnanosti.

Ekonomika bez promyšleného systémově založeného řídicího systému, založená jen na oněch výše zmíněných, voluntarismus podporujících axiomech, otevřela cestu neproporcionálnímu vývoji naší ekonomiky. Což dále prohlubuje sociální nerovnost, která se existenčně negativně dotýká převážné části občanů naší země a tomu „státu“ přináší prudký vzestup zadlužení. To jen prokazuje, že marxistickou poučku o vlivu základny na nadstavbu a nadstavby na základnu dlužno respektovat a ekonomiku socialisticky řídit. Bez ztrát a kolizí!

Jaké jsou příčiny současného stavu Policie ČR a co navrhuje KSČM

Zdeněk Maršíček

Poté, co byl 4. září 2006 jmenován ministrem vnitra Ivan Langer, tento začal uplatňovat „novou koncepci“ bezpečnostního systému zahrnující následující opatření:

7. 9. 2006 provedl první změny v resortu. Počet svých náměstků snížil z dosavadních sedmi na tři.

V polovině září zastavil přípravy na vznik protiteroristického centra v České republice. Nový útvar měl získávat a shromažďovat všechny informace, které se týkají terorismu, předávat je partnerům v zahraničí a zároveň na případech dále pracovat. Vznik centrály podporovala vláda ČSSD. Vláda ODS rozhodla, že koordinátorem boje proti terorismu v České republice bude ředitel Bezpečnostní informační služby Jiří Lang.

Koncem září 2006 byla provedena významná změna v tajných službách. Vláda České republiky (i přes její tehdejší problematickou legitimitu) rozhodla o odvolání ředitele civilní rozvědky Karla Randáka. Ministr vnitra jmenoval do pozice ředitele civilní rozvědky stávajícího ředitele BIS Langa. Tím došlo ke sloučení civilní rozvědky a Bezpečnostní informační služby do jedné instituce. Sloučení obou civilních tajných služeb bylo jedním z nejzávažnějších kroků v této oblasti a bylo dokonce v rozporu se Zákonem o tajných službách.

V září 2006 ministr vnitra Langer odvolal šéfa inspekce ministra vnitra Miroslava Borníka a jeho dva náměstky. Krátce na to odvolal z funkcí další tři vysoké důstojníky, kteří vedli různá oddělení inspekce. V té době byl Langer vyšetřován jako jeden z možných podezřelých v kauze, kterou inspekce vyšetřovala. Ze strany ministra se jednalo o střet zájmů.

Krátce po svém nástupu do funkce oznámil svůj plán jak očistit policii od bývalých příslušníků Státní bezpečnosti, přestože takzvaný malý lustrační zákon, který stanoví podmínky pro práci v ozbrojených složkách, omezuje pro práci u policie jen některé funkcionáře STB. Jako prostředek k jejich propuštění navrhuje u těchto lidí nařídit prověrku na stupeň utajení „důvěrné“, kterou by příslušným policistům musel vystavit Národní bezpečnostní úřad. Někteří policejní odborníci varují, že většina těchto lidí je nadprůměrně schopných, mají neocenitelné zkušenosti a budou se těžko nahrazovat. Jedná se až o několik set policistů.

Rozhodnutím ministra vnitra Langera byla zrušena finanční policie, která do doby svého zrušení vykazovala velmi dobré výsledky.

Třebaže Evropská unie doporučuje, aby se praním špinavých peněz v každém státě zabývala jedna centrální jednotka, šlo Ministerstvo vnitra v čele s Langerem jinou cestou. Centrální jednotku finanční policii zrušilo a rozhodlo postavit v každé krajské policejní správě nové pracoviště, které se bude dohledáváním zločineckých zisků zabývat ve svém regionu. Další minitýmy mají vzniknout při celostátních útvarech. Rozptýlení finančních vyšetřovatelů jde proti mezinárodním trendům.

Detektivové finanční policie podle oficiálních statistik v roce 2005 zajistili majetek a peníze v hodnotě 1449 miliardy korun.

Od 1. ledna 2007 došlo z rozhodnutí Ministerstva vnitra ke změně požadovaného stupně utajení u funkcí ředitelů Okresních ředitelství Policie ČR ze stupně důvěrné, na stupeň „TAJNÉ“. Tato změna byla cíleně provedena z důvodů výměny vedoucích pracovníků okresních ředitelství, kteří jsou z důvodů věku či jiných pro současné vedení Ministerstva vnitra nepřijatelní.

V únoru 2007 nechalo Ministerstvo vnitra prověřit lustrační osvědčení 874 vysokých policejních důstojníků. Kontrola se týká pracovníků policejního prezidia, ředitelů útvarů s celostátní působností a jejich zástupců, šéfů správ krajů a jejich zástupců a ředitelů okresních ředitelství. Do 19. dubna by měli být všichni prověřeni. Tuto největší kontrolní akci v dějinách policie spustil ministr vnitra Langer s cílem dalších personálních čistek v bezpečnostních složkách.

Dochází k nevýhodným pronájmům a prodejům. Jedná se zejména o tři rekreační zařízení, lázeňský dům, prádelnu a některá lukrativní zařízení policie.

Nezodpovězena zůstává otázka rekonstrukce prostor budovy Ministerstva vnitra. Rekonstrukce stála údajně 20 mil. Kč a proběhla bez výběrového řízení.

Byla vyhlášena reforma Policie ČR, vzniká 14 krajských ředitelství policie. Reforma je završena přijetím zákona o Policii ČR. Dochází i ke změně struktury Policie ČR.

Na základě zmíněné reformy, dochází k dalším odchodům a policie se dostává pod stavy příslušníků.

Dochází ke snížení doby přípravy nováčků na pět měsíců ve školách. Toto má negativní vliv pro praxi, nemá kdo nováčky zaškolovat.

Ke zlepšení situace dochází za ministra vnitra Peciny. Policie se částečné stabilizovala.

Po volbách v roce 2006, nastupuje do funkce ministra vnitra Radek John. Toto je pro policii největší tragédie. Policii řídí Věci veřejné, především Vít Bárta. Negativní vliv jeho bezpečnostní agentury. Dochází k odposlechům, úniku informací, jedná se v soukromí.

Návratem do funkce ministra vnitra Kubicem pokračují čistky na ministerstvu, které se týkají i řadových zaměstnanců. Ivan Langer také má značný vliv na ministerstvo, Policejní prezidium i Generální inspekci bezpečnostních sborů.

Toto popsané období je nejhorší pro policejní sbor za celé jeho období od roku 1989.

Přes snahu všech následujících ministrů se situaci v Policii ČR nepodařilo zlepšit. Policii stále chybí finanční prostředky potřebné na dorovnání platů, ale zejména na přijetí nových policistů, tak aby se jejich počet ustálil zhruba na 40 tisících. V minulosti policie měla
48 tisíc policistů. V tuto chvíli se však dorovnává jen do oněch 40 tisíc. Jen v Moravskoslezském kraji nastoupí do služby na dvě stovky nováčků. V Moravskoslezském kraji je toto posílení nejvýraznější. Musí dojít i na další investice, např. na obnovu vozového parku policie. Polovina policejních vozidel v podstatě dosluhuje. Na obnovu poloviny vozového parku by ale policie potřebovala asi 1,6 miliardy navíc. Problematické jsou ale i součásti policejních uniforem, např. nevyhovující obuv. Policisté nemají kvalitní nepromokavé bundy ani kvalitní obuv. Postupná obměna uniforem by ale mohla zabrat až čtyři roky. Dalším problémem je i kyberkriminalita. Plánuje se zřízení celorepublikového útvaru, který by se měl zabývat právě počítačovými zločiny. Vzniknout by mohl do dvou let. Problematické je také řešení drobné kriminality. V této věci by ale policii mohl pomoci např. registr přestupků. Přitom prioritní je pro policii stále boj s korupcí.

Дата добавления: 2015-11-14